Březen 2017

VOLEJTE z-NOVU-SNÍDANĚ

31. března 2017 v 9:58 | JARDA LIŠKA
Snídaně
Stáli tam dva. Ona a on. Každý se věnoval útrobám jednoho kontejneru. Oběma jim bylo cosi mezi 35 až 50 lety. Drahnou chvíli se nedělo nic, když tu náhle on zajásal a vylovil s hlubin kontejneru velký plastikový kelímek, obsahující z poloviny cosi, co mohlo býti jakýmsi salátem. Oba si postupně na střídačku přičichli ke kelímku, načež radostně kvitovali, že obsah kelímku odpovídá jejich požadavkům.
Nato se ona i on přestěhovali na nedalekou lavičku a začali se věnovat kelímku. Myslíte si, že použili lžičku či vidličku? Nikoliv. Do kelímku postupně ponořovali prostředníček s ukazováčkem a začali s chutí vyjídat tajemný obsah. Nic zvláštního, napadá vás. Ovšem, jenže podle barvy obličeje by se dalo usuzovat na to, že se jedná o našince, kdežto jejich ruce, včetně prstů, by spíš poukazovaly na to, že se jedná o jedince z rovníkové Afriky. Tak byly temně zbarvené.
No, a tak si tam hověli, pojídali cosi, co připomínalo pochoutkový salát a zapíjeli to krabicovým vínem. Vypadali přitom nanejvýš spokojeně.
Zvlášť, když k nim z okna nedalekého věžáku doléhaly tóny věčně mladého hitu "Když muž se ženou snídá...!"

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-JAK NAKUPOVAT

29. března 2017 v 9:29 | JARDA LIŠKA
První splátka

V televizi mne upoutal jeden reklamní spot, v němž jistá společnost nabízí notebook za pouhou 1 kč. Jsa invalidním důchodcem, jehož příjem nedosahuje ani třetinu celostátní průměrní měsíční mzdy, neváhal jsem a společnost jsem navštívil.
Zde mi přeochotný firemní zástupce sdělil, že notebook sice stojí 1 korunu, ale jen za podmínek, že budu ochoten splácet po jistý čas jistý paušál ve výši necelých 1200 korun. Tato skutečnost (viz můj měsíční příjem) mne do jisté míry zaskočila a tak jsem se snažil prodejci nabídnout jisté alternativní řešení, což zas nebylo zcela po chuti jemu. I navrhoval mi, že by za mne mohla splátky platit (podle něj) má jistě bohatá žena, příbuzní...
Po půl hodině jsme nedospěli k žádnému konsenzu, načež jsem prodejnu opustil bez notebooku.
Hodlal jsem se nastoupit do svého letitého trabantu, zaparkovaného před prodejnou, když tu mne oslovil příslušník represívní složky Ministerstva vnitra, který se mne zeptal, zdali jsem si nevšiml tady někde něčeho zajímavého. Připustil jsem, že nikoli. Tu mne policista obeznámil se skutečností, že parkuji přímo pod značkou zákaz stání...
Snažil jsem se zabrnkat na jeho lepší já, ale on očividně nic takového neměl. Pak vědom si své moci vyškubl pár bločků a slušně mne požádal o 500 korun natvrdo.
Zaplatil jsem, ale u srdce mi lehko nebylo.
Uvědomil jsem si, že notebooku nemaje, právě jsem za něj zaplatil první splátku...

NEKONEČNÝ SERIÁL - UDICE - UŽ TADY JSOU!

28. března 2017 v 12:05 | JARDA LIŠKA
Cestoval jsem tehdy za svými obchodními povinnostmi a jako nejvýhodnější spojení se mi jevil právě tento vlak, ve kterém právě sedím. Naproti mne v kupé sedí, jakýsi upravný starší muž, řekl bych kolem šedesátky, náležitě šedovlasý, spíš menší než vyšší, na nose brýle a čte si. Žádné noviny, nic takového, ale jakousi knihu s notně ohmatanými deskami.

Já sám si bezděky pročítám všelijaká obchodní lejstra, kontroluji faktury, objednávky, dodací listy, listuji v diáři, a tak, jak už to tak my obchodníci občas děláváme. Znáte to, že...?!
On, jak jsem si všiml, snad dvakrát nebo třikrát, co já vím, mlčky zvedne oči od své knihy, chvíli hledí kamsi mým směrem, ale při bližším pozorování, konstatuji, že je duchem zcela mimo, i když, tak alespoň soudím, jeho zraky jakoby cosi úpěnlivě hledaly, kdoví. Taky se mi to může jenom zdát. Koneckonců, říkám si, vlastně mi do toho vůbec nic není...
Po čase jsem si znovu všiml toho jeho pohledu kamsi do neznáma a navíc mne upoutaly i jeho tváře, řekl bych, že až přespříliš rudé,jak je jinak celý až mrtvolně bledý. A vlastně celé mužovo vzezření nasvědčovalo tomu, že se právě asi necítí nic zvlášť dobře, spíše naopak.
Párkrát se naše pohledy setkaly, ale sedíme tam a mlčíme.
Ve chvíli, kdy - jak soudím - je mu už nejspíš opravdu dosti zle, už to nevydržím a vyhrknu:
"Vím, že mi do toho nejspíš nic není, pane, ale mám takový pocit, že... tedy... ehm... chci tím říct, cítíte se dobře?!... Není vám nic??! Myslím, není vám třeba špatně, nebo tak něco na ten způsob...?!"
Muž neřekl nic, jen se na mne, ale to se mi snad mohlo jen zdát, jakoby malilinko pousmál, chápete, jen tak docela plaše, jakoby omluvně, hrome, víte, co tím chci říct, že!
Mezitím trochu zpopelavěl a už vůbec nevypadá dobře.
"Opravdu vám nic není?" starám se. "Určitě bych tady někde sehnal nějakého doktora, nebo tak...! Co říkáte...?" vnucuji se a vlastně nevím ani proč.
Tu mne muž obdařil jakýmsi dalším omluvným úsměvem a zaševelil tak tiše, jak jen to snad šlo.
"Vy mi nepomůžete, příteli! Nikdo mi už nemůže pomoci!!!" vysvětluje mi.
"Přišel totiž můj čas rozpadu, víte!? Snad vám nebude vadit, že... Já totiž právě umírám...!!!"
Nato si z očí sundal ty své silné brýle, odložil je na pultík pod oknem a já si s hrůzou uvědomil, že na mne hledí jeho tvář, která v očních důlcích nemá ale vůbec naprosto nic!!! Zato ze skel brýlí na stolečku na mne hleděl pár jeho nepřítomných očí...!
Dříve, než jsem se stačil vyrovnat s prvotním šokem, byl už tu druhý. Zcela naprosto tiše - jak mne morbidně napadá: jako listí na podzim - mu z hlasy dolů klouzají jeho šedé vlasy. Padají tiše, důstojně, hrůzostrašně...!
Téměř současně si všímám, jak se mu na tvářích, na rukou, všude, kde má holou kůži a hádám, že vlastně po celém těle, začíná pokožka krabatit a po chvílí z něho začínají, jak bych tak řekl, odkapávat kusy masa, asi tak jako vosk z hořící svíce... Zakrátko se celá jeho postava začíná bortit a zůstávají tu jen ty jeho děsivé brýle, pár bot a hromada jeho svršků...
Po celý čas jsem na něj hleděl se stále rostoucí hrůzou. Zprvu jsem nebyl schopen reagovat vůbec nijak! Až za hodně dlouhou chvíli jsem ze sebe vyrazil sérii jakýchsi neartikulovaných zvuků a pak... Pak jsem konečně omdlel.
Když jsem se probral, ležel jsem na sedadle, kolem mne dav lidí, přilákaných sem, mým předchozím řevem a kdosi, z koho se pak vyklubal lékař, mne šetrně popleskával po tváři.
"Halo, pane..." volal doktor. "Slyšíte mě?! To tak, hrome, už se konečně proberte...!"
"Tam..." ukázal jsem směrem k protějšímu sedadlu, na které jsem ovšem nemohl vidět skrze to lidské srocení. "Tam...!!!"
"Já nechápu. Co tam má být?!" ptal se doktor.
Popsal jsem mu a vlastně všem své předchozí zážitky, ale bylo na nich jasně vidět, že mi nevěří.
Přímo z vlaku jsem byl odvezen na jakési nervové sanatorium, prý na docela slušné úrovni, nevím. Říkali, že jen na vyšetření. Lékař usoudil, že to tak bude lepší. Já jsem totiž trval na svém, ale nikdo z lidí, kteří se do mého kupé seběhli, tam (mimo mne) zhrouceného na sedadle, nic neviděl!!! Doktor usoudil, že jsem z neznámých důvodů, nejspíš z přepracování, prožil jakýsi silný šok, a tak... V žádném případě, tak říkal, mi to nemůže uškodit...
Seděl jsem v pracovně primáře sanatoria a podrobně, i když dosti rezignovaně, jsem mu líčil vše, co se ve vlaku událo.
"Nejspíš mi nebudete věřit," řekl jsem závěrem. "Jako ti před vámi..."
"Hmmm...," řekl lékař neurčitě. "Právě naopak, příteli! A, jak to tak vypadá, nejspíš si vás tu budeme muset nechat, vážený! A na hezky dlouho...! Především proto, že vám nejen věřím, ale dokonce vím, že mluvíte pravdu..."
"Nejspíš mi nebudete věřit," řekl jsem závěrem. "Jako ti před vámi..."

"Hmmm...," řekl lékař neurčitě. "Právě naopak, příteli! A, jak to tak vypadá, nejspíš si vás tu budeme muset nechat
Tu jsem si h[M1] o teprve pořádně prohlédl. Naproti mně seděl starší muž, okolo šedesátky, náležitě šedovlasý, spíše menší, než vysoký, na nose silné brýle, které si právě bezděkým gestem sundal a odložil na stůl. Zpoza silných skel na mne hleděl pár očí. Pohlédl jsem do tváře s prázdnými očními důlky a pochopil jsem...


ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-OPERACE

25. března 2017 v 8:46 | JARDA LIŠKA
TO BYLO TAK:
LÉKAŘ MĚ POSLAL NA CHIRURGII. OPERACE MĚLA TRVAT PÁR MINUT, JAK JSEM BYL UJIŠTĚN, NEBOŤ BUDE PROVEDENA LAPAROSKOPICKY. PROBĚHL JSEM SPOUSTY VYŠETŘENÍ A KDYŽ JSEM SKONČIL, PADL JSEM VYČERPÁNÍM NA ERÁRNÍ LOŽE...
JAK JSEM BYL JEN TAK MEZI ŘEČ MI BYLO ŘEČENO DOSTANU KLYSTÝR A MŮŽEME PŘIKROČIT K DÍLU...
KDYŽ JSEM BYL ODVEDEN NA SÁL /CHIRURGICKÝ A NE TANEČNÍ/ KDE SE MĚ UJALA SESTŘIČKA A POŽÁDALA NĚ, ABYCH SI NATÁHL NA STŮL HEZKY NA ZÁDA A KDYŽ JSEM SE TAM UVELEBIL, BYL PŘIPOUTÁN...
NOJO, NAPADLO MĚ, ZÁNĚT JSEM MĚL NA ZÁDECH, ALE, TAK JSEM UVAŽOVAL, ONI MĚ OTOČÍ - STŮL MĚL BÝT OBRÁCEN NAHOŘE A JÁ MĚL LEŽET POD NÍM. ASI TAM BUDE NĚJAKÁ ŠPEHÝRKA PŘES,KTEROU MĚ ODOPERUJI.....
JEDNAK JSEM PŘEDTÍM DOSTAL INJEKCI, TZV. OBLBOVÁKA, TAKŽE MI TO BYLO JEDNO, CO BUDE SE MNOU, A TAK JSEM SE NEROZČILOVAL A VE CHVÍLI KDY MĚLO DOJÍT K OPERACI...JSEM ZJISTIL, USÍNÁM,TAKŽE UŽ NIC JINÉHO O OPERACI SAMOTNÉ...
SOTVA JSEM SE PROBRAL, OHLEDÁVAL JSEM SVÉ TĚLÍČKO, ALE K MÉMU PŘEKVAPENÍ JIZVY BYLY NA ZÁDECH. JAK JSEM BYL OPEROVÁN, NEVÍM. A HNED JSEM SAMOU ÚNAVOU A RADOSTÍ, ŽE JSEM JEŠTĚ NA ŽIVU, A TAK JSEM UPADL DO SPÁNKU......

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-DEVIANT

23. března 2017 v 10:56 | JARDA LIŠKA

DEVIANT

NIC NEPOTĚŠILO STARÉ "NUDÍCÍ SE MAZÁKY" NA OTEVŘENÉM ODDĚLENÍ PSYCHIATRIE, NEŽ PŘÍCHOD NOVÉHO PACANTA...
TI UŽ SE TĚŠILI NA TO, JAKÉ DRSNÉ ŽERTÍKY MU PŘIPRAVÍ. MLADÍČEK, TAKOVÁ SUŠINKA, SE MAZÁKŮM LÍBIL, A TAK ZANEDLOUHO PO JEHO PŘÍCHODU NA NĚJ UDEŘILI.
"MICHALE," ŘEKLI MU, SOTVA PŘIŠEL DO KUŘÁRNY NA BALKONĚ, KTERÝ BYL K TOMUTO ÚČELU URČEN. BYLO TO NAVEČER A KUŘÁCI, KTEŘÍ VYLOUDILI OD HODNÉ SESTŘIČKY, POUŽITOU OBÁLKU A PAPÍR, SI POČKALI AŽ NOVÝ PACIENT VYŠEL ZE SPRCHY, V ERÁRNÍM ŽUPANU, CELÝ ROZČEPÝŘENÝ S VLASY STŘAPATÝMI..."BYLA TU TEĎ SESTRA, DALA NÁM TADY TU
OBÁLKU A PROSÍ TĚ JESTLI BYS MOHL ZANÉST TEN DOPIS NA CHIRURGII...ALE HNED...!"
MICHAL POPADL OBÁLKU A VYRAZIL.
NA CHIRURGII PŘEDAL DOPIS ŠVARNÉ SESTŘIČCE, KREROU UJISTIL, ŽE SI MÁ POČKAT NA ODPOVĚĎ...
TÉ SE ZA CHVLI DOČKAL!
NEPŘIŠLA SESTŘIČKA, ALE DVA CHLAPÍCI JAK HORA, POPADLI MICHALA A DONESLI HO NA JEHO, TAKŘÍKAJÍC, DOMÁCÍ ODDĚLENÍ. TAM MU ZAPŮJČIILI PĚKNOU KAZAJKU, NĚCO MU PÍCHLI A...
AŽ ZA PÁR DNÍ SE VĚC KONEČNĚ REHABILITOVÁN A TVRDÁ PĚST DOPADLA NA PRAVÉ HŘÍŠNÍKY...!
TAKY SE ODHALIL OBSAH ONOHO DOPISU. STÁLO TAM
**********JMENUJI SE MICHAL A POBÝVÁM NA PSYCHIATRII. OVŠEM PRO VÁS JSEM OCHOTEN A SCHOPEN UČINIT COKOLI A KDYKOLI UDĚLAT OPRAVDU VŠE, CO VÁM UVIDDÍM NA OČÍCH....!!!**********
MICHAL BYL REHABILITOVÁN, ALE I TAK HO OBČAS KDOSI NAZVAL "DEVIANT"

















VOLEJTE z-NOVU--EKOLOGICKÁ

21. března 2017 v 10:11 | JARDA LIŠKA
Vesmírný ráj

Toho dne starousedlíci kroutili ustaraně hlavou a s obavami pohlíželi k obloze. Tohle dusno a černé, kovově se lesknoucí mračna, visící nízko nad krajinou, to věru nevěští nic dobrého. Raději se nepouštět nikam daleko do kraje. Bude slota...!
K večeru to skutečně přišlo. Nikdo ale dohromady neví, co se to tehdy vlastně stalo. Mraky se, podle těch několika očitých svědků, jakoby na chvíli rozestoupily a vzniklou štěrbinou sjel k zemi oslnivý pruh prapodivně fosforeskující záře, ale blesk to, na mou věru, nebyl, dušovali se svědci. Hrálo to však celou škálou pastelových barev.
Ozval se taky drnčivý zvuk, zpočátku slabší, postupně však nabývající na intenzitě. Po chvíli se zvedl vichr a zohýbal i ty nejsilnější kmeny; v místech se slabšími stromy se rázem vytvořily ohromné polomy! Rvalo to střechy domů, támhletomu to dokonce odneslo i plot, jinému, Jaksejenjmenuje, to zas obrátilo auto na střechu...
Úplný konec světa!
Někteří starší lidé se začali dokonce i modlit nebo se alespoň ustrašeně pokřižovali.
Pak se nad krajinou rozezněl nesnesitelně ohlušující, řinčící, rachot - asi tak, jako kdyby se vám na zem rozsypala hromada poklic.
Náhle řinkot opět utichl, pruh světla se současně vytratil z oblohy, úplně, jako když zhasnete baterku a... a byl klid! Člověk by si byl málem myslel, že se vlastně vůbec nic nestalo.
Lidé pomalu a hlavně nedůvěřivě vycházeli ze svých domovů. Nechápavě se po sobě rozhlíželi. Všem bylo možno z očí vyčíst jednu jedinou otázku - co se to, proboha, vlastně dělo? Nikdo však neznal - alespoň prozatím - kloudné vysvětlení. A tak se okamžitě přikročilo k inventuře napáchaných škod.
Pojišťovny budou mít radost...
Vlastně, málem bychom zapomněli. Byli tady tři tvorové, doufejme, že nebudou mít nic proti tomuto pojmenování, jimž byl původ toho všeho nadělení znám. Ba, co víc. Sami se na něm aktívně podíleli. Na jejich obranu však dlužno dodat, že si vůbec neuvědomovali, co vlastně páchají. Po pravdě řečeno, měli v dané chvíli svých starostí až nad hlavu...!
Byli to tři zajímaví tvorové: tvarem připomínali vajíčko s nožičkami a tykadélky, jestli si to umíte představit. Asi tak okolo metru co do výšky. A vše to hrálo do fialova...
To, co jim působilo nemalé problémy, byl jejich létající talíř, který však byl dosud v záletu - a bylo to na něm znát! Jeho letové vlastnosti totiž nebyly na bůhví jaké úrovni.
Trojice letěla ovšem původně kamsi zcela jinam, leč nakonec byla ráda, že mohla nouzově přistát v oblasti Beskyd - jak si zjistili později. No, a především díky jejich bláznivému stroji teď přijdou pojišťovny na buben.
Před přistáním se jim podařilo ještě sežehnout kus lesa o ploše slušných pár hektarů.
Jejich veliteli, jménem Pako, se hrůzou zkřížila tykadélka na a zoufale vyhlížel sled věcí příštích. Tak si věru závěr expedice nepředstavoval - přistanovanou neplánovaně na úplně neznámé planetě a ještě tu způsobí i takovou škodu na lesním porostu.
Na plastikovém monitoru starostlivě Pako ohlíží oblast pohoří, na němž právě přistáli. Posléze se ale uklidnil. Alespoň částečně.
Tak vida, říkal si, když se mu na monitoru zjevoval jeden kopec s rozsáhlými holinami za druhým. Nejsme první, komu se povedl podobný kousek!!! Připomíná mi to tu dost silně povrch Měsíce...
po přistání svolal Pako k poradě i zbylé dva kolegy, jimž byla na rodné planetě Freon přisouzena jména Eko a Deko, a nikterak se před nimi netajil se svými obavami.
Jak totiž před chvíli zjistil v databázi UFO-DAT, jedná se o planetu jménem ZEMĚ. A byly to zrovna údaje o složení atmosféry, chemickém i mineralogickém složení planety, i o stavu flóry a fauny, které jej zcela oprávněně naplnily neklidem.
"Přátelé," tak pravil Pako smutným, nicméně odhodlaným hlasem. "Ocitli jsme se na planetě Země, již, jak jsem se dozvěděl, obklopuje atmosféra, jejíž převážnou část tvoří kyslík s dusíkem. Zdejší tvorové, takzvaní lidé, se živí různorodou potravou rostlinného i živočišného původu! Napájejí se jakousi vodou...!!!" velitel starostlivě pokýval hlavovou částísvé elipsovité postavičky.
"Co vlastně budeme jíst, pít a dýchat, až nám dojdou naše zásoby mazutu, ropy a oxidu siřičitého, to přátelé, nevím!!!" tak děl Pako, smutně přesmutně sktříhajíc tykadélky.
"Náš osud je - zdá se - zpečetěn!!!"
Nicméně, hlavně z vědeckého zájmu, vyslal Eka - při zachování všech hygienicko-epidemiologických a hermetických opatření - k nedaleké řece, aby zde provedl analýzu té takzvané vody. Deko analyzoval zemskou atmosféru. A sám Pako se pokusil navázat spojení s rodnou planetou Freon, kam chtěl odeslat nikterak potěšitelnou zprávu o jejich svízelné situaci. Ještě však, než se mu podařilo navázat spojení, objevil se v kabině Eko, ústní otvor nastaven do radostné polohy.
"Podívej se, Pako!" děl radostně, ukazuje veliteli detekční přístroj. "Jak vidět, zdejší takzvaná voda obsahuje z osmdesáti procent mazut, topné oleje a ropu... Zde je toho plno v každičké řece a u nás to musíme tak pracně vyrábět!!!"
Ale to už tu byl i Deko a rovněž i jemu tykadla jiskřila samým nadšením.
"Rozbor ovzduší nad normál - 70 procent oxid siřičitý, zanedbatelně kyslíku a dusíku..." hlásil, ukazuje veliteli trigitální analyzátor.
Pako zajásal. Vida, jak je život na Zemi báječný...!
Zanedlouho nato vyslal na rodný Freon zprávu:
Vyšlete posily! Planeta Země oxidem siřičitým, mazutem a ropou oplývá! Prostě - VESMÍRNÝ RÁJ...

KOMU ZVONÍ VANA-LÁZEŇ

19. března 2017 v 14:52 | JARDA LIŠKA
Osvěžující koupel
Po horské tůře, lokalizované do oblasti Rajce, přišlo všem účastníkům vhod, že jsme narazili na termální koupaliště. Bylo to sice za dost chladného počasí, ale náš horský vůdce nás ujistil, že se jedná o oblast, kde voda, vyvěrající ze země, je -prý- tak horká, že zde opatrnější návštěvníci před tím, než do vody vstoupí, ponoří do ní nejdříve vajíčko a počítají, jestli se do 5 minut uvěří na tvrdo... Dá se zde, podle něj, koupat za každého počasí.
Neměli jsme s sebou ani plavky, avšak tento problém nám pomohla vyřešit paní v pokladně, která nám s úsměvem za 20 korun každému plavky půjčila.
Lidé zde byly vesměs veselé kopy, jak jsme záhy zjistili, neboť se na nás smál každý, koho jsme potkali.
Z kabinky jsme vyšli v plavkách k bazénu jen se sebezapřením. Před očima jsme měli vidinu horké koupele. Radostně jsme též i kvitovali, že máme bazén sami pro sebe. Nikdo se zrovna nekoupal.
Zato nedaleká terasa byla zaplněna početnou řadou lidí, kteří nás s úsměvem, jak jinak, pozorovali. Zvedlo nám to náladu. I my jsme se začali usmívat!
Přítel Hugo se nedočkavě vrhl po hlavě do bazénu. Jedna celá dvě desetiny sekundy byl ve vodě, načež urychleně opustil bazén. Jeho kůže připomínala svým zbarvením oblohu, veškeré ochlupení na něm bylo zježeno. Jeho usmívající se ústa vydávala rytmicky cvakavý zvuk.
Žel, ukázalo se, že to, co jsme považovali zprvu za úsměv, byla obyčejná křeč - cvakavý zvuk vydávaly jeho zuby...
Sáhli jsme si do bazénu a přestali jsme se divit. Voda neměla kýžených 30 stupňů (nebo i více), ale asi tak stupňů pět. K úplné spokojenosti nám tu chyběla jen ledová tříšť. Otrlejší Eskymák by si tu přišel na své!
Když se nám Hugovi podařilo asi tak po hodině rozmluvit jeho sebevražedné úmysly a vpravili jsme do něj tři grogy, měli jsme vyhráno. V té době se už taky netřásl jako osika, ani tolik necvakal zuby...
Časem jsme taky pochopili, proč se na nás všichni tak usmívali. Hold, jsme národ dobromyslný a přející.
A že v termálním - tepelném - koupališti byla tak studená voda? Inu, pět stupňů je konceckonců taky teplota, no ne?

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-HRDINA

17. března 2017 v 10:55 | JARDA LIŠKA
Hrdina

Všechno to začalo docela nevinně. Bylo léto, doba prázdnin a do našeho městečka, nudícího se a nečinně podřimujícího uprostřed srpnových veder, zavítali provazochodci. Nebudeme si nic nalhávat, přátelé - samozřejmě, že pro městečko, nepatřící zrovna mezi kulturně vyhlášená a vyhledávaná centra, byl příjezd artistů svátkem, provázeným mezi obyvatelstvem zcela zaslouženou pozorností. Podle toho to pochopitelně též i vypadalo v neděli na náměstí, kde se měly ony avízované kulturně-společenské hody (či snad orgie...? a věřte, že vím, co říkám!) uskutečnit.
Plakáty, pravda, sice hlásaly, že ono dopuštění začne až ve tři hodiny po poledni, ale kdo by, prosím vás, riskoval?! A tak se nedivte, že náměstí bylo zaplněno už hodinu předem... Špendlík
byste se marně pokoušeli procpat davem! A jak by taky ne, když všudy přítomné plakáty, srdečně zvoucí na vpravdě nevídanou podívanou, slibovaly, že při ní bude přítomným stydnout v žilách krev...! Byly prázdniny prázdniny a zrovna jsme neměli nic lepšího na práci, a tak jsme šli. Dcera, švagr a ...já!
Artisté na laně hned od počátku předváděli jeden krkolomný kousek za druhým, které senzace chtivý dav pod nimi sledoval se zatajeným dechem, div že jsme si krky nevykroutili.
Při této napínavé podívané uplynula hodina doslova jako voda, když tu paní, jež celou produkci provázela svým slovem, ventilovaným skrz amplión, ohlásila nevídanou atrakci.
No a teď mě, prosím vás, sledujte velmi pozorně!
Ona atrakce spočívala v tom, že se měla přihlásit některá z odvážných, zde přítomných, dam a dívek, starších 18 let. Ta pak měla vystoupit na laně - ve 20 metrové výšce! - spolu s provazochodci... Abych nezapomněl, další nezbytnou podmínkou bylo, že v sobě nesměla mít ani kapku alkoholu. Kvůli bezpečnosti, prý...
Uplynulo asi tak pět minut a... Nepřihlásila se (jak se dalo konečně čekat) dívka žádná.
"No ták...," ozval se z ampliónu podbízivý hlas. "Nic to není!... Takže kterápak dívka se přihlásí...???"
Po dalších pěti minutách ovšem paní již vůbec netrvala na dívce a připustila, že s nimi může na laně vystoupit třeba i muž.
Nic...
Teď pozor! Sledujete mne, stále pozorně, doufám?!
Nevím sice proč, ale k úžasu všech a především k mému zděšení, se z davu najednou ozvalo zvolání: "Tady! Tady...!" což mě udivilo ještě více, neboť ve volajícím se mi podařilo bleskově identifikovat naprosto bezpečně sám sebe! A ještě k tomu jsem se jakýmsi periférním viděním sledoval, jak se prodírám davem směrem k povykující paní. Dceru jsem předtím pro jistotu svěřil švagrovi. Paní-vábnička toto mé počínání komentovala radostnými výkřiky typu:
"Hleďme, hleďme! Hrdina!" řvala ženština do ampliónu jako na lesy. "Tady se nám hlásí odvážný mladý muž!"
Když jsem pak na její pokyn přistoupil blíže, popadla mě za ruku, přitáhla k mikrofonu a loudila:
"Sdělte nám, hrdino, laskavě své jméno, věk...," což jsem jako ve snách skutečně učinil. Nato se mne paní ještě přeptala zdali jsem nic nepil. Pokud ano, sdělila mi, nemohl bych vystupovat na laně - mohl bych třeba i spadnout.
Děl jsem: "Podle toho, že se vám tady hlásím, to musí vypadat, že jsem úplně namol, ale nemám v sobě ani kapku alkoholu..."
Mé sdělení paní očividně potěšilo, načež mne požádala, abych si zul boty. Pak mě přistrčila k provazovému žebříku, končícímu, jak se mi zdálo, až kdesi v oblacích! S vypětím všech sil (jsa v obleku) vydrápal jsem se do výše dvaceti metrů, kde na mne na malé plošince už netrpělivě čekali dva artisté, postavami připomínajícími Laurela s Hardym.
"Buď zdráv!" pravil Hardy a podal mi ruku. Laurel neztrácel čas s bontonem a raději mi hned narazil na oči černou pásku.
"Řekni divákům dole, co vidíš!" zavelel přitom.
"Nic...", špitl jsem zděšeně po pravdě.
"Nahlas!"
"Nevidím NIC...!" zavřeštěl jsem, až se stožár, na jehož temeni plošina stála, zakymácel.
"Správně!" podotkl Laurel a uvázal si pásku přes oči.
Oddechl jsem si. To bylo nejspíš všechno, co jsem měl tady nahoře dělat, napadlo mne. Spokojeně se tedy rozhlížím z dvacetimetrové výšky. Tedy rozhled je tu velice slušný - nad střechami domů na náměstí je vidět až daleko do kraje...
Mezitím Laurel odkudsi vyštráchal kolo a s páskou na očích přejel po laně na druhou stranu a pak zase nazpátek. Ale to je jeho věc. Já se mám k pomalu odchodu. Když už jsem tu skončil.
"Ale kampak? Kampak??!" zabrzdí mě v rozletu Hardy. "Ještě jsme neskončili...!" ušklíbl se. Pak pravil cosi, co mi vyrazilo dech. "Tvé číslo teprve přijde..."
No, děkuji pěkně. Ale, já osel, vlezl jsem tu přece docela dobrovolně!
"Řekni mi raději," vyzvídá Hardy, "kolik vlastně vážíš?!" Nač mu to asi bude, uvažuji.
"Sedmdesát tři..." krčím rameny.
Mávl rukou. "Měli jsme tu i pětadevadesátikilové!"
No, to je docela možné, když to říká, ale proč mi to vlastně
říká?!
"Věc se má totiž takto," vysvětluje Hardy. "Já se sehnu a ty se mi vyhoupneš na ramena. No a pak už tě jenom přenesu na druhou stranu..."
"...!..." přelétl jsem očima zděšeně prázdný prostor, dělící nás od druhé strany.
"Žádné strachy!" Hardy mě plácl přátelsky do zad, až jsem málem sletěl z plošiny. Myslel jsem v té chvíli jen na to, že mne teď pozoruje půlka městečka - včetně mé dcery - a že z toho budou mít všichni strašnou jundu, až si to pohasím dolů. Letmo se můj pohled pozastavil i u nezbytné záchranné sítě, natažené kdesi v nekonečnu pod námi, ale bylo mi hned jasné, že se do ní nikdy nemůžu strefit.
"Tak mi vlez na záda!" zavelel Hardy.
Hupl jsem tedy svižně směrem k jeho ramenům. Nějak jsem to asi přehnal, či co, nebo snad zapůsobil moment překvapení, kdoví, v každém případě to dopadlo tak, že se obr natáhl na plošině jak dlouhý, tak široký...!
"Nonono...!" hudroval, drápaje se nemotorně na nohy. "Ty seš mi nějakej divoch! Jen ne tak hrrr!" nechápavě kroutil hlavou. "To se mi ještě nestalo... Slyšíš? Pianko! Pianissimo...!!!"
Když jsem se mu konečně ocitl na zádech, uchopil mě pevně za nohy, srovnal si mne, odkudsi ještě vylovil dlouhatánskou tyč a přebalancovali jsme na druhou stranu. Tedy, balancoval, pochopitelně, on. Já jsem jen seděl a raději jsem ani nedýchal. Zpátky jsem se dostali stejnou cestou...
Zdola se ozval potlesk. Už by toho mohlo být dost, ne, pomyslel jsem si v duchu a poohlížel jsem se po provazovém žebříku, abych slezl dolů. Ale už tu byl Laurel a chňapl po mě.
"Poslouchej," poučuje mě. "Teď se zavěsíš tady na to lano za ruce..."
Vyvalil jsem oči. "Cože...?!?"
"Dělej a nemluv!!!"
Zpitomělý jsem se zavěsil na lano.
"A teď se hezky rozkolísej, ať z toho mají něco i lidi dole!" velí artista. Zakymácel jsem se jako strom ve větrné smršti.
"Stačí!" usoudil po chvíli Laurel. "A teď ručkuj do středu lana...!"
Kdybych věděl, že to nejsou artisté, ale skupina pološílených sadistů, nebyl bych sem býval lezl! Uvažuji i o té eventualitě, že bych začal volat o pomoc, ale pak jsem toho nechal. Lidé by to stejně asi brali jako součást programu a nejspíš by se děsně bavili...! Upocenými dlaněmi tedy raději kloužu po laně, až jsem kdesi v jeho středu. Tu mne Laurel, ručkující za mnou, zarazil.
"Podívej," řekl polohlasně. "A řeknu: teď, pustíš se a já tě zachytím...! Zbytek pak..."
S vypětím všech (fyzických i psychických!) sil jsem se usmál. Byl to však smutný, přesmutný, úsměv! A co v něm bylo křečovitosti... Příště, říkal jsem si, až sem zas provazochodci přijedou, pošlu sem tchýni...
"Teď!!!" ozvalo se zrovna, když jsem byl ve svých úvahách v nejlepším. Čertví proč, ale odevzdal jsem se plně osudu a pustil se lana. Bylo mi jasné, co musí následovat: buďto se rozplácnu o dlažbu, nebo o síť! Více se mi, abych pravdu řekl, zamlouvala ona varianta se sítí, ale... No, byl to profík! Zachytil mne nohama uprostřed trupu, takže jsme tam ve vzduchu vytvořili takové živé písmeno "T".
"Dělej, jako že plaveš!" doneslo se ke mně z výšin. Byl jsem už z toho všeho úplný magor, tak jsem začal dělat rukama i nohama tempa.
"Bravo!!!" ozvalo se zdola. Taky cosi zarachotilo. Aha, potlesk... Zajímalo mne vlastně už jedině to, co bude následovat dále. Bylo mi už všechno úplně jedno a odhodlán jsem byl na mou duši ke všemu.
Šibal jeden věc vyřešil jednoduše. Prostě mě pustil! Žuch! A už jsem byl v síti.
"Ááách...!" ozvalo se zd"Ááách...!" ozvalo se zdola.

Ale to už jsem pelášil po všech čtyřech směrem k žebříku. Doslova jsem sjel dolů, než mě opět dostanou do svých spárů ti takzvaní artisté. Žel, ona ženština, která můj výstup po celý čas zdola komentovala do ampliónu, nenechala mne slézt, ale hnala mě zpátky nahoru. Tam už ale nedošlo k žádným dalším podrazům, jen jsme se klaněli. A lidé tleskali a tleskali...
Napadlo mě, že třeba za svůj výkon dostanu cosi jako honorář. Ale houby! Jediné,co mi nabídl, bylo jejich foto. Já ho zaplatil, oni podepsali!
No a v očích celého městečka jsem od těch dob hrdina! myslím, právem

NEKONEČNÝ SERIÁL UDICE-KŠILTOVKY

16. března 2017 v 10:48 | JARDA LIŠKA
XMŮJ VELIKÝ DEN


Z deníčku příslušníka speciálního oddílu FIALOVÉ KŠILTOVKY

... Dnes jsem měl svůj veliký den!
Soudruh velitel mne s mými kolegy pozval do Síně tradic našeho speciálního oddílu.
Sám víš, můj deníčku, že takové cti se dostane jen některým z nás - těm nejlepším!
A bylo se tu, na mou věru, na co dívat - hned u vchodu bylo možno spatřit sochu NEZNÁMÉHO PŘÍSLUŠNÍKA ODDÍLU V AKCI, provedenou v nadživotní velikosti. Nedaleko zas byla instalována působivá posmrtná maska našeho obrněného transportéru, zničeného při jedné z akcí, dále byl katafalk s pozůstatky obušku, jenž dosloužil při listopadových nepokojích...
A úctou jsme si prohlíželi tyto relikvie, když tu nás vyzval soudruh velitel, abychom se podepsali do Knihy cti. Trvalo nám to, věru tři hodiny, než jsme se tam všichni podepsali - vždyť taky jsme na to byli ale čtyři!
Na památku, a též jako dokument, že sloužíme vždy dobré věci, vyfotografovali jsme se i jako účastníci bitvy u Lipan! Měli tam v rohu takové veliké plátno, vyvedené hezky v barvě, znázorňující tuto bitvu, na němž postavy v popředí měly místo hlavy otvor, kam jsme nastrčili svůj obličej. Žel, ani soudruh velitel si nebyl jist, kdo zde bojoval proti komu a na čí straně byla vlastně pravda, a tak máme fotky dvě - pokaždé na jiné straně barikády. Jeden nikdy neví...!
Pak soudruh velitel zapnul televizi, ve které zrovna běžel přehled programů. Soudruh velitel pak vymyslel přetěžkou soutěž - vyhlásil zvláštní prémii za každý správně přečtený titulek. Jak říkám, úkol to byl velmi těžký, ale nejsme tady - koneckonců - od toho, abychom řešili úkoly lehké, že!!!
Soutěž byla velmi napínavá - po pěti minutách jsme měli všichni na svém kontě nulu. Když už když se zdálo, že bych mohl konečně zabodovat, televize se najednou porouchala... Kolega ihned vyběhl na ulici, aby se podíval, jestli jde proud, ale neviděl nic...!
"Tak," pravil náčelník velmi smutně, "a co teď budeme dělat?!?" A vypsal prémii pro toho, kdo vymyslí způsob, jak nejlépe zabít čas.
Vyhrál Josef, kterému občas pro jeho chytrost a nápaditost říkáváme Filištín; tem bleskově vytáhl služební pistoli a prostřelil si hodinky, načež okamžitě odešel na marodku - hodinky měl totiž na ruce! Navíc ho ale čeká vyznamenání za statečnost!!!
No, a to byl jeden z mých Velikých dnů... Plný prožitků, na něž se hned jen tak nezapomíná...!!!

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-HAD Z RÁJE

14. března 2017 v 20:50 | JARDA LIŠKA



Had z ráje


Podívejte se, přátelé, když takhle člověk jezdí nějaký ten pátek s taxíkem, myslím, že se nenechá jen tak něčím překvapit, že. No a vidíte a já jsem takové překvapení právě nedávno zažil.

To bylo tak. Dovezl jsem toho večera takovou navoněnou, namalovanou a docela slušně vypadající dámu až před dům, kouknu na taxametr a hrknu na ní sumu, kterou bych rád, aby mi zaplatila. Ona vyrovná svůj dluh bez řečí a já hodlal vyrazit, tak říkajíc, do temnoty velkoměsta, pevně odhodlán urvat ještě jakési to rito…

Jenže právě pak to všechno začalo! Panička vrhla zoufalý pohled na svá zavazadla, pak zase na mne, trik s očima si párkrát zopakovala, až nakonec přišlo to, co přijít - jak se tak na to dívám s odstupem času - vůbec nemělo…!

"Prosím vás, pane," zacvrlikala paninka úpěnlivě, "Nepomohl byste mi s tím nahoru…?!"

Myslete si o mě, co chcete, ale každý vám řekne, že jsem ještě nikdy nikomu neodepřel pomoc! Popadl jsem tedy kufry, přičemž jsem okamžitě zčervenal tak, jako by mne měl vzápětí trefit šlak a supě jako parní lokomotiva, vyrazil jsem zahradou k vile. Dáma v těsném závěsu za mnou.

Složil jsem ji všechno to nadělení do haly a mám se k odchodu.

Povinnosti především, toť je mé heslo. Paninka se však nabídla, že by mi jako posloužila šálkem kávy. Venku byla zima až hrůza, neodolal jsem, no. Což byla chyba!

Paní domu mne uvedla do pokoje, plného ne však porcelánových, křišťálových a háčkovaných zbytečností, jak jsem původně čekal, ale akvárií a taky… i terárií!!! Vyzvala mne ještě, abych si udělal pohodlí a chvilinku počkal než se jí zavaří voda.

Abych řekl pravdu, vůbec jsem neuvažoval kam si to vlastně sedám a rozvalil jsem se na jakousi, jak se mi jevilo, pohodlnou sesli a těšil se na nápoj s vůní exotických dálek, který mi trochu rozproudí onu tekutinu obíhající mým krevním řečištěm.

Jenže přesně v témže okamžiku, kdy jsem se na sesli rozvalil s pocitem, že vše je v nejlepším pořádku a ve skrytu duše jsem očekával i jakási případná tajemná dobrodružství, se to stalo!

Dosedl jsem a hned jsem měl takové nejasné tušení, že v oné sesli nesedím sám, kterýžto pocit byl náhle silně umocněn pronikavou bodavou bolestí v - no, sedací části kalhot. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že mne do zadku něco kouslo… Řekl jsem si "blbost!" a tuším, že jsem se dokonce v duchu i pousmál tomuto hloupému nápadu. Dobrá nálada ale mi vydržela přesně jen do chvíle, kdy jsem - bůhví proč vlastně - sáhl pod sebe, abych vytáhl zapomenuté šídlo nebo snad jehlu či špendlík, ale namísto toho jsem tam nahmatal cosi slizkého a svíjejícího se a… Vytáhl jsem hada, délkou nic moc, spíše takové háďátko, řekl bych, na něhož jsem si omylem sedl a on mne za to na revanž kousl do hýždě!

Na mou věru, lidičky, v tu chvíli jsem zaznamenal, že se mi dočista zastavilo srdce a v tomto stavu pak setrvalo až do doby, než vplula do pokoje paní domu s tácem s voňavým mokem na rukou.

Asi tak tři desetiny sekundy se nedělo naprosto nic, ale pak hostitelka zavřeštěla a přivedla mne k životu tím, že na mne vyklopila oba šálky s kávou.

"Proboha!" ječela přitom."Co jste to chudáčkovi Jerrymu udělal?!?"

"Já jemu??!" nestačím se divit. "To se raději zeptejte jeho proč mě kousl do… kalhot!?"

Hostitelka zavřeštěla cosi na způsob: no, to je ale strašné, že… že… A vůbec! On totiž tenhle Jerry, postavou, jak již řečeno, nedlouhý, byl - jak pravila - o to více jedovatější! Nato mne s prapodivným leskem v očích požádala, abych si sundal kalhoty!??

"No…," zdráhám se. Netušil jsem, že je to taková nymfomanka!

"Kdo by teď myslel na takové věci…??!"

Sekla po mě očima.

"Jed se musí z rány vysát…!!!" zavrčela.

Připouštím, že jindy by to snad mohlo být docela i vzrušující a možná že i příjemné, žel teď mne to vůbec nevzrušovalo, když jsem ležel na gauči polonahý a hostitelka se mi - v důsledku poskytování první pomoci, ovšem! - přisála na postižené místo, to jest k pravé hýždi! Přátelé, nepopírám, že situace musela vypadat asi všelijak a iluze, již jsme tam v daném okamžiku skýtali, musela býti dosti zavádějící, to všechno připouštím, ale… Smůla byla taky v tom, že zrovna, když jsme byli, abych tak řekl, v nejlepším, rozletěly se dveře do pokoje a na prahu stanul pán domu…! Právě se odkudsi vrátil…

On si nevyložil situaci jako akt milosrdenství, jako boj o holý život, aby se tak řeklo, že! Ne, on si to vše vyložil zcela mylně. Jak vlastně, to demonstroval tím, že na chvíli z pokoje zase zmizel, aby se bleskem vrátil a z pušky, svírají v ruce, vyslal k mé (té zdravé!) hýždi dávku soli a pepře, čímž mne dorazil úplně…
No a tak se stalo, že mám před sebou hned tři stání u soudu najedNo a tak se stalo, že mám před sebou hned tři stání u soudu najednou: první s majitelem domu ve věci jeho ublížení na mém zdraví, druhé se svou ženou, která podala žádost o rozvod prakticky ihned ve chvíli, kdy jsem se toho večera objevil doma bez kalhot, ale zato s pokousaným a na hadry rozstříleným pozadím a třetí opět s majitelem domu, který mne žaluje, protože Jerry, ten slizký plaz, na něhož jsem si tehdy sedl, mu pošel a prý, jak on (majitel domu, ne Jerry) tvrdí, byl nejen silně jedovatý, ale i dosti drahý.


A pak mi, lidi, vykládejte, že na nás taxikáře nečíhá nebezpečí prakticky za každičkým rohem...

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-CVRČEK

14. března 2017 v 12:15 | JARDA LIŠKA
Jak nezničit cvrčka


Stalo se docela hezkým zvykem pořídit si nějaké to domácí zvířátko. Čím více poznamenává flóru a faunu zub civilizace, o to více přibývá zvířátek v našich domácnostech.
Dnes už taky tak docela neplatí rčení - pes, přítel člověka. V současnosti se našimi přáteli postupně stávají též i rybičky, hadi a jiní plazi, kočky a myšky či křečci, popřípadě i morčata. Jak říkám, němá tvář má zelenou. Pronikly nejen do našich domácností, začínají se už objevovat i v úřadech, kancelářích, kde pak svou přítomností tak nějak vylepšují naše pracovní prostředí. Jsou tací, kdo mají rybičky nebo křečky, my jsme si pořídili cvrčky. No, pořídili. Oni se u nás objevili coby nezvaný host...
Nejdříve dali o sobě vědět v kanceláři až támhle na druhém konci budovy, kde svým cvrkáním vytvořili vcelku vkusnou zvukovou kulisu k poradě na úrovni.
Na bleskový zásah pověřených a vyškolených pracovníků, vybavených nejmodernějšími chemickými prostředky, dali cvrčci pokoj.
Vypadalo to tak...
Neuplynul ani týden a cvrčci se připomněli pro změnu v účtárně, situované na úplně jiném konci budovy. Zrovna měli před uzávěrkou.
"Áááá...!" zaječela najednou do ticha jedna z účetních, přičemž nadskočila asi tak půl metru nad židli, čímž vytvořila nový rekord v této disciplíně.
"Tam... tam!!!" ukazovala zděšeně a vzrušeně vysvětlovala, že na ni před chvílí vykouklo zpoza stolu cosi černého s krovkami.
"Bylo to prostě strašné a takhle veliké!" ukazovala.
Vedoucí, v jádru otrlý chlap, bleskově přiskočil ke stolu a zalovil. No, a až támhle vzadu za stolem, víte, jak tam vedou ty trubky od topení, vyhmátl černého tvorečka, kterého nekompromisně sevřel v dlani a - přes jeho žalostný pohled - vyhodil ho ven oknem. Ze čtvrého patra, prosím!
A byl zase klid...
Myslíte?
Pár dnů nato se ozvaly cvrlikavé zvuky nanovo, a to v kanceláři, kde se jich nikdo nenadál.
Invaze cvrčků pokračovala.
Cvrček vyhlédl zpoza stolu na jinou kolegyni, která překvapením spadla ze židle. Sotva se však zvedla, popadla sprej a vystříkala ho polovinu, nehledě na vlastní ztráty (byl totiž dosti drahý), právě do kouta, kde cvrček před chvílí zmizel.
Cvrkot ustal.
V kanceláři pak měli sice týdek okna dokořán, aby se zbavili nesnesitelného pachu spreje, nicméně kolegyně triumfovala! Tak se na cvrčky musí! Heslo dne znělo:
LYBAR - TO JE CVRČKŮ ZMAR!
Uplynul týden uprostřed nadšení. Otázka cvrčků zdála se být vyřešena...!?
Sedím si takhle za pracovním stolem a pracuji. Přemýšlím... A hle, co to?!
Cvrrrk... cvrrrk... ozve se do ticha z rohu kanceláře.
Tak vida, jsou tu!!!
Zdá se, že na nně neplatí žádná chemie, žádné freony, koncentrovalá vůně květin, či snad defenestrace!
Kdepak...
Přežili rok 2000.
No a tak jsme si i my pořídili do kanceláře kousek živé přírody. Už jsme si na sebe docela zvykli. Žije si, cvrček jeden, hezky v klidu, teple a pokoji. Když se mu chce a má na to zrovna náladu, zacvrká si. Někdy i odněkud vykoukne, nic neříká, ale jen tak smutně, skoro vyčítavě, kouká...
Jak říkám, zvykli jsme si na sebe.
Jen kolegyně již delší čas - v zimě, v létě! - chodí po kanceláři v kozačkách, prý, aby ji nekousl...
Zvykli jsme si.
Zvykne si...!

NEKONEČNÝ SERIÁL - UDICE - ŠACHY

12. března 2017 v 10:19 | JARDA LIŠKA

Jak jsem hrál šachy

Především z důvodu mladické nerozvážnosti, neboť mé dosavadní úspěchy, v této královské hře byly více než sporé, rozhodl jsem se přihlásit se na bleskový turnaj v šachu.
Turnaj se hrál systémem "každý s každým" a ještě navíc dvakrát po pět minut, což mi bylo vcelku jedno, ale ono je to prý v dané sportovní disciplíně, jak mi kdosi, už nevím kdo, vysvětlil, docela běžné.
Hned první partií jsem na sebe dosti výrazně upozornil. Ne však tím, že jsem hrál proti favoritovi, jehož výkonnost převyšovala tu mou tak, řekněme, nejméně o čtyři třídy, ale spíše tím, že jsem tohoto borce celkem snadno porazil…!

Teď bych měl asi vyzradit, že jsem měl bílé figurky, což mělaZahájil jsem - jak mi někdo pak vyzradil, poněkud neobvykle! - tahem pěšce na pole "a3". Učinil jsem tak především proto, že jsem byl rozhodnut vnést do hry pořádek a vzít to hezky podle abecedy. Vše, to tvrdím, má mít svůj systém!

Nevím, vážení, sice proč, ale můj ostřílený soupeř, znalý všech her podle teorie zahájení, až snad po dvacátý tah, se po mém zahájení s chutí rozesmál! Tohle tedy - prý - v teorii zahájení není… A smál se vám dál, až se nakonec za břicho popadal a já jsem měl vážně jednu chvíli dosti vážné obavy, aby se náhodou nepraštil hlavou do stolu a neublížil si… Jenomže on se, na mou duši, pořád jen smál a smál…
Najednou se však ale zarazil a začal intenzívně přemýšlet.
Mozkové závity mu viditelně pracovaly na plné obrátky, jak hledal mezi všemi těmi známými i méně používanými teoriemi zahájení a přitom mne pořád podezřívavě sledoval zpod přivřených víček.
Tušil zradu…
Ale to jsem se už pro změnu začal v duchu usmívat i já a se zalíbením jsem pozoroval ručičku šachových hodin, jak pomalu, ale naprosto bezpečně a nenávratně ukrajuje z jeho pětiminutového intervalu.
Ve chvíli, kdy můj soupeř konečně dospěl k závěru, že ho nikterak svým tahem neohrožuji, a než zvolil správnou odpověď, scházelo mu do pěti minut něco málo přes šedesát sekund! Konečně pochopil svůj hrozný omyl a začal intenzívně hrát. Žel, pozdě…! Dříve totiž, než se mohl rozehrát, prohrál na čas!

A tak se stalo, že jsem díky své totální neznalosti šachové ho umění, porazil mistra

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-ZUB

7. března 2017 v 14:19 | JARDA LIŠKA
JEDNOU JSME S JUROU ŠLI NA VLAK. ŠLI JSME ZROVNA PO CHODNÍKU, KTERÝ BYL TEĎ V LISTOPADU V ZANEDBANÉM STAVU - SILNIČÁŘI, KONEČNĚ JAKO JINÉ ROKY A PROTO BYL POKRYT NESOURODOU VRSTVOU HNĚDÉ MOKRÉ ŠLICHTY, TEDY TÍM, CO NA NĚM ZBYLO PO SNĚHU.
JDEME, KECÁME, KDYŽ TU JURA ZAKVÍLÍ A ZAČNE SE TVÁŘIT VELMI NEŠŤASTNĚ.....
"CO SE STALO...?" STARÁM SE.
"MŮJ ZUB..." ŠIŠLÁ KAMARÁD. "VYPADL MI ZUB...TADY VLEVO NAHOŘE...!"
POTÉ MI VYSVĚTLIL, ŽE MÁ ŠPATNĚ SPRAVENÝ ZUB A TEN MU PRÁVĚ VYPADL DO ŠPINAVÉ SNĚHOVÉ MASY...
..."TEN ZUB MUSÍME NAJÍT!!!" PRAVIL KAMARÁD. "JÁ MÁM DNESKA RANDE A BEZ TOHO ZUBU TAM PROSTĚ NEMŮŽU..."
"JDY JSI HO NAPOSLEDY MĚL...?"
"TAMHLE..." UKAZUJE KAMARÁD.
"TAK TAM POJĎME A BUDEME TAK HLEDAT?" NAVRHUJI.
STALO SE!
NA MÍSTĚ JSME SE DOHODLI, ŽE NEJLÍP TO PŮJDE, KDYŽ SE PŘEDKLONÍME A BUDEME PROHLEDÁVAT ŠPINAVOU VRSTVU NA CHODNÍKU.
NIC.
ZAČALI JSME RUKAMA PROHRABÁVAT CHODNÍK.
BYL NA NÁS JISTĚ HEZKÝ POHLED, JAK JSME SE SNAŽILI. BYLO PO DRUHÉ HODINĚ, LIDÉ SE ZŘEJMĚ HOUFOVALI PO NETU A CHODILI OKOLO NÁS JAKO POMINUTÍ...! A MY TAM HÁKOVALI JAKO VČELIČKY, DOBROU HODINU...
"MÁM !!!"
VYKŘIKL JURA. A UŽ LOVIL Z TOHO SAJRAJTU VZÁCNÝ ZUB...
"NEMÁŠ NOVINY?" PTAL SE.
"TY SI CHCEŠ TEĎ ČÍST"
"NEBUDU, VYSVĚTUJE MI KAMARÁD. "JÁ TEN ZUB MUSÍM NASADIT A MUSÍM HO OBALIT DO PROUŽKU NOVINOVÉHO PAPÍRU, TAK DRŽÍ NEJLÍP....!"
A TAK SI KONEČNĚ NASADIL ZUB.
"TEĎ UŽ MŮŽU JÍT NA RANDE....."
NA NÁDRAŽÍ JSME TROCHU OŠPLÍCHLI VODOU.....A BYLI JSME ZA FEŠÁKY, JAK KONSTATOVAL SPOKOJENĚ KAMARÁD.

















ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-MONOKL

7. března 2017 v 14:11 | JARDA LIŠKA
Monokl(pohádka)
Jaromír Liška

Pokud by vás, vážení, zajímalo, jak jsem vlastně přišel k tomu monoklu, jimž mám vyzdobeno levé oko, tak to bylo tak...
Žena odjela s dcerou na pár dní k babičce a ze mne se stal takzvaný slaměný vdovec. A jednou večer vám tak sedím v obýváku a tu náhle, kde se vzala, tu se vzala, sedí vám v rohu pod oknem taková spíše nevzhledná žába, jak už tak tihle tvorové bývavají. Hrome, zarazil jsem se, žába! U nás v obýváku! V pátém patře... Divné. Kde jen se tu mohla vzít. Chvíli jsem o problému uvažoval, ale (to tvrdím já) jsem lidumil, a že venku mrzlo, až praštělo, no, prostě žábu jsem tam nechal. Ať si chudinka užije trochu toho tepla, no ne... A šel jsem spát.
Spím a náhle mám pocit jako kdyby se mi v nohách postele cosi vrtělo, škrábalo a neklidně s sebou mlelo. Procitnu a zvědavě pátrám po příčině a... Je tam má známá žabka, která se škrábe po peřině nahoru směrem k mému obličeji. Konečně dorazila, kam chtěla. Chvíli jsme tam tak leželi zírali si z oka do oka, když tu náhle s sebou začala žába mlít, vrtět se natahovat se ke mně a vyvíjet podobné aktivity, aby se dostala ke mně co nejblíže. Nakonec pravila abych ji políbil. Inu, připouštím, moc se mi nechtělo olizovat ten nehezký žabí čumák (či co to žáby mají) a komu by se taky chtělo, no ne? Nakonec, spíše ze zvědavosti, no, žábu jsem políbil...! Zablýsklo se, zajiskřilo, ozvala se rána jako z kanónu a... vedle mne vám ležela krásná mladá dívčina, tak jak ji pánbůh stvořil. Vinula se ke mně a prý: splním ti každé přání, můj zachránče...

Nojo, jenže tu se rozletěly dveře a v nich stanula má žena, vrátivší se nazpátek od babičky, zásadně nevěřící pohádkám jako takovým a už vůbec ne těm, které ji vyprávím já... Mé oko se ihned blíže seznámilo s její pěstí a já... Já jsem přestal věřit tomu, že dobro vždy zvítězí nad zlem...

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-UŽ MI Z TOHO ŠIBE

4. března 2017 v 10:22 | JARDA LIŠKA

UŽ MI Z TOHO HRABE…

Poněkud již znuzen všední realitou každodenního života, vrhl jsem se po zralé úvaze na magii, okultismus, parapsychologii a jim podobné přírodní jevy a úkazy. Mým prvotním záměrem bylo dostati se do co možná nejuzšího kontaktu s lidmi obdobného zaměření, a tak jsem tedy ve svém bytě uspořádal několik vcelku zdařilých spiritistických seancí, během nichž jsme se skutečně hezky pobavili v milé společnosti duchů, kteří nás poctili svou návštěvou, a z nichž bych rád vzpomenul alespoň Flipa a Flapa, Charlieho Chaplina a komiků bratří Marxů, včetně Karla. Bavili jsme se opravdu dobře, též díky tomu, že všichni z příchozích duchů přinesli s sebou ze záhrobí i nějakou tu video kazetu, a posledně jmenovaný ze sourozenců Marxových, Karel, nás dokonce seznámil s comicsovou verzí svého Kapitálu.
Já jsem však měl, žel, zájem o mnohem vážnější věci, jako je třeba blízké setkání třetího druhu, jímž samozřejmě nemyslím to, které se uskutečnilo předchozího večera v nedalekém parku, kde se mi naskytla nezávidění hodná možnost blíže se seznámit se skupinou skinů, kteří se na mne - škádlivě mne dloubajíc nožem pod žebry - obrátili s dotazem, nemám-li u sebe čirou náhodou nějakou tu korunu navíc, s níž bych se mohl případně s těmito mládenci rozdělit...
Abych nezapomněl. Též jsem ovšem zamýšlel poznat ekoplazmu, anebo třeba i jasnozřivost, věštbu, a tak podobně. Proto jsem zvýšil jak své úsilí, tak i výdaje, obojí na dvojnásobek a... Začal jsem se obklopovat větším množstvím médií, z nichž se časem stala celá masa médií, a ve svém příbytku jsem si ještě pořídil i gigantickou knihovnu plnou svazků o všech již zmíněných záležitostech.
Žel, a to mne mrzelo nejvíc, výsledné efekty byly - dosud - silně pasívní! Všechna ta média bez ustání vyjídala mou ledničku, pila vše, na co přišla, včetně mé krve, police praskaly pod tíhou nashromážděných knih a já...??!
Já jsem se setkal s pouhopouhým jediným zjevením v podobě silně podnapilého souseda, který si jednou o půlnoci spletl dveře svého bytu s mými...!!! Divíte se, že jsem byl značně zdeprimován a zruinován, ale naštěstí mne před úplným ideovým a materiálním zhroucením doslova v posledním okamžiku zachránil výše již zmíněný soused, jenž se u mne nedlouho po onom půlnočním extempore objevil s demižonem čehosi, co prý bylo vyrobeno z hrušek a jiného ovoce a čemu on sám říkal elixír života.
Po pozření tohoto prapodivného truňku jsem pak skutečně uviděl (v následujícím pořadí): jednoho jednorožce, dvě nahé čarodějnice, UFO spolu s návštěvníky z kosmu, vnitřní strukturu jedné politické strany, Sněhurku se všemi jejími trpaslíky, a nakonec mohutného růžového slona, obklopeného hordou dovádivých bílých myšek... Potom jsem bohužel omdlel.

Lidi! Věřte mi! Jsou opravdu na světě věci, o nichž se vám, ani některým vědcům vůbec nezdálo...!!!

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-RÁD POMOHU

4. března 2017 v 9:53 | JARDA LIŠKA

Tohle vážně nechápu

Když má žena odjela na jakýsi kurz, cítil jsem se strašně osaměle a přepadla mne i touha po něčí společnosti. Nejdříve jsem chtěl samozřejmě zavolat do nějaké vhodné agentury, hodlaje je požádat o zprostředkování setkání s nějakou dobrou duší, poté jsem však dostal lepší nápad, chcete-li, tedy vnuknutí!
Nač, tak jsem se zeptal sám sebe, platit nehorázné peníze a třeba si nic neužít, když já sám mohu nabídnout své vlastní služby výše již zmíněné agentuře, že?! Člověk si užije, povyrazí a... ještě k tomu donese domů i nějakou tu korunu!
Přiznávám, že jsem se zpočátku dosti nachodil po městě, než se mi podařilo agenturu, která by o mnou nabízené služby stála, najít. Nabízená smlouva též zněla jen na zkušební dobu a mé působiště se nacházelo až bůhví kde na periférie. Jako by to ještě bylo málo, byl jsem zpočátku velice často vystaven poznámkám typu: "Co si o sobě vlastně myslí, ten starý páprda, co?! Tady je pořádná firma a ne nějaký klub pro senilní intelektuály...!" Já jsem však zatnul zuby ještě víc, pevně rozhodnut vydržet všechna příkoří pro dobro rodiny...
Má první zakázka spočívala v tom, že jsem se měl stát společníkem jisté dívčině z dobré rodiny a to po dobu jejího pobytu v místní diskotéce. Jsa odhodlán učinit vše, co bude v mých silách, v zájmu klienta, oblékl jsem se do svatebních šatů, zakoupil dostatečnou zásobu jízdenek MHD a vypravil jsem se pro svou klientku.
Děva byla celá v bílém, hezky rostlá a docela i hezká. Její rodiče, jak jsem si všiml, při pohledu na mé prošedivělé vlasy a bříško, byli viditelně potěšeni. Žel, na ulici se však dívka náhle změnila v cosi, co o půlnoci vysává lidem krev a zbytky svých obětí rozhazuje po okolí...!!!
Bleskem mne nacpala do taxíku, kde jsem musel požadovanou sumu uhradit ze své vlastní kapsy, neboť řidič - bůhví proč - odmítl přijmout mnou nabízené jízdenky MHD!
U vchodu do diskotéky potkala moje společnice několik svých známých, zřejmě z Klubu mladých recidivistů anebo z Vyšší gangsterské školy, to vám přesně nepovím, a šeptajíc cosi do boltce přerostlé gorile, která tu byla toho večera za vrátného, zmizela za jakýmisi dveřmi... Vydal jsem se, pochopitelně za ní, leč výše již zmíněná gorila, pomocí několika dobře mířených úderů do tváře (mé!), přinutila mne abych poněkud zverifikoval své plány! Pro každý případ jsem však vartoval na zápraží.
Okolo třetí hodiny po půlnoci se ze dveří opět vynořila má klientka, poněkud opilá, rozcuchaná a zmuchlaná, nicméně ve velmi dobré náladě. Nanovo mne vecpala do taxíku, aby se před vlastním domem, jako mávnutím proutku, změnila ve ctnostnou schovanku z gymnásia, vedeného přísnou řeholní sestrou! Její otec pak při pohledu na mé poněkud zhmožděno obočí a zpola urvaný rukáv svátečního saka, zavrčel cosi o nezodpovědných opilcích, ale utrosil taky i poznámku o tom, že si bude stěžovat v mé agentuře! Chtěl jsem mu, samozřejmě vysvětlit, koho si to vlastně hřeje na prsou, ale nepovedlo se mi můj záměr realizovat, neboť klientčin otec vztekle zabouchl domovní dveře tak prudce, že mne tlaková vlna odmrštila až na lucernu na druhé straně ulice...
Po týdnu rekonvalescence dostalo se mi důrazné výstrahy ze strany šéfa mé mateřské agentury, ale současně s ní jsem obdržel i další zakázku od dispečerky.
Tentokrát jsem měl dělat společnost několika dámám při jejich tradičním čaji s něčím slaďoučkým. Tím něčím slaďoučkým se ukázala býti meruňkovice, popíjena těmito - životem a mnoha šarvátkami - ošlehanými čtyřicetiletými dívenkami z koktejlových sklenic!!!
Od prvopočátku jsem se snažil býti, takříkajíc, duší celé společnosti a hodlal jsem se rozdělit s dámami o své dojmy, nabyté pročítáním staro-islandských veršů, žel, děvčata mne přehlasovala a sama navrhla soutěž o nejoplzlejší vtip...!!!
Po třetí láhvi mne tyto saně víceméně zdvořile požádály o to, abych jim předvedl striptýz, přičemž shodou okolností zrovna ve chvíli, kdy vyslovily tuto poněkud neobvyklou žádost, pohrávaly si dovádivě se sekáčky a paličkami na maso... Ve chvíli, kdy jsem s nimi začal o jejich návrhu polemizovat, byl jsem zlehka omráčen několika dobře mířenými direkty jedné z nich, načež mne kolektivně zbavily převážné většiny mé garderoby! Naštěstí se mi podařilo spasit se útěkem v podvlékačkách, jinak nevím!
Hned nazítří jsem se opět vydal do své agentury a již ve dveřích jsem zvolal pevným hlasem:
"Už nikdy žádné čaje u šíleně milých dam!!!"
Dispečerce se mihl okolo rtů tajemný úsměv, oko se ji zlověstně zalesklo, načež jsem od ní odbržel lísteček s adresou a s upozorněním, abych se tam vypravil nazítří okolo 17. hodiny. Budu, jak mne dispečerkalá v bíl ujistila, prý jistě překvapen...!
A vskutku, nelhala! Byl jsem překvapen!!! A jak...
Pánové, kteří si podali tuto objednávku, byli viditelně potěšeni, když mne uviděli, dlouho mne srdečně objímali a líbali! Na rty, prosím... A byli vám tak milí, až delikátní.
Nuže, přátelé, nejspíš bych lhal, kdybych vám teď tvrdil, že jsem přesvědčen o tom, zda-li by se má žena ztotožňovala s mým jednáním! V každém případě opustil jsem svou agenturu, tyto již zmíněné pány navštěvuji zcela privátně a peníze, které od nich dostávám, nejsem povinován zaznamenávat do svého daňového přiznání!
Znepokojuje mne ale jiná věc: z času na čas, když právě jsem domalá vn já sám, úkradkem si přiměřuji sukni mé ženy. No řekněte mi, co to jen může ZNAMENAT..?

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-ÚCHYL

2. března 2017 v 21:10 | JARDA LIŠKA
Jak se nestát zvrhlíkem


Bylo nevlídné podzimní odpoledne. Kdo nemusel, nevystrčil toho dne z domu ani paty, natož celé chodidlo. Přítel Luděk byl k tomu, aby neuváženě opustil teplo svého domova, donucen v důsledku objektívních příčin - právě si totiž koupil nové kalhoty, které mu však jaksi "neseděly" na jeho poněkud nekonfekční postavě, a tak se vydal za svou známou švadlenou, která byla ochotna mu je - za patřičnou odměnu - vhodně upravit.
Švadlena Luďka pozorně vyslechla, načež se na něj vrhla s tím, že mu kalhoty zúží hned teď na počkání! Bleskově přišpendlila nohavice všude, kde bylo třeba a požádala Luďka, aby si své kalhoty svlékl, což tento učinil v předtuše, čehosi nečekaného a snad i... kdoví?! Jeho předtuchy a - přiznejme si, že též i skryté touhy - se ani v nejmenším nesplnily a švadlenka se bez meškání pustila jen do kalhot.
Crrrr... ozval se zvonek u dveří. Dívka odběhla, ale bleskově se do pokoje vrátila a spolu s ní sem vplulo i krásné plavovlasé stvoření. Sotva nově příchozí zahlédla Luďka, v trenýrkách cudně postávajícího vedle kanape a načatou láhev cinzana, již předtím donesl Luděk s sebou švadleně coby nepatrnou pozornost za její ochotu, zarazila se a opět zmizela v předsíni, kam za ní vyběhla i švadlena.
Luděk současně poklesl na duchu i v kolenou.
Na nic dalšího však už ale neměl čas, protože obě zvesela švitořící protagonistky se zase vrátily zpátky do pokoje, načež švadlena Luďkovi s politováním oznámila smutnou zprávu, že dnes se už nejspíš k šití nedostane a požádala ho, aby ji tady kalhoty nechal a přišel si pro ně tak za dva dny...!
Na této žádosti by nebylo, jak sami uznáte, samozřejmě nic tak nepochopitelného a divného, kdyby náš hrdina ke švadleně nebyl býval přišel právě jen v těchto kalhotách! Nicméně byl z vývoje situace tak zmaten, že švadleně ještě poděkoval, rozloučil se a šel...
Až dosud, jak se mi časem sám svěřil, měl Luděk pro zvrhlá individua pouze slova hanlivá, odsuzoval je a z hloubi duše jimi i opovrhoval.
Nicméně, ve chvíli, když opouštěl švadlenin byt jen v trenýrkách, nahoře přioděn bundou, připadal si, jak sám připustil, poněkud excentricky! Jeho dům byl od švadlenina vzdálen jen kousek, za běžné situace, pouhopouhých pár minut chůze, ovšem nikdy mu tato vzdálenost nepřipadala tak nekonečná, jako onoho podzimního dne...
Nejdříve se Luděk zkusil proplížit do svého příbytku zahradami sousedních domů. Bohužel však už v první z nich byl dosti nekompromisně napaden psem, za denního světla Luďka běžně zdravícího přívětivým vrtěním ocasu. A zrovna teď, kdy Luděk netoužil po ničem jiném, než klidu a pohodě, se záludné zvíře na něho vrhlo a servalo z něj i to málo, do čeho halil své prochladlé tělo.
Ve chvíli, kdy lezl, oděn ještě méně, než Adam v ráji, přes plot zahrady, kde byl takto inzultován tímto takzvaným čtyřnohým přítelem člověka, byl spatřen policisty v okolo jedoucím hlídkovém radiovoze, kteří si věc vyložili zcela po svém, žel nikterak v Luďkův prospěch. Delikvent byl ochránci zákona polapen a dopraven na nejbližší oddělení, odkud se dostal jen díky známosti s jistým poslancem, který si (z pochopitelných důvodů) nepřeje být jmenován.
Když toho dne pozdě v noci, zostuzen na těle i na duchu konečně dorazil domů, zjistila jeho žena ve chvíli, kdy ho spatřila, že jí asi bude mnohem líp u babičky, kam se též bez prodlení vydala!!!
Když jsem přítele následujícího dne navštívil, seděl v pokoji, zádumčivě hleděl do neurčita a pobrukoval si, pokud jsem dobře rozuměl: "... Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená...!" nebo něco v tom smyslu.
Po chvíli se mne jen tak mezi řečí zeptal, nepotřebuju-li náhodou zkrátit, zúžit, nebo jinak upravit kalhoty?! Pokud ano, ujistil mne, mohl by mi poradit.

Venku se schylovalo k dešti...