Prosinec 2017

NECHÁPE MNĚ -VÝZKUMNÍK

14. prosince 2017 v 8:37 | JARDA LIŠKA
Utrpení výzkumného pracovníka

" ... ano, pánové, s láskou je kříž," pravil pán, který si v restauraci přisedl k našemu stolu. "I já jsem bývýval šťasten, ale jen do chvíle, kdy jsem se zamiloval a svou dívku jsem hodlal nějakým taktním způsobem připravit na to, že mne - jako výzkumného pracovníka, který má fofry při dokončování dílčího výzkumného úkolu - nebude nějakou dobu tak často vídat, jako dosud. Což jsem taky učinil slovy:
"Víš, Jituško, já jsem z ústavu a asi nějakou dobu budu teď mít potíže, abych se odtud dostal..." pán teskně pokýval hlavou.
"No," pokračoval dále. "Zatvářila se tak nějak krapet nejistě a vylekaně, tak jsem ji honem ukonejšoval:
"Ujišťuji tě, že i kdybych měl z ústavu utíkat oknem - já vím, kde jsou povolené mříže! - abych tě mohl vidět, tak to udělám rád. A vždycky si to už nějak před doktorem zodpovím... myslel jsem šéfa, pánové!" dodal ustaraný pán.
"Dál jsem se ale, pánové, nedostal, protože dívčina se začala chovat nějak divně. Na něco se pak vymluvila, jako že musí honem něco zařídit - a už jsem ji víckrát neviděl..." mluvčí pokrčil zamyšleně rameny.

"Ani vlastně nevím, co se ji tehdy stalo. Ale je to snad takhle i lepší, že to tak dopadlo, jak to dopadlo. Asi by to stejně nemělo cenu - když neměla pochopení pro mou práci..."

děduška Maroz ničego neprinjot

11. prosince 2017 v 8:13 | JARDA LIŠKA
aVÁNOCE JIŽ JIŽ KLEPALY NA DVEŘE A MY JSME Z POSLEDNÍCH SIL ZAČALI TVOŘIT POSLEDNÍ, ALE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ POLOŽKU ZE ŠTĚDROVEČERNÍHO MENU - BRAMBOROVÝ SALÁT. VZALI JSME VŠECHNO POTŘEBNÉ NÁDOBÍ, NOŽE, PŘÍSADY, ZELENINU, BRAMBORY A TO VŠECHNO LÉTALO POSTUPNĚ OD JEDNOHO Z KRÁJEČŮ KE STROUHAČŮM, MÍCHAČŮM... ATD. NAKONEC JSME DO SMĚSI KOPU MAJONÉZY A HOŘČICE A CHYBĚLA NÁM UŽ JENOM ŠPETKA LÁKU OD OKUUREK, KTERÁ SALÁTU DODÁ TEN SPRÁVNÝ ŠMRNC.
A TU SE TEPRVE OBJEVILA TRHLINA V ORGANIZAČNÍM SCHÉMATU NAŠÁ AKCE-DĚDA SE PO CHVÍLI A NEZBYTNÉM NÁTLAKU, PŘIZNAL, ŽE ASI LÁK VYLIL DO DŘEZU, KDYŽ OTEVÍRAL OKURKY...
A TEĎ BABO RAĎ.
NAKONEC JSME VYSLALI SE SKLENKAMI V RUCE NAŠE POTOMKY S CÍLEM OBEJÍT VŠECHNY PARTAJE A POŽÁDAT JE O TROCHU TOHO LÁKU...
DÍTKA SE VRÁTILA ASI TAK PO NECELÉ HODINĚ. NA PRVNÍ POHLED PŘIPOMÍNALA VÁNOČNÍ STROMEK, BYLA OBTĚŽKÁNA ČOKOLÁDAMI, OPLATKY - DOMÁCÍ VÝROBY I KUPOVANÝMI, BONBONY, CINGRLÁTKY, AJ.
JAK DÍTKA TOTIŽ PRAVILA, VŠE PROBÍHALO TAKHLE: ZAZVONILI U PRVNÍHO BYTU A POŽÁDALA O TROCHU LÁKU...PANÍ DOMU JE VTÁHLA DO BYTU SE SLOVY: "DĚLAJÍ ZE SEBE HOOGO FOGO A PAK NUTÍ TA UBOHÁ DÍTKA ŠKEMRAT PO BARÁKU, ŽE JIM TO NENÍ HANBA. DĚTIČKY, JEN SI VEMTE, NA CO MÁTE CHUŤ...."
NO A TAK TO ŠLO PRAKTICKY U VŠECH PARTAJÍ. JEŠTĚ PÁR DNÍ JSME CHODILI VEN V PŘEVLEKU, BEZ SALÁTU, ALE PLNÉ KAPSY CUKROVÍ.........

ŠACH MAT

8. prosince 2017 v 9:52 | JARDA LIŠKA
retro

Především z důvodu mladické nerozvážnosti, neboť mé dosavadní úspěchy, v této královské hře byly více než sporé, rozhodl jsem se přihlásit se na bleskový turnaj v šachu.
Turnaj se hrál systémem "každý s každým" a ještě navíc dvakrát po pět minut, což mi bylo vcelku jedno, ale ono je to prý v dané sportovní disciplíně, jak mi kdosi, už nevím kdo, vysvětlil, docela běžné.
Hned první partií jsem na sebe dosti výrazně upozornil. Ne však tím, že jsem hrál proti favoritovi, jehož výkonnost převyšovala tu mou tak, řekněme, nejméně o čtyři třídy, ale spíše tím, že jsem mi někdo pak vyzradil, poněkud neobvykle! - tahem pěšce na pole "a3". Učinil jsem tak především proto, že jsem byl rozhodnut vnést do hry pořádek a vzít to hezky podle abecedy. Vše, to tvrdím, má mít svůj systém!
Nevím, vážení, sice proč, ale můj ostřílený soupeř, znalý všech her podle teorie zahájení, až snad po dvacátý tah, se po mém zahájení s chutí rozesmál! Tohle tedy - prý - v teorii zahájení není… A smál se vám dál, až se nakonec za břicho popadal a já jsem měl vážně jednu chvíli dosti vážné obavy, aby se náhodou nepraštil hlavou do stolu a neublížil si… Jenomže on se, na mou duši, pořád jen smál a smál…
Najednou se však ale zarazil a začal intenzívně přemýšlet.
Mozkové závity mu viditelně pracovaly na plné obrátky, jak hledal mezi všemi těmi známými i méně používanými teoriemi zahájení a přitom mne pořád podezřívavě sledoval zpod přivřených víček.
Tušil zradu…
Ale to jsem se už pro změnu začal v duchu usmívat i já a se zalíbením jsem pozoroval ručičku šachových hodin, jak pomalu, ale naprosto bezpečně a nenávratně ukrajuje z jeho pětiminutového intervalu.
Ve chvíli, kdy můj soupeř konečně dospěl k závěru, že ho nikterak svým tahem neohrožuji, a než zvolil správnou odpověď, scházelo mu do pěti minut něco málo přes šedesát sekund! Konečně pochopil svůj hrozný omyl a začal intenzívně hrát. Žel, pozdě…! Dříve totiž, než se mohl rozehrát, prohrál na čas!
A tak se stalo, že jsem díky své totální neznalosti šachové ho umění, porazil mistra…

KOČKY JSOU VRŽENY

6. prosince 2017 v 15:26 | JARDA LIŠKA
Nevím, vážení, jestli se k vám již doneslo, že já už jistý čas pravidelně navštěvuji místní KASINO, což považuji za velice zajímavou a zábavnou formu aktivního využití volného času, spojenou s tvrdou školou života, při níž si navíc člověk může přijít i na nějakou tu korunu…
Počátky, to připouštím, nebyly lehké, jak by řekl kdejaký teoretik. Převedeno do praxe by se to snad dalo vyjádřit takto: zprvu mi dveře, ovládané (poněkud nesprávně) fotobuňkou sevřely obličej ve chvíli, kdy jsem poněkud zaváhal na zápraží hotelu, v němž se toto doupě hazardu nachází, takže jsem měl obličej připomínající afgánského chrta, což mne trochu mrzelo, neboť jsem si zrovna před nedávnem pořídil nové doklady, včetně pasu; nato - to už v hale o ploše půl hektaru - mne svou bagáží po celém těle namasíroval půltucet německých výletníků, a když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, jeden z členů taxíkářské mafie mne obral o dvě stokoruny za pomoc při zvedání mých ostatků z naleštěné podlahy. To však nebyl mému utrpení ještě zdaleka konec! Před vstupem do samotného Kasina mne dva příslušníci zdejší takzvané ochranky napěchovali do jedné k budek na WC, kde mne zběžně prošacovali, aby se přesvědčili, mám-li vůbec nějaké drobné na hru.
Na závěr jsem dostal jednu do zubů, jen tak, pro každý případ!
A konečně, se slovy: "Šťastnou hru - po celých deset minut - ty kořene!!!", byl jsem týmiž vstrčen do sálu, kde se mne ujala poněkud již odkvetlá kráska, prý hosteska, která mi bleskově vytáhla z kapsy peněženku a z ní tisícikorunu, již mi směnila za žetony v nominální hodnotě 900 korun, načež mne přistrčila k jednomu ze stolů.
Mám za to, že jsem se již zmínil o tom, jak naleštěné zde měli podlahy, že?! Nuže tedy, divíte se, že jsem na ni zas nešťastně, možná snad šťastně, uklouzl a vysypal přitom všechny své žetony na stůl s ruletou, kde zůstaly ležet na nule!
Sotvaže jsem se vydrápal zpod stolu, konstatoval jsem, že má nula vyhrála. Personál byl vzteky bez sebe, ale já jsem si sebral svou kupu žetonů a hernu jsem opět opustil - abych se příštího dne zase vrátil…
A hle - dveře se otevřely už ve chvíli, kdy jsem byl dobrých pět metrů od nich, zahraniční turisté s tyroláčky v rukou stáli skromně v koutku haly a ostří hoši ze Security mi přátelsky kynuli…
No a tak, od těch dob docela pravidelně v tomto podniku "rozbíjím bank", což mne už poněkud nudí. To víte, pořád stejné tváře, žetony, peníze…
Proto, abych si zavzpomínal na staré dobré časy, hodlám si příští měsíc vyrazit do Monte Carla. Tam prý též mají v Casinu samočinné dveře, zástupy zahraničních turistů, mafii (a nejen taxíkářskou!) a nepostradatelnou ochranku…!
Jen bych rád věděl, až jim tam několikrát "rozbiji bank", budou-li jejich reakce stejné, jako v mém, řekl bych, rodném Kasinu…?!

ABC-

3. prosince 2017 v 8:22 | JARDA LIŠKA
Utrpení výzkumného pracovníka

" ... ano, pánové, s láskou je kříž," pravil pán, který si v restauraci přisedl k našemu stolu. "I já jsem bývýval šťasten, ale jen do chvíle, kdy jsem se zamiloval a svou dívku jsem hodlal nějakým taktním způsobem připravit na to, že mne - jako výzkumného pracovníka, který má fofry při dokončování dílčího výzkumného úkolu - nebude nějakou dobu tak často vídat, jako dosud. Což jsem taky učinil slovy:
"Víš, Jituško, já jsem z ústavu a asi nějakou dobu budu teď mít potíže, abych se odtud dostal..." pán teskně pokýval hlavou.
"No," pokračoval dále. "Zatvářila se tak nějak krapet nejistě a vylekaně, tak jsem ji honem ukonejšoval:
"Ujišťuji tě, že i kdybych měl z ústavu utíkat oknem - já vím, kde jsou povolené mříže! - abych tě mohl vidět, tak to udělám rád. A vždycky si to už nějak před doktorem zodpovím... myslel jsem šéfa, pánové!" dodal ustaraný pán.
"Dál jsem se ale, pánové, nedostal, protože dívčina se začala chovat nějak divně. Na něco se pak vymluvila, jako že musí honem něco zařídit - a už jsem ji víckrát neviděl..." mluvčí pokrčil zamyšleně rameny.

"Ani vlastně nevím, co se ji tehdy stalo. Ale je to snad takhle i lepší, že to tak dopadlo, jak to dopadlo. Asi by to stejně nemělo cenu - když neměla pochopení pro mou práci..."A