Srpen 2017

nekonečný serial.ulice-

Dnes v 10:13 | JARDA LIŠKA
JELI JSME SLUŽEBNĚ S ALFONSEM DO NĚMECKA. ALFONS MĚ UJISTIL, ŽE SE NEMÁM STARAT, ON ŽE MÁ S SEBOU VŠECHNY INSTRUKCE, VOUCHERY, A JINÉ NÁLEŽITOSTI A TAK JSME TEDY JELI.
SOTVA JSME DORAZILI NA BERLÍNSKÝ BAHNHOFF A TAK JSEM SE STARAL, CO BUDE NÁSLEDOVAT. TU ALFONS ODBĚHL K TELEFONU. PŘIBĚHL ZPÁTKY A ZÁŘIL JAKO VÁNOČNÍ STROMEK.
"VŠECHNO VÍM..." JÁSAL.
"MUSÍME JET DO HOTELU FÓRUM!"
OCITLI JSME SE U HOTELU FORUM...
ALFONS ŠEL OHLÁSIT NÁŠ PŘÍJEZD A JÁ SI PROHLÍŽEL HOTEL ZVENČÍ...SOTVA JSEM STAČIL SPOČÍTAT HVĚZDIČKY, KDYŽ PŘIBĚHL KAMARÁD A TVÁŘIL SE NEVESELE.
"TAK TI POVÍM, KÁMO" ZAŠVEHOLIL HLASEM, KTERÝ NEBYL NIJAK OPTIMISTICKÝM." VÍŠ," PROHLÁSIL ALFONS, " "TROCHU JSEM TO POPLETL... MY JSME SE TADY NEMĚLI UBYTOVAT, TADY JE ZASTÁVKA AUTOBUSU A TEN NÁS HODÍ TAM, KDE NÁS ULOŽÍ DO POSTÝLKY....! "
TA UBYTOVNA NEBYLA AŽ TAK ŠPATNÁ - POKUD ČLOVĚKU NEVADÍ, ŽE BYDLEL SPOLU SE ŠESTI NOCLEŽNÍKY...Nevinný

HOREČKA SOBOTNÍ MOČI

Čtvrtek v 14:35 | JARDA LIŠKA
Osvěžující koupel
Po horské tůře, lokalizované do oblasti Rajce, přišlo všem účastníkům vhod, že jsme narazili na termální koupaliště. Bylo to sice za dost chladného počasí, ale náš horský vůdce nás ujistil, že se jedná o oblast, kde voda, vyvěrající ze země, je -prý- tak horká, že zde opatrnější návštěvníci před tím, než do vody vstoupí, ponoří do ní nejdříve vajíčko a počítají, jestli se do 5 minut uvěří na tvrdo... Dá se zde, podle něj, koupat za každého počasí.
Neměli jsme s sebou ani plavky, avšak tento problém nám pomohla vyřešit paní v pokladně, která nám s úsměvem za 20 korun každému plavky půjčila.
Lidé zde byly vesměs veselé kopy, jak jsme záhy zjistili, neboť se na nás smál každý, koho jsme potkali.
Z kabinky jsme vyšli v plavkách k bazénu jen se sebezapřením. Před očima jsme měli vidinu horké koupele. Radostně jsme též i kvitovali, že máme bazén sami pro sebe. Nikdo se zrovna nekoupal.
Zato nedaleká terasa byla zaplněna početnou řadou lidí, kteří nás s úsměvem, jak jinak, pozorovali. Zvedlo nám to náladu. I my jsme se začali usmívat!
Přítel Hugo se nedočkavě vrhl po hlavě do bazénu. Jedna celá dvě desetiny sekundy byl ve vodě, načež urychleně opustil bazén. Jeho kůže připomínala svým zbarvením oblohu, veškeré ochlupení na něm bylo zježeno. Jeho usmívající se ústa vydávala rytmicky cvakavý zvuk.
Žel, ukázalo se, že to, co jsme považovali zprvu za úsměv, byla obyčejná křeč - cvakavý zvuk vydávaly jeho zuby...
Sáhli jsme si do bazénu a přestali jsme se divit. Voda neměla kýžených 30 stupňů (nebo i více), ale asi tak stupňů pět. K úplné spokojenosti nám tu chyběla jen ledová tříšť. Otrlejší Eskymák by si tu přišel na své!
Když se nám Hugovi podařilo asi tak po hodině rozmluvit jeho sebevražedné úmysly a vpravili jsme do něj tři grogy, měli jsme vyhráno. V té době se už taky netřásl jako osika, ani tolik necvakal zuby...
Časem jsme taky pochopili, proč se na nás všichni tak usmívali. Hold, jsme národ dobromyslný a přející.
A že v termálním - tepelném - koupališti byla tak studená voda? Inu, pět stupňů je konceckonců taky, NO NE...

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ

Čtvrtek v 8:52 | JARDA LIŠKA

Marná bitva

Nevím už vlastně kdy jsem zjistil, že mou zahrádku poctil svou přítomností krtek. Zpočátku jsem se tvářil jako že nic, ale když jsem podle intenzity, s jakou ničil plody mé práce na záhonech, zjistil, že se jedná o nějakého stachanovce, rozhodl jsem se něco s tím podniknout.
Jeden zkušený zahrádkář mi poradil, abych dříve, než začnu cokoli podnikat, v klidu usedl a zamyslel se nad tím, čemu vlastně dávám přednost, zda-li flóře nebo fauně… Pokud se prý rozhodnu, že straním fauně, pak ať si, spánembohem, krtek dělá, co hrdlo ráčí…
Jsem-li však na straně flóry, nezbývá mi, než vyhlásit mu válku…!
Teď pozor! Tento akt se dělá tak, že se na kus papíru napíše prohlášení, v němž krtka rezolutně vykážete mimo teritorium vaší zahrádky, jinak…!!! a postavíte ho co nejblíže některého z krtinců. Podle Haagských konvencí vám musí krtek nejpozději do 14 dní na tuto vaši nótu odpovědět.
Jistěže se najdou tací, kdo teď namítnou, že krtek je slepý, že ano?! Ano, přátelé, vědecky je sice dokázáno, že krtek slepý je, ale věda nic nehovoří o tom, že by krtci neuměli číst, že…? A já, prosím, vědě plně důvěřuji…
Když se nedočkáte krtkovy odpovědi ani po 14 dnech, začíná regulární válka mezi krtkem a člověkem. Těžká, přetěžká válka!
Tedy, hlavně pro člověka, neboť z ní jen málokdy vychází jako vítěz…
Známý mi uvedl několik názorných příkladů - jeden ze zahrádkářů se natáhl jednoduše napříč přes záhony a svým vlastním tělem se snažil zabránit tomu, aby zde krtek mohl rýt. Skončilo to, samozřejmě, nachlazením a zahrádkář skončil v nemocnici se zápalem plic!
Jiný zase do všech děr nalil jakýsi jed, žel, tentokrát ve špitále skončili i všichni jeho rodinní příslušníci, které otrávil pomocíDalší zoufalec se rozhodl pro takzvanou totální válku a jednoduše celou zahrádku zalil betonem. Šlo sice o jakési pochybné vítězství člověka nad podlou přírodou, žel, "vítěz" se netěšil dlouho, neboť záhy dostal vysokou pokutu: kompetentní orgány kvalifikovaly jeho čin jako budování základů pro nějakou stavbu, na níž neměl, samozřejmě, potřebné povolení. Zdrcený zahradník si koupil silný provaz a podařilo se ho odříznout vskutku v hodině dvanácté…

Známý mi chtěl uvést ještě i jiné příklady, ale rázně jsem ho zarazil. Mám holt slabé nervy, no.
Vydal jsem se na úřad podat si žádost o stavební povolení, nicméně cestou jsem se zastavil v jednom krámku, abych si tady koupil silné lano.
Jeden nikdy neví, že…

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-KORELA

Úterý v 8:52 | JARDA LIŠKA
KORELA
Docela nedávno mi přítel výhodně (jak pravil) prodal korelu. Proč ne, dítka měla radost a celý večer proseděla dokola klece a obdivovala se chocholatému opeřenci, který navíc, jak se ukázalo, uměl i říkat: "Pepíku, Pepíku..."

To však nebyla jeho jediná specifická vlastnost. Posléze vyšlo totiž najevo, že je to milovník hudby. Klec byla umístěna totiž vedle rádia. Korela vždy ožila, sotva byl přijímač v provozu. Zpočátku se zdálo, že naslouchá se zalíběním všem žánrům bez rozdílu, posléze se ale ukázalo, že si oblíbila heavy metal. Přestože nikdo z naší familie není zrovna nadšeným příznivcem tohoto žánru, tolerovali jsme opeřenci jeho zálibu - koneckonců, máme demokracii, že. Žel, časem vysla najevoi jistá povahová úchylka naší korely - v době, kdy se z rádia linuly tóny jiné, než ryčného metalu, tak dlouho vřeštěla a mlátila křídly či tloukla zobákem o klec, až jsme rádio vypli, nebo přeladili na metalovou hudbu.

Od jisté doby u nás nemá nikdo šanci prorazit, ba ani slavíci, byť by byli sebevíce zlatí! Smůla je, když zrovna žádná stanice není ochotna nabídnout ryčný metal. Nepřejte se slyšet to rodeo.

Nojo, jenomže sousedé se bouří a ani se jim nedivím. Z našeho bytu totiž vychází buďto řev o síle desítek decibelů z rádia či (pokud není na repertoáru metal) mlácení a vřískání a skřehotání zhruba o stejné hlukové intenzitě.

ve chvíli, kdy však zazní první metalové tóny, opeřenec si křidélkem načepýří chochol, teskně přivře očka a v tranzu se začne svíjet a natřásat křidélka.

Přátelé pomozte!

Mám nápad - koupím ptákovi walkmana a kazety s metalovou hudbou. Jenže jedna věc mě trápí - kde sehnat tak malá sluchátka na korelí hlavičku? Mám se obrátit na Slušovice (to už asi nepůjde), Japonce či pomůže nějaký soukromník...?!?

KOMU ZVONÍ VANA-VYPADÁM JAK...

Pondělí v 9:02 | JARDA LIŠKA
NEVÍM, čím to je, ale nás, lidi silnějšíc postav, nemá naše okolí moc v oblibě. Naše dvě, tři brady se stávají terčem různýchh narážek či výsměšných poznámek. Do našich postav se kdejaký blbec trefuje při každé příležitosti...
Posmívají se nám všichni, snad u některých dětí, lze občas nalést stopu porozumění......
I když.
Onehdy jsem se setal se svojí tříletou neteří. Ta si mě dlouze prohlížela, a pak mi důvěrně sdělila: "Strejdo, já vím, proč tak vypadáš..."
"Ano?" zajímám se.
"Ty jsi snědl babičku s Karkulkou, že....?!"
Nachomejtla se tam její sestřička Julča.
"Ale to není vůbec pravda! Strejda bude mít miminko..."
"Ale mně to říkala babička!!! A ta nikdy nelže........."hájila se mladší neteř.
Nato si vjely do vlasů.
Raději jsem se vytratil, takže ani nevím, jak to vlastně se mnou doopravdy je........

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-KAŠTANY

9. srpna 2017 v 9:42 | JARDA LIŠKA
AJAK JSME PEKLI KAŠTANY

Pod vlliven tazvaných filmů "pro pamětníky", pln odhodlání okusit konečně dosuk nepoznanou pochoutku, donesl jsem onehdy domů z trhu kilo jedlých kaštanů.
Jelikož jsem v oblasti jejich přípravy laikem, požádal jsem při koupi bodou trhovkyni o radu. Dostalo se mi ujištění, že... "Kaštany možno variť, ale aj pražiť...", doprovázené pokrčením ramen. Nu, řekl jsem si, snad si poradíme.
Kaštany jsem pak vybalil před rodinkou, že NĚCO TAKOVÉHO jejich mlsné jazýčky dosud neokusily. Taky že ano...
Do nerez kastrůlku bylo pak vpraveno tak na prst omastku, posléze taky kaštany. Samotnému aktu pečení byl ponechán víceméně volný průběh, jen bylo rozhodnuto, že tu a tam se na ně někdo zajde juknout. My ostatní jsme sledovali televizní pořad, a bylo nám vcelku jedno to v televizi dávají, neboť byl zrovna takzvaný Měsíc Československo-sovětského přátelství!!!
Kaštany se přihlásily samy a to dost neotřenou formou, i když ke sledovanému filmu byla akustická clona více než příhodná. Od kuchyně k nám totiž dolétly zvuky, silně připomínající zvukovou kulisu, doprovázenící středně silnou tankvou bitvu.
"Tluče bubeníček...", příhodně zanotovala dcera. Žena na mne vrhla tázavý pohled, avšak tvářil jsem se jakoby nic. Nicméně, když iluze střelby a detonací se jakoby nemínily taktně vytratitdo pozadí, vydal jsem se - takřka - dobrovolně na průzkum.
Hrůza...
Kam až oko dohlédlo, tam všude bylo možno spatřit kaštany na různý způsob. Tu celé, onde s rozervanou slupkou, tamhle zase dokonce rozprsklá bílá dužina vytváří bílý poprašek, čímž docela hezky navozuje iluzi zasněžené krajiny. Uprostřed toho všeho nadělení pak na sporáku kastrůlek, z jehož útrob vyletují temné projektily, doprovázené prapodivnémi zvuky.
Úklid trval nejméně hodinu. Poté jsme oloupali těch několik nepoškozených hnědavých kuliček, které to vše kupodivu přežily, posolili je a... prostě jedna báseň.
Od druhého dne jsme se stali středobodem pozornosti všech partají. Všichni, jak se zdálo, slyšeli rachot a podivné střelné pazvuky, vycházející z naší kuchyně. Podezřelé však nejvíc bylo to, že nás uctivě zdravili i ti ze sousedstva, s nimiž jsme se doposud nijak zvláště neznali. Až později se profláklo, že jedna z našich sousedek vykládala, kudy chodila:
"Slyšeli jste to? Ti se tam zase servali!!! Jako koně! Stydět by se měli!!! Alespoň před těmi dětmi...!!!"

Nojo, jenže jak vysvětlit ten omyl? Zvlášť když mé levé oko po jistý čas zdobil docela efektně vyvedený monokl, coby památka na střet s kterýmsi okololetícím zbloudilým kaštanem!?
tak já nevím...

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-UŽ TADY JSOU

8. srpna 2017 v 20:03 | JARDA LIŠKA
Cestoval jsem tehdy za svými obchodními povinnostmi a jako nejvýhodnější spojení se mi jevil právě tento vlak, ve kterém právě sedím. Naproti mne v kupé sedí, jakýsi upravný starší muž, řekl bych kolem šedesátky, náležitě šedovlasý, spíš menší než vyšší, na nose brýle a čte si. Žádné noviny, nic takového, ale jakousi knihu s notně ohmatanými deskami.

Já sám si bezděky pročítám všelijaká obchodní lejstra, kontroluji faktury, objednávky, dodací listy, listuji v diáři, a tak, jak už to tak my obchodníci občas děláváme. Znáte to, že...?!
On, jak jsem si všiml, snad dvakrát nebo třikrát, co já vím, mlčky zvedne oči od své knihy, chvíli hledí kamsi mým směrem, ale při bližším pozorování, konstatuji, že je duchem zcela mimo, i když, tak alespoň soudím, jeho zraky jakoby cosi úpěnlivě hledaly, kdoví. Taky se mi to může jenom zdát. Koneckonců, říkám si, vlastně mi do toho vůbec nic není...
Po čase jsem si znovu všiml toho jeho pohledu kamsi do neznáma a navíc mne upoutaly i jeho tváře, řekl bych, že až přespříliš rudé,jak je jinak celý až mrtvolně bledý. A vlastně celé mužovo vzezření nasvědčovalo tomu, že se právě asi necítí nic zvlášť dobře, spíše naopak.
Párkrát se naše pohledy setkaly, ale sedíme tam a mlčíme.
Ve chvíli, kdy - jak soudím - je mu už nejspíš opravdu dosti zle, už to nevydržím a vyhrknu:
"Vím, že mi do toho nejspíš nic není, pane, ale mám takový pocit, že... tedy... ehm... chci tím říct, cítíte se dobře?!... Není vám nic??! Myslím, není vám třeba špatně, nebo tak něco na ten způsob...?!"
Muž neřekl nic, jen se na mne, ale to se mi snad mohlo jen zdát, jakoby malilinko pousmál, chápete, jen tak docela plaše, jakoby omluvně, hrome, víte, co tím chci říct, že!
Mezitím trochu zpopelavěl a už vůbec nevypadá dobře.
"Opravdu vám nic není?" starám se. "Určitě bych tady někde sehnal nějakého doktora, nebo tak...! Co říkáte...?" vnucuji se a vlastně nevím ani proč.
Tu mne muž obdařil jakýmsi dalším omluvným úsměvem a zaševelil tak tiše, jak jen to snad šlo.
"Vy mi nepomůžete, příteli! Nikdo mi už nemůže pomoci!!!" vysvětluje mi.
"Přišel totiž můj čas rozpadu, víte!? Snad vám nebude vadit, že... Já totiž právě umírám...!!!"
Nato si z očí sundal ty své silné brýle, odložil je na pultík pod oknem a já si s hrůzou uvědomil, že na mne hledí jeho tvář, která v očních důlcích nemá ale vůbec naprosto nic!!! Zato ze skel brýlí na stolečku na mne hleděl pár jeho nepřítomných očí...!
Dříve, než jsem se stačil vyrovnat s prvotním šokem, byl už tu druhý. Zcela naprosto tiše - jak mne morbidně napadá: jako listí na podzim - mu z hlasy dolů klouzají jeho šedé vlasy. Padají tiše, důstojně, hrůzostrašně...!
Téměř současně si všímám, jak se mu na tvářích, na rukou, všude, kde má holou kůži a hádám, že vlastně po celém těle, začíná pokožka krabatit a po chvílí z něho začínají, jak bych tak řekl, odkapávat kusy masa, asi tak jako vosk z hořící svíce... Zakrátko se celá jeho postava začíná bortit a zůstávají tu jen ty jeho děsivé brýle, pár bot a hromada jeho svršků...
Po celý čas jsem na něj hleděl se stále rostoucí hrůzou. Zprvu jsem nebyl schopen reagovat vůbec nijak! Až za hodně dlouhou chvíli jsem ze sebe vyrazil sérii jakýchsi neartikulovaných zvuků a pak... Pak jsem konečně omdlel.
Když jsem se probral, ležel jsem na sedadle, kolem mne dav lidí, přilákaných sem, mým předchozím řevem a kdosi, z koho se pak vyklubal lékař, mne šetrně popleskával po tváři.
"Halo, pane..." volal doktor. "Slyšíte mě?! To tak, hrome, už se konečně proberte...!"
"Tam..." ukázal jsem směrem k protějšímu sedadlu, na které jsem ovšem nemohl vidět skrze to lidské srocení. "Tam...!!!"
"Já nechápu. Co tam má být?!" ptal se doktor.
Popsal jsem mu a vlastně všem své předchozí zážitky, ale bylo na nich jasně vidět, že mi nevěří.
Přímo z vlaku jsem byl odvezen na jakési nervové sanatorium, prý na docela slušné úrovni, nevím. Říkali, že jen na vyšetření. Lékař usoudil, že to tak bude lepší. Já jsem totiž trval na svém, ale nikdo z lidí, kteří se do mého kupé seběhli, tam (mimo mne) zhrouceného na sedadle, nic neviděl!!! Doktor usoudil, že jsem z neznámých důvodů, nejspíš z přepracování, prožil jakýsi silný šok, a tak... V žádném případě, tak říkal, mi to nemůže uškodit...
Seděl jsem v pracovně primáře sanatoria a podrobně, i když dosti rezignovaně, jsem mu líčil vše, co se ve vlaku událo.
"Nejspíš mi nebudete věřit," řekl jsem závěrem. "Jako ti před vámi..."
"Hmmm...," řekl lékař neurčitě. "Právě naopak, příteli! A, jak to tak vypadá, nejspíš si vás tu budeme muset nechat, vážený! A na hezky dlouho...! Především proto, že vám nejen věřím, ale dokonce vím, že mluvíte pravdu..."
"Nejspíš mi nebudete věřit," řekl jsem závěrem. "Jako ti před vámi..."

