Únor 2017

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-BĚŽEL- JSEM PRO ZDRAVÍ..

28. února 2017 v 10:44 | JARDA LIŠKA
Běžel jsem (pr)o zdraví



Bývávají v životě případy, kdy - jako většina z nás - podlehnu, jak se lidově říká, tlaku okolí. Jistý psychopat, který se na veřejnosti beztrestně vydává za mého přítele, vám najednou přestal docházet do restaurace U Žida na naše pravidelné pivní dýchánky, s opovržením odmrštil cigarety do kouta a potom vám začal agitovat, jak je mu fajn, cítí se prý jako znovu zrozený, a to vše, jak pravil, hlavně díky běhu pro zdraví...!

Nedlouho nato se přihlásil dokonce i na slavné Běchovice. Pravda, další tři dny pak chyběl v práci, ale když se zase mezi námi znovu objevil, jásal:

"Co vám mám, chlapi, vykládat! Je to jedním slovem poezie všedního dne! O tom se nedá jen tak mluvit, to se musí zažit...!"

V televizi potom ještě kdosi pravil, že příroda je ta nejideálnější tělocvična a že běhání je tou nejúčinnější prevencí proti infarktu. No řekněte, kdopak by odolal, že...!?!

Ženě jsem jistého dne navečer sdělil pevným a odhodlaným hlasem:

"Tak jsem se právě rozhodl, že od zítřka povedu nový život - abys věděla! K tomu běhání není prakticky vůbec nic zapotřebí. Je to ten nejlacinější sport, jaký si vůbec můžeš představit...!!!"

Žena na to, kupodivu, neřekla nic.

Ano, říkal jsem si, ještě jednou se vyspím a bude ze mne úplně jiný člověk!

Ráno sem se nezapomněl pochlubit v kanceláři, kde jsem od kolegů okamžitě získal značné množství velice cenných rad a informací ohledně volby trička, trenýrek, ponožek, čelenky, běžecké obuvi, ale též i optimálně zvoleného terénu, tepláků a kombinézy...

No a odpoledne jsem už - na mou duši! - skutečně běhal: po obchodech!

Ve chvíli, kdy jsem se pak dobelhal domů, ověnčen balíčky s výstrojí, jako tažná mula, ihned se projevil první, žel, negativní, vliv běhání pro zdraví - žena se zhroutila, sotvaže zjistila, že mne má běžecká výstroj stála bezmála celou výplatu - vždyť jen maratónky pohltily takřka náš týdenní rozpočet...!

"Nejlevnějši sport, říkáš!?!" hystericky bědovala žena celičký večer...

Nedal jsem se ale odradit počátečním, řekněme, neúspěchem a běhal jsem poctivě celičký měsíc. Na mou duši, jako pominutý! Potom jsem se na radu jiného takzvaného kamaráda přihlásil i na jakýsi "běh pro zdraví", pořádaný kousek od nás v Beskydech.

Po startu jsem se tedy vydal za zdravím. Řekl jsem si, že nejlíp udělám, budu-li hned od startu držet krok s čelem startovního pole. Pravda, úmysl to byl, jak sami jistě uznáte, docela dobrý, jenže tam na čele o něm nespíš nic nevěděli, protože se mi vzdalovali čím dál, tím více...

Klusal jsem statečně asi tak půl hodiny a naráz se mi krajina "zahalila tmou". Nato mi ještě kdosi neviditelný protáhl plíce žhavým ocelovým drátem a jako by toho ještě nebylo dost, začal jsem motat nohama, asi tak, jako jistý starý Magdoň ze Starých Hamrů, když se vracel domů z místního restauračního zařízení.

Lidé, kteří tam okouněli okolo trati, při pohledu na mne, pak láteřili, že by se to mělo nějak řešit a že by - podle nich - měl být opilcům vůbec vstup do přírody zakázán.
Běžím dál a najednou mám takové divné, těžko definovatelné, pocity, hlavně v nohou. Jednu dobu se mi dokonce zdá, že s sebou brzy plesknu o zem a proberu se na chirurgii, kde mi tamní personál, v čelem se samotnýmprimářem, poblahopřeje k tomu, že mě už nikdy nebudou zábst nohy...!!!
Konečně jsem doběhl do cíle... S podlomenýma nohama, sebevědomím i zdravím. Z autobusu, jímž jsem se hodlal vrátit domů, mne uříceného vyhodili s tím, že mohu-li se prohánět jako šílený (!?) po Beskydech, ať si též zaběhnu i domů a ne abych se cpal zpocený mezi slušné lidi...
Pár dní nato jsem si dal do novin inzerát následujícího znění: Prodám běčeckou výstroj...levně!

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-- REHABILITACE

24. února 2017 v 10:23 | JARDA LIŠKA
Rehabilitace

Jmenuji se Evženie a již delší dobu mne trápí páteř. A to je oč tu běží, jak říká klasik. Nebo možná ne. No v každém případě se vše seběhlo jednou takhle po ránu, kdy jsem procitla s pocitem, že se mi v noci zase cosi na páteři zablokovalo a teď to strašně bolelo a já se nemohla pohnout. Naštěstí byl doma manžel, který si zrovna, jak jsem podle zvuků vydedukovala, kuchtil v kuchyni snídani...
Nemohla jsem se hýbat, ale naštěstí jsem mohla volat.
"Hugo!!!" zaječela jsem okamžitě z plna hrdla. "Prosím tě, všeho nech a přijď sem...!!!"
Když jsem zavolala podruhé zvuky v kuchyni ztichly a na zápraží ložnice se objevil manžel. Jediný pohled vrhl na mne, válející se v lůžku v negližé, vztahující k němu (tak soudil on!) roztouženě ruce a už to bylo! Využil mé bezbrannosti, nedbaje mého (prý hraného) odporu, zalehl vedle mne a dokázal mi, že je chlap, ochotný své ženě splnit kdykoli a kdekoli každé její přání - v tomto případě (podle něj) velice příjemné.

Chvíli jsem se bránila, seč mi chorá páteř dovolovala, ale pak jsem rezignovala a když už mi manžel své mužství dokazoval potřetí, jsem zjistila, že má páteř je vlastně zase hezky volná a už mne vlastně ani nebolí... Takže, jak mne napadlo, to bylo poprvé, kdