Březen 2018

SERIÁL UDICE-DOKTORSKÁ ROMANCE

30. března 2018 v 10:28 | JARDA LIŠKA
Byly to halucinace…?!
Vyjel jsem se svým letadélkem kupředu směrem na runway a zabočil doprava. Runway se v teď táhla přímo přede mnou a já tu seděl u kontrolního panelu a čekal jsem až dostanu z věže pokyn, že mohu vyrazit. Bylo mi však jasné, že na okamžik, než mi bude povoleno vzlétnout se svým dvoumotorovým letadélkem, schopným bez problémů poskytnout veškerý komfort až pěti pasažérům, včetně pilota, v němž jsem však seděl jen já sám, si budu muset ještě nějakou tu chvilku počkat.
Byl totiž pátek večer a na letišti měli strašný nával. Do dáli se táhnoucí runwaye doslova praskaly ve švech pod náporem všech těch letadel a letadélek, čekajících poslušně v nekonečných řadách na to, až na ně přijde řada…
Hřadoval jsem tedy u řízení a v duchu litoval, že jsem si dal k večeři tak tučný steak a k němu ještě to pivo, ale znáte to, že, obchodní jednání, zákazník je zákazník, a pak… No, jedním slovem, byl jsem prostě hluboko ponořen do svých myšlenek, když tu náhle se zničehonic otevřela dvířka po mé pravici a ke mně si "přisedl!" jakýsi chlápek s pistolí v ruce!!!
"Na Kubu…?!" tážu se ho s ironií v hlase.
Chlápek nic.
"Jářku," zvýším hlas. "Vy asi nejspíš budete chtít do Havany, že?" Bylo mi naprosto jasné, že to bude nejspíš nějaký ten levicově orientovaný pošuk, v čemž mne silně utvrzoval i jeho vzhled. Byl asi tak šest stop vysoký, oděný v pomačkaný světle šedivý oblek, jaký dostanete zcela jistě za deset dolarů v každém druhém krámě s konfekcí a v obličeji vypadal, chápete doufám, co chci říct, zhruba stejně jako ten jeho oblek! Pod nosem měl knírek ze světlého chmýří, které mu pokrývalo i temeno hlavy. No a zpod toho porostu na mne upřeně civěly dvě vodnaté vy poulené oči barvy - šedomodré?! Kdoví.
Neříkal však zhola nic.
Vyhodit jsem ho, to jistě sami uznáte, vzhledem k již zmíněnému kanonu, jimž na mne po celý čas mířil, dost dobře nemohl a navíc se ze sluchátek ozvaly příkazy z věže:
"… L749 - na start!… Start povolen…"
No, a protože ve svém letadle na oslovení L749 slyším, musel jsem startovat, třebaže mi právě hlava dělala kotrmelce vpřed i vzad současně! Letoun se kodrcavě rozběhl po runwayi a krátce nato už stoupal do oblak.
"Tak už jste se rozhodl?" otáčím se potom ke svému spolucestujícímu. "Chcete do té Havany - nebo ne?!" Byla to však, aby se tak řeklo, pouze řečnická otázka. Pokud by tam totiž skutečně chtěl, měl by smůlu, protože tohleto letadélko prostě při vší snaze tak daleko dolétnout nemohlo…! Než jsem mu však mohl věc vysvětlit, že odtud z Toronta…, muž velmi tiše pravil:
"Já nne-chci do H-Hav-van-ny!!!… Nej-j-sem bláz-zen!…Jjá ch-chci jen ra-ke-tu…!"
No prosím, napadá mě. Kdyby to byl komunistický idealista, no budiž, čert ho vem! Ale on je to prostě nějaký magor… A jak se zdá, bude taky i docela pěkně zfetovaný!
"Aha," snažím se zachovat klid. "Tak raketu byste chtěl?! Hm… A je vám jedno jakou, nebo snad chcete přímo Scud anebo raději SS20…???"
"Nne! Nne-chci je… Já pot-tře-buj-ji ra-ke-tu… víš! Abych m-mohl t-tam…!!!" ukázal přímo nad sebe. "T-tam na h-věz-du Logostar… D-do-m-mů… Víš…"
No, co jsem říkal - blázen! A zfetovaný!
Uvažuji, jak mám muže nejlépe uklidnit, a tak mu tedy opatrně vysvětluji, že jsme právě v Kanadě a že nejbližší rakety mají buďto Američané na Kennedyho mysu, anebo též Rusi… Jenže, dodávám, ono je to všechno strašně daleko, tam já prostě nemohu se svým letadélkem doletět! Nakonec jsem ještě prohlásil:
"Takže, jak sám vidíte, asi mne budete muset zastřelit, ale já vám opravdu nemohu pomoci! Jenže, když mě zastřelíte, zřítíme se i s letadlem a zabijeme se oba!" Což by pro mne nebylo zas až tak nejhorší - když už budu jednou zastřelený, že… Já jen, aby bylo jasno - tak se na blázny musí - klidně a trpělivě!
"Jjá nne-chci stříl-let!… Já ch-chci ra-ke-tu…" mlel pořád dokola chlápek a pak už jen cosi ševelil o tom, že už nemá dost energie a… Nato se mne ještě zeptal, kdeže tedy vlastně ty rakety jsou?
Už jsem toho měl dost, což snad chápete. Letěli jsme právě na jih, a tak jsem jen tak, bez rozmyslu, máchl rukou kamsi za sebe (jak jsem později zjistil, bylo to směrem na východ, nebo tak nějak).
"Asi tam někde…" prohlásil jsem.
Chtěl jsem dodat ještě i něco jiného, ale koukám se a on vám nikde! Chápete to? Najednou tu sedím v kabině zase jen já sám, jako by se vůbec nic nestalo…
Chvíli jsem o věci uvažoval, ale pak jsem nad tím mávl rukou. To bude asi tou nevhodnou večeří! Člověka pak mívá strašně pitomé vize.
Nazítří, když jsem listoval v novinách, padla mi do oka ta ková celkem kratičká zprávička o tom, že se Rusům z toho jejich Bajkonuru ztratila za záhadných okolností (!) jedna raketa.
Bude to určitě náhoda, říkám si. Na druhé straně ale - kdo ví…!

DOPING

28. března 2018 v 9:49 | JARDA LIŠKA
STALO SE TO NA CHATĚ.
MAJITEL NEMOVITOSTI SEZVAL JISTÉHO VÍKENDU PÁR PŘÁTEL. PROČ NE, ŘÍKÁTE SI ASI. K CHATĚ PATŘI POŘÁDNÝ KUS LESA. KDYŽ UŽ NÁS PROCHÁZKA PŔESTALA BAVIT, MAJITEL NAŠEHO PŘÍBYTU NÁM JEN TA PROZRADIL, ŽE SE ZABÝVÁ SBĚREM LÉČIVÝCH BYLIN...
VĚCI SE MĚLY NÁSLEDOVNĚ-KDYŽ JSME MÍJELI STROJEK, UTRHL PÁR LÍSTEČKŮ.
PAK SE UTRHL A ZEPTAL KDO MÁ CHTUŤ NA NĚCO SLADKEHO.
OKUSILI JSME BYLINU...BYLA NASLÁDLA......
KDYŽ JSME DOŠLI NAZPÁTEK, PTAL SE KAMARÁD, POPTAL SE NÁS, NECHCEME--LI SI NÁS, JESTLI SI NEDÁME OSVĚŽUJÍCÍ ODPOLEDNÍ ČAJ...?
"ALE JO, " PŘIKÝVLI JSME JEDNOHLASNĚ.
ZA CHVILINKU BYL ZPÁTKY. "TOŽ, OCHUTNEJTE, CHLAPI..."
UČNILI JSME TAK JAK PRAVIL.
SEDĚLI JSME, BESEDOVALI O NESMRTELNOSTI CHROUSTA, COŽ JSME SE ZVEDLI A PELÁŠILI NA NEJBLIŽŠÍ WC.... SITUACE SE OPAKOVALA JEŠTĚ X KRÁT. BĚHAL JSEM S KOLEGOU, KTERÝ TAKY ČAJ ÚPÍJELI...JEDINÝ KDO NEPIL A BYL BYLINKÁŘ, KTERÝ SE CELÝ ČAS CHECHTAL JAKO BLÁZEN...
"TAK JSTE SI ZABĚHALI, ŽE?" CHECHTAL SE.
CO A JAK JSME JEHO NEJAPNÝ ŽERTÍK

VOLEJTE ZNOVU-OLÉ..

26. března 2018 v 10:29 | JARDA LIŠKA
Vážení pejskové, vážené fenky, kamarádi. Já tedy nevím, jak často venčíte své páníčky nebo paničky vy, ale já ty své venčím čtyřikrát denně. Nejhorší je ovšem dostat páníčka z pelechu ráno, to mi trvá nějakou chvíli a musím se něco nakňučet, než vyleze, ale pak už je to bez problému. Ale stejně, aby se mi někam nezatoulal, vodím si ho venku raději na vodítku, a jsem mnohdy dost utahaný, když se vrátíme domů a nemyslete si vezmeme to tam i onde. Ale je to stejně s tím mým páníčkem divné - uvažte, sami to znáte: zatímco já, když se potkám s některým kamarádem, i s nějakým novým, kterého neznám, hezky se očicháme, než jdeme dále. Anebo na sebe zavrčíme, že, podle toho, jestli potkám pejska nebo fenku, ale páníček, ten, když se potkám s jiným páníčkem, ani si k sobě nečichnou, nic! Anebo, já si udělám podle potřeby značku, kde mě napadne, ale páníček nic. Anebo, když se vykadím, tak já jdu dále, pro mě je věc vyřízena, ale páníček hned vytahuje sáček a sbírá to po mě ze země!? Anebo, co mě taky dokáže naštvat - jdeme kolem popelnic (co si budeme říkat, kamarádi, že!) já prostě nemohu jít dál, než si je pořádně očichám, ale páníček nic. Spíš mě od popelnic tahá pryč! Nejdřív jsem si myslel, že je chce mít pro sebe, ale on ne. Ani si nečichne. A potom, jak už jsem říkal, venčím páníčka čtyřikrát denně. Ale on, když se vrátíme domů, kolikrát, z ničeho nic, se vytratí ven sám. Nebo s paničkou. A jsou kolikrát venku, no já nevím, nepoznám hodiny, ani je nemám, ale myslím, že jsou venku tak nejmíň půl hodiny, anebo dokonce čtvrt. Co tam dělají, nevím, ale toleruji jim to. A častokrát donesou domů i nějaký ten piškot, nebo salámek, anebo kostičku!
Ale stejně, jsem rád, že bydlím u svých páníčků. Slyšel jsem totiž od jednoho kamaráda, který to měl od jiného známého, že jistý náš společný známý se dostal kamsi za město a tam musí bydlet v boudě. A je to pro něho utrpení, protože trpí klaustrofobií.

GLOSA

16. března 2018 v 9:28 | JARDA LIŠKA
PAN ZEMN JE MÝM PREZIDENNTEM........JARDA LIŠKA

JEN TAK...

16. března 2018 v 9:26 | JARDA LIŠKA
Stalo se docela hezkým zvykem pořídit si nějaké to domácí zvířátko. Čím více poznamenává flóru a faunu zub civilizace, o to více přibývá zvířátek v našich domácnostech.
Dnes už taky tak docela neplatí rčení - pes, přítel člověka. V současnosti se našimi přáteli postupně stávají též i rybičky, hadi a jiní plazi, kočky a myšky či křečci, popřípadě i morčata. Jak říkám, němá tvář má zelenou. Pronikly nejen do našich domácností, začínají se už objevovat i v úřadech, kancelářích, kde pak svou přítomností tak nějak vylepšují naše pracovní prostředí. Jsou tací, kdo mají rybičky nebo křečky, my jsme si pořídili cvrčky. No, pořídili. Oni se u nás objevili coby nezvaný host...
Nejdříve dali o sobě vědět v kanceláři až támhle na druhém konci budovy, kde svým cvrkáním vytvořili vcelku vkusnou zvukovou kulisu k poradě na úrovni.
Na bleskový zásah pověřených a vyškolených pracovníků, vybavených nejmodernějšími chemickými prostředky, dali cvrčci pokoj.
Vypadalo to tak...
Neuplynul ani týden a cvrčci se připomněli pro změnu v účtárně, situované na úplně jiném konci budovy. Zrovna měli před uzávěrkou.
"Áááá...!" zaječela najednou do ticha jedna z účetních, přičemž nadskočila asi tak půl metru nad židli, čímž vytvořila nový rekord v této disciplíně.
"Tam... tam!!!" ukazovala zděšeně a vzrušeně vysvětlovala, že na ni před chvílí vykouklo zpoza stolu cosi černého s krovkami.
"Bylo to prostě strašné a takhle veliké!" ukazovala.
Vedoucí, v jádru otrlý chlap, bleskově přiskočil ke stolu a zalovil. No, a až támhle vzadu za stolem, víte, jak tam vedou ty trubky od topení, vyhmátl černého tvorečka, kterého nekompromisně sevřel v dlani a - přes jeho žalostný pohled - vyhodil ho ven oknem. Ze čtvrého patra, prosím!
A byl zase klid...
Myslíte?
Pár dnů nato se ozvaly cvrlikavé zvuky nanovo, a to v kanceláři, kde se jich nikdo nenadál.
Invaze cvrčků pokračovala.
Cvrček vyhlédl zpoza stolu na jinou kolegyni, která překvapením spadla ze židle. Sotva se však zvedla, popadla sprej a vystříkala ho polovinu, nehledě na vlastní ztráty (byl totiž dosti drahý), právě do kouta, kde cvrček před chvílí zmizel.
Cvrkot ustal.
V kanceláři pak měli sice týdek okna dokořán, aby se zbavili nesnesitelného pachu spreje, nicméně kolegyně triumfovala! Tak se na cvrčky musí! Heslo dne znělo:
LYBAR - TO JE CVRČKŮ ZMAR!
Uplynul týden uprostřed nadšení. Otázka cvrčků zdála se být vyřešena...!?
Sedím si takhle za pracovním stolem a pracuji. Přemýšlím... A hle, co to?!
Cvrrrk... cvrrrk... ozve se do ticha z rohu kanceláře.
Tak vida, jsou tu!!!
Zdá se, že na nně neplatí žádná chemie, žádné freony, koncentrovalá vůně květin, či snad defenestrace!
Kdepak...
Přežije rok 2000.
No a tak jsme si i my pořídili do kanceláře kousek živé přírody. Už jsme si na sebe docela zvykli. Žije si, cvrček jeden, hezky v klidu, teple a pokoji. Když se mu chce a má na to zrovna náladu, zacvrká si. Někdy i odněkud vykoukne, nic neříká, ale jen tak smutně, skoro vyčítavě, kouká...
Jak říkám, zvykli jsme si na sebe.
Jen kolegyně již delší čas - v zimě, v létě! - chodí po kanceláři v kozačkách, prý, aby ji nekousl...

Zvykli jsme si...ZVYKNE SI!

JEN TAK...

seriál - ULICE-1. SPLÁTKA

14. března 2018 v 16:48 | JARDA LIŠKA
MV televizi mne upoutal jeden reklamní spot, v němž jistá společnost nabízí notebook za pouhou 1 kč. Jsa invalidním důchodcem, jehož příjem nedosahuje ani třetinu celostátní průměrní měsíční mzdy, neváhal jsem a společnost jsem navštívil.
Zde mi přeochotný firemní zástupce sdělil, že notebook sice stojí 1 korunu, ale jen za podmínek, že budu ochoten splácet po jistý čas jistý paušál ve výši necelých 1200 korun. Tato skutečnost (viz můj měsíční příjem) mne do jisté míry zaskočila a tak jsem se snažil prodejci nabídnout jisté alternativní řešení, což zas nebylo zcela po chuti jemu. I navrhoval mi, že by za mne mohla splátky platit (podle něj) má jistě bohatá žena, příbuzní...
Po půl hodině jsme nedospěli k žádnému konsenzu, načež jsem prodejnu opustil bez notebooku.
STALO SE TO NA CHATĚ.
MAJITEL NEMOVITOSTI SEZVAL JISTÉHO VÍKENDU PÁR PŘÁTEL. PROČ NE, ŘÍKÁTE SI ASI. K CHATĚ PATŘI POŘÁDNÝ KUS LESA. KDYŽ UŽ NÁS PROCHÁZKA PŔESTALA BAVIT, MAJITEL NAŠEHO PŘÍBYTU NÁM JEN TA PROZRADIL, ŽE SE ZABÝVÁ SBĚREM LÉČIVÝCH BYLIN...
VĚCI SE MĚLY NÁSLEDOVNĚ-KDYŽ JSME MÍJELI STROJEK, UTRHL PÁR LÍSTEČKŮ.
PAK SE UTRHL A ZEPTAL KDO MÁ CHTUŤ NA NĚCO SLADKEHO.
OKUSILI JSME BYLINU...BYLA NASLÁDLA......
KDYŽ JSME DOŠLI NAZPÁTEK, PTAL SE KAMARÁD, POPTAL SE NÁS, NECHCEME--LI SI NÁS, JESTLI SI NEDÁME OSVĚŽUJÍCÍ ODPOLEDNÍ ČAJ...?
"ALE JO, " PŘIKÝVLI JSME JEDNOHLASNĚ.
ZA CHVILINKU BYL ZPÁTKY. "TOŽ, OCHUTNEJTE, CHLAPI..."
UČNILI JSME TAK JAK PRAVIL.
SEDĚLI JSME, BESEDOVALI O NESMRTELNOSTI CHROUSTA, COŽ JSME SE ZVEDLI A PELÁŠILI NA NEJBLIŽŠÍ WC.... SITUACE SE OPAKOVALA JEŠTĚ X KRÁT. BĚHAL JSEM S KOLEGOU, KTERÝ TAKY ČAJ ÚPÍJELI...JEDINÝ KDO NEPIL A BYL BYLINKÁŘ, KTERÝ SE CELÝ ČAS CHECHTAL JAKO BLÁZEN...
"TAK JSTE SI ZABĚHALI, ŽE?" CHECHTAL SE.
CO A JAK JSME JEHO NEJAPNÝ ŽERTÍK

Články

Téma týdne je "Vždycky je v tom nějaké ale".

Reklama

Poslední komentáře


BA JO....

13. března 2018 v 21:41 | JARDA LIŠKA
NO," PRAVIL SEBEVĚDOMĚ. "JE TO PŘECE MOJE SESTRA.......?CO VŠECHNO ODNESL ČAS??!
NA SCHŮZI SE DO DISKUSE PŘIHLÁSIL MLÁDENEC, NENÁPADNÉHO VZHLEDU, OBLEČENÝ STŘÍZLIVĚ, TAKŘKA ABSTINENTNĚ..
NA ÚVOD PROHLÁSIL, ŽE HODLÁ PRÁVĚ ZDE, NA TOTO FORU PRANÝŘOVAT LIDSKOU LHOSTEJNOST, BEZOHLEDNOST A NEZODPOVĚDNOST...! NATO PŘEDLOŽIL OTŘESNÝ PŘÍPAD - MATKA, PRÝ, VZORNĚ VYCHOVALA TŘI DĚTI, DALA JIM VEŠKEROU LÁSKU, ZAJISTILA JE HMOTNĚ A TEĎ, KDYŹ ZESTÁRLA A POTŘEBOVALA BY NAOPAK ZASE ONA POMOC, A LÁSKU, OBRÁTILI SE K NÍ VŠICHNI ZÁDY.
JAK MLADÍK PRAVIL...S TÍMTO ODSOUZENÍ HODNÝM JE ZAPOTŘEBÍ COSI UDĚLAT!
P"OTÉ, POKRAČOVAL ŘEČNÍK, ALE MYSLÍ, ŽE BY ...JAKKOLI NERAD... MĚL NA TÉTO SCHŮZI POULIČNÍHO VÝBORU, UVÉST JMÉNO KRITIZOVANÉ ŽENY, KTERÁ SE TAK HANEBNĚ ZACHOVALA KE SVÉ MATCE...
NASTALO TICHO! VŠICHNI BYLI PRÁVEM POBOUŘENI...!
"A, SOUDRUHU," ZEPTAL SE PŘEDSEDAJÍCÍ SCHŮZE. "JAKPAK TO VÍŠ? TY JI ZNÁŠ...?"
MLÁDENEC SI ODKAŠLAL:

TO SNAD NE...?

4. března 2018 v 9:42 | JARDA LIŠKA
na chatě
MAJITEL NEMOVITOSTI SEZVAL JISTÉHO VÍKENDU PÁR PŘÁTEL. PROČ NE, ŘÍKÁTE SI ASI. K CHATĚ PATŘI POŘÁDNÝ KUS LESA. KDYŽ UŽ NÁS PROCHÁZKA PŔESTALA BAVIT, MAJITEL NAŠEHO PŘÍBYTU NÁM JEN TA PROZRADIL, ŽE SE ZABÝVÁ SBĚREM LÉČIVÝCH BYLIN...
VĚCI SE MĚLY NÁSLEDOVNĚ-KDYŽ JSME MÍJELI STROJEK, UTRHL PÁR LÍSTEČKŮ.
PAK SE UTRHL A ZEPTAL KDO MÁ CHTUŤ NA NĚCO SLADKEHO.
OKUSILI JSME BYLINU...BYLA NASLÁDLA......
KDYŽ JSME DOŠLI NAZPÁTEK, PTAL SE KAMARÁD, POPTAL SE NÁS, NECHCEME--LI SI NÁS, JESTLI SI NEDÁME OSVĚŽUJÍCÍ ODPOLEDNÍ ČAJ...?
"ALE JO, " PŘIKÝVLI JSME JEDNOHLASNĚ.
ZA CHVILINKU BYL ZPÁTKY. "TOŽ, OCHUTNEJTE, CHLAPI..."
UČNILI JSME TAK JAK PRAVIL.
SEDĚLI JSME, BESEDOVALI O NESMRTELNOSTI CHROUSTA, COŽ JSME SE ZVEDLI A PELÁŠILI NA NEJBLIŽŠÍ WC.... SITUACE SE OPAKOVALA JEŠTĚ X KRÁT. BĚHAL JSEM S KOLEGOU, KTERÝ TAKY ČAJ ÚPÍJELI...JEDINÝ KDO NEPIL A BYL BYLINKÁŘ, KTERÝ SE CELÝ ČAS CHECHTAL JAKO BLÁZEN...
"TAK JSTE SI ZABĚHALI, ŽE?" CHECHTAL SE.
CO A JAK JSME JEHO NEJAPNÝ ŽERTÍK