"Hmmm...," řekl lékař neurčitě. "Právě naopak, příteli! A, jak to tak vypadá, nejspíš si vás tu budeme muset nechat
Tu jsem si h[M1] o teprve pořádně prohlédl. Naproti mně seděl starší muž, okolo šedesátky, náležitě šedovlasý, spíše menší, než vysoký, na nose silné brýle, které si právě bezděkým gestem sundal a odložil na stůl. Zpoza silných skel na mne hleděl pár očí. Pohlédl jsem do tváře s prázdnými očními důlky a pochopil jsem...


KOMU ZVONÍ VANA-O.K.

8. srpna 2017 v 9:34 | JARDA LIŠKA
ACH JO...

VYŠEL JSEM Z DOMU A CO NEVIDÍN - SOUSED OD NAPROTI HEZKY NA KOLENOU KLEČÍ PŘED SVÝM BYTEM, V RUCE SMETÁČEK A LOPATKU A UKLÍZEL KOLEM SVÉHO BYTU.
"TAK CO, SOUSEDE? KOUKÁM, ŽE I K VÁM DORAZILA EMANCIPACE" PTÁM SE.
"NOJO," ODSEKNE NEVRLE SOUSED.
"NO," ŘÍKÁM. "A ŽE ZROVNA VY BUDETE UKLÍZET...?!"
"HOUBY UKLÍZET! JÁ SI TADY HEZKY UKLÍZÍM PŘED VLAST NÍM PRAHEM........."

NEKONEČNÝ SEIÁL-UDICE-

6. srpna 2017 v 10:53 | JARDA LIŠKA
ASVÉHO ČASU ALFONS DOSTAL NABÍDKU, ABY PŘEDNÁŠEL NA VYSOKÉ ŠKOLE. V ŽILINĚ... RÁD NABÍDKU PŘIJAL A HNED SE NEMOHL DOČKAT NA TO AŽ STANE PŘED SVÝMI STUDENTY, JISTĚ NEDOČKAVÉ A LAČNÍCÍ PO POZNÁNÍ...
VŠE PROBĚHLO VCELKU PODLE JEHO PŘEDSTAV A ALFONS DOSLOVA CHROCHTAL BLAHEM /V DUCHU!/.
TENTO JINOCH MĚL V DUŠI VIZI MODRÉHO NEBE S LEDABYLE POHOZENÝMI MRÁČKY-BERÁNKY A SVĚT SE MU JEVIL JAKO MÍSTO PLNÉ SAMÝCH VESELÝCH VĚCÍ, ZVESELA POLETUJÍCÍHO HMYZU, CVRLIKAJÍCÍCH PTÁČKŮ.......
A TAK SE NEDIVME, ŽE V TOMTO BEZVADNÉM SVĚTĚ, SE ALFONS ROZHODL VE SVÉ MLUVĚ I SLOVENŠTINU.
A HNED PŘEŠEL OD SLOV K ČINU.
VŠIML SI, ŽE PŘED FAKULTOU STOJÍ KOLEGYNĚ-TOHO ČASU NA MATEŘSKÉ DOVOLENÉ. TA STÁLA S KOČÁRKEM UPROSTŘED KLUBKA KOLEGYŇ...
ALFONS SE PRODRAL DAVEM KE KOČÁRKU A ZAČAL POZOROVAT NEMLUVNĚ! TU HO ZAUJAL VYČESANÝ HOHOUTEK NA HLAVĚ JUNIORA...A SPUSTIL."PEKNÝ CHALAN! VŠAK?! A OZAJ, AKÝ MA PEKNÝ KOKOTIK..!"
V TU CHVÍLI PTÁČCI, PŘESTALI CVRLIKAT, VOSY A VČELKY UTICHLY A PŘESTALY SE ROJIT, HMYZ PŘESTAL ŠUSTIT A.....
ALFONS DOSTAL ZÁKAZ MLUVIT SLOVENSKY...!