Duben 2017

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-RADA

11. dubna 2017 v 7:06 | JARDA LIŠKA

Dobrá rada nad zlato


Kteréhosi dne šel přítel Hugo odkudsi kamsi, když tu náhle zahlédl na jednom z četnbých parkovišť svého šéfa s nějakým cizím chlapíkem, jak obcházejí jakousi nevzhlednou škodovku. Jsa dobrák od kosti a protože neměl zrovna nic lepšího na práci, vydal se Hugo k nim s rozhodnutím udělat vše pro to, aby jeho šéf při koupi nenaletěl.

"Ty prahy jsou, myslím, dobré." říkal zrovna Hugův nadřízený váhavě.

"Prosím vás," ušklíbl se Hugo poťouchle. "Nedejte se mýlit! To přece musí každý vidět, že jsou celé zhnilé! No a ty blatníky...!" Poté se vrhl na vozidlo, které začal oťukávat, podlézat, přelézat i jinak bedlivě zkoumat, přičemž nekompromisně odhaloval jednu závadu za druhou. Revizi pak zakončil slovy: "Šéfe, pokud vám mohu radit, nekupujte to! Je to jako cedník..."

Cizí chlapík pokýval uznale hlavou a chvatně se vzdálil. Hugův šéf, který jej po celou dobu sledoval čím dál smutnějšíma očima, se chytil zoufale za hlavu.

"Tak vám, kolego, pěkně děkuji!" povzdechl si přesmutně Hugův nadřízený. "Já to auto totiž nekupuji, ale snažil jsem se ho prodat...!!!"

NEKONEČNÝ SERIÁL - UDICE - SEANCE

9. dubna 2017 v 12:39 | JARDA LIŠKA

Léčebná seance

"...Vítám vás, přátelé, na naší seanci. Jsem rád, že jste se zde sešli v takovém počtu! Právě zde a nikde jinde se totiž uskuteční vskutku jedinečná a nefalšovaná seance, založená na úplně nových a zcela netradičních metodách. Jak bych řekl, jedná se přímo o metodu léčby šokem... Hudba!!!"
Z reproduktoru se začala linout podmanivá melodie, vtíravá jako pitralon...
"... Ano, přátelé," ozval se nanovo hudbou podbarvený hlas. "Teď nemusíte dělat nic, než jen si udělat pohodlí, maximálně se uvolnit a vnímat jen má slova... Slova, která vás, jak se už nejedenkrát skutečně i stalo, zbaví vašich neduhů...!!! Ne každému, pochopitelně, může moje seance pomoci, ale takový už je, lidičky, život, že!? Ne u každého se podaří vyléčit nemoci, řekněme, zjevné, ale nejeden z vás se zbaví svých neduhů, jak by se tak řeklo, skrytých, a dokonce ti z vás, přátelé, kteří snad jste měli v dohlednu onemocnět, díky této seanci, neonemocníte...
Teď, prosím, pozor, začínám počítat!... Jedna, dvě, tři... Cítíte se lehounce a uvolňujete se... Čtyři, pět, šest... těžknou vám oční víčka, chce se vám spát...
Sedm, osm, devět...
Ach, ano - devět tisíc návštěvníků sem dnes přišlo! Výborně!
Deset, jedenáct... cítíte se dobře! Dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct...
Sto padesát korun stál na dnešní seanci lístek!!!... Devět tisíc krát sto padesát, to máme, milión tři sta padesát tisíc korun...
Odcházím do kasy, přátelé, buďte hodně zdrávi!... A někdy příště, doufám, zase na shledanou..."

NEKONEČNÝ SERIÁL - UDICE - DIALOG

8. dubna 2017 v 8:32 | JARDA LIŠKA
Dialog na úrovni

Přátelé, ono se to vážně nezdá, ale není to jen tak jednoduché být k lidem slušný a zdvořilý. Dokonce, jak jsem zjistil, existují na to prý i jistá pravidla, no vážně!
V jednom časopise, který jsme po léta odebírali hlavně kvůli tomu, aby měla dítka nějaký ten sběr, kdysi jakýsi takzvaný odborník obšírně vysvětloval, jak je krajně nezdvořilé během konverzace referovat jen o své vlastní osobě. Podle něj, mluvím pořád o tom expertovi z toho časopisu, je nutno dialog šikovně zavést na téma, blízké našemu společníkovi v již zmíněné diskuzi. Čili, stručně a jasně řečeno, nikdy během konverzace nežvanit sám o sobě samém, ale taktně a obezřetně pohovořit o něm!
Toto všechno jsme měl na paměti během dialogu se sousedem z přízemí, o němž je všeobecně známo, jaký je to zdvořilý a společenský jedinec. Po výměně obvyklých úvodních zdvořilostních frází a nezbytných informací o počasí, prohlásil soused:
"Ach bože, sousede! Zrovna jsem dočetl tu vaší knížku. Musím vám ji někdy vrátit!"
Dosud si mne nikdy nespletl s Bohem, ale jinak, jen pro zajímavost, totéž mi sdělil už před týdnem!
Odpověděl jsem neméně srdečně."Slyšel jsem, že vám umřela babička...?" Ach bože, pokračoval, měl bych vám tu knihu vrátit!"
"Jak se ji to vlastně stalo? Měla nějaké potíže."
"Ne, byla veselá ...Se ženou jsme se pobavili - úžasně."
Pokračoval jsem. "Doufám, že to měla lehké?"
"No," pokračuje soused. "musím přiznat, že nám upadla na zem...A trochu si poškodila hřbet..."
"Když to nebylo nic horšího...?!"
"Nebylo....nebylo..."
"No, já už musím." vzpomněl jsem si.
"Rozcházeli jsme se s pocitem, že jsme si povykládali na úrovni. Sice jsem zatím nepochopil, o co vlastně šlo, ale... bonton je bonton, že.......











NEKONEČNÝ SERIÁL - UDICE - ŠVADLENKA MADLENKA

6. dubna 2017 v 10:49 | JARDA LIŠKA
ŠVADLENKA MADLENKA

Bylo nevlídné podzimní odpoledne. Kdo nemusel, nevystrčil toho dne z domu ani paty, natož celé chodidlo. Přítel Luděk byl k tomu, aby neuváženě opustil teplo svého domova, donucen v důsledku objektívních příčin - právě si totiž koupil nové kalhoty, které mu však jaksi "neseděly" na jeho poněkud nekonfekční postavě, a tak se vydal za svou známou švadlenou, která byla ochotna mu je - za patřičnou odměnu - vhodně upravit.
Švadlena Luďka pozorně vyslechla, načež se na něj vrhla s tím, že mu kalhoty zúží hned teď na počkání! Bleskově přišpendlila nohavice všude, kde bylo třeba a požádala Luďka, aby si své kalhoty svlékl, což tento učinil v předtuše, čehosi nečekaného a snad i... kdoví?! Jeho předtuchy a - přiznejme si, že též i skryté touhy - se ani v nejmenším nesplnily a švadlenka se bez meškání pustila jen do kalhot.
Crrrr... ozval se zvonek u dveří. Dívka odběhla, ale bleskově se do pokoje vrátila a spolu s ní sem vplulo i krásné plavovlasé stvoření. Sotva nově příchozí zahlédla Luďka, v trenýrkách cudně postávajícího vedle kanape a načatou láhev cinzana, již předtím donesl Luděk s sebou švadleně coby nepatrnou pozornost za její ochotu, zarazila se a opět zmizela v předsíni, kam za ní vyběhla i švadlena.
Luděk současně poklesl na duchu i v kolenou.
Na nic dalšího však už ale neměl čas, protože obě zvesela švitořící protagonistky se zase vrátily zpátky do pokoje, načež švadlena Luďkovi s politováním oznámila smutnou zprávu, že dnes se už nejspíš k šití nedostane a požádala ho, aby ji tady kalhoty nechal a přišel si pro ně tak za dva dny...!
Na této žádosti by nebylo, jak sami uznáte, samozřejmě nic tak nepochopitelného a divného, kdyby náš hrdina ke švadleně nebyl býval přišel právě jen v těchto kalhotách! Nicméně byl z vývoje situace tak zmaten, že švadleně ještě poděkoval, rozloučil se a šel...
Až dosud, jak se mi časem sám svěřil, měl Luděk pro zvrhlá individua pouze slova hanlivá, odsuzoval je a z hloubi duše jimi i opovrhoval.
Nicméně, ve chvíli, když opouštěl švadlenin byt jen v trenýrkách, nahoře přioděn bundou, připadal si, jak sám připustil, poněkud excentricky! Jeho dům byl od švadlenina vzdálen jen kousek, za běžné situace, pouhopouhých pár minut chůze, ovšem nikdy mu tato vzdálenost nepřipadala tak nekonečná, jako onoho podzimního dne...
Nejdříve se Luděk zkusil proplížit do svého příbytku zahradami sousedních domů. Bohužel však už v první z nich byl dosti nekompromisně napaden psem, za denního světla Luďka běžně zdravícího přívětivým vrtěním ocasu. A zrovna teď, kdy Luděk netoužil po ničem jiném, než klidu a pohodě, se záludné zvíře na něho vrhlo a servalo z něj i to málo, do čeho halil své prochladlé tělo.
Ve chvíli, kdy lezl, oděn ještě méně, než Adam v ráji, přes plot zahrady, kde byl takto inzultován tímto takzvaným čtyřnohým přítelem člověka, byl spatřen policisty v okolo jedoucím hlídkovém radiovoze, kteří si věc vyložili zcela po svém, žel nikterak v Luďkův prospěch. Delikvent byl ochránci zákona polapen a dopraven na nejbližší oddělení, odkud se dostal jen díky známosti s jistým poslancem, který si (z pochopitelných důvodů) nepřeje být jmenován.
Když toho dne pozdě v noci, zostuzen na těle i na duchu konečně dorazil domů, zjistila jeho žena ve chvíli, kdy ho spatřila, že jí asi bude mnohem líp u babičky, kam se též bez prodlení vydala!!!
Když jsem přítele následujícího dne navštívil, seděl v pokoji, zádumčivě hleděl do neurčita a pobrukoval si, pokud jsem dobře rozuměl: "... Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená...!" nebo něco v tom smyslu.
Po chvíli se mne jen tak mezi řečí zeptal, nepotřebuju-li náhodou zkrátit, zúžit, nebo jinak upravit kalhoty?! Pokud ano, ujistil mne, mohl by mi poradit.
Venku se schylovalo k dešti...

VOLEJTE zNOVU--DEVIANT

4. dubna 2017 v 5:47 | JARDA LIŠKA
Deviant

Na lůžkovém oddělení jisté psychiatrické léčebny se vytvořilo časem takzvané zdravé jádro, věčně posedávající na kuřárně, které se již nějakou dobu značně nudilo. I usoudili jako jeden muž, že by nebylo špatné z někoho si vystřelit! A tu zrovna nastoupil nový pacient. Malý, připosražený, hotový za groš kudla. A tento jinoch jim padl do oka.
Nevím už, jak se jim to povedlo, ale vymámili z jedné ochotné, službu konající, sestřičky obálku s razítkem oddělení a papír. A pak, jistého podvečera, kdy zrovna vyhlídnutý jedinec vyšel ze sprchy, jen tak nalehko v županu, vlasy rozcuchané, celý rozjívený... zavolali si ho k sobě na kuřárnu.
A tam ho oslovila jedna poněkud postarší členka onoho tajného bratrstva, která, když ji zrovna viděl někdo z lékařů, chodívala o berlích.
Tato, řekněme, dáma, mu třesoucím se hlasem sdělila, že před chvílí zde byla sestřička a požádali ji, chromou osobu, zda-li by nemohla odnést dopis do vedlejší budovy. Ona, žel, o berlích jaksi nemůže, a tak ho chtěla poprosit, zda-li by tam nemohl dopis zanést místo ní. A co možná nejdříve.
Jinoch nic nenamítal a ochotně se vydal směrem k chirurgii, kam ho chromá osoba nasměrovala. Tam podal sestřičce dopis s tím, že si počká na odpověď. Sestra si dopis pozorně přečetla a řekla, že v mžiku bude nazpátek. Namísto ní však za chvíli přišli dva obrovití zřízenci, kteří násilím mladíka odvlekli zpátky na psychiatrii. Tam dostal injekci na uklidnění a byl mu prodloužen pobyt coby sexuálnímu deviantovi.
Jak se až za dlouhou dobu dozvěděl, v dopise stálo: Jmenuji se Michal. Jsem z psychiatrie a jsem vám plně k dispozici....

VOLEJTE z-NOVU - TO JE ONO

1. dubna 2017 v 8:05 | JARDA LIŠKA
To je ono

Jdu si tak ulicí odkudsi kamsi, když tu jsem se málem srazil se svým známým, zahleděným do jakéhosi reklamního prospektu.
"Člověče, dávej pozor!" obořil jsem se na něho. "Nebo ještě někoho porazíš! A co to tady vlastně tak úporně studuješ?"
"Ale člověče, to je prospekt na jednu takovou šikovnou věcičku. Jde o sprej s feromony! To když si na sebe nacákáš, tak ti neodolá jediná ženská v okolí několika desítek metrů...! Asi si to koupím..."
Známého jsem neviděl, abych byl upřímný hezkých pár dnů. Když jsem ho zase potkal, okamžitě se mi vybavily na mysli ty jeho tolik všemocné feromony.
"Tak co," zajímal jsem se, "koupil sis ten feromonový sajrajt?"
Chvíli na mne hleděl jako čerstvě vyoraná myš a pak spustil.
"Koupil. To víš, že jsem si koupil jsem ty feromony..."
"No a, působilo to?"
"Působilo! V ten den, když jsem to na sebe naplácal, mě oslovilo asi tak deset chlapů...!!!"