Březen 2017

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-CVRČEK

14. března 2017 v 12:15 | JARDA LIŠKA
Jak nezničit cvrčka


Stalo se docela hezkým zvykem pořídit si nějaké to domácí zvířátko. Čím více poznamenává flóru a faunu zub civilizace, o to více přibývá zvířátek v našich domácnostech.
Dnes už taky tak docela neplatí rčení - pes, přítel člověka. V současnosti se našimi přáteli postupně stávají též i rybičky, hadi a jiní plazi, kočky a myšky či křečci, popřípadě i morčata. Jak říkám, němá tvář má zelenou. Pronikly nejen do našich domácností, začínají se už objevovat i v úřadech, kancelářích, kde pak svou přítomností tak nějak vylepšují naše pracovní prostředí. Jsou tací, kdo mají rybičky nebo křečky, my jsme si pořídili cvrčky. No, pořídili. Oni se u nás objevili coby nezvaný host...
Nejdříve dali o sobě vědět v kanceláři až támhle na druhém konci budovy, kde svým cvrkáním vytvořili vcelku vkusnou zvukovou kulisu k poradě na úrovni.
Na bleskový zásah pověřených a vyškolených pracovníků, vybavených nejmodernějšími chemickými prostředky, dali cvrčci pokoj.
Vypadalo to tak...
Neuplynul ani týden a cvrčci se připomněli pro změnu v účtárně, situované na úplně jiném konci budovy. Zrovna měli před uzávěrkou.
"Áááá...!" zaječela najednou do ticha jedna z účetních, přičemž nadskočila asi tak půl metru nad židli, čímž vytvořila nový rekord v této disciplíně.
"Tam... tam!!!" ukazovala zděšeně a vzrušeně vysvětlovala, že na ni před chvílí vykouklo zpoza stolu cosi černého s krovkami.
"Bylo to prostě strašné a takhle veliké!" ukazovala.
Vedoucí, v jádru otrlý chlap, bleskově přiskočil ke stolu a zalovil. No, a až támhle vzadu za stolem, víte, jak tam vedou ty trubky od topení, vyhmátl černého tvorečka, kterého nekompromisně sevřel v dlani a - přes jeho žalostný pohled - vyhodil ho ven oknem. Ze čtvrého patra, prosím!
A byl zase klid...
Myslíte?
Pár dnů nato se ozvaly cvrlikavé zvuky nanovo, a to v kanceláři, kde se jich nikdo nenadál.
Invaze cvrčků pokračovala.
Cvrček vyhlédl zpoza stolu na jinou kolegyni, která překvapením spadla ze židle. Sotva se však zvedla, popadla sprej a vystříkala ho polovinu, nehledě na vlastní ztráty (byl totiž dosti drahý), právě do kouta, kde cvrček před chvílí zmizel.
Cvrkot ustal.
V kanceláři pak měli sice týdek okna dokořán, aby se zbavili nesnesitelného pachu spreje, nicméně kolegyně triumfovala! Tak se na cvrčky musí! Heslo dne znělo:
LYBAR - TO JE CVRČKŮ ZMAR!
Uplynul týden uprostřed nadšení. Otázka cvrčků zdála se být vyřešena...!?
Sedím si takhle za pracovním stolem a pracuji. Přemýšlím... A hle, co to?!
Cvrrrk... cvrrrk... ozve se do ticha z rohu kanceláře.
Tak vida, jsou tu!!!
Zdá se, že na nně neplatí žádná chemie, žádné freony, koncentrovalá vůně květin, či snad defenestrace!
Kdepak...
Přežili rok 2000.
No a tak jsme si i my pořídili do kanceláře kousek živé přírody. Už jsme si na sebe docela zvykli. Žije si, cvrček jeden, hezky v klidu, teple a pokoji. Když se mu chce a má na to zrovna náladu, zacvrká si. Někdy i odněkud vykoukne, nic neříká, ale jen tak smutně, skoro vyčítavě, kouká...
Jak říkám, zvykli jsme si na sebe.
Jen kolegyně již delší čas - v zimě, v létě! - chodí po kanceláři v kozačkách, prý, aby ji nekousl...
Zvykli jsme si.
Zvykne si...!

NEKONEČNÝ SERIÁL - UDICE - ŠACHY

12. března 2017 v 10:19 | JARDA LIŠKA

Jak jsem hrál šachy

Především z důvodu mladické nerozvážnosti, neboť mé dosavadní úspěchy, v této královské hře byly více než sporé, rozhodl jsem se přihlásit se na bleskový turnaj v šachu.
Turnaj se hrál systémem "každý s každým" a ještě navíc dvakrát po pět minut, což mi bylo vcelku jedno, ale ono je to prý v dané sportovní disciplíně, jak mi kdosi, už nevím kdo, vysvětlil, docela běžné.
Hned první partií jsem na sebe dosti výrazně upozornil. Ne však tím, že jsem hrál proti favoritovi, jehož výkonnost převyšovala tu mou tak, řekněme, nejméně o čtyři třídy, ale spíše tím, že jsem tohoto borce celkem snadno porazil…!

Teď bych měl asi vyzradit, že jsem měl bílé figurky, což mělaZahájil jsem - jak mi někdo pak vyzradil, poněkud neobvykle! - tahem pěšce na pole "a3". Učinil jsem tak především proto, že jsem byl rozhodnut vnést do hry pořádek a vzít to hezky podle abecedy. Vše, to tvrdím, má mít svůj systém!

Nevím, vážení, sice proč, ale můj ostřílený soupeř, znalý všech her podle teorie zahájení, až snad po dvacátý tah, se po mém zahájení s chutí rozesmál! Tohle tedy - prý - v teorii zahájení není… A smál se vám dál, až se nakonec za břicho popadal a já jsem měl vážně jednu chvíli dosti vážné obavy, aby se náhodou nepraštil hlavou do stolu a neublížil si… Jenomže on se, na mou duši, pořád jen smál a smál…
Najednou se však ale zarazil a začal intenzívně přemýšlet.
Mozkové závity mu viditelně pracovaly na plné obrátky, jak hledal mezi všemi těmi známými i méně používanými teoriemi zahájení a přitom mne pořád podezřívavě sledoval zpod přivřených víček.
Tušil zradu…
Ale to jsem se už pro změnu začal v duchu usmívat i já a se zalíbením jsem pozoroval ručičku šachových hodin, jak pomalu, ale naprosto bezpečně a nenávratně ukrajuje z jeho pětiminutového intervalu.
Ve chvíli, kdy můj soupeř konečně dospěl k závěru, že ho nikterak svým tahem neohrožuji, a než zvolil správnou odpověď, scházelo mu do pěti minut něco málo přes šedesát sekund! Konečně pochopil svůj hrozný omyl a začal intenzívně hrát. Žel, pozdě…! Dříve totiž, než se mohl rozehrát, prohrál na čas!

A tak se stalo, že jsem díky své totální neznalosti šachové ho umění, porazil mistra

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-ZUB

7. března 2017 v 14:19 | JARDA LIŠKA
JEDNOU JSME S JUROU ŠLI NA VLAK. ŠLI JSME ZROVNA PO CHODNÍKU, KTERÝ BYL TEĎ V LISTOPADU V ZANEDBANÉM STAVU - SILNIČÁŘI, KONEČNĚ JAKO JINÉ ROKY A PROTO BYL POKRYT NESOURODOU VRSTVOU HNĚDÉ MOKRÉ ŠLICHTY, TEDY TÍM, CO NA NĚM ZBYLO PO SNĚHU.
JDEME, KECÁME, KDYŽ TU JURA ZAKVÍLÍ A ZAČNE SE TVÁŘIT VELMI NEŠŤASTNĚ.....
"CO SE STALO...?" STARÁM SE.
"MŮJ ZUB..." ŠIŠLÁ KAMARÁD. "VYPADL MI ZUB...TADY VLEVO NAHOŘE...!"
POTÉ MI VYSVĚTLIL, ŽE MÁ ŠPATNĚ SPRAVENÝ ZUB A TEN MU PRÁVĚ VYPADL DO ŠPINAVÉ SNĚHOVÉ MASY...
..."TEN ZUB MUSÍME NAJÍT!!!" PRAVIL KAMARÁD. "JÁ MÁM DNESKA RANDE A BEZ TOHO ZUBU TAM PROSTĚ NEMŮŽU..."
"JDY JSI HO NAPOSLEDY MĚL...?"
"TAMHLE..." UKAZUJE KAMARÁD.
"TAK TAM POJĎME A BUDEME TAK HLEDAT?" NAVRHUJI.
STALO SE!
NA MÍSTĚ JSME SE DOHODLI, ŽE NEJLÍP TO PŮJDE, KDYŽ SE PŘEDKLONÍME A BUDEME PROHLEDÁVAT ŠPINAVOU VRSTVU NA CHODNÍKU.
NIC.
ZAČALI JSME RUKAMA PROHRABÁVAT CHODNÍK.
BYL NA NÁS JISTĚ HEZKÝ POHLED, JAK JSME SE SNAŽILI. BYLO PO DRUHÉ HODINĚ, LIDÉ SE ZŘEJMĚ HOUFOVALI PO NETU A CHODILI OKOLO NÁS JAKO POMINUTÍ...! A MY TAM HÁKOVALI JAKO VČELIČKY, DOBROU HODINU...
"MÁM !!!"
VYKŘIKL JURA. A UŽ LOVIL Z TOHO SAJRAJTU VZÁCNÝ ZUB...
"NEMÁŠ NOVINY?" PTAL SE.
"TY SI CHCEŠ TEĎ ČÍST"
"NEBUDU, VYSVĚTUJE MI KAMARÁD. "JÁ TEN ZUB MUSÍM NASADIT A MUSÍM HO OBALIT DO PROUŽKU NOVINOVÉHO PAPÍRU, TAK DRŽÍ NEJLÍP....!"
A TAK SI KONEČNĚ NASADIL ZUB.
"TEĎ UŽ MŮŽU JÍT NA RANDE....."
NA NÁDRAŽÍ JSME TROCHU OŠPLÍCHLI VODOU.....A BYLI JSME ZA FEŠÁKY, JAK KONSTATOVAL SPOKOJENĚ KAMARÁD.

















ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-MONOKL

7. března 2017 v 14:11 | JARDA LIŠKA
Monokl(pohádka)
Jaromír Liška

Pokud by vás, vážení, zajímalo, jak jsem vlastně přišel k tomu monoklu, jimž mám vyzdobeno levé oko, tak to bylo tak...
Žena odjela s dcerou na pár dní k babičce a ze mne se stal takzvaný slaměný vdovec. A jednou večer vám tak sedím v obýváku a tu náhle, kde se vzala, tu se vzala, sedí vám v rohu pod oknem taková spíše nevzhledná žába, jak už tak tihle tvorové bývavají. Hrome, zarazil jsem se, žába! U nás v obýváku! V pátém patře... Divné. Kde jen se tu mohla vzít. Chvíli jsem o problému uvažoval, ale (to tvrdím já) jsem lidumil, a že venku mrzlo, až praštělo, no, prostě žábu jsem tam nechal. Ať si chudinka užije trochu toho tepla, no ne... A šel jsem spát.
Spím a náhle mám pocit jako kdyby se mi v nohách postele cosi vrtělo, škrábalo a neklidně s sebou mlelo. Procitnu a zvědavě pátrám po příčině a... Je tam má známá žabka, která se škrábe po peřině nahoru směrem k mému obličeji. Konečně dorazila, kam chtěla. Chvíli jsme tam tak leželi zírali si z oka do oka, když tu náhle s sebou začala žába mlít, vrtět se natahovat se ke mně a vyvíjet podobné aktivity, aby se dostala ke mně co nejblíže. Nakonec pravila abych ji políbil. Inu, připouštím, moc se mi nechtělo olizovat ten nehezký žabí čumák (či co to žáby mají) a komu by se taky chtělo, no ne? Nakonec, spíše ze zvědavosti, no, žábu jsem políbil...! Zablýsklo se, zajiskřilo, ozvala se rána jako z kanónu a... vedle mne vám ležela krásná mladá dívčina, tak jak ji pánbůh stvořil. Vinula se ke mně a prý: splním ti každé přání, můj zachránče...

Nojo, jenže tu se rozletěly dveře a v nich stanula má žena, vrátivší se nazpátek od babičky, zásadně nevěřící pohádkám jako takovým a už vůbec ne těm, které ji vyprávím já... Mé oko se ihned blíže seznámilo s její pěstí a já... Já jsem přestal věřit tomu, že dobro vždy zvítězí nad zlem...

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-UŽ MI Z TOHO ŠIBE

4. března 2017 v 10:22 | JARDA LIŠKA

UŽ MI Z TOHO HRABE…

Poněkud již znuzen všední realitou každodenního života, vrhl jsem se po zralé úvaze na magii, okultismus, parapsychologii a jim podobné přírodní jevy a úkazy. Mým prvotním záměrem bylo dostati se do co možná nejuzšího kontaktu s lidmi obdobného zaměření, a tak jsem tedy ve svém bytě uspořádal několik vcelku zdařilých spiritistických seancí, během nichž jsme se skutečně hezky pobavili v milé společnosti duchů, kteří nás poctili svou návštěvou, a z nichž bych rád vzpomenul alespoň Flipa a Flapa, Charlieho Chaplina a komiků bratří Marxů, včetně Karla. Bavili jsme se opravdu dobře, též díky tomu, že všichni z příchozích duchů přinesli s sebou ze záhrobí i nějakou tu video kazetu, a posledně jmenovaný ze sourozenců Marxových, Karel, nás dokonce seznámil s comicsovou verzí svého Kapitálu.
Já jsem však měl, žel, zájem o mnohem vážnější věci, jako je třeba blízké setkání třetího druhu, jímž samozřejmě nemyslím to, které se uskutečnilo předchozího večera v nedalekém parku, kde se mi naskytla nezávidění hodná možnost blíže se seznámit se skupinou skinů, kteří se na mne - škádlivě mne dloubajíc nožem pod žebry - obrátili s dotazem, nemám-li u sebe čirou náhodou nějakou tu korunu navíc, s níž bych se mohl případně s těmito mládenci rozdělit...
Abych nezapomněl. Též jsem ovšem zamýšlel poznat ekoplazmu, anebo třeba i jasnozřivost, věštbu, a tak podobně. Proto jsem zvýšil jak své úsilí, tak i výdaje, obojí na dvojnásobek a... Začal jsem se obklopovat větším množstvím médií, z nichž se časem stala celá masa médií, a ve svém příbytku jsem si ještě pořídil i gigantickou knihovnu plnou svazků o všech již zmíněných záležitostech.
Žel, a to mne mrzelo nejvíc, výsledné efekty byly - dosud - silně pasívní! Všechna ta média bez ustání vyjídala mou ledničku, pila vše, na co přišla, včetně mé krve, police praskaly pod tíhou nashromážděných knih a já...??!
Já jsem se setkal s pouhopouhým jediným zjevením v podobě silně podnapilého souseda, který si jednou o půlnoci spletl dveře svého bytu s mými...!!! Divíte se, že jsem byl značně zdeprimován a zruinován, ale naštěstí mne před úplným ideovým a materiálním zhroucením doslova v posledním okamžiku zachránil výše již zmíněný soused, jenž se u mne nedlouho po onom půlnočním extempore objevil s demižonem čehosi, co prý bylo vyrobeno z hrušek a jiného ovoce a čemu on sám říkal elixír života.
Po pozření tohoto prapodivného truňku jsem pak skutečně uviděl (v následujícím pořadí): jednoho jednorožce, dvě nahé čarodějnice, UFO spolu s návštěvníky z kosmu, vnitřní strukturu jedné politické strany, Sněhurku se všemi jejími trpaslíky, a nakonec mohutného růžového slona, obklopeného hordou dovádivých bílých myšek... Potom jsem bohužel omdlel.

Lidi! Věřte mi! Jsou opravdu na světě věci, o nichž se vám, ani některým vědcům vůbec nezdálo...!!!

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-RÁD POMOHU

4. března 2017 v 9:53 | JARDA LIŠKA

Tohle vážně nechápu

Když má žena odjela na jakýsi kurz, cítil jsem se strašně osaměle a přepadla mne i touha po něčí společnosti. Nejdříve jsem chtěl samozřejmě zavolat do nějaké vhodné agentury, hodlaje je požádat o zprostředkování setkání s nějakou dobrou duší, poté jsem však dostal lepší nápad, chcete-li, tedy vnuknutí!
Nač, tak jsem se zeptal sám sebe, platit nehorázné peníze a třeba si nic neužít, když já sám mohu nabídnout své vlastní služby výše již zmíněné agentuře, že?! Člověk si užije, povyrazí a... ještě k tomu donese domů i nějakou tu korunu!
Přiznávám, že jsem se zpočátku dosti nachodil po městě, než se mi podařilo agenturu, která by o mnou nabízené služby stála, najít. Nabízená smlouva též zněla jen na zkušební dobu a mé působiště se nacházelo až bůhví kde na periférie. Jako by to ještě bylo málo, byl jsem zpočátku velice často vystaven poznámkám typu: "Co si o sobě vlastně myslí, ten starý páprda, co?! Tady je pořádná firma a ne nějaký klub pro senilní intelektuály...!" Já jsem však zatnul zuby ještě víc, pevně rozhodnut vydržet všechna příkoří pro dobro rodiny...
Má první zakázka spočívala v tom, že jsem se měl stát společníkem jisté dívčině z dobré rodiny a to po dobu jejího pobytu v místní diskotéce. Jsa odhodlán učinit vše, co bude v mých silách, v zájmu klienta, oblékl jsem se do svatebních šatů, zakoupil dostatečnou zásobu jízdenek MHD a vypravil jsem se pro svou klientku.
Děva byla celá v bílém, hezky rostlá a docela i hezká. Její rodiče, jak jsem si všiml, při pohledu na mé prošedivělé vlasy a bříško, byli viditelně potěšeni. Žel, na ulici se však dívka náhle změnila v cosi, co o půlnoci vysává lidem krev a zbytky svých obětí rozhazuje po okolí...!!!
Bleskem mne nacpala do taxíku, kde jsem musel požadovanou sumu uhradit ze své vlastní kapsy, neboť řidič - bůhví proč - odmítl přijmout mnou nabízené jízdenky MHD!
U vchodu do diskotéky potkala moje společnice několik svých známých, zřejmě z Klubu mladých recidivistů anebo z Vyšší gangsterské školy, to vám přesně nepovím, a šeptajíc cosi do boltce přerostlé gorile, která tu byla toho večera za vrátného, zmizela za jakýmisi dveřmi... Vydal jsem se, pochopitelně za ní, leč výše již zmíněná gorila, pomocí několika dobře mířených úderů do tváře (mé!), přinutila mne abych poněkud zverifikoval své plány! Pro každý případ jsem však vartoval na zápraží.
Okolo třetí hodiny po půlnoci se ze dveří opět vynořila má klientka, poněkud opilá, rozcuchaná a zmuchlaná, nicméně ve velmi dobré náladě. Nanovo mne vecpala do taxíku, aby se před vlastním domem, jako mávnutím proutku, změnila ve ctnostnou schovanku z gymnásia, vedeného přísnou řeholní sestrou! Její otec pak při pohledu na mé poněkud zhmožděno obočí a zpola urvaný rukáv svátečního saka, zavrčel cosi o nezodpovědných opilcích, ale utrosil taky i poznámku o tom, že si bude stěžovat v mé agentuře! Chtěl jsem mu, samozřejmě vysvětlit, koho si to vlastně hřeje na prsou, ale nepovedlo se mi můj záměr realizovat, neboť klientčin otec vztekle zabouchl domovní dveře tak prudce, že mne tlaková vlna odmrštila až na lucernu na druhé straně ulice...
Po týdnu rekonvalescence dostalo se mi důrazné výstrahy ze strany šéfa mé mateřské agentury, ale současně s ní jsem obdržel i další zakázku od dispečerky.
Tentokrát jsem měl dělat společnost několika dámám při jejich tradičním čaji s něčím slaďoučkým. Tím něčím slaďoučkým se ukázala býti meruňkovice, popíjena těmito - životem a mnoha šarvátkami - ošlehanými čtyřicetiletými dívenkami z koktejlových sklenic!!!
Od prvopočátku jsem se snažil býti, takříkajíc, duší celé společnosti a hodlal jsem se rozdělit s dámami o své dojmy, nabyté pročítáním staro-islandských veršů, žel, děvčata mne přehlasovala a sama navrhla soutěž o nejoplzlejší vtip...!!!
Po třetí láhvi mne tyto saně víceméně zdvořile požádály o to, abych jim předvedl striptýz, přičemž shodou okolností zrovna ve chvíli, kdy vyslovily tuto poněkud neobvyklou žádost, pohrávaly si dovádivě se sekáčky a paličkami na maso... Ve chvíli, kdy jsem s nimi začal o jejich návrhu polemizovat, byl jsem zlehka omráčen několika dobře mířenými direkty jedné z nich, načež mne kolektivně zbavily převážné většiny mé garderoby! Naštěstí se mi podařilo spasit se útěkem v podvlékačkách, jinak nevím!
Hned nazítří jsem se opět vydal do své agentury a již ve dveřích jsem zvolal pevným hlasem:
"Už nikdy žádné čaje u šíleně milých dam!!!"
Dispečerce se mihl okolo rtů tajemný úsměv, oko se ji zlověstně zalesklo, načež jsem od ní odbržel lísteček s adresou a s upozorněním, abych se tam vypravil nazítří okolo 17. hodiny. Budu, jak mne dispečerkalá v bíl ujistila, prý jistě překvapen...!
A vskutku, nelhala! Byl jsem překvapen!!! A jak...
Pánové, kteří si podali tuto objednávku, byli viditelně potěšeni, když mne uviděli, dlouho mne srdečně objímali a líbali! Na rty, prosím... A byli vám tak milí, až delikátní.
Nuže, přátelé, nejspíš bych lhal, kdybych vám teď tvrdil, že jsem přesvědčen o tom, zda-li by se má žena ztotožňovala s mým jednáním! V každém případě opustil jsem svou agenturu, tyto již zmíněné pány navštěvuji zcela privátně a peníze, které od nich dostávám, nejsem povinován zaznamenávat do svého daňového přiznání!
Znepokojuje mne ale jiná věc: z času na čas, když právě jsem domalá vn já sám, úkradkem si přiměřuji sukni mé ženy. No řekněte mi, co to jen může ZNAMENAT..?

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-ÚCHYL

2. března 2017 v 21:10 | JARDA LIŠKA
Jak se nestát zvrhlíkem


Bylo nevlídné podzimní odpoledne. Kdo nemusel, nevystrčil toho dne z domu ani paty, natož celé chodidlo. Přítel Luděk byl k tomu, aby neuváženě opustil teplo svého domova, donucen v důsledku objektívních příčin - právě si totiž koupil nové kalhoty, které mu však jaksi "neseděly" na jeho poněkud nekonfekční postavě, a tak se vydal za svou známou švadlenou, která byla ochotna mu je - za patřičnou odměnu - vhodně upravit.
Švadlena Luďka pozorně vyslechla, načež se na něj vrhla s tím, že mu kalhoty zúží hned teď na počkání! Bleskově přišpendlila nohavice všude, kde bylo třeba a požádala Luďka, aby si své kalhoty svlékl, což tento učinil v předtuše, čehosi nečekaného a snad i... kdoví?! Jeho předtuchy a - přiznejme si, že též i skryté touhy - se ani v nejmenším nesplnily a švadlenka se bez meškání pustila jen do kalhot.
Crrrr... ozval se zvonek u dveří. Dívka odběhla, ale bleskově se do pokoje vrátila a spolu s ní sem vplulo i krásné plavovlasé stvoření. Sotva nově příchozí zahlédla Luďka, v trenýrkách cudně postávajícího vedle kanape a načatou láhev cinzana, již předtím donesl Luděk s sebou švadleně coby nepatrnou pozornost za její ochotu, zarazila se a opět zmizela v předsíni, kam za ní vyběhla i švadlena.
Luděk současně poklesl na duchu i v kolenou.
Na nic dalšího však už ale neměl čas, protože obě zvesela švitořící protagonistky se zase vrátily zpátky do pokoje, načež švadlena Luďkovi s politováním oznámila smutnou zprávu, že dnes se už nejspíš k šití nedostane a požádala ho, aby ji tady kalhoty nechal a přišel si pro ně tak za dva dny...!
Na této žádosti by nebylo, jak sami uznáte, samozřejmě nic tak nepochopitelného a divného, kdyby náš hrdina ke švadleně nebyl býval přišel právě jen v těchto kalhotách! Nicméně byl z vývoje situace tak zmaten, že švadleně ještě poděkoval, rozloučil se a šel...
Až dosud, jak se mi časem sám svěřil, měl Luděk pro zvrhlá individua pouze slova hanlivá, odsuzoval je a z hloubi duše jimi i opovrhoval.
Nicméně, ve chvíli, když opouštěl švadlenin byt jen v trenýrkách, nahoře přioděn bundou, připadal si, jak sám připustil, poněkud excentricky! Jeho dům byl od švadlenina vzdálen jen kousek, za běžné situace, pouhopouhých pár minut chůze, ovšem nikdy mu tato vzdálenost nepřipadala tak nekonečná, jako onoho podzimního dne...
Nejdříve se Luděk zkusil proplížit do svého příbytku zahradami sousedních domů. Bohužel však už v první z nich byl dosti nekompromisně napaden psem, za denního světla Luďka běžně zdravícího přívětivým vrtěním ocasu. A zrovna teď, kdy Luděk netoužil po ničem jiném, než klidu a pohodě, se záludné zvíře na něho vrhlo a servalo z něj i to málo, do čeho halil své prochladlé tělo.
Ve chvíli, kdy lezl, oděn ještě méně, než Adam v ráji, přes plot zahrady, kde byl takto inzultován tímto takzvaným čtyřnohým přítelem člověka, byl spatřen policisty v okolo jedoucím hlídkovém radiovoze, kteří si věc vyložili zcela po svém, žel nikterak v Luďkův prospěch. Delikvent byl ochránci zákona polapen a dopraven na nejbližší oddělení, odkud se dostal jen díky známosti s jistým poslancem, který si (z pochopitelných důvodů) nepřeje být jmenován.
Když toho dne pozdě v noci, zostuzen na těle i na duchu konečně dorazil domů, zjistila jeho žena ve chvíli, kdy ho spatřila, že jí asi bude mnohem líp u babičky, kam se též bez prodlení vydala!!!
Když jsem přítele následujícího dne navštívil, seděl v pokoji, zádumčivě hleděl do neurčita a pobrukoval si, pokud jsem dobře rozuměl: "... Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená...!" nebo něco v tom smyslu.
Po chvíli se mne jen tak mezi řečí zeptal, nepotřebuju-li náhodou zkrátit, zúžit, nebo jinak upravit kalhoty?! Pokud ano, ujistil mne, mohl by mi poradit.

Venku se schylovalo k dešti...