Březen 2017

VOLEJTE z-NOVU-SNÍDANĚ

31. března 2017 v 9:58 | JARDA LIŠKA
Snídaně
Stáli tam dva. Ona a on. Každý se věnoval útrobám jednoho kontejneru. Oběma jim bylo cosi mezi 35 až 50 lety. Drahnou chvíli se nedělo nic, když tu náhle on zajásal a vylovil s hlubin kontejneru velký plastikový kelímek, obsahující z poloviny cosi, co mohlo býti jakýmsi salátem. Oba si postupně na střídačku přičichli ke kelímku, načež radostně kvitovali, že obsah kelímku odpovídá jejich požadavkům.
Nato se ona i on přestěhovali na nedalekou lavičku a začali se věnovat kelímku. Myslíte si, že použili lžičku či vidličku? Nikoliv. Do kelímku postupně ponořovali prostředníček s ukazováčkem a začali s chutí vyjídat tajemný obsah. Nic zvláštního, napadá vás. Ovšem, jenže podle barvy obličeje by se dalo usuzovat na to, že se jedná o našince, kdežto jejich ruce, včetně prstů, by spíš poukazovaly na to, že se jedná o jedince z rovníkové Afriky. Tak byly temně zbarvené.
No, a tak si tam hověli, pojídali cosi, co připomínalo pochoutkový salát a zapíjeli to krabicovým vínem. Vypadali přitom nanejvýš spokojeně.
Zvlášť, když k nim z okna nedalekého věžáku doléhaly tóny věčně mladého hitu "Když muž se ženou snídá...!"

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-JAK NAKUPOVAT

29. března 2017 v 9:29 | JARDA LIŠKA
První splátka

V televizi mne upoutal jeden reklamní spot, v němž jistá společnost nabízí notebook za pouhou 1 kč. Jsa invalidním důchodcem, jehož příjem nedosahuje ani třetinu celostátní průměrní měsíční mzdy, neváhal jsem a společnost jsem navštívil.
Zde mi přeochotný firemní zástupce sdělil, že notebook sice stojí 1 korunu, ale jen za podmínek, že budu ochoten splácet po jistý čas jistý paušál ve výši necelých 1200 korun. Tato skutečnost (viz můj měsíční příjem) mne do jisté míry zaskočila a tak jsem se snažil prodejci nabídnout jisté alternativní řešení, což zas nebylo zcela po chuti jemu. I navrhoval mi, že by za mne mohla splátky platit (podle něj) má jistě bohatá žena, příbuzní...
Po půl hodině jsme nedospěli k žádnému konsenzu, načež jsem prodejnu opustil bez notebooku.
Hodlal jsem se nastoupit do svého letitého trabantu, zaparkovaného před prodejnou, když tu mne oslovil příslušník represívní složky Ministerstva vnitra, který se mne zeptal, zdali jsem si nevšiml tady někde něčeho zajímavého. Připustil jsem, že nikoli. Tu mne policista obeznámil se skutečností, že parkuji přímo pod značkou zákaz stání...
Snažil jsem se zabrnkat na jeho lepší já, ale on očividně nic takového neměl. Pak vědom si své moci vyškubl pár bločků a slušně mne požádal o 500 korun natvrdo.
Zaplatil jsem, ale u srdce mi lehko nebylo.
Uvědomil jsem si, že notebooku nemaje, právě jsem za něj zaplatil první splátku...

NEKONEČNÝ SERIÁL - UDICE - UŽ TADY JSOU!

28. března 2017 v 12:05 | JARDA LIŠKA
Cestoval jsem tehdy za svými obchodními povinnostmi a jako nejvýhodnější spojení se mi jevil právě tento vlak, ve kterém právě sedím. Naproti mne v kupé sedí, jakýsi upravný starší muž, řekl bych kolem šedesátky, náležitě šedovlasý, spíš menší než vyšší, na nose brýle a čte si. Žádné noviny, nic takového, ale jakousi knihu s notně ohmatanými deskami.

Já sám si bezděky pročítám všelijaká obchodní lejstra, kontroluji faktury, objednávky, dodací listy, listuji v diáři, a tak, jak už to tak my obchodníci občas děláváme. Znáte to, že...?!
On, jak jsem si všiml, snad dvakrát nebo třikrát, co já vím, mlčky zvedne oči od své knihy, chvíli hledí kamsi mým směrem, ale při bližším pozorování, konstatuji, že je duchem zcela mimo, i když, tak alespoň soudím, jeho zraky jakoby cosi úpěnlivě hledaly, kdoví. Taky se mi to může jenom zdát. Koneckonců, říkám si, vlastně mi do toho vůbec nic není...
Po čase jsem si znovu všiml toho jeho pohledu kamsi do neznáma a navíc mne upoutaly i jeho tváře, řekl bych, že až přespříliš rudé,jak je jinak celý až mrtvolně bledý. A vlastně celé mužovo vzezření nasvědčovalo tomu, že se právě asi necítí nic zvlášť dobře, spíše naopak.
Párkrát se naše pohledy setkaly, ale sedíme tam a mlčíme.
Ve chvíli, kdy - jak soudím - je mu už nejspíš opravdu dosti zle, už to nevydržím a vyhrknu:
"Vím, že mi do toho nejspíš nic není, pane, ale mám takový pocit, že... tedy... ehm... chci tím říct, cítíte se dobře?!... Není vám nic??! Myslím, není vám třeba špatně, nebo tak něco na ten způsob...?!"
Muž neřekl nic, jen se na mne, ale to se mi snad mohlo jen zdát, jakoby malilinko pousmál, chápete, jen tak docela plaše, jakoby omluvně, hrome, víte, co tím chci říct, že!
Mezitím trochu zpopelavěl a už vůbec nevypadá dobře.
"Opravdu vám nic není?" starám se. "Určitě bych tady někde sehnal nějakého doktora, nebo tak...! Co říkáte...?" vnucuji se a vlastně nevím ani proč.
Tu mne muž obdařil jakýmsi dalším omluvným úsměvem a zaševelil tak tiše, jak jen to snad šlo.
"Vy mi nepomůžete, příteli! Nikdo mi už nemůže pomoci!!!" vysvětluje mi.
"Přišel totiž můj čas rozpadu, víte!? Snad vám nebude vadit, že... Já totiž právě umírám...!!!"
Nato si z očí sundal ty své silné brýle, odložil je na pultík pod oknem a já si s hrůzou uvědomil, že na mne hledí jeho tvář, která v očních důlcích nemá ale vůbec naprosto nic!!! Zato ze skel brýlí na stolečku na mne hleděl pár jeho nepřítomných očí...!
Dříve, než jsem se stačil vyrovnat s prvotním šokem, byl už tu druhý. Zcela naprosto tiše - jak mne morbidně napadá: jako listí na podzim - mu z hlasy dolů klouzají jeho šedé vlasy. Padají tiše, důstojně, hrůzostrašně...!
Téměř současně si všímám, jak se mu na tvářích, na rukou, všude, kde má holou kůži a hádám, že vlastně po celém těle, začíná pokožka krabatit a po chvílí z něho začínají, jak bych tak řekl, odkapávat kusy masa, asi tak jako vosk z hořící svíce... Zakrátko se celá jeho postava začíná bortit a zůstávají tu jen ty jeho děsivé brýle, pár bot a hromada jeho svršků...
Po celý čas jsem na něj hleděl se stále rostoucí hrůzou. Zprvu jsem nebyl schopen reagovat vůbec nijak! Až za hodně dlouhou chvíli jsem ze sebe vyrazil sérii jakýchsi neartikulovaných zvuků a pak... Pak jsem konečně omdlel.
Když jsem se probral, ležel jsem na sedadle, kolem mne dav lidí, přilákaných sem, mým předchozím řevem a kdosi, z koho se pak vyklubal lékař, mne šetrně popleskával po tváři.
"Halo, pane..." volal doktor. "Slyšíte mě?! To tak, hrome, už se konečně proberte...!"
"Tam..." ukázal jsem směrem k protějšímu sedadlu, na které jsem ovšem nemohl vidět skrze to lidské srocení. "Tam...!!!"
"Já nechápu. Co tam má být?!" ptal se doktor.
Popsal jsem mu a vlastně všem své předchozí zážitky, ale bylo na nich jasně vidět, že mi nevěří.
Přímo z vlaku jsem byl odvezen na jakési nervové sanatorium, prý na docela slušné úrovni, nevím. Říkali, že jen na vyšetření. Lékař usoudil, že to tak bude lepší. Já jsem totiž trval na svém, ale nikdo z lidí, kteří se do mého kupé seběhli, tam (mimo mne) zhrouceného na sedadle, nic neviděl!!! Doktor usoudil, že jsem z neznámých důvodů, nejspíš z přepracování, prožil jakýsi silný šok, a tak... V žádném případě, tak říkal, mi to nemůže uškodit...
Seděl jsem v pracovně primáře sanatoria a podrobně, i když dosti rezignovaně, jsem mu líčil vše, co se ve vlaku událo.
"Nejspíš mi nebudete věřit," řekl jsem závěrem. "Jako ti před vámi..."
"Hmmm...," řekl lékař neurčitě. "Právě naopak, příteli! A, jak to tak vypadá, nejspíš si vás tu budeme muset nechat, vážený! A na hezky dlouho...! Především proto, že vám nejen věřím, ale dokonce vím, že mluvíte pravdu..."
"Nejspíš mi nebudete věřit," řekl jsem závěrem. "Jako ti před vámi..."

"Hmmm...," řekl lékař neurčitě. "Právě naopak, příteli! A, jak to tak vypadá, nejspíš si vás tu budeme muset nechat
Tu jsem si h[M1] o teprve pořádně prohlédl. Naproti mně seděl starší muž, okolo šedesátky, náležitě šedovlasý, spíše menší, než vysoký, na nose silné brýle, které si právě bezděkým gestem sundal a odložil na stůl. Zpoza silných skel na mne hleděl pár očí. Pohlédl jsem do tváře s prázdnými očními důlky a pochopil jsem...


ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-OPERACE

25. března 2017 v 8:46 | JARDA LIŠKA
TO BYLO TAK:
LÉKAŘ MĚ POSLAL NA CHIRURGII. OPERACE MĚLA TRVAT PÁR MINUT, JAK JSEM BYL UJIŠTĚN, NEBOŤ BUDE PROVEDENA LAPAROSKOPICKY. PROBĚHL JSEM SPOUSTY VYŠETŘENÍ A KDYŽ JSEM SKONČIL, PADL JSEM VYČERPÁNÍM NA ERÁRNÍ LOŽE...
JAK JSEM BYL JEN TAK MEZI ŘEČ MI BYLO ŘEČENO DOSTANU KLYSTÝR A MŮŽEME PŘIKROČIT K DÍLU...
KDYŽ JSEM BYL ODVEDEN NA SÁL /CHIRURGICKÝ A NE TANEČNÍ/ KDE SE MĚ UJALA SESTŘIČKA A POŽÁDALA NĚ, ABYCH SI NATÁHL NA STŮL HEZKY NA ZÁDA A KDYŽ JSEM SE TAM UVELEBIL, BYL PŘIPOUTÁN...
NOJO, NAPADLO MĚ, ZÁNĚT JSEM MĚL NA ZÁDECH, ALE, TAK JSEM UVAŽOVAL, ONI MĚ OTOČÍ - STŮL MĚL BÝT OBRÁCEN NAHOŘE A JÁ MĚL LEŽET POD NÍM. ASI TAM BUDE NĚJAKÁ ŠPEHÝRKA PŘES,KTEROU MĚ ODOPERUJI.....
JEDNAK JSEM PŘEDTÍM DOSTAL INJEKCI, TZV. OBLBOVÁKA, TAKŽE MI TO BYLO JEDNO, CO BUDE SE MNOU, A TAK JSEM SE NEROZČILOVAL A VE CHVÍLI KDY MĚLO DOJÍT K OPERACI...JSEM ZJISTIL, USÍNÁM,TAKŽE UŽ NIC JINÉHO O OPERACI SAMOTNÉ...
SOTVA JSEM SE PROBRAL, OHLEDÁVAL JSEM SVÉ TĚLÍČKO, ALE K MÉMU PŘEKVAPENÍ JIZVY BYLY NA ZÁDECH. JAK JSEM BYL OPEROVÁN, NEVÍM. A HNED JSEM SAMOU ÚNAVOU A RADOSTÍ, ŽE JSEM JEŠTĚ NA ŽIVU, A TAK JSEM UPADL DO SPÁNKU......

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-DEVIANT

23. března 2017 v 10:56 | JARDA LIŠKA

DEVIANT

NIC NEPOTĚŠILO STARÉ "NUDÍCÍ SE MAZÁKY" NA OTEVŘENÉM ODDĚLENÍ PSYCHIATRIE, NEŽ PŘÍCHOD NOVÉHO PACANTA...
TI UŽ SE TĚŠILI NA TO, JAKÉ DRSNÉ ŽERTÍKY MU PŘIPRAVÍ. MLADÍČEK, TAKOVÁ SUŠINKA, SE MAZÁKŮM LÍBIL, A TAK ZANEDLOUHO PO JEHO PŘÍCHODU NA NĚJ UDEŘILI.
"MICHALE," ŘEKLI MU, SOTVA PŘIŠEL DO KUŘÁRNY NA BALKONĚ, KTERÝ BYL K TOMUTO ÚČELU URČEN. BYLO TO NAVEČER A KUŘÁCI, KTEŘÍ VYLOUDILI OD HODNÉ SESTŘIČKY, POUŽITOU OBÁLKU A PAPÍR, SI POČKALI AŽ NOVÝ PACIENT VYŠEL ZE SPRCHY, V ERÁRNÍM ŽUPANU, CELÝ ROZČEPÝŘENÝ S VLASY STŘAPATÝMI..."BYLA TU TEĎ SESTRA, DALA NÁM TADY TU
OBÁLKU A PROSÍ TĚ JESTLI BYS MOHL ZANÉST TEN DOPIS NA CHIRURGII...ALE HNED...!"
MICHAL POPADL OBÁLKU A VYRAZIL.
NA CHIRURGII PŘEDAL DOPIS ŠVARNÉ SESTŘIČCE, KREROU UJISTIL, ŽE SI MÁ POČKAT NA ODPOVĚĎ...
TÉ SE ZA CHVLI DOČKAL!
NEPŘIŠLA SESTŘIČKA, ALE DVA CHLAPÍCI JAK HORA, POPADLI MICHALA A DONESLI HO NA JEHO, TAKŘÍKAJÍC, DOMÁCÍ ODDĚLENÍ. TAM MU ZAPŮJČIILI PĚKNOU KAZAJKU, NĚCO MU PÍCHLI A...
AŽ ZA PÁR DNÍ SE VĚC KONEČNĚ REHABILITOVÁN A TVRDÁ PĚST DOPADLA NA PRAVÉ HŘÍŠNÍKY...!
TAKY SE ODHALIL OBSAH ONOHO DOPISU. STÁLO TAM
**********JMENUJI SE MICHAL A POBÝVÁM NA PSYCHIATRII. OVŠEM PRO VÁS JSEM OCHOTEN A SCHOPEN UČINIT COKOLI A KDYKOLI UDĚLAT OPRAVDU VŠE, CO VÁM UVIDDÍM NA OČÍCH....!!!**********
MICHAL BYL REHABILITOVÁN, ALE I TAK HO OBČAS KDOSI NAZVAL "DEVIANT"

















VOLEJTE z-NOVU--EKOLOGICKÁ

21. března 2017 v 10:11 | JARDA LIŠKA
Vesmírný ráj

Toho dne starousedlíci kroutili ustaraně hlavou a s obavami pohlíželi k obloze. Tohle dusno a černé, kovově se lesknoucí mračna, visící nízko nad krajinou, to věru nevěští nic dobrého. Raději se nepouštět nikam daleko do kraje. Bude slota...!
K večeru to skutečně přišlo. Nikdo ale dohromady neví, co se to tehdy vlastně stalo. Mraky se, podle těch několika očitých svědků, jakoby na chvíli rozestoupily a vzniklou štěrbinou sjel k zemi oslnivý pruh prapodivně fosforeskující záře, ale blesk to, na mou věru, nebyl, dušovali se svědci. Hrálo to však celou škálou pastelových barev.
Ozval se taky drnčivý zvuk, zpočátku slabší, postupně však nabývající na intenzitě. Po chvíli se zvedl vichr a zohýbal i ty nejsilnější kmeny; v místech se slabšími stromy se rázem vytvořily ohromné polomy! Rvalo to střechy domů, támhletomu to dokonce odneslo i plot, jinému, Jaksejenjmenuje, to zas obrátilo auto na střechu...
Úplný konec světa!
Někteří starší lidé se začali dokonce i modlit nebo se alespoň ustrašeně pokřižovali.
Pak se nad krajinou rozezněl nesnesitelně ohlušující, řinčící, rachot - asi tak, jako kdyby se vám na zem rozsypala hromada poklic.
Náhle řinkot opět utichl, pruh světla se současně vytratil z oblohy, úplně, jako když zhasnete baterku a... a byl klid! Člověk by si byl málem myslel, že se vlastně vůbec nic nestalo.
Lidé pomalu a hlavně nedůvěřivě vycházeli ze svých domovů. Nechápavě se po sobě rozhlíželi. Všem bylo možno z očí vyčíst jednu jedinou otázku - co se to, proboha, vlastně dělo? Nikdo však neznal - alespoň prozatím - kloudné vysvětlení. A tak se okamžitě přikročilo k inventuře napáchaných škod.
Pojišťovny budou mít radost...
Vlastně, málem bychom zapomněli. Byli tady tři tvorové, doufejme, že nebudou mít nic proti tomuto pojmenování, jimž byl původ toho všeho nadělení znám. Ba, co víc. Sami se na něm aktívně podíleli. Na jejich obranu však dlužno dodat, že si vůbec neuvědomovali, co vlastně páchají. Po pravdě řečeno, měli v dané chvíli svých starostí až nad hlavu...!
Byli to tři zajímaví tvorové: tvarem připomínali vajíčko s nožičkami a tykadélky, jestli si to umíte představit. Asi tak okolo metru co do výšky. A vše to hrálo do fialova...
To, co jim působilo nemalé problémy, byl jejich létající talíř, který však byl dosud v záletu - a bylo to na něm znát! Jeho letové vlastnosti totiž nebyly na bůhví jaké úrovni.
Trojice letěla ovšem původně kamsi zcela jinam, leč nakonec byla ráda, že mohla nouzově přistát v oblasti Beskyd - jak si zjistili později. No, a především díky jejich bláznivému stroji teď přijdou pojišťovny na buben.
Před přistáním se jim podařilo ještě sežehnout kus lesa o ploše slušných pár hektarů.
Jejich veliteli, jménem Pako, se hrůzou zkřížila tykadélka na a zoufale vyhlížel sled věcí příštích. Tak si věru závěr expedice nepředstavoval - přistanovanou neplánovaně na úplně neznámé planetě a ještě tu způsobí i takovou škodu na lesním porostu.
Na plastikovém monitoru starostlivě Pako ohlíží oblast pohoří, na němž právě přistáli. Posléze se ale uklidnil. Alespoň částečně.
Tak vida, říkal si, když se mu na monitoru zjevoval jeden kopec s rozsáhlými holinami za druhým. Nejsme první, komu se povedl podobný kousek!!! Připomíná mi to tu dost silně povrch Měsíce...
po přistání svolal Pako k poradě i zbylé dva kolegy, jimž byla na rodné planetě Freon přisouzena jména Eko a Deko, a nikterak se před nimi netajil se svými obavami.
Jak totiž před chvíli zjistil v databázi UFO-DAT, jedná se o planetu jménem ZEMĚ. A byly to zrovna údaje o složení atmosféry, chemickém i mineralogickém složení planety, i o stavu flóry a fauny, které jej zcela oprávněně naplnily neklidem.
"Přátelé," tak pravil Pako smutným, nicméně odhodlaným hlasem. "Ocitli jsme se na planetě Země, již, jak jsem se dozvěděl, obklopuje atmosféra, jejíž převážnou část tvoří kyslík s dusíkem. Zdejší tvorové, takzvaní lidé, se živí různorodou potravou rostlinného i živočišného původu! Napájejí se jakousi vodou...!!!" velitel starostlivě pokýval hlavovou částísvé elipsovité postavičky.
"Co vlastně budeme jíst, pít a dýchat, až nám dojdou naše zásoby mazutu, ropy a oxidu siřičitého, to přátelé, nevím!!!" tak děl Pako, smutně přesmutně sktříhajíc tykadélky.
"Náš osud je - zdá se - zpečetěn!!!"
Nicméně, hlavně z vědeckého zájmu, vyslal Eka - při zachování všech hygienicko-epidemiologických a hermetických opatření - k nedaleké řece, aby zde provedl analýzu té takzvané vody. Deko analyzoval zemskou atmosféru. A sám Pako se pokusil navázat spojení s rodnou planetou Freon, kam chtěl odeslat nikterak potěšitelnou zprávu o jejich svízelné situaci. Ještě však, než se mu podařilo navázat spojení, objevil se v kabině Eko, ústní otvor nastaven do radostné polohy.
"Podívej se, Pako!" děl radostně, ukazuje veliteli detekční přístroj. "Jak vidět, zdejší takzvaná voda obsahuje z osmdesáti procent mazut, topné oleje a ropu... Zde je toho plno v každičké řece a u nás to musíme tak pracně vyrábět!!!"
Ale to už tu byl i Deko a rovněž i jemu tykadla jiskřila samým nadšením.
"Rozbor ovzduší nad normál - 70 procent oxid siřičitý, zanedbatelně kyslíku a dusíku..." hlásil, ukazuje veliteli trigitální analyzátor.
Pako zajásal. Vida, jak je život na Zemi báječný...!
Zanedlouho nato vyslal na rodný Freon zprávu:
Vyšlete posily! Planeta Země oxidem siřičitým, mazutem a ropou oplývá! Prostě - VESMÍRNÝ RÁJ...

KOMU ZVONÍ VANA-LÁZEŇ

19. března 2017 v 14:52 | JARDA LIŠKA
Osvěžující koupel
Po horské tůře, lokalizované do oblasti Rajce, přišlo všem účastníkům vhod, že jsme narazili na termální koupaliště. Bylo to sice za dost chladného počasí, ale náš horský vůdce nás ujistil, že se jedná o oblast, kde voda, vyvěrající ze země, je -prý- tak horká, že zde opatrnější návštěvníci před tím, než do vody vstoupí, ponoří do ní nejdříve vajíčko a počítají, jestli se do 5 minut uvěří na tvrdo... Dá se zde, podle něj, koupat za každého počasí.
Neměli jsme s sebou ani plavky, avšak tento problém nám pomohla vyřešit paní v pokladně, která nám s úsměvem za 20 korun každému plavky půjčila.
Lidé zde byly vesměs veselé kopy, jak jsme záhy zjistili, neboť se na nás smál každý, koho jsme potkali.
Z kabinky jsme vyšli v plavkách k bazénu jen se sebezapřením. Před očima jsme měli vidinu horké koupele. Radostně jsme též i kvitovali, že máme bazén sami pro sebe. Nikdo se zrovna nekoupal.
Zato nedaleká terasa byla zaplněna početnou řadou lidí, kteří nás s úsměvem, jak jinak, pozorovali. Zvedlo nám to náladu. I my jsme se začali usmívat!
Přítel Hugo se nedočkavě vrhl po hlavě do bazénu. Jedna celá dvě desetiny sekundy byl ve vodě, načež urychleně opustil bazén. Jeho kůže připomínala svým zbarvením oblohu, veškeré ochlupení na něm bylo zježeno. Jeho usmívající se ústa vydávala rytmicky cvakavý zvuk.
Žel, ukázalo se, že to, co jsme považovali zprvu za úsměv, byla obyčejná křeč - cvakavý zvuk vydávaly jeho zuby...
Sáhli jsme si do bazénu a přestali jsme se divit. Voda neměla kýžených 30 stupňů (nebo i více), ale asi tak stupňů pět. K úplné spokojenosti nám tu chyběla jen ledová tříšť. Otrlejší Eskymák by si tu přišel na své!
Když se nám Hugovi podařilo asi tak po hodině rozmluvit jeho sebevražedné úmysly a vpravili jsme do něj tři grogy, měli jsme vyhráno. V té době se už taky netřásl jako osika, ani tolik necvakal zuby...
Časem jsme taky pochopili, proč se na nás všichni tak usmívali. Hold, jsme národ dobromyslný a přející.
A že v termálním - tepelném - koupališti byla tak studená voda? Inu, pět stupňů je konceckonců taky teplota, no ne?

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-HRDINA

17. března 2017 v 10:55 | JARDA LIŠKA
Hrdina

Všechno to začalo docela nevinně. Bylo léto, doba prázdnin a do našeho městečka, nudícího se a nečinně podřimujícího uprostřed srpnových veder, zavítali provazochodci. Nebudeme si nic nalhávat, přátelé - samozřejmě, že pro městečko, nepatřící zrovna mezi kulturně vyhlášená a vyhledávaná centra, byl příjezd artistů svátkem, provázeným mezi obyvatelstvem zcela zaslouženou pozorností. Podle toho to pochopitelně též i vypadalo v neděli na náměstí, kde se měly ony avízované kulturně-společenské hody (či snad orgie...? a věřte, že vím, co říkám!) uskutečnit.
Plakáty, pravda, sice hlásaly, že ono dopuštění začne až ve tři hodiny po poledni, ale kdo by, prosím vás, riskoval?! A tak se nedivte, že náměstí bylo zaplněno už hodinu předem... Špendlík
byste se marně pokoušeli procpat davem! A jak by taky ne, když všudy přítomné plakáty, srdečně zvoucí na vpravdě nevídanou podívanou, slibovaly, že při ní bude přítomným stydnout v žilách krev...! Byly prázdniny prázdniny a zrovna jsme neměli nic lepšího na práci, a tak jsme šli. Dcera, švagr a ...já!
Artisté na laně hned od počátku předváděli jeden krkolomný kousek za druhým, které senzace chtivý dav pod nimi sledoval se zatajeným dechem, div že jsme si krky nevykroutili.
Při této napínavé podívané uplynula hodina doslova jako voda, když tu paní, jež celou produkci provázela svým slovem, ventilovaným skrz amplión, ohlásila nevídanou atrakci.
No a teď mě, prosím vás, sledujte velmi pozorně!
Ona atrakce spočívala v tom, že se měla přihlásit některá z odvážných, zde přítomných, dam a dívek, starších 18 let. Ta pak měla vystoupit na laně - ve 20 metrové výšce! - spolu s provazochodci... Abych nezapomněl, další nezbytnou podmínkou bylo, že v sobě nesměla mít ani kapku alkoholu. Kvůli bezpečnosti, prý...
Uplynulo asi tak pět minut a... Nepřihlásila se (jak se dalo konečně čekat) dívka žádná.
"No ták...," ozval se z ampliónu podbízivý hlas. "Nic to není!... Takže kterápak dívka se přihlásí...???"
Po dalších pěti minutách ovšem paní již vůbec netrvala na dívce a připustila, že s nimi může na laně vystoupit třeba i muž.
Nic...
Teď pozor! Sledujete mne, stále pozorně, doufám?!
Nevím sice proč, ale k úžasu všech a především k mému zděšení, se z davu najednou ozvalo zvolání: "Tady! Tady...!" což mě udivilo ještě více, neboť ve volajícím se mi podařilo bleskově identifikovat naprosto bezpečně sám sebe! A ještě k tomu jsem se jakýmsi periférním viděním sledoval, jak se prodírám davem směrem k povykující paní. Dceru jsem předtím pro jistotu svěřil švagrovi. Paní-vábnička toto mé počínání komentovala radostnými výkřiky typu:
"Hleďme, hleďme! Hrdina!" řvala ženština do ampliónu jako na lesy. "Tady se nám hlásí odvážný mladý muž!"
Když jsem pak na její pokyn přistoupil blíže, popadla mě za ruku, přitáhla k mikrofonu a loudila:
"Sdělte nám, hrdino, laskavě své jméno, věk...," což jsem jako ve snách skutečně učinil. Nato se mne paní ještě přeptala zdali jsem nic nepil. Pokud ano, sdělila mi, nemohl bych vystupovat na laně - mohl bych třeba i spadnout.
Děl jsem: "Podle toho, že se vám tady hlásím, to musí vypadat, že jsem úplně namol, ale nemám v sobě ani kapku alkoholu..."
Mé sdělení paní očividně potěšilo, načež mne požádala, abych si zul boty. Pak mě přistrčila k provazovému žebříku, končícímu, jak se mi zdálo, až kdesi v oblacích! S vypětím všech sil (jsa v obleku) vydrápal jsem se do výše dvaceti metrů, kde na mne na malé plošince už netrpělivě čekali dva artisté, postavami připomínajícími Laurela s Hardym.
"Buď zdráv!" pravil Hardy a podal mi ruku. Laurel neztrácel čas s bontonem a raději mi hned narazil na oči černou pásku.
"Řekni divákům dole, co vidíš!" zavelel přitom.
"Nic...", špitl jsem zděšeně po pravdě.
"Nahlas!"
"Nevidím NIC...!" zavřeštěl jsem, až se stožár, na jehož temeni plošina stála, zakymácel.
"Správně!" podotkl Laurel a uvázal si pásku přes oči.
Oddechl jsem si. To bylo nejspíš všechno, co jsem měl tady nahoře dělat, napadlo mne. Spokojeně se tedy rozhlížím z dvacetimetrové výšky. Tedy rozhled je tu velice slušný - nad střechami domů na náměstí je vidět až daleko do kraje...
Mezitím Laurel odkudsi vyštráchal kolo a s páskou na očích přejel po laně na druhou stranu a pak zase nazpátek. Ale to je jeho věc. Já se mám k pomalu odchodu. Když už jsem tu skončil.
"Ale kampak? Kampak??!" zabrzdí mě v rozletu Hardy. "Ještě jsme neskončili...!" ušklíbl se. Pak pravil cosi, co mi vyrazilo dech. "Tvé číslo teprve přijde..."
No, děkuji pěkně. Ale, já osel, vlezl jsem tu přece docela dobrovolně!
"Řekni mi raději," vyzvídá Hardy, "kolik vlastně vážíš?!" Nač mu to asi bude, uvažuji.
"Sedmdesát tři..." krčím rameny.
Mávl rukou. "Měli jsme tu i pětadevadesátikilové!"
No, to je docela možné, když to říká, ale proč mi to vlastně
říká?!
"Věc se má totiž takto," vysvětluje Hardy. "Já se sehnu a ty se mi vyhoupneš na ramena. No a pak už tě jenom přenesu na druhou stranu..."
"...!..." přelétl jsem očima zděšeně prázdný prostor, dělící nás od druhé strany.
"Žádné strachy!" Hardy mě plácl přátelsky do zad, až jsem málem sletěl z plošiny. Myslel jsem v té chvíli jen na to, že mne teď pozoruje půlka městečka - včetně mé dcery - a že z toho budou mít všichni strašnou jundu, až si to pohasím dolů. Letmo se můj pohled pozastavil i u nezbytné záchranné sítě, natažené kdesi v nekonečnu pod námi, ale bylo mi hned jasné, že se do ní nikdy nemůžu strefit.
"Tak mi vlez na záda!" zavelel Hardy.
Hupl jsem tedy svižně směrem k jeho ramenům. Nějak jsem to asi přehnal, či co, nebo snad zapůsobil moment překvapení, kdoví, v každém případě to dopadlo tak, že se obr natáhl na plošině jak dlouhý, tak široký...!
"Nonono...!" hudroval, drápaje se nemotorně na nohy. "Ty seš mi nějakej divoch! Jen ne tak hrrr!" nechápavě kroutil hlavou. "To se mi ještě nestalo... Slyšíš? Pianko! Pianissimo...!!!"
Když jsem se mu konečně ocitl na zádech, uchopil mě pevně za nohy, srovnal si mne, odkudsi ještě vylovil dlouhatánskou tyč a přebalancovali jsme na druhou stranu. Tedy, balancoval, pochopitelně, on. Já jsem jen seděl a raději jsem ani nedýchal. Zpátky jsem se dostali stejnou cestou...
Zdola se ozval potlesk. Už by toho mohlo být dost, ne, pomyslel jsem si v duchu a poohlížel jsem se po provazovém žebříku, abych slezl dolů. Ale už tu byl Laurel a chňapl po mě.
"Poslouchej," poučuje mě. "Teď se zavěsíš tady na to lano za ruce..."
Vyvalil jsem oči. "Cože...?!?"
"Dělej a nemluv!!!"
Zpitomělý jsem se zavěsil na lano.
"A teď se hezky rozkolísej, ať z toho mají něco i lidi dole!" velí artista. Zakymácel jsem se jako strom ve větrné smršti.
"Stačí!" usoudil po chvíli Laurel. "A teď ručkuj do středu lana...!"
Kdybych věděl, že to nejsou artisté, ale skupina pološílených sadistů, nebyl bych sem býval lezl! Uvažuji i o té eventualitě, že bych začal volat o pomoc, ale pak jsem toho nechal. Lidé by to stejně asi brali jako součást programu a nejspíš by se děsně bavili...! Upocenými dlaněmi tedy raději kloužu po laně, až jsem kdesi v jeho středu. Tu mne Laurel, ručkující za mnou, zarazil.
"Podívej," řekl polohlasně. "A řeknu: teď, pustíš se a já tě zachytím...! Zbytek pak..."
S vypětím všech (fyzických i psychických!) sil jsem se usmál. Byl to však smutný, přesmutný, úsměv! A co v něm bylo křečovitosti... Příště, říkal jsem si, až sem zas provazochodci přijedou, pošlu sem tchýni...
"Teď!!!" ozvalo se zrovna, když jsem byl ve svých úvahách v nejlepším. Čertví proč, ale odevzdal jsem se plně osudu a pustil se lana. Bylo mi jasné, co musí následovat: buďto se rozplácnu o dlažbu, nebo o síť! Více se mi, abych pravdu řekl, zamlouvala ona varianta se sítí, ale... No, byl to profík! Zachytil mne nohama uprostřed trupu, takže jsme tam ve vzduchu vytvořili takové živé písmeno "T".
"Dělej, jako že plaveš!" doneslo se ke mně z výšin. Byl jsem už z toho všeho úplný magor, tak jsem začal dělat rukama i nohama tempa.
"Bravo!!!" ozvalo se zdola. Taky cosi zarachotilo. Aha, potlesk... Zajímalo mne vlastně už jedině to, co bude následovat dále. Bylo mi už všechno úplně jedno a odhodlán jsem byl na mou duši ke všemu.
Šibal jeden věc vyřešil jednoduše. Prostě mě pustil! Žuch! A už jsem byl v síti.
"Ááách...!" ozvalo se zd"Ááách...!" ozvalo se zdola.

Ale to už jsem pelášil po všech čtyřech směrem k žebříku. Doslova jsem sjel dolů, než mě opět dostanou do svých spárů ti takzvaní artisté. Žel, ona ženština, která můj výstup po celý čas zdola komentovala do ampliónu, nenechala mne slézt, ale hnala mě zpátky nahoru. Tam už ale nedošlo k žádným dalším podrazům, jen jsme se klaněli. A lidé tleskali a tleskali...
Napadlo mě, že třeba za svůj výkon dostanu cosi jako honorář. Ale houby! Jediné,co mi nabídl, bylo jejich foto. Já ho zaplatil, oni podepsali!
No a v očích celého městečka jsem od těch dob hrdina! myslím, právem

NEKONEČNÝ SERIÁL UDICE-KŠILTOVKY

16. března 2017 v 10:48 | JARDA LIŠKA
XMŮJ VELIKÝ DEN


Z deníčku příslušníka speciálního oddílu FIALOVÉ KŠILTOVKY

... Dnes jsem měl svůj veliký den!
Soudruh velitel mne s mými kolegy pozval do Síně tradic našeho speciálního oddílu.
Sám víš, můj deníčku, že takové cti se dostane jen některým z nás - těm nejlepším!
A bylo se tu, na mou věru, na co dívat - hned u vchodu bylo možno spatřit sochu NEZNÁMÉHO PŘÍSLUŠNÍKA ODDÍLU V AKCI, provedenou v nadživotní velikosti. Nedaleko zas byla instalována působivá posmrtná maska našeho obrněného transportéru, zničeného při jedné z akcí, dále byl katafalk s pozůstatky obušku, jenž dosloužil při listopadových nepokojích...
A úctou jsme si prohlíželi tyto relikvie, když tu nás vyzval soudruh velitel, abychom se podepsali do Knihy cti. Trvalo nám to, věru tři hodiny, než jsme se tam všichni podepsali - vždyť taky jsme na to byli ale čtyři!
Na památku, a též jako dokument, že sloužíme vždy dobré věci, vyfotografovali jsme se i jako účastníci bitvy u Lipan! Měli tam v rohu takové veliké plátno, vyvedené hezky v barvě, znázorňující tuto bitvu, na němž postavy v popředí měly místo hlavy otvor, kam jsme nastrčili svůj obličej. Žel, ani soudruh velitel si nebyl jist, kdo zde bojoval proti komu a na čí straně byla vlastně pravda, a tak máme fotky dvě - pokaždé na jiné straně barikády. Jeden nikdy neví...!
Pak soudruh velitel zapnul televizi, ve které zrovna běžel přehled programů. Soudruh velitel pak vymyslel přetěžkou soutěž - vyhlásil zvláštní prémii za každý správně přečtený titulek. Jak říkám, úkol to byl velmi těžký, ale nejsme tady - koneckonců - od toho, abychom řešili úkoly lehké, že!!!
Soutěž byla velmi napínavá - po pěti minutách jsme měli všichni na svém kontě nulu. Když už když se zdálo, že bych mohl konečně zabodovat, televize se najednou porouchala... Kolega ihned vyběhl na ulici, aby se podíval, jestli jde proud, ale neviděl nic...!
"Tak," pravil náčelník velmi smutně, "a co teď budeme dělat?!?" A vypsal prémii pro toho, kdo vymyslí způsob, jak nejlépe zabít čas.
Vyhrál Josef, kterému občas pro jeho chytrost a nápaditost říkáváme Filištín; tem bleskově vytáhl služební pistoli a prostřelil si hodinky, načež okamžitě odešel na marodku - hodinky měl totiž na ruce! Navíc ho ale čeká vyznamenání za statečnost!!!
No, a to byl jeden z mých Velikých dnů... Plný prožitků, na něž se hned jen tak nezapomíná...!!!

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-HAD Z RÁJE

14. března 2017 v 20:50 | JARDA LIŠKA



Had z ráje


Podívejte se, přátelé, když takhle člověk jezdí nějaký ten pátek s taxíkem, myslím, že se nenechá jen tak něčím překvapit, že. No a vidíte a já jsem takové překvapení právě nedávno zažil.

To bylo tak. Dovezl jsem toho večera takovou navoněnou, namalovanou a docela slušně vypadající dámu až před dům, kouknu na taxametr a hrknu na ní sumu, kterou bych rád, aby mi zaplatila. Ona vyrovná svůj dluh bez řečí a já hodlal vyrazit, tak říkajíc, do temnoty velkoměsta, pevně odhodlán urvat ještě jakési to rito…

Jenže právě pak to všechno začalo! Panička vrhla zoufalý pohled na svá zavazadla, pak zase na mne, trik s očima si párkrát zopakovala, až nakonec přišlo to, co přijít - jak se tak na to dívám s odstupem času - vůbec nemělo…!

"Prosím vás, pane," zacvrlikala paninka úpěnlivě, "Nepomohl byste mi s tím nahoru…?!"

Myslete si o mě, co chcete, ale každý vám řekne, že jsem ještě nikdy nikomu neodepřel pomoc! Popadl jsem tedy kufry, přičemž jsem okamžitě zčervenal tak, jako by mne měl vzápětí trefit šlak a supě jako parní lokomotiva, vyrazil jsem zahradou k vile. Dáma v těsném závěsu za mnou.

Složil jsem ji všechno to nadělení do haly a mám se k odchodu.

Povinnosti především, toť je mé heslo. Paninka se však nabídla, že by mi jako posloužila šálkem kávy. Venku byla zima až hrůza, neodolal jsem, no. Což byla chyba!

Paní domu mne uvedla do pokoje, plného ne však porcelánových, křišťálových a háčkovaných zbytečností, jak jsem původně čekal, ale akvárií a taky… i terárií!!! Vyzvala mne ještě, abych si udělal pohodlí a chvilinku počkal než se jí zavaří voda.

Abych řekl pravdu, vůbec jsem neuvažoval kam si to vlastně sedám a rozvalil jsem se na jakousi, jak se mi jevilo, pohodlnou sesli a těšil se na nápoj s vůní exotických dálek, který mi trochu rozproudí onu tekutinu obíhající mým krevním řečištěm.

Jenže přesně v témže okamžiku, kdy jsem se na sesli rozvalil s pocitem, že vše je v nejlepším pořádku a ve skrytu duše jsem očekával i jakási případná tajemná dobrodružství, se to stalo!

Dosedl jsem a hned jsem měl takové nejasné tušení, že v oné sesli nesedím sám, kterýžto pocit byl náhle silně umocněn pronikavou bodavou bolestí v - no, sedací části kalhot. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že mne do zadku něco kouslo… Řekl jsem si "blbost!" a tuším, že jsem se dokonce v duchu i pousmál tomuto hloupému nápadu. Dobrá nálada ale mi vydržela přesně jen do chvíle, kdy jsem - bůhví proč vlastně - sáhl pod sebe, abych vytáhl zapomenuté šídlo nebo snad jehlu či špendlík, ale namísto toho jsem tam nahmatal cosi slizkého a svíjejícího se a… Vytáhl jsem hada, délkou nic moc, spíše takové háďátko, řekl bych, na něhož jsem si omylem sedl a on mne za to na revanž kousl do hýždě!

Na mou věru, lidičky, v tu chvíli jsem zaznamenal, že se mi dočista zastavilo srdce a v tomto stavu pak setrvalo až do doby, než vplula do pokoje paní domu s tácem s voňavým mokem na rukou.

Asi tak tři desetiny sekundy se nedělo naprosto nic, ale pak hostitelka zavřeštěla a přivedla mne k životu tím, že na mne vyklopila oba šálky s kávou.

"Proboha!" ječela přitom."Co jste to chudáčkovi Jerrymu udělal?!?"

"Já jemu??!" nestačím se divit. "To se raději zeptejte jeho proč mě kousl do… kalhot!?"

Hostitelka zavřeštěla cosi na způsob: no, to je ale strašné, že… že… A vůbec! On totiž tenhle Jerry, postavou, jak již řečeno, nedlouhý, byl - jak pravila - o to více jedovatější! Nato mne s prapodivným leskem v očích požádala, abych si sundal kalhoty!??

"No…," zdráhám se. Netušil jsem, že je to taková nymfomanka!

"Kdo by teď myslel na takové věci…??!"

Sekla po mě očima.

"Jed se musí z rány vysát…!!!" zavrčela.

Připouštím, že jindy by to snad mohlo být docela i vzrušující a možná že i příjemné, žel teď mne to vůbec nevzrušovalo, když jsem ležel na gauči polonahý a hostitelka se mi - v důsledku poskytování první pomoci, ovšem! - přisála na postižené místo, to jest k pravé hýždi! Přátelé, nepopírám, že situace musela vypadat asi všelijak a iluze, již jsme tam v daném okamžiku skýtali, musela býti dosti zavádějící, to všechno připouštím, ale… Smůla byla taky v tom, že zrovna, když jsme byli, abych tak řekl, v nejlepším, rozletěly se dveře do pokoje a na prahu stanul pán domu…! Právě se odkudsi vrátil…

On si nevyložil situaci jako akt milosrdenství, jako boj o holý život, aby se tak řeklo, že! Ne, on si to vše vyložil zcela mylně. Jak vlastně, to demonstroval tím, že na chvíli z pokoje zase zmizel, aby se bleskem vrátil a z pušky, svírají v ruce, vyslal k mé (té zdravé!) hýždi dávku soli a pepře, čímž mne dorazil úplně…
No a tak se stalo, že mám před sebou hned tři stání u soudu najedNo a tak se stalo, že mám před sebou hned tři stání u soudu najednou: první s majitelem domu ve věci jeho ublížení na mém zdraví, druhé se svou ženou, která podala žádost o rozvod prakticky ihned ve chvíli, kdy jsem se toho večera objevil doma bez kalhot, ale zato s pokousaným a na hadry rozstříleným pozadím a třetí opět s majitelem domu, který mne žaluje, protože Jerry, ten slizký plaz, na něhož jsem si tehdy sedl, mu pošel a prý, jak on (majitel domu, ne Jerry) tvrdí, byl nejen silně jedovatý, ale i dosti drahý.


A pak mi, lidi, vykládejte, že na nás taxikáře nečíhá nebezpečí prakticky za každičkým rohem...