Květen 2017

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-KDO ŠETŘÍ...

29. května 2017 v 6:06 | JARDA LIŠKA
Bajka

Správná hospodyňka pro pírko i přes plot skočí! tvrdívávala prý ona slavná babička Boženy Němcové.
Je zajímavé, že téhož názoru byla i moje vlastní babička. A lidi, věřte či ne, protože navíc k tomu byla též i snaživá, pořídila si časem ze sesbíraných pírek celičkou duchnu...!!!
Když se o tom dozvěděla její závistivá sousedka, neslušně zaklela a navíc si dupla vzteky! A jak si tak (sousedka) dupla, ujela ji noha, načež ženština upadla tak nešťastně, že si pořídila docela hezkou komplikovanou zlomeninu bérce...
Sousedka měla sjednáno úrazové pojištění na slušnou částku, a tak dostala od pojišťovny celou hromadu peněz! Z těch si pak koupila duchny dvě a televizor k tomu navrch!!!
Když se zvěst o tom donesla k mé babičce, zalkala sice stařenka hořce a dokonce i uronila nějakou tu slzu, nicméně, nezlomena na duchu, skočila opět přes plot za jakýmsi ledabyle se povalujícím pírkem.
Co však čert nechtěl. Jednalo se, bohužel, o plot jisté drůbežárny, a.s. - byla přitom zahlédnuta ostrahou objektu na obchůzce a čeká ji soud...!!!

Ponaučení: Správná hospodyňka šetří formou vkladových certifikátů! Život, vážení, není žádné peříčko...

KOMU VONÍ VANA-JAK N EZAPARKOVAT..

26. května 2017 v 10:35 | JARDA LIŠKA
XToho roku paní Zima zase jednou ukázala co dovede, když jenom trochu chce, z čehož měl jistě radost kdejaký milovník zimních sportů, ale my řidiči jsme spíše skřípali zuby. Jak všeobecně známo, automobil slouží hlavně k ježdění, že. Nedá se však jezdit bez přestávky, to dá rozum a z času na čas je třeba kdesi i zaparkovat.
A tady právě nastal problém.
Protože sněhu napadlo opravdu hodně, zanedlouho jsme se my řidiči, objevili na ulicích s lopatami a všelijakým možným i nemožným náčiním a... začali jsme si hrát na krtky. Jeden každý z nás si vyhrabával své místo k parkování! A u všech takto pracně zbudovaných stanovišť se pak objevily i naše, řekněme, vizitky s registračními čísly a výzvou: Neparkovat!... To je moje!... anebo VYKOPEJ SI SÁM...!!!
Navíc se začaly objevovat i různé alarm-systémy v podobě provázků a starých (prázdných!) plechovek, celonoční a celo-rodinné hlídky, a tak podobně.
I já jsem si vykopal svůj parkovací koutek. Dítka vedle něho napíchala do sněhu cedulky s registračními čísly našeho vozu, a já jsem v klidu odjel do práce. A věřte či ne, celý týden jsem si v klidu a pohodě užíval svého štěstí. Přijel jsem, zaparkoval na svém místě, ráno jsem zase v pohodě odjel, až tu jednou...
Toho dne jsem nevěřil vlastním očím! Na mém místě, představte si to, si klidně parkoval cizí vůz!!! No nic, řekl jsem si, rozhodnut postupovat s rozvahou, bez emocí a především kulturně.
Vzal jsem kus papíru a na něj jsem napsal slušný vzkaz: Prosím vás, buďte tak laskav a neparkujte na cizím místě...! A tuto výzvu jsem pak večer přilepil sekundovým lepidlem na čelní sklo neznámého vozidla.
Ráno tam vůz sice stál, ale karta na něm už nebyla! Takže si určitě můj vzkaz přečetl, zaradoval jsem se! Je-li jen trochu kulturním člověkem, určitě odjede, říkal jsem si. A opravdu, už toho večera jsem zase mohl parkovat na svém místě.
Ráno jsem ale měl na předním skle nalepený následující text: Srdečně se vám omlouvám, vážený... To lepidlo muselo být něco speciálního, protože jsem tento lístek seškraboval celičké dopoledne!
Rozhodl jsem se najít autora tohoto sdělení a vřelým slovem mu poděkovat za jeho kulturní přístup k věci. V noci se mi skutečně podařilo najít ve vedlejší uličce jeho vůz. A tady jsem mu pak rudou olejovou barvou napsal velikým písmem na střechu svůj vzkaz: Nic se nestalo! Nemusíte si to tak brát...
Na odpověď jsem nečekal dlouho. Příštího dne mi neznámý dal
ještě jednou najevo, že je vskutku kulturním člověkem. Do laku kapoty na kufru mi totiž čímsi ostrým vryl: O ne, pane! Opravdu mne to všechno mrzí a ještě jednou se omlouvám za onen incident s mým nevhodným parkováním na vašem místě...!!!
To tedy ne! Nemohl jsem přece dovolit, aby měl poslední slovo. A tak jsem večer jsem mu sekářkem vysekal do dvířek: Šťastnou cestu... A protože jsem se zrovna chystal odjet na dovolenou, uvedl jsem tam i termíny, kdy by - pokud by ovšem chtěl - mohl využít mého místa k zaparkování svého vozu.
Odpověď jsem si přečetl nazítří zrána. Na ocelové desce, přivařené na mé střeše, bylo napsáno, že neznámý mi děkuje za mou nabídku, ale nebude ji moci, bohužel, využít, protože i on sám se kamsi ve stejné době chystá. A současně mne požádal o číslo telefonu.
Po vybití čelního skla jsem mu dovnitř vsunul lísteček s mým telefonním číslem.
Odpověděl mi vskutku rychle. Ráno mě vzbudila siréna hasičského vozu, houkající před naším domem. Tam totiž právě dohoříval můj vůz... Opodál byla cedule, na níž mi neznámý psal, že automobil zapálil jenom proto, aby mi ušetřil namáhavou práci s kopáním a rozšiřováním místa na parkování.
A opravdu. Sníh vlivem tepla, uvolnivšího se spálením mého automobilu, stál a najednou tu bylo místo hned pro několik automobilů...
Tu jsem si všiml, že se mi hrnou z očí slzy. Co je to jen za člověka, říkal jsem si a neustále na to musím myslet! Chápete, já se mu prostě za to musím nějakým způsobem odvděčit, i kdybych měl... Já nevím co!
Momentálně nepracuji. Málo spím a přemýšlím! Co já bych mu jen ...?! No ne, chápete, že!? Aby se říkalo, že jsou ještě LIDÉ SLUŠNÍ A TAK PODOBNĚ, VŠAK VÍTE..

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-PSYCHO

23. května 2017 v 18:15 | JARDA LIŠKA
Deviant

Na lůžkovém oddělení jisté psychiatrické léčebny se vytvořilo časem takzvané zdravé jádro, věčně posedávající na kuřárně, které se již nějakou dobu značně nudilo. I usoudili jako jeden muž, že by nebylo špatné z někoho si vystřelit! A tu zrovna nastoupil nový pacient. Malý, připosražený, hotový za groš kudla. A tento jinoch jim padl do oka.
Nevím už, jak se jim to povedlo, ale vymámili z jedné ochotné, službu konající, sestřičky obálku s razítkem oddělení a papír. A pak, jistého podvečera, kdy zrovna vyhlídnutý jedinec vyšel ze sprchy, jen tak nalehko v županu, vlasy rozcuchané, celý rozjívený... zavolali si ho k sobě na kuřárnu.
A tam ho oslovila jedna poněkud postarší členka onoho tajného bratrstva, která, když ji zrovna viděl někdo z lékařů, chodívala o berlích.
Tato, řekněme, dáma, mu třesoucím se hlasem sdělila, že před chvílí zde byla sestřička a požádali ji, chromou osobu, zda-li by nemohla odnést dopis do vedlejší budovy. Ona, žel, o berlích jaksi nemůže, a tak ho chtěla poprosit, zda-li by tam nemohl dopis zanést místo ní. A co možná nejdříve.
Jinoch nic nenamítal a ochotně se vydal směrem k chirurgii, kam ho chromá osoba nasměrovala. Tam podal sestřičce dopis s tím, že si počká na odpověď. Sestra si dopis pozorně přečetla a řekla, že v mžiku bude nazpátek. Namísto ní však za chvíli přišli dva obrovití zřízenci, kteří násilím mladíka odvlekli zpátky na psychiatrii. Tam dostal injekci na uklidnění a byl mu prodloužen pobyt coby sexuálnímu deviantovi.
Jak se až za dlouhou dobu dozvěděl, v dopise stálo: Jmenuji se Michal. Jsem z psychiatrie a jsem vám plně k dispozici....

KOMU ZVONÍ VANA -TO BYSTE SE DIVILI

19. května 2017 v 9:20 | JARDA LIŠKA
To byste se divili!

Poněkud již znuzen všední realitou každodenního života, vrhl jsem se po zralé úvaze na magii, okultismus, parapsychologii a jim podobné přírodní jevy a úkazy. Mým prvotním záměrem bylo dostati se do co možná nejuzšího kontaktu s lidmi obdobného zaměření, a tak jsem tedy ve svém bytě uspořádal několik vcelku zdařilých spiritistických seancí, během nichž jsme se skutečně hezky pobavili v milé společnosti duchů, kteří nás poctili svou návštěvou, a z nichž bych rád vzpomenul alespoň Flipa a Flapa, Charlieho Chaplina a komiků bratří Marxů, včetně Karla. Bavili jsme se opravdu dobře, též díky tomu, že všichni z příchozích duchů přinesli s sebou ze záhrobí i nějakou tu video kazetu, a posledně jmenovaný ze sourozenců Marxových, Karel, nás dokonce seznámil s comicsovou verzí svého Kapitálu.
Já jsem však měl, žel, zájem o mnohem vážnější věci, jako je třeba blízké setkání třetího druhu, jímž samozřejmě nemyslím to, které se uskutečnilo předchozího večera v nedalekém parku, kde se mi naskytla nezávidění hodná možnost blíže se seznámit se skupinou skinů, kteří se na mne - škádlivě mne dloubajíc nožem pod žebry - obrátili s dotazem, nemám-li u sebe čirou náhodou nějakou tu korunu navíc, s níž bych se mohl případně s těmito mládenci rozdělit...
Abych nezapomněl. Též jsem ovšem zamýšlel poznat ekoplazmu, anebo třeba i jasnozřivost, věštbu, a tak podobně. Proto jsem zvýšil jak své úsilí, tak i výdaje, obojí na dvojnásobek a... Začal jsem se obklopovat větším množstvím médií, z nichž se časem stala celá masa médií, a ve svém příbytku jsem si ještě pořídil i gigantickou knihovnu plnou svazků o všech již zmíněných záležitostech.
Žel, a to mne mrzelo nejvíc, výsledné efekty byly - dosud - silně pasívní! Všechna ta média bez ustání vyjídala mou ledničku, pila vše, na co přišla, včetně mé krve, police praskaly pod tíhou nashromážděných knih a já...??!
Já jsem se setkal s pouhopouhým jediným zjevením v podobě silně podnapilého souseda, který si jednou o půlnoci spletl dveře svého bytu s mými...!!! Divíte se, že jsem byl značně zdeprimován a zruinován, ale naštěstí mne před úplným ideovým a materiálním zhroucením doslova v posledním okamžiku zachránil výše již zmíněný soused, jenž se u mne nedlouho po onom půlnočním extempore objevil s demižonem čehosi, co prý bylo vyrobeno z hrušek a jiného ovoce a čemu on sám říkal elixír života.
Po pozření tohoto prapodivného truňku jsem pak skutečně uviděl (v následujícím pořadí): jednoho jednorožce, dvě nahé čarodějnice, UFO spolu s návštěvníky z kosmu, vnitřní strukturu jedné politické strany, Sněhurku se všemi jejími trpaslíky, a nakonec mohutného růžového slona, obklopeného hordou dovádivých bílých myšek... Potom jsem bohužel omdlel.
Lidi! Věřte mi! Jsou opravdu na světě věci, o nichž se vám, ani některým vědcům vůbec nezdálo...!!!

VOLEJTE z-NOVU--HAZARD

16. května 2017 v 6:08 | JARDA LIŠKA
Tak o co?
V jídelně jistého nejmenovaného lůžkového oddělení se po obědě sešla partička čtyř poněkud už znuděných pacientů, které napadlo zabít trochu pro ně nekonečného volného času partičkou karet.
Hra vesele plynula, aniž si hráči stačili povšimnout že je již jistou dobu sleduje ošetřující lékař.
"...Flek!" zahlásil jeden z hráčů.
Lékař již to nevydržel a přistoupil ke stolu.
"Tak jak, chlapi," oslovil hráče. "Jak vám to jde? A o co vlastně hrajete? Nikde nevidím žádné peníze..."
"O peníze my nehrajeme, pane doktore!"
"Tak o co? O sirky?"
"Kdepak, pane doktore! My hrajeme o prášky...!"

OSTŘE SLEDVANÉ VRAKY-BITVA

14. května 2017 v 9:31 | JARDA LIŠKA
Marná bitva

Nevím už vlastně kdy jsem zjistil, že mou zahrádku poctil svou přítomností krtek. Zpočátku jsem se tvářil jako že nic, ale když jsem podle intenzity, s jakou ničil plody mé práce na záhonech, zjistil, že se jedná o nějakého Stachanovce, rozhodl jsem se něco s tím podniknout.
Jeden zkušený zahrádkář mi poradil, abych dříve, než začnu cokoli podnikat, v klidu usedl a zamyslel se nad tím, čemu vlastně dávám přednost, zda-li flóře nebo fauně... Pokud se prý rozhodnu, že straním fauně, pak ať si, spánembohem, krtek dělá, co hrdlo ráčí...
Jsem-li však na straně flóry, nezbývá mi, než vyhlásit mu válku...!
Teď pozor! Tento akt se dělá tak, že se na kus papíru napíše prohlášení, v němž krtka rezolutně vykážete mimo teritorium vaší zahrádky, jinak...!!! a postavíte ho co nejblíže některého z krtinců. Podle Haagských konvencí vám musí krtek nejpozději do 14 dní na tuto vaši nótu odpovědět.
Jistěže se najdou tací, kdo teď namítnou, že krtek je slepý, že ano?! Ano, přátelé, vědecky je sice dokázáno, že krtek slepý je, ale věda nic nehovoří o tom, že by krtci neuměli číst, že...? A já, prosím, vědě plně důvěřuji...
Když se nedočkáte krtkovy odpovědi ani po 14 dnech, začíná regulární válka mezi krtkem a člověkem. Těžká, přetěžká válka! Tedy, hlavně pro člověka, neboť z ní jen málokdy vychází jako vítěz...
Známý mi uvedl několik názorných příkladů - jeden ze zahrádkářů se natáhl jednoduše napříč přes záhony a svým vlastním tělem se snažil zabránit tomu, aby zde krtek mohl rýt. Skončilo to, samozřejmě, nachlazením a zahrádkář skončil v nemocnici se zápalem plic!
Jiný zase do všech děr nalil jakýsi jed, žel, tentokrát ve špitále skončili i všichni jeho rodinní příslušníci, které otrávil pomocí mrkve, kedluben a ostatní zeleniny, které do sebe vstřebaly aplikovaný jed...!
Další zoufalec se rozhodl pro takzvanou totální válku a jednoduše celou zahrádku zalil betonem. Šlo sice o jakési pochybné vítězství člověka nad podlou přírodou, žel, "vítěz" se netěšil dlouho, neboť záhy dostal vysokou pokutu: kompetentní orgány kvalifikovaly jeho čin jako budování základů pro nějakou stavbu, na níž neměl, samozřejmě, potřebné povolení. Zdrcený zahradník si koupil silný provaz a podařilo se ho odříznout vskutku v hodině dvanácté...
Známý mi chtěl uvést ještě i jiné příklady, ale rázně jsem ho zarazil. Mám holt slabé nervy, no.
Vydal jsem se na úřad podat si žádost o stavební povolení, nicméně cestou jsem se zastavil v jednom krámku, abych si tady koupil silné lano.
Jeden nikdy neví, že...



KOMU ZVONÍ VANA-ZMÝLENÁ NEPLATÍ

12. května 2017 v 7:15 | JARDA LIŠKA
ZMÝLENÁ NEPLATÍ

NEJHORŠÍ Z CELÉHO DNE je pro mne vstávání a vypravování se do práce....Po procitnutí mívám ve zvyku ještě si trošku poležet, a to hlavně, abych si překotným vstáváním nezpůstil odkrvení mozku, přesně tak, jak jsem jednou sledoval jistý program v rádiu. Většinou trávím ušetřený čas medikacína různá závažná temata, jako například jaký dnes den, či za jak dlouho musím být v kanceláři..........
Většinou se stává, že než se mi podaří přesvětšit své lepší, že ještě opravdu není víkend, a že mám tak akorát je čas vydat se na autobus, ten mi zpravidla ujede a do práce přijdu pozdě...!
JSOU však i světlejší chvíle - to sám se sebou nediskutuji, vyskočím z postele a upaluji do práce. Jako dnes vyškrábal jsem se z postele, při pohledu na hodinky jsem se zděsil.
Panebože, půl sedmé...! Rychlostí blesku jsem se oděl, očistil a vyrazil na nejbližší zastávku autobusu. TAM ANI NOHA! SMŮLA... zase mi ujel.Nezlomen na duchu - vyrazil jsem poklusem. Běžím už asi tak půl hodiny!
Běžím už půl hodiny s větrem o závod. Ještě,že je bezvětří! Klopýtám a usilovně lapám po dechu. Jen to přežít...
"Ještě kousek" říkám s v duchu.
Doběhl jsem přesně, kdy hodiny ukazovaly za tři minuty sedm. ŠŤASTNĚ SE USMÍVÁM. ZVLÁDL JSEM TO !!!
TO jsem měl zas jednou štěstí...Tu se dveře SECURITY otevřely a v nich stál známý člen ochranky
a nechápavě na mne vykulil oči na mou uřícenou tělesnou schránku
"Co tu, prosím tebe blbneš" řekl. "dneska je sobota................

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-bude pršat

10. května 2017 v 19:54 | JARDA LIŠKA
XÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ...JJJJJ.....

JAK SE TAK DÍVÁM, JAK VENKU LIJE, NEDÁ MI, nemohu nevzpomenout na chvíle, KDY - vám to snad přijde jako směšné, nám to tehdy ovšem jako něco směšné nepřipadalo.
To bylo tak: kousek za městem se tehdy konaly folklorní slavnosti, zábavy, jídla a pití hafo. V amfiteátru, v němž se ta slavnost konala, počasí se drželo jakž takž...Na scéně, kde se to folklorní křepčení odbývalo, se střídaly krojované taneční i zpěvné chasy, a vše byla docela v pohodě...
Ale jen do okamžiku, než na podium nahopkala korpulentní dáma a ta hned, bez otálení spustila-"éjjjjjjjj, budě pršať, budě....." A vskutku!
Veliký černý mrak, visící nad námi, ženinu věštbu, vyslyšel a spustil!
Nikterak se nešetřil a spustil stavidla, takže to tam vypadalo jako u zpívající fontány...
Všichni jsme se rozprchli do všech stran, abych se skryli před to sprchou z nebes. Po, řekněme, půl hodině znovu začalo svítit sluníčko. A hned kotačivě přihupkala stará, neznámá pěnice-omluvně se usmál, dala ruku na prsa a spustila to své obludné -"ÉÉÉÉÉ...J, BUDÉ PRŠAT, BUDE.....ÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ......."
CO vám mám říkat! Znovu se otevřel vesmírný uzávěr s vodou...Když se otevřel i po třetí, vzali jsme nohy na ramena a za námi see ještě drahnou chvíli se za námi neslo-éééééj, bude pršat bude...

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-TO JE ONO!

9. května 2017 v 5:57 | JARDA LIŠKA
TO JE ONO...?

jdu si tak ulicí odkudsi kamsi, když tu jsem se málem srazil se svým známým, zahleděným do jakéhosi reklamního prospektu.
"Člověče, dávej pozor!" obořil jsem se na něho. "Nebo ještě někoho porazíš! A co to tady vlastně tak úporně studuješ?"
"Ale člověče, to je prospekt na jednu takovou šikovnou věcičku. Jde o sprej s feromony! To když si na sebe nacákáš, tak ti neodolá jediná ženská v okolí několika desítek metrů...! Asi si to koupím..."
Známého jsem neviděl, abych byl upřímný hezkých pár dnů. Když jsem ho zase potkal, okamžitě se mi vybavily na mysli ty jeho tolik všemocné feromony.
"Tak co," zajímal jsem se, "koupil sis ten feromonový sajrajt?"
Chvíli na mne hleděl jako čerstvě vyoraná myš a pak spustil.
"Koupil. To víš, že jsem si koupil jsem ty feromony..."
"No a, působilo to?"
"Působilo! V ten den, když jsem to na sebe naplácal, mě oslovilo asi tak deset chlapů...!!!"

NEKONEČNÝ SERIÁL-KDO S KOHO

6. května 2017 v 10:05 | JARDA LIŠKA
LETOS zima zase jednou ukázala co dovede, když jenom trochu chce, z čehož měl jistě radost kdejaký milovník zimních sportů, ale my řidiči jsme spíše skřípali zuby. Jak všeobecně známo, automobil slouží hlavně k ježdění, že. Nedá se však jezdit bez přestávky, to dá rozum a z času na čas je třeba kdesi i zaparkovat.
A tady právě nastal problém.
Protože sněhu napadlo opravdu hodně, zanedlouho jsme se my řidiči, objevili na ulicích s lopatami a všelijakým možným i nemožným náčiním a… začali jsme si hrát na krtky. Jeden každý z nás si vyhrabával své místo k parkování! A u všech tak to pracně zbudovaných stanovišť se pak objevily i naše, řekněme, vizitky s registračními čísly a výzvou: Neparkovat!… To je moje!… anebo VYKOPEJ SI SÁM…!!!
Navíc se začaly objevovat i různé alarm-systémy v podobě provázků a starých (prázdných!) plechovek, celonoční a celorodinné hlídky, a tak podobně.
I já jsem si vykopal svůj parkovací koutek. Dítka vedle něho napíchala do sněhu cedulky s registračními čísly našeho vozu, a já jsem v klidu odjel do práce. A věřte či ne, celý týden jsem si v klidu a pohodě užíval svého štěstí. Přijel jsem, za parkoval na svém místě, ráno jsem zase v pohodě odjel, až tu jednou…
Toho dne jsem nevěřil vlastním očím! Na mém místě, představte si to, si klidně parkoval cizí vůz!!! No nic, řekl jsem si, rozhodnut postupovat s rozvahou, bez emocí a především kulturně.
Vzal jsem kus papíru a na něj jsem napsal slušný vzkaz: Prosím vás, buďte tak laskav a neparkujte na cizím místě…! A tuto výzvu jsem pak večer přilepil sekundovým lepidlem na čelní sklo neznámého vozidla.
Ráno tam vůz sice stál, ale karta na něm už nebyla! Takže si určitě můj vzkaz přečetl, zaradoval jsem se! Je-li jen trochu kulturním člověkem, určitě odjede, říkal jsem si. A opravdu, už toho večera jsem zase mohl parkovat na svém místě.
Ráno jsem ale měl na předním skle nalepený následující text:
Srdečně se vám omlouvám, vážený… To lepidlo muselo být něco speciálního, protože jsem tento lístek seškraboval celičké dopoledne!
Rozhodl jsem se najít autora tohoto sdělení a vřelým slovem mu poděkovat za jeho kulturní přístup k věci. V noci se mi skutečně podařilo najít ve vedlejší uličce jeho vůz. A tady jsem mu pak rudou olejovou barvou napsal velikým písmem na střechu svůj vzkaz: Nic se nestalo! Nemusíte si to tak brát…
Na odpověď jsem nečekal dlouho. Příštího dne mi neznámý dal ještě jednou najevo, že je vskutku kulturním člověkem. Do laku kapoty na kufru mi totiž čímsi ostrým vryl: Ó ne, pane! Opravdu mne to všechno mrzí a ještě jednou se omlouvám za onen incident s mým nevhodným parkováním na vašem místě…!!!
To tedy ne! Nemohl jsem přece dovolit, aby měl poslední slovo. A tak jsem večer jsem mu sekáčkem vysekal do dvířek: Šťastnou cestu… A protože jsem se zrovna chystal odjet na dovolenou, uvedl jsem tam i termíny, kdy by - pokud by ovšem chtěl - mohl využít mého místa k zaparkování svého vozu.
Odpověď jsem si přečetl nazítří zrána. Na ocelové desce, přivařené na mé střeše, bylo napsáno, že neznámý mi děkuje za mou nabídku, ale nebude ji moci, bohužel, využít, protože i on sám se kamsi ve stejné době chystá. A současně mne požádal o číslo telefonu.
Po vybití čelního skla jsem mu dovnitř vsunul lísteček s mým telefonním číslem.
Odpověděl mi vskutku rychle. Ráno mě vzbudila siréna hasičského vozu, houkající před naším domem. Tam totiž právě dohoříval můj vůz… Opodál byla cedule, na níž mi neznámý psal, že automobil zapálil jenom proto, aby mi ušetřil namáhavou práci s kopáním a rozšiřováním místa na parkování.
A opravdu. Sníh vlivem tepla, uvolnivšího se spálením mého automobilu, stál a najednou tu bylo místo hned pro několik automobilů…
Tu jsem si všiml, že se mi hrnou z očí slzy. Co je to jen za člověka, říkal jsem si a neustále na to musím myslet! Chápete, já se mu prostě za to musím nějakým způsobem odvděčit, i kdy bych měl… Já nevím co!
Momentálně nepracuji. Málo spím a přemýšlím! Co já bych mu jen…?! No ne, chápete, že!? Aby se říkalo, že jsou ještě lidé na úrovni, no ne…