NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-HRDINA

17. března 2017 v 10:55 | JARDA LIŠKA
Hrdina

Všechno to začalo docela nevinně. Bylo léto, doba prázdnin a do našeho městečka, nudícího se a nečinně podřimujícího uprostřed srpnových veder, zavítali provazochodci. Nebudeme si nic nalhávat, přátelé - samozřejmě, že pro městečko, nepatřící zrovna mezi kulturně vyhlášená a vyhledávaná centra, byl příjezd artistů svátkem, provázeným mezi obyvatelstvem zcela zaslouženou pozorností. Podle toho to pochopitelně též i vypadalo v neděli na náměstí, kde se měly ony avízované kulturně-společenské hody (či snad orgie...? a věřte, že vím, co říkám!) uskutečnit.
Plakáty, pravda, sice hlásaly, že ono dopuštění začne až ve tři hodiny po poledni, ale kdo by, prosím vás, riskoval?! A tak se nedivte, že náměstí bylo zaplněno už hodinu předem... Špendlík
byste se marně pokoušeli procpat davem! A jak by taky ne, když všudy přítomné plakáty, srdečně zvoucí na vpravdě nevídanou podívanou, slibovaly, že při ní bude přítomným stydnout v žilách krev...! Byly prázdniny prázdniny a zrovna jsme neměli nic lepšího na práci, a tak jsme šli. Dcera, švagr a ...já!
Artisté na laně hned od počátku předváděli jeden krkolomný kousek za druhým, které senzace chtivý dav pod nimi sledoval se zatajeným dechem, div že jsme si krky nevykroutili.
Při této napínavé podívané uplynula hodina doslova jako voda, když tu paní, jež celou produkci provázela svým slovem, ventilovaným skrz amplión, ohlásila nevídanou atrakci.
No a teď mě, prosím vás, sledujte velmi pozorně!
Ona atrakce spočívala v tom, že se měla přihlásit některá z odvážných, zde přítomných, dam a dívek, starších 18 let. Ta pak měla vystoupit na laně - ve 20 metrové výšce! - spolu s provazochodci... Abych nezapomněl, další nezbytnou podmínkou bylo, že v sobě nesměla mít ani kapku alkoholu. Kvůli bezpečnosti, prý...
Uplynulo asi tak pět minut a... Nepřihlásila se (jak se dalo konečně čekat) dívka žádná.
"No ták...," ozval se z ampliónu podbízivý hlas. "Nic to není!... Takže kterápak dívka se přihlásí...???"
Po dalších pěti minutách ovšem paní již vůbec netrvala na dívce a připustila, že s nimi může na laně vystoupit třeba i muž.
Nic...
Teď pozor! Sledujete mne, stále pozorně, doufám?!
Nevím sice proč, ale k úžasu všech a především k mému zděšení, se z davu najednou ozvalo zvolání: "Tady! Tady...!" což mě udivilo ještě více, neboť ve volajícím se mi podařilo bleskově identifikovat naprosto bezpečně sám sebe! A ještě k tomu jsem se jakýmsi periférním viděním sledoval, jak se prodírám davem směrem k povykující paní. Dceru jsem předtím pro jistotu svěřil švagrovi. Paní-vábnička toto mé počínání komentovala radostnými výkřiky typu:
"Hleďme, hleďme! Hrdina!" řvala ženština do ampliónu jako na lesy. "Tady se nám hlásí odvážný mladý muž!"
Když jsem pak na její pokyn přistoupil blíže, popadla mě za ruku, přitáhla k mikrofonu a loudila:
"Sdělte nám, hrdino, laskavě své jméno, věk...," což jsem jako ve snách skutečně učinil. Nato se mne paní ještě přeptala zdali jsem nic nepil. Pokud ano, sdělila mi, nemohl bych vystupovat na laně - mohl bych třeba i spadnout.
Děl jsem: "Podle toho, že se vám tady hlásím, to musí vypadat, že jsem úplně namol, ale nemám v sobě ani kapku alkoholu..."
Mé sdělení paní očividně potěšilo, načež mne požádala, abych si zul boty. Pak mě přistrčila k provazovému žebříku, končícímu, jak se mi zdálo, až kdesi v oblacích! S vypětím všech sil (jsa v obleku) vydrápal jsem se do výše dvaceti metrů, kde na mne na malé plošince už netrpělivě čekali dva artisté, postavami připomínajícími Laurela s Hardym.
"Buď zdráv!" pravil Hardy a podal mi ruku. Laurel neztrácel čas s bontonem a raději mi hned narazil na oči černou pásku.
"Řekni divákům dole, co vidíš!" zavelel přitom.
"Nic...", špitl jsem zděšeně po pravdě.
"Nahlas!"
"Nevidím NIC...!" zavřeštěl jsem, až se stožár, na jehož temeni plošina stála, zakymácel.
"Správně!" podotkl Laurel a uvázal si pásku přes oči.
Oddechl jsem si. To bylo nejspíš všechno, co jsem měl tady nahoře dělat, napadlo mne. Spokojeně se tedy rozhlížím z dvacetimetrové výšky. Tedy rozhled je tu velice slušný - nad střechami domů na náměstí je vidět až daleko do kraje...
Mezitím Laurel odkudsi vyštráchal kolo a s páskou na očích přejel po laně na druhou stranu a pak zase nazpátek. Ale to je jeho věc. Já se mám k pomalu odchodu. Když už jsem tu skončil.
"Ale kampak? Kampak??!" zabrzdí mě v rozletu Hardy. "Ještě jsme neskončili...!" ušklíbl se. Pak pravil cosi, co mi vyrazilo dech. "Tvé číslo teprve přijde..."
No, děkuji pěkně. Ale, já osel, vlezl jsem tu přece docela dobrovolně!
"Řekni mi raději," vyzvídá Hardy, "kolik vlastně vážíš?!" Nač mu to asi bude, uvažuji.
"Sedmdesát tři..." krčím rameny.
Mávl rukou. "Měli jsme tu i pětadevadesátikilové!"
No, to je docela možné, když to říká, ale proč mi to vlastně
říká?!
"Věc se má totiž takto," vysvětluje Hardy. "Já se sehnu a ty se mi vyhoupneš na ramena. No a pak už tě jenom přenesu na druhou stranu..."
"...!..." přelétl jsem očima zděšeně prázdný prostor, dělící nás od druhé strany.
"Žádné strachy!" Hardy mě plácl přátelsky do zad, až jsem málem sletěl z plošiny. Myslel jsem v té chvíli jen na to, že mne teď pozoruje půlka městečka - včetně mé dcery - a že z toho budou mít všichni strašnou jundu, až si to pohasím dolů. Letmo se můj pohled pozastavil i u nezbytné záchranné sítě, natažené kdesi v nekonečnu pod námi, ale bylo mi hned jasné, že se do ní nikdy nemůžu strefit.
"Tak mi vlez na záda!" zavelel Hardy.
Hupl jsem tedy svižně směrem k jeho ramenům. Nějak jsem to asi přehnal, či co, nebo snad zapůsobil moment překvapení, kdoví, v každém případě to dopadlo tak, že se obr natáhl na plošině jak dlouhý, tak široký...!
"Nonono...!" hudroval, drápaje se nemotorně na nohy. "Ty seš mi nějakej divoch! Jen ne tak hrrr!" nechápavě kroutil hlavou. "To se mi ještě nestalo... Slyšíš? Pianko! Pianissimo...!!!"
Když jsem se mu konečně ocitl na zádech, uchopil mě pevně za nohy, srovnal si mne, odkudsi ještě vylovil dlouhatánskou tyč a přebalancovali jsme na druhou stranu. Tedy, balancoval, pochopitelně, on. Já jsem jen seděl a raději jsem ani nedýchal. Zpátky jsem se dostali stejnou cestou...
Zdola se ozval potlesk. Už by toho mohlo být dost, ne, pomyslel jsem si v duchu a poohlížel jsem se po provazovém žebříku, abych slezl dolů. Ale už tu byl Laurel a chňapl po mě.
"Poslouchej," poučuje mě. "Teď se zavěsíš tady na to lano za ruce..."
Vyvalil jsem oči. "Cože...?!?"
"Dělej a nemluv!!!"
Zpitomělý jsem se zavěsil na lano.
"A teď se hezky rozkolísej, ať z toho mají něco i lidi dole!" velí artista. Zakymácel jsem se jako strom ve větrné smršti.
"Stačí!" usoudil po chvíli Laurel. "A teď ručkuj do středu lana...!"
Kdybych věděl, že to nejsou artisté, ale skupina pološílených sadistů, nebyl bych sem býval lezl! Uvažuji i o té eventualitě, že bych začal volat o pomoc, ale pak jsem toho nechal. Lidé by to stejně asi brali jako součást programu a nejspíš by se děsně bavili...! Upocenými dlaněmi tedy raději kloužu po laně, až jsem kdesi v jeho středu. Tu mne Laurel, ručkující za mnou, zarazil.
"Podívej," řekl polohlasně. "A řeknu: teď, pustíš se a já tě zachytím...! Zbytek pak..."
S vypětím všech (fyzických i psychických!) sil jsem se usmál. Byl to však smutný, přesmutný, úsměv! A co v něm bylo křečovitosti... Příště, říkal jsem si, až sem zas provazochodci přijedou, pošlu sem tchýni...
"Teď!!!" ozvalo se zrovna, když jsem byl ve svých úvahách v nejlepším. Čertví proč, ale odevzdal jsem se plně osudu a pustil se lana. Bylo mi jasné, co musí následovat: buďto se rozplácnu o dlažbu, nebo o síť! Více se mi, abych pravdu řekl, zamlouvala ona varianta se sítí, ale... No, byl to profík! Zachytil mne nohama uprostřed trupu, takže jsme tam ve vzduchu vytvořili takové živé písmeno "T".
"Dělej, jako že plaveš!" doneslo se ke mně z výšin. Byl jsem už z toho všeho úplný magor, tak jsem začal dělat rukama i nohama tempa.
"Bravo!!!" ozvalo se zdola. Taky cosi zarachotilo. Aha, potlesk... Zajímalo mne vlastně už jedině to, co bude následovat dále. Bylo mi už všechno úplně jedno a odhodlán jsem byl na mou duši ke všemu.
Šibal jeden věc vyřešil jednoduše. Prostě mě pustil! Žuch! A už jsem byl v síti.
"Ááách...!" ozvalo se zd"Ááách...!" ozvalo se zdola.

Ale to už jsem pelášil po všech čtyřech směrem k žebříku. Doslova jsem sjel dolů, než mě opět dostanou do svých spárů ti takzvaní artisté. Žel, ona ženština, která můj výstup po celý čas zdola komentovala do ampliónu, nenechala mne slézt, ale hnala mě zpátky nahoru. Tam už ale nedošlo k žádným dalším podrazům, jen jsme se klaněli. A lidé tleskali a tleskali...
Napadlo mě, že třeba za svůj výkon dostanu cosi jako honorář. Ale houby! Jediné,co mi nabídl, bylo jejich foto. Já ho zaplatil, oni podepsali!
No a v očích celého městečka jsem od těch dob hrdina! myslím, právem
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lijana17 lijana17 | E-mail | 17. března 2017 v 19:55 | Reagovat

Jako živé... :-D

2 tonda1954 tonda1954 | E-mail | 17. března 2017 v 20:04 | Reagovat

PĚKNÉ ČTENÍ....... ;-)  :-D

3 x1zydrakula3 x1zydrakula3 | E-mail | 18. března 2017 v 17:29 | Reagovat

to je věc... :-(

4 PetrW PetrW | E-mail | 19. března 2017 v 14:35 | Reagovat

bude se to někdy opakovat? :-D

5 jana1749 jana1749 | E-mail | 20. března 2017 v 6:54 | Reagovat

bravo........ 8-O

6 vincek vincek | E-mail | 24. března 2017 v 15:20 | Reagovat

líbí.... :-(

7 lijana17 lijana17 | E-mail | 25. března 2017 v 8:01 | Reagovat

líbivý thriller... :-D

8 draque draque | E-mail | 28. března 2017 v 11:52 | Reagovat

těším se na opakování.... ;-)

9 GASTON1749 GASTON1749 | E-mail | 31. března 2017 v 10:04 | Reagovat

perfektní :-D

10 tonda1954 tonda1954 | E-mail | 23. dubna 2017 v 6:55 | Reagovat

TO BYLA FUŠKA! :-D

11 a22lijawec35 a22lijawec35 | E-mail | 28. dubna 2017 v 10:01 | Reagovat

až tam bude thýně, přijdu se kouknout... :-P

12 gaston17 gaston17 | E-mail | 27. května 2017 v 10:57 | Reagovat

čtivá povídačka...! ;-)

13 lijana17 lijana17 | E-mail | 26. června 2017 v 9:31 | Reagovat

jsi hrdina! :-(  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama