Listopad 2017

KOMU VONÍ RAMA-ˇXILTOVKY

30. listopadu 2017 v 9:32 | JARDA LIŠKA
MŮJ VELIKÝ DEN


Z deníčku příslušníka speciálního oddílu FIALOVÉ KŠILTOVKY

... Dnes jsem měl svůj veliký den!
Soudruh velitel mne s mými kolegy pozval do Síně tradic našeho speciálního oddílu.
Sám víš, můj deníčku, že takové cti se dostane jen některým z nás - těm nejlepším!
A bylo se tu, na mou věru, na co dívat - hned u vchodu bylo možno spatřit sochu NEZNÁMÉHO PŘÍSLUŠNÍKA ODDÍLU V AKCI, provedenou v nadživotní velikosti. Nedaleko zas byla instalována působivá posmrtná maska našeho obrněného transportéru, zničeného při jedné z akcí, dále byl katafalk s pozůstatky obušku, jenž dosloužil při listopadových nepokojích...
A úctou jsme si prohlíželi tyto relikvie, když tu nás vyzval soudruh velitel, abychom se podepsali do Knihy cti. Trvalo nám to, věru tři hodiny, než jsme se tam všichni podepsali - vždyť taky jsme na to byli ale čtyři!
Na památku, a též jako dokument, že sloužíme vždy dobré věci, vyfotografovali jsme se i jako účastníci bitvy u Lipan! Měli tam v rohu takové veliké plátno, vyvedené hezky v barvě, znázorňující tuto bitvu, na němž postavy v popředí měly místo hlavy otvor, kam jsme nastrčili svůj obličej. Žel, ani soudruh velitel si nebyl jist, kdo zde bojoval proti komu a na čí straně byla vlastně pravda, a tak máme fotky dvě - pokaždé na jiné straně barikády. Jeden nikdy neví...!
Pak soudruh velitel zapnul televizi, ve které zrovna běžel přehled programů. Soudruh velitel pak vymyslel přetěžkou soutěž - vyhlásil zvláštní prémii za každý správně přečtený titulek. Jak říkám, úkol to byl velmi těžký, ale nejsme tady - koneckonců - od toho, abychom řešili úkoly lehké, že!!!
Soutěž byla velmi napínavá - po pěti minutách jsme měli všichni na svém kontě nulu. Když už když se zdálo, že bych mohl konečně zabodovat, televize se najednou porouchala... Kolega ihned vyběhl na ulici, aby se podíval, jestli jde proud, ale neviděl nic...!
"Tak," pravil náčelník velmi smutně, "a co teď budeme dělat?!?" A vypsal prémii pro toho, kdo vymyslí způsob, jak nejlépe zabít čas.
Vyhrál Josef, kterému občas pro jeho chytrost a nápaditost říkáváme Filištín; tem bleskově vytáhl služební pistoli a prostřelil si hodinky, načež okamžitě odešel na marodku - hodinky měl totiž na ruce! Navíc ho ale čeká vyznamenání za statečnost!!!
No, a to byl jeden z mých Velikých dnů... Plný prožitků, na něž se hned jen tak nezapomíná...!!!

AJ, AJ, AJ,..

25. listopadu 2017 v 19:18 | JARDA LIŠKA
Vážení pejskové, vážené fenky, kamarádi. Já tedy nevím, jak často venčíte své páníčky nebo paničky vy, ale já ty své venčím čtyřikrát denně. Nejhorší je ovšem dostat páníčka z pelechu ráno, to mi trvá nějakou chvíli a musím se něco nakňučet, než vyleze, ale pak už je to bez problému. Ale stejně, aby se mi někam nezatoulal, vodím si ho venku raději na vodítku, a jsem mnohdy dost utahaný, když se vrátíme domů a nemyslete si vezmeme to tam i onde. Ale je to stejně s tím mým páníčkem divné - uvažte, sami to znáte: zatímco já, když se potkám s některým kamarádem, i s nějakým novým, kterého neznám, hezky se očicháme, než jdeme dále. Anebo na sebe zavrčíme, že, podle toho, jestli potkám pejska nebo fenku, ale páníček, ten, když se potkám s jiným páníčkem, ani si k sobě nečichnou, nic! Anebo, já si udělám podle potřeby značku, kde mě napadne, ale páníček nic. Anebo, když se vykadím, tak já jdu dále, pro mě je věc vyřízena, ale páníček hned vytahuje sáček a sbírá to po mě ze země!? Anebo, co mě taky dokáže naštvat - jdeme kolem popelnic (co si budeme říkat, kamarádi, že!) já prostě nemohu jít dál, než si je pořádně očichám, ale páníček nic. Spíš mě od popelnic tahá pryč! Nejdřív jsem si myslel, že je chce mít pro sebe, ale on ne. Ani si nečichne. A potom, jak už jsem říkal, venčím páníčka čtyřikrát denně. Ale on, když se vrátíme domů, kolikrát, z ničeho nic, se vytratí ven sám. Nebo s paničkou. A jsou kolikrát venku, no já nevím, nepoznám hodiny, ani je nemám, ale myslím, že jsou venku tak nejmíň půl hodiny, anebo dokonce čtvrt. Co tam dělají, nevím, ale toleruji jim to. A častokrát donesou domů i nějaký ten piškot, nebo salámek, anebo kostičku!
Ale stejně, jsem rád, že bydlím u svých páníčků. Slyšel jsem totiž od jednoho kamaráda, který to měl od jiného známého, že jistý náš společný známý se dostal kamsi za město a tam musí bydlet v boudě. A je to pro něho utrpení, protože trpí klaustrofobií.

KOMU ZVONÍ VANA-jej....

24. listopadu 2017 v 19:48 | JARDA LIŠKA
NEVÍM PROČ, ALE KAMARÁD AFONS je rozeným smolařem. Ať totiž dělá, co chce, je z toho šílený trapas...
Například, v naši závodní jídelně si označíme předem jídlo na den následující a tu se stalo, že při výdeji obědů se k Alfonsovi otočila před ním stojící obstarožní kolegyně a s milým úsměvem na rtech ALFONSI PODÁVALA jídelní lístek na následující den.
"Pane kolego, byl byste tak laskav a přečetl mi byste mi to? To víte, jsem už trochu postarší dáma..."
Alfons se chystal ujistit kolegyni, že každý pozná na první pohled, že je dámou a že by ji nehádal nějaké stáří, vždyť opravdu ještě je docela mladicí.!
Co však vypadlo z jeho úst, překvapilo především jeho samotného........
"DÁMA," PRAVIL ALFONS S ÚSMĚVEM, "TO SNAD NE?!"

VOLEJTE zNOVA

21. listopadu 2017 v 20:08 | JARDA LIŠKA
Snídaně
Stáli tam dva. Ona a on. Každý se věnoval útrobám jednoho kontejneru. Oběma jim bylo cosi mezi 35 až 50 lety. Drahnou chvíli se nedělo nic, když tu náhle on zajásal a vylovil s hlubin kontejneru velký plastikový kelímek, obsahující z poloviny cosi, co mohlo býti jakýmsi salátem. Oba si postupně na střídačku přičichli ke kelímku, načež radostně kvitovali, že obsah kelímku odpovídá jejich požadavkům.
Nato se ona i on přestěhovali na nedalekou lavičku a začali se věnovat kelímku. Myslíte si, že použili lžičku či vidličku? Nikoliv. Do kelímku postupně ponořovali prostředníček s ukazováčkem a začali s chutí vyjídat tajemný obsah. Nic zvláštního, napadá vás. Ovšem, jenže podle barvy obličeje by se dalo usuzovat na to, že se jedná o našince, kdežto jejich ruce, včetně prstů, by spíš poukazovaly na to, že se jedná o jedince z rovníkové Afriky. Tak byly temně zbarvené.
No, a tak si tam hověli, pojídali cosi, co připomínalo pochoutkový salát a zapíjeli to krabicovým vínem. Vypadali přitom nanejvýš spokojeně.
Zvlášť, když k nim z okna nedalekého věžáku doléhaly tóny věčně mladého hitu "Když muž se ženou snídá...!"

KOMU VONÍ RAMA

21. listopadu 2017 v 8:52 | JARDA LIŠKA
HAD Z RÁJE
Podívejte se, přátelé, když takhle člověk jezdí nějaký ten pátek s taxíkem, myslím, že se nenechá jen tak něčím překvapit, že. No a vidíte a já jsem takové překvapení právě nedávno zažil.
To bylo tak. Dovezl jsem toho večera takovou navoněnou, namalovanou a docela slušně vypadající dámu až před dům, kouknu na taxametr a hrknu na ní sumu, kterou bych rád, aby mi zaplatila. Ona vyrovná svůj dluh bez řečí a já hodlal vyrazit, tak říkajíc, do temnoty velkoměsta, pevně odhodlán urvat ještě jakési to rito…
Jenže právě pak to všechno začalo! Panička vrhla zoufalý pohled na svá zavazadla, pak zase na mne, trik s očima si párkrát zopakovala, až nakonec přišlo to, co přijít - jak se tak na to dívám s odstupem času - vůbec nemělo…!
"Prosím vás, pane," zacvrlikala paninka úpěnlivě, "Nepomohl byste mi s tím nahoru…?!"
Myslete si o mě, co chcete, ale každý vám řekne, že jsem ještě nikdy nikomu neodepřel pomoc! Popadl jsem tedy kufry, přičemž jsem okamžitě zčervenal tak, jako by mne měl vzápětí trefit šlak a supě jako parní lokomotiva, vyrazil jsem zahradou k vile. Dáma v těsném závěsu za mnou.
Složil jsem ji všechno to nadělení do haly a mám se k odchodu.
Povinnosti především, toť je mé heslo. Paninka se však nabídla, že by mi jako posloužila šálkem kávy. Venku byla zima až hrůza, neodolal jsem, no. Což byla chyba!
Paní domu mne uvedla do pokoje, plného ne však porcelánových, křišťálových a háčkovaných zbytečností, jak jsem původně čekal, ale akvárií a taky… i terárií!!! Vyzvala mne ještě, abych si udělal pohodlí a chvilinku počkal než se jí zavaří voda.
Abych řekl pravdu, vůbec jsem neuvažoval kam si to vlastně sedám a rozvalil jsem se na jakousi, jak se mi jevilo, pohodlnou sesli a těšil se na nápoj s vůní exotických dálek, který mi trochu rozproudí onu tekutinu obíhající mým krevním řečištěm.
Jenže přesně v témže okamžiku, kdy jsem se na sesli rozvalil s pocitem, že vše je v nejlepším pořádku a ve skrytu duše jsem očekával i jakási případná tajemná dobrodružství, se to stalo!
Dosedl jsem a hned jsem měl takové nejasné tušení, že v oné sesli nesedím sám, kterýžto pocit byl náhle silně umocněn pronikavou bodavou bolestí v - no, sedací části kalhot. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že mne do zadku něco kouslo… Řekl jsem si "blbost!" a tuším, že jsem se dokonce v duchu i pousmál tomuto hloupému nápadu. Dobrá nálada ale mi vydržela přesně jen do chvíle, kdy jsem - bůhví proč vlastně - sáhl pod sebe, abych vytáhl zapomenuté šídlo nebo snad jehlu či špendlík, ale namísto toho jsem tam nahmatal cosi slizkého a svíjejícího se a… Vytáhl jsem hada, délkou nic moc, spíše takové háďátko, řekl bych, na něhož jsem si omylem sedl a on mne za to na revanž kousl do hýždě!
Na mou věru, lidičky, v tu chvíli jsem zaznamenal, že se mi dočista zastavilo srdce a v tomto stavu pak setrvalo až do doby, než vplula do pokoje paní domu s tácem s voňavým mokem na rukou.
Asi tak tři desetiny sekundy se nedělo naprosto nic, ale pak hostitelka zavřeštěla a přivedla mne k životu tím, že na mne vyklopila oba šálky s kávou.
"Proboha!" ječela přitom."Co jste to chudáčkovi Jerrymu udělal?!?"
"Já jemu??!" nestačím se divit. "To se raději zeptejte jeho proč mě kousl do… kalhot!?"
Hostitelka zavřeštěla cosi na způsob: no, to je ale strašné, že… že… A vůbec! On totiž tenhle Jerry, postavou, jak již řečeno, nedlouhý, byl - jak pravila - o to více jedovatější! Nato mne s prapodivným leskem v očích požádala, abych si sundal kalhoty!??
"No…," zdráhám se. Netušil jsem, že je to taková nymfomanka!
"Kdo by teď myslel na takové věci…??!"
Sekla po mě očima.
"Jed se musí z rány vysát…!!!" zavrčela.
Připouštím, že jindy by to snad mohlo být docela i vzrušující a možná že i příjemné, žel teď mne to vůbec nevzrušovalo, když jsem ležel na gauči polonahý a hostitelka se mi - v důsledku poskytování první pomoci, ovšem! - přisála na postižené místo, to jest k pravé hýždi! Přátelé, nepopírám, že situace musela vypadat asi všelijak a iluze, již jsme tam v daném okamžiku skýtali, musela býti dosti zavádějící, to všechno připouštím, ale… Smůla byla taky v tom, že zrovna, když jsme byli, abych tak řekl, v nejlepším, rozletěly se dveře do pokoje a na prahu stanul pán domu…! Právě se odkudsi vrátil…
A on si nevyložil situaci jako akt milosrdenství, jako boj o holý život, aby se tak řeklo, že! Ne, on si to vše vyložil zcela mylně. Jak vlastně, to demonstroval tím, že na chvíli z pokoje zase zmizel, aby se bleskem vrátil a z pušky, svírají v ruce, vyslal k mé (té zdravé!) hýždi dávku soli a pepře, čímž mne dorazil úplně…
No a tak se stalo, že mám před sebou hned tři stání u soudu najednou: první s majitelem domu ve věci jeho ublížení na mém zdraví, druhé se svou ženou, která podala žádost o rozvod prakticky ihned ve chvíli, kdy jsem se toho večera objevil doma bez kalhot, ale zato s pokousaným a na hadry rozstříleným pozadím a třetí opět s majitelem domu, který mne žaluje, protože Jerry, ten slizký plaz, na něhož jsem si tehdy sedl, mu pošel a prý, jak on (majitel domu, ne Jerry) tvrdí, byl nejen silně jedovatý, ale i dosti drahý.
A pak mi, lidi, vykládejte, že na nás taxikáře nečíhá nebezpečí prakticky za každičkým rohem...

NEKONEČNÝ SERIÁL -ULICE-OCITL JSE SE V PŘECHODU...

19. listopadu 2017 v 15:27 | JARDA LIŠKA
ALETOS zima zase jednou ukázala co dovede, když jenom trochu chce, z čehož měl jistě radost kdejaký milovník zimních sportů, ale my řidiči jsme spíše skřípali zuby. Jak všeobecně známo, automobil slouží hlavně k ježdění, že. Nedá se však jezdit bez přestávky, to dá rozum a z času na čas je třeba kdesi i zaparkovat.
A tady právě nastal problém.
Protože sněhu napadlo opravdu hodně, zanedlouho jsme se my řidiči, objevili na ulicích s lopatami a všelijakým možným i nemožným náčiním a… začali jsme si hrát na krtky. Jeden každý z nás si vyhrabával své místo k parkování! A u všech tak to pracně zbudovaných stanovišť se pak objevily i naše, řekněme, vizitky s registračními čísly a výzvou: Neparkovat!… To je moje!… anebo VYKOPEJ SI SÁM…!!!
Navíc se začaly objevovat i různé alarm-systémy v podobě provázků a starých (prázdných!) plechovek, celonoční a celorodinné hlídky, a tak podobně.
I já jsem si vykopal svůj parkovací koutek. Dítka vedle něho napíchala do sněhu cedulky s registračními čísly našeho vozu, a já jsem v klidu odjel do práce. A věřte či ne, celý týden jsem si v klidu a pohodě užíval svého štěstí. Přijel jsem, za parkoval na svém místě, ráno jsem zase v pohodě odjel, až tu jednou…
Toho dne jsem nevěřil vlastním očím! Na mém místě, představte si to, si klidně parkoval cizí vůz!!! No nic, řekl jsem si, rozhodnut postupovat s rozvahou, bez emocí a především kulturně.
Vzal jsem kus papíru a na něj jsem napsal slušný vzkaz: Prosím vás, buďte tak laskav a neparkujte na cizím místě…! A tuto výzvu jsem pak večer přilepil sekundovým lepidlem na čelní sklo neznámého vozidla.
Ráno tam vůz sice stál, ale karta na něm už nebyla! Takže si určitě můj vzkaz přečetl, zaradoval jsem se! Je-li jen trochu kulturním člověkem, určitě odjede, říkal jsem si. A opravdu, už toho večera jsem zase mohl parkovat na svém místě.
Ráno jsem ale měl na předním skle nalepený následující text:
Srdečně se vám omlouvám, vážený… To lepidlo muselo být něco speciálního, protože jsem tento lístek seškraboval celičké dopoledne!
Rozhodl jsem se najít autora tohoto sdělení a vřelým slovem mu poděkovat za jeho kulturní přístup k věci. V noci se mi skutečně podařilo najít ve vedlejší uličce jeho vůz. A tady jsem mu pak rudou olejovou barvou napsal velikým písmem na střechu svůj vzkaz: Nic se nestalo! Nemusíte si to tak brát…
Na odpověď jsem nečekal dlouho. Příštího dne mi neznámý dal ještě jednou najevo, že je vskutku kulturním člověkem. Do laku kapoty na kufru mi totiž čímsi ostrým vryl: Ó ne, pane! Opravdu mne to všechno mrzí a ještě jednou se omlouvám za onen incident s mým nevhodným parkováním na vašem místě…!!!
To tedy ne! Nemohl jsem přece dovolit, aby měl poslední slovo. A tak jsem večer jsem mu sekáčkem vysekal do dvířek: Šťastnou cestu… A protože jsem se zrovna chystal odjet na dovolenou, uvedl jsem tam i termíny, kdy by - pokud by ovšem chtěl - mohl využít mého místa k zaparkování svého vozu.
Odpověď jsem si přečetl nazítří zrána. Na ocelové desce, přivařené na mé střeše, bylo napsáno, že neznámý mi děkuje za mou nabídku, ale nebude ji moci, bohužel, využít, protože i on sám se kamsi ve stejné době chystá. A současně mne požádal o číslo telefonu.
Po vybití čelního skla jsem mu dovnitř vsunul lísteček s mým telefonním číslem.
Odpověděl mi vskutku rychle. Ráno mě vzbudila siréna hasičského vozu, houkající před naším domem. Tam totiž právě dohoříval můj vůz… Opodál byla cedule, na níž mi neznámý psal, že automobil zapálil jenom proto, aby mi ušetřil namáhavou práci s kopáním a rozšiřováním místa na parkování.
A opravdu. Sníh vlivem tepla, uvolnivšího se spálením mého automobilu, stál a najednou tu bylo místo hned pro několik automobilů…
Tu jsem si všiml, že se mi hrnou z očí slzy. Co je to jen za člověka, říkal jsem si a neustále na to musím myslet! Chápete, já se mu prostě za to musím nějakým způsobem odvděčit, i kdy bych měl… Já nevím co!
Momentálně nepracuji. Málo spím a přemýšlím! Co já bych mu jen…?! No ne, chápete, že!? Aby se říkalo, že jsou ještě lidé na úrovni, no ne…?!

KOMU ZVONÍ RAMA

18. listopadu 2017 v 10:35 | JARDA LIŠKA

DEVIANT

NIC NEPOTĚŠILO STARÉ "NUDÍCÍ SE MAZÁKY" NA OTEVŘENÉM ODDĚLENÍ PSYCHIATRIE, NEŽ PŘÍCHOD NOVÉHO PACANTA...
TI UŽ SE TĚŠILI NA TO, JAKÉ DRSNÉ ŽERTÍKY MU PŘIPRAVÍ. MLADÍČEK, TAKOVÁ SUŠINKA, SE MAZÁKŮM LÍBIL, A TAK ZANEDLOUHO PO JEHO PŘÍCHODU NA NĚJ UDEŘILI.
"MICHALE," ŘEKLI MU, SOTVA PŘIŠEL DO KUŘÁRNY NA BALKONĚ, KTERÝ BYL K TOMUTO ÚČELU URČEN. BYLO TO NAVEČER A KUŘÁCI, KTEŘÍ VYLOUDILI OD HODNÉ SESTŘIČKY, POUŽITOU OBÁLKU A PAPÍR, SI POČKALI AŽ NOVÝ PACIENT VYŠEL ZE SPRCHY, V ERÁRNÍM ŽUPANU, CELÝ ROZČEPÝŘENÝ S VLASY STŘAPATÝMI..."BYLA TU TEĎ SESTRA, DALA NÁM TADY TU
OBÁLKU A PROSÍ TĚ JESTLI BYS MOHL ZANÉST TEN DOPIS NA CHIRURGII...ALE HNED...!"
MICHAL POPADL OBÁLKU A VYRAZIL.
NA CHIRURGII PŘEDAL DOPIS ŠVARNÉ SESTŘIČCE, KREROU UJISTIL, ŽE SI MÁ POČKAT NA ODPOVĚĎ...
TÉ SE ZA CHVLI DOČKAL!
NEPŘIŠLA SESTŘIČKA, ALE DVA CHLAPÍCI JAK HORA, POPADLI MICHALA A DONESLI HO NA JEHO, TAKŘÍKAJÍC, DOMÁCÍ ODDĚLENÍ. TAM MU ZAPŮJČIILI PĚKNOU KAZAJKU, NĚCO MU PÍCHLI A...
AŽ ZA PÁR DNÍ SE VĚC KONEČNĚ REHABILITOVÁN A TVRDÁ PĚST DOPADLA NA PRAVÉ HŘÍŠNÍKY...!
TAKY SE ODHALIL OBSAH ONOHO DOPISU. STÁLO TAM
**********JMENUJI SE MICHAL A POBÝVÁM NA PSYCHIATRII. OVŠEM PRO VÁS JSEM OCHOTEN A SCHOPEN UČINIT COKOLI A KDYKOLI UDĚLAT OPRAVDU VŠE, CO VÁM UVIDDÍM NA OČÍCH....!!!**********
MICHAL BYL REHABILITOVÁN, ALE I TAK HO OBČAS KDOSI NAZVAL "DEVIANT"
















UŽ NIKDY NEPOLETÍM...

13. listopadu 2017 v 11:01 | JARDA LIŠKA
ANO PROBLEM

DVA KAMARÁDI Z PRÁCE, KDYŽ ZROVNA NEMĚLI NIC LEPŠÍHO NA PRÁCI A NUDILI SE, VYMÝŠLELI SI JEDEN NA DRUHÉHO RŮZNÉ KANADSKÉ ŽERTÍKY. RAFINOVANĚ V TELEFONU MĚNILI HLAS, MÍSTO A ČAS...
JEDNOU, TAKHLE PO POLEDNI, SE ROZDRNČEL TELEFON NA STOLE JEDNOHO Z NICH.
KDYŽ TELEFONIHO PŘÍSTROJ ZVEDL, OZVAL SE VE SLUCHÁTKU SILNĚ PODEZŘELÝ HLAS.
"PANE INŽENÝRE," OSLOOVIL HO HLAS. "VY PRÝ JEDETE NA SLUŽEBNÍ CESTU DO PRAHY...? "
OSLOVENÝ TUŠIL ZRADU. BYLO MU JASNÉ K D O MU VOLÁ.
"ANO," PŘITAKAL. A PROČ SE PTÁTE?"
"MY S ELIŠKOU TAM JEDEME TAKY V TU DOBU...ALE, ABYSTE VĚDĚL, NA UBYTOVNĚ JE UŽ VOLNÉ MÍSTO JENOM VE VAŠEM POKOJII...."
KOLEGA UŽ MĚL JASNO S KÝM MLUVÍ. "AHA... A?"
"NO, A MY JSME SE VÁS CHTĚLY ZEPTAT, ZDA-LI BY VÁM NEVADILO, KDYBYCHOM PŘESPALY NA VAĚEM POKOJI?"
BINGO! ZAJÁSAL OSLOVENÝ. TEĎ UŽ SI BYL JISTÝ S KÝM MÁ TU ČEST...
"KLIDNĚ, PANÍ. JENOM PŘIJĎTE-PŘEŘÍZNU VÁS OBĚ DVĚ !!!"
VE SLUCHÁTKU SE OZVALA RÁN, JAKO BY NĚKDO PRAŠTIL SLUCHÁTKEM A KLID...
JENOMŽE BRZY BYL POZVÁN K ŘEDITELI. TAM BYLY DVĚ KOLEGYNĚ, STARÉ PANNY, RUDÉ VZTEKY.......
JAK SE ZÁHY KOLEGA DOZVĚDĚL, NEVOLAL MU JEHO SRANDISTICKÝ PŘÍTEL, ALE SKUTEČNĚ ONY KOLEGYNĚ.
TĚM SE MUSEL. AČ NERAD, OMLUVIT A...
ZBYTEK SI DODEJTE SAMI!

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE

11. listopadu 2017 v 12:59 | JARDA LIŠKA
AÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ...JJJJJ.....

JAK SE TAK DÍVÁM, JAK VENKU LIJE, NEDÁ MI, nemohu nevzpomenout na chvíle, KDY - vám to snad přijde jako směšné, nám to tehdy ovšem jako něco směšné nepřipadalo.
To bylo tak: kousek za městem se tehdy konaly folklorní slavnosti, zábavy, jídla a pití hafo. V amfiteátru, v němž se ta slavnost konala, počasí se drželo jakž takž...Na scéně, kde se to folklorní křepčení odbývalo, se střídaly krojované taneční i zpěvné chasy, a vše byla docela v pohodě...
Ale jen do okamžiku, než na podium nahopkala korpulentní dáma a ta hned, bez otálení spustila-"éjjjjjjjj, budě pršať, budě....." A vskutku!
Veliký černý mrak, visící nad námi, ženinu věštbu, vyslyšel a spustil!
Nikterak se nešetřil a spustil stavidla, takže to tam vypadalo jako u zpívající fontány...
Všichni jsme se rozprchli do všech stran, abych se skryli před to sprchou z nebes. Po, řekněme, půl hodině znovu začalo svítit sluníčko. A hned kotačivě přihupkala stará, neznámá pěnice-omluvně se usmál, dala ruku na prsa a spustila to své obludné -"ÉÉÉÉÉ...J, BUDÉ PRŠAT, BUDE.....ÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ......."
CO vám mám říkat! Znovu se otevřel vesmírný uzávěr s vodou...Když se otevřel i po třetí, vzali jsme nohy na ramena a za námi see ještě drahnou chvíli se za námi neslo-éééééj, bude pršat bodeee....................

OUNZ - OPERACE

10. listopadu 2017 v 20:09 | JARDA LIŠKA
TO BYLO TAK:
LÉKAŘ MĚ POSLAL NA CHIRURGII. OPERACE MĚLA TRVAT PÁR MINUT, JAK JSEM BYL UJIŠTĚN, NEBOŤ BUDE PROVEDENA LAPAROSKOPICKY. PROBĚHL JSEM SPOUSTY VYŠETŘENÍ A KDYŽ JSEM SKONČIL, PADL JSEM VYČERPÁNÍM NA ERÁRNÍ LOŽE...
JAK JSEM BYL JEN TAK MEZI ŘEČ MI BYLO ŘEČENO DOSTANU KLYSTÝR A MŮŽEME PŘIKROČIT K DÍLU...
KDYŽ JSEM BYL ODVEDEN NA SÁL /CHIRURGICKÝ A NE TANEČNÍ/ KDE SE MĚ UJALA SESTŘIČKA A POŽÁDALA NĚ, ABYCH SI NATÁHL NA STŮL HEZKY NA ZÁDA A KDYŽ JSEM SE TAM UVELEBIL, BYL PŘIPOUTÁN...
NOJO, NAPADLO MĚ, ZÁNĚT JSEM MĚL NA ZÁDECH, ALE, TAK JSEM UVAŽOVAL, ONI MĚ OTOČÍ - STŮL MĚL BÝT OBRÁCEN NAHOŘE A JÁ MĚL LEŽET POD NÍM. ASI TAM BUDE NĚJAKÁ ŠPEHÝRKA PŘES,KTEROU MĚ ODOPERUJI.....
JEDNAK JSEM PŘEDTÍM DOSTAL INJEKCI, TZV. OBLBOVÁKA, TAKŽE MI TO BYLO JEDNO, CO BUDE SE MNOU, A TAK JSEM SE NEROZČILOVAL A VE CHVÍLI KDY MĚLO DOJÍT K OPERACI...JSEM ZJISTIL, USÍNÁM,TAKŽE UŽ NIC JINÉHO O OPERACI SAMOTNÉ...
SOTVA JSEM SE PROBRAL, OHLEDÁVAL JSEM SVÉ TĚLÍČKO, ALE K MÉMU PŘEKVAPENÍ JIZVY BYLY NA ZÁDECH. JAK JSEM BYL OPEROVÁN, NEVÍM. A HNED JSEM SAMOU ÚNAVOU A RADOSTÍ, ŽE JSEM JEŠTĚ NA ŽIVU, A TAK JSEM UPADL DO SPÁNKU......