Říjen 2017

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE

29. října 2017 v 12:25 | JARDA LIŠKA
ŠACHY

Především z důvodu mladické nerozvážnosti, neboť mé dosavadní úspěchy, v této královské hře byly více než sporé, rozhodl jsem se přihlásit se na bleskový turnaj v šachu.
Turnaj se hrál systémem "každý s každým" a ještě navíc dvakrát po pět minut, což mi bylo vcelku jedno, ale ono je to prý v dané sportovní disciplíně, jak mi kdosi, už nevím kdo, vysvětlil, docela běžné.
Hned první partií jsem na sebe dosti výrazně upozornil. Ne však tím, že jsem hrál proti favoritovi, jehož výkonnost převyšovala tu mou tak, řekněme, nejméně o čtyři třídy, ale spíše tím, že jsem mi někdo pak vyzradil, poněkud neobvykle! - tahem pěšce na pole "a3". Učinil jsem tak především proto, že jsem byl rozhodnut vnést do hry pořádek a vzít to hezky podle abecedy. Vše, to tvrdím, má mít svůj systém!
Nevím, vážení, sice proč, ale můj ostřílený soupeř, znalý všech her podle teorie zahájení, až snad po dvacátý tah, se po mém zahájení s chutí rozesmál! Tohle tedy - prý - v teorii zahájení není… A smál se vám dál, až se nakonec za břicho popadal a já jsem měl vážně jednu chvíli dosti vážné obavy, aby se náhodou nepraštil hlavou do stolu a neublížil si… Jenomže on se, na mou duši, pořád jen smál a smál…
Najednou se však ale zarazil a začal intenzívně přemýšlet.
Mozkové závity mu viditelně pracovaly na plné obrátky, jak hledal mezi všemi těmi známými i méně používanými teoriemi zahájení a přitom mne pořád podezřívavě sledoval zpod přivřených víček.
Tušil zradu…
Ale to jsem se už pro změnu začal v duchu usmívat i já a se zalíbením jsem pozoroval ručičku šachových hodin, jak pomalu, ale naprosto bezpečně a nenávratně ukrajuje z jeho pětiminutového intervalu.
Ve chvíli, kdy můj soupeř konečně dospěl k závěru, že ho nikterak svým tahem neohrožuji, a než zvolil správnou odpověď, scházelo mu do pěti minut něco málo přes šedesát sekund! Konečně pochopil svůj hrozný omyl a začal intenzívně hrát. Žel, pozdě…! Dříve totiž, než se mohl rozehrát, prohrál na čas!
A tak se stalo, že jsem díky své totální neznalosti šachové ho umění, porazil mistra…

VOLEJTE zNOVU-ŠACH MAT

28. října 2017 v 9:31 | JARDA LIŠKA
Především z důvodu mladické nerozvážnosti, neboť mé dosavadní úspěchy, v této královské hře byly více než sporé, rozhodl jsem se přihlásit se na bleskový turnaj v šachu.
Turnaj se hrál systémem "každý s každým" a ještě navíc dvakrát po pět minut, což mi bylo vcelku jedno, ale ono je to prý v dané sportovní disciplíně, jak mi kdosi, už nevím kdo, vysvětlil, docela běžné.
Hned první partií jsem na sebe dosti výrazně upozornil. Ne však tím, že jsem hrál proti favoritovi, jehož výkonnost převyšovala tu mou tak, řekněme, nejméně o čtyři třídy, ale spíše tím, že jsem mi někdo pak vyzradil, poněkud neobvykle! - tahem pěšce na pole "a3". Učinil jsem tak především proto, že jsem byl rozhodnut vnést do hry pořádek a vzít to hezky podle abecedy. Vše, to tvrdím, má mít svůj systém!
Nevím, vážení, sice proč, ale můj ostřílený soupeř, znalý všech her podle teorie zahájení, až snad po dvacátý tah, se po mém zahájení s chutí rozesmál! Tohle tedy - prý - v teorii zahájení není… A smál se vám dál, až se nakonec za břicho popadal a já jsem měl vážně jednu chvíli dosti vážné obavy, aby se náhodou nepraštil hlavou do stolu a neublížil si… Jenomže on se, na mou duši, pořád jen smál a smál…
Najednou se však ale zarazil a začal intenzívně přemýšlet.
Mozkové závity mu viditelně pracovaly na plné obrátky, jak hledal mezi všemi těmi známými i méně používanými teoriemi zahájení a přitom mne pořád podezřívavě sledoval zpod přivřených víček.
Tušil zradu…
Ale to jsem se už pro změnu začal v duchu usmívat i já a se zalíbením jsem pozoroval ručičku šachových hodin, jak pomalu, ale naprosto bezpečně a nenávratně ukrajuje z jeho pětiminutového intervalu.
Ve chvíli, kdy můj soupeř konečně dospěl k závěru, že ho nikterak svým tahem neohrožuji, a než zvolil správnou odpověď, scházelo mu do pěti minut něco málo přes šedesát sekund! Konečně pochopil svůj hrozný omyl a začal intenzívně hrát. Žel, pozdě…! Dříve totiž, než se mohl rozehrát, prohrál na čas!
A tak se stalo, že jsem díky své totální neznalosti šachové ho umění, porazil mistra…A

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-UŽ VÍM

23. října 2017 v 10:06 | JARDA LIŠKA
Svého času, v dobách ne sice zas tak dávných, ale přece jen (snad) za trošku jiných poměrů, se můj přítel Hugo, poměrně hodně zabýval muzikou. Víte, tento dobrý hoch, doprovázen svou kytarou, zpívá totiž strašně rád. Tedy, aby bylo naprosto jasno - zpívá sice strašně, ale hrozně rád…
Hlasivky tohoto zoufalce vydávají zvuky, silně připomínající cirkulárku, když se při maximálním výkonu pustí do zvláště sukovitého dřeva. Ti, kdo něco podobného (teď ale mluvím pro změnu o té cirkulárce, i když, ono to vlastně vyjde prakticky nastejno, takže…) někdy, byť jen jedinkrát v životě zaslechli, něco takového si pamatují po dlouhý čas. Na takovéto věci se prostě jen tak lehce nezapomíná, přátelé!
Nuže dobrá. Ale abychom neodbíhali, vraťme se zpátky k hudbě milnému Hugovi. Takže tedy, jak již bylo řečeno, jeho hlas, a teď si dovolím parafrázovat klasika: hlas cirkulárky podoba…! A víte, lidi, co je na věci ještě mnohem horší?! Nevíte, samozřejmě! Tak já vám to tedy povím - totiž věc se má tak, že tuto, již tak dost silnou iluzi, již zmíněné pily, hra na kytaru v přítelově provedení, ještě více umocňuje! Ale škoda slov! Cosi takového se prostě nedá slovy vypovědět, ale musí se na vlastní uši slyšet!
Na tom by jistě, až na zpřetrhané bubínky (ušní) a nervy nadranc nebylo zas až tak nic špatného, což?! Jenže považte, že Hugo se jistý čas zaobíral myšlenkou, že by dokonce založil svou vlastní kapelu, a to už je, jak sami jistě uznáte, velice na pováženou! A představte si, že měl už pro toto hudební těleso dokonce vymyšlen i název - PLYN… Bohu(žel, nebo - dík?!) od svého úmyslu byl však nucen nakonec přece jen upustit. Na kompetentních místech - a že jsme jich měli ve výše již zmíněných dobách požehnaně, že, tak tam mu, Hugovi, totiž tito kompetentní orgánové vysvětlili, že název skupiny není zrovna nejšťastnější, což mu taky hned na mís tě doložili i názorným příkladem. Posuďte sami: zkuste se vžít do následující situace (argumentovali oni Kompetentní), že kdosi třeba v kanceláři jistého dne silně unaveným hlasem prohlásí: "Tedy, řeknu vám, lidi, mě už to tady ale vůbec nebaví - jsem z toho všeho už jakýsi utahaný…! Už prostě nemůžu! Ale víte, co udělám?! Jen co přijdu domů, vypnu telefon, udělám si přítmí, zalehnu a pak už nebudu dělat vůbec nic, jen… pustím si PLYN…!!!"
Svého času, v dobách ne sice zas tak dávných, ale přece jen (snad) za trošku jiných poměrů, se můj přítel Hugo, poměrně hodně zabýval muzikou. Víte, tento dobrý hoch, doprovázen svou kytarou, zpívá totiž strašně rád. Tedy, aby bylo naprosto jasno - zpívá sice strašně, ale hrozně rád…
Hlasivky tohoto zoufalce vydávají zvuky, silně připomínající cirkulárku, když se při maximálním výkonu pustí do zvláště sukovitého dřeva. Ti, kdo něco podobného (teď ale mluvím pro změnu o té cirkulárce, i když, ono to vlastně vyjde prakticky nastejno, takže…) někdy, byť jen jedinkrát v životě zaslechli, něco takového si pamatují po dlouhý čas. Na takovéto věci se prostě jen tak lehce nezapomíná, přátelé!
Nuže dobrá. Ale abychom neodbíhali, vraťme se zpátky k hudbě milnému Hugovi. Takže tedy, jak již bylo řečeno, jeho hlas, a teď si dovolím parafrázovat klasika: hlas cirkulárky podoba…! A víte, lidi, co je na věci ještě mnohem horší?! Nevíte, samozřejmě! Tak já vám to tedy povím - totiž věc se má tak, že tuto, již tak dost silnou iluzi, již zmíněné pily, hra na kytaru v přítelově provedení, ještě více umocňuje! Ale škoda slov! Cosi takového se prostě nedá slovy vypovědět, ale musí se na vlastní uši slyšet!
Na tom by jistě, až na zpřetrhané bubínky (ušní) a nervy nadranc nebylo zas až tak nic špatného, což?! Jenže považte, že Hugo se jistý čas zaobíral myšlenkou, že by dokonce založil svou vlastní kapelu, a to už je, jak sami jistě uznáte, velice na pováženou! A představte si, že měl už pro toto hudební těleso dokonce vymyšlen i název - PLYN… Bohu(žel, nebo - dík?!) od svého úmyslu byl však nucen nakonec přece jen upustit. Na kompetentních místech - a že jsme jich měli ve výše již zmíněných dobách požehnaně, že, tak tam mu, Hugovi, totiž tito kompetentní orgánové vysvětlili, že název skupiny není zrovna nejšťastnější, což mu taky hned na mís tě doložili i názorným příkladem. Posuďte sami: zkuste se vžít do následující situace (argumentovali oni Kompetentní), že kdosi třeba v kanceláři jistého dne silně unaveným hlasem prohlásí: "Tedy, řeknu vám, lidi, mě už to tady ale vůbec nebaví - jsem z toho všeho už jakýsi utahaný…! Už prostě nemůžu! Ale víte, co udělám?! Jen co přijdu domů, vypnu telefon, udělám si přítmí, zalehnu a pak už nebudu dělat vůbec nic, jen… pustím si PLYN…!!!"
…Sami jistě uznáte, že to prostě nejde. Takovými, či podobnými slovy zakončily tehdy svou řeč kompetentní orgány.
A tak se stalo, že Hugo, silně pobouřen hrubým nepochopením ze strany těchto orgánů, nejdříve silně zahořkl a pak se jednou a provždy rozhodl, že už nikdy žádnou skupiny nezaloží… Čímž, jak všude rozhlašoval, tyto hudební ignoranty řádně vytrestá…??!
Nakonec se rozhodl, že nadále bude hrát jen a jen pro potěšení (?!) své a svých přátel…
Závěrem bych chtěl říct už jen tolik, že my, kdo máme ono pochybné štěstí mezi jeho přátele se řadit, ještě dnes těm tak zvaným kompetentním orgánům z let (ne)dávno minulých, kteří svým rozhodnutím nejen zmařili - jistě - slibnou Hugovu kariéru a (což je v našich očích mnohem horší) dohnali ho k tomuto zoufalému kroku, upřímně nadáváme, kudy chodíme - hlavně a nejvíce po každém z Hugových četných hudebních výlevů…!
A jen pevně doufáme, že teď snad, za nových poměrů, by mohl přítel své rozhodnutí zverifikovat a vše by se ještě mohlo obrátit k dobrému.

NEKONEČNÝ SERIÁL- ULICE

17. října 2017 v 20:06 | JARDA LIŠKA
JAK JSME PEKLI KAŠTANY

Pod vlliven tazvaných filmů "pro pamětníky", pln odhodlání okusit konečně dosuk nepoznanou pochoutku, donesl jsem onehdy domů z trhu kilo jedlých kaštanů.
Jelikož jsem v oblasti jejich přípravy laikem, požádal jsem při koupi bodou trhovkyni o radu. Dostalo se mi ujištění, že... "Kaštany možno variť, ale aj pražiť...", doprovázené pokrčením ramen. Nu, řekl jsem si, snad si poradíme.
Kaštany jsem pak vybalil před rodinkou, že NĚCO TAKOVÉHO jejich mlsné jazýčky dosud neokusily. Taky že ano...
Do nerez kastrůlku bylo pak vpraveno tak na prst omastku, posléze taky kaštany. Samotnému aktu pečení byl ponechán víceméně volný průběh, jen bylo rozhodnuto, že tu a tam se na ně někdo zajde juknout. My ostatní jsme sledovali televizní pořad, a bylo nám vcelku jedno to v televizi dávají, neboť byl zrovna takzvaný Měsíc Československo-sovětského přátelství!!!
Kaštany se přihlásily samy a to dost neotřenou formou, i když ke sledovanému filmu byla akustická clona více než příhodná. Od kuchyně k nám totiž dolétly zvuky, silně připomínající zvukovou kulisu, doprovázenící středně silnou tankvou bitvu.
"Tluče bubeníček...", příhodně zanotovala dcera. Žena na mne vrhla tázavý pohled, avšak tvářil jsem se jakoby nic. Nicméně, když iluze střelby a detonací se jakoby nemínily taktně vytratitdo pozadí, vydal jsem se - takřka - dobrovolně na průzkum.
Hrůza...
Kam až oko dohlédlo, tam všude bylo možno spatřit kaštany na různý způsob. Tu celé, onde s rozervanou slupkou, tamhle zase dokonce rozprsklá bílá dužina vytváří bílý poprašek, čímž docela hezky navozuje iluzi zasněžené krajiny. Uprostřed toho všeho nadělení pak na sporáku kastrůlek, z jehož útrob vyletují temné projektily, doprovázené prapodivnémi zvuky.
Úklid trval nejméně hodinu. Poté jsme oloupali těch několik nepoškozených hnědavých kuliček, které to vše kupodivu přežily, posolili je a... prostě jedna báseň.
Od druhého dne jsme se stali středobodem pozornosti všech partají. Všichni, jak se zdálo, slyšeli rachot a podivné střelné pazvuky, vycházející z naší kuchyně. Podezřelé však nejvíc bylo to, že nás uctivě zdravili i ti ze sousedstva, s nimiž jsme se doposud nijak zvláště neznali. Až později se profláklo, že jedna z našich sousedek vykládala, kudy chodila:
"Slyšeli jste to? Ti se tam zase servali!!! Jako koně! Stydět by se měli!!! Alespoň před těmi dětmi...!!!"

Nojo, jenže jak vysvětlit ten omyl? Zvlášť když mé levé oko po jistý čas zdobil docela efektně vyvedený monokl, coby památka na střet s kterýmsi okololetícím zbloudilým kaštanem!?
tak já nevím...

KOMU VONÍ VANA-REHABKA...

13. října 2017 v 9:38 | JARDA LIŠKA
Jmenuji se Evženie a již delší dobu mne trápí páteř. A to je oč tu běží, jak říká klasik. Nebo možná ne. No v každém případě se vše seběhlo jednou takhle po ránu, kdy jsem procitla s pocitem, že se mi v noci zase cosi na páteři zablokovalo a teď to strašně bolelo a já se nemohla pohnout. Naštěstí byl doma manžel, který si zrovna, jak jsem podle zvuků vydedukovala, kuchtil v kuchyni snídani…
Nemohla jsem se hýbat, ale naštěstí jsem mohla volat.
"Hugo!!!" zaječela jsem okamžitě z plna hrdla. "Prosím tě, všeho nech a přijď sem…!!!"Když jsem zavolala podruhé, zvuky v kuchyni ztichly a na zápraží ložnice se objevil manžel. Jediný pohled vrhl na mne, válející se v lůžku v negližé, vztahující k němu (tak soudil on!) roztouženě ruce a už to bylo! Využil mé bezbrannosti, nedbaje mého (prý hraného) odporu, zalehl vedle mne a dokázal mi, že je chlap, ochotný své ženě splnit kdykoli a kdekoli každé její přání - v tomto případě (podle něj) velice příjemné.
Chvíli jsem se bránila, seč mi chorá páteř dovolovala, ale pak jsem rezignovala a když už mi manžel své mužství dokazoval potřetí, jsem zjistila, že má páteř je vlastně zase hezky volná a už mne vlastně ani nebolí… Takže, jak mne napadlo, to bylo poprvé, kdy mne nějaká rehabilitace tak rychle zbavila mých potíží. No vážně!
Nevěříte? Zkuste si to…

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-ČAJ

4. října 2017 v 20:14 | JARDA LIŠKA
STALO SE TO NA CHATĚ.
MAJITEL NEMOVITOSTI SEZVAL JISTÉHO VÍKENDU PÁR PŘÁTEL. PROČ NE, ŘÍKÁTE SI ASI. K CHATĚ PATŘI POŘÁDNÝ KUS LESA. KDYŽ UŽ NÁS PROCHÁZKA PŔESTALA BAVIT, MAJITEL NAŠEHO PŘÍBYTU NÁM JEN TA PROZRADIL, ŽE SE ZABÝVÁ SBĚREM LÉČIVÝCH BYLIN...
VĚCI SE MĚLY NÁSLEDOVNĚ-KDYŽ JSME MÍJELI STROJEK, UTRHL PÁR LÍSTEČKŮ.
PAK SE UTRHL A ZEPTAL KDO MÁ CHTUŤ NA NĚCO SLADKEHO.
OKUSILI JSME BYLINU...BYLA NASLÁDLA......
KDYŽ JSME DOŠLI NAZPÁTEK, PTAL SE KAMARÁD, POPTAL SE NÁS, NECHCEME--LI SI NÁS, JESTLI SI NEDÁME OSVĚŽUJÍCÍ ODPOLEDNÍ ČAJ...?
"ALE JO, " PŘIKÝVLI JSME JEDNOHLASNĚ.
ZA CHVILINKU BYL ZPÁTKY. "TOŽ, OCHUTNEJTE, CHLAPI..."
UČNILI JSME TAK JAK PRAVIL.
SEDĚLI JSME, BESEDOVALI O NESMRTELNOSTI CHROUSTA, COŽ JSME SE ZVEDLI A PELÁŠILI NA NEJBLIŽŠÍ WC.... SITUACE SE OPAKOVALA JEŠTĚ X KRÁT. BĚHAL JSEM S KOLEGOU, KTERÝ TAKY ČAJ ÚPÍJELI...JEDINÝ KDO NEPIL A BYL BYLINKÁŘ, KTERÝ SE CELÝ ČAS CHECHTAL JAKO BLÁZEN...
"TAK JSTE SI ZABĚHALI, ŽE?" CHECHTAL SE.
CO A JAK JSME JEHO NEJAPNÝ ŽERTÍK OHODNOTILI, TO ZAS PŘÍŠTĚ...
ČAU.....

SEANCE

3. října 2017 v 20:19 | JARDA LIŠKA
Jaromír Liška
Léčebná seance

"...Vítám vás, přátelé, na naší seanci. Jsem rád, že jste se zde sešli v takovém počtu! Právě zde a nikde jinde se totiž uskuteční vskutku jedinečná a nefalšovaná seance, založená na úplně nových a zcela netradičních metodách. Jak bych řekl, jedná se přímo o metodu léčby šokem... Hudba!!!"
Z reproduktoru se začala linout podmanivá melodie, vtíravá jako pitralon...
"... Ano, přátelé," ozval se nanovo hudbou podbarvený hlas. "Teď nemusíte dělat nic, než jen si udělat pohodlí, maximálně se uvolnit a vnímat jen má slova... Slova, která vás, jak se už nejedenkrát skutečně i stalo, zbaví vašich neduhů...!!! Ne každému, pochopitelně, může moje seance pomoci, ale takový už je, lidičky, život, že!? Ne u každého se podaří vyléčit nemoci, řekněme, zjevné, ale nejeden z vás se zbaví svých neduhů, jak by se tak řeklo, skrytých, a dokonce ti z vás, přátelé, kteří snad jste měli v dohlednu onemocnět, díky této seanci, neonemocníte...
Teď, prosím, pozor, začínám počítat!... Jedna, dvě, tři... Cítíte se lehounce a uvolňujete se... Čtyři, pět, šest... těžknou vám oční víčka, chce se vám spát...
Sedm, osm, devět...
Ach, ano - devět tisíc návštěvníků sem dnes přišlo! Výborně!
Deset, jedenáct... cítíte se dobře! Dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct...
Sto padesát korun stál na dnešní seanci lístek!!!... Devět tisíc krát sto padesát, to máme, milión tři sta padesát tisíc korun...
Odcházím do kasy, přátelé, buďte hodně zdrávi!... A někdy příště, doufám, zase na shledanou..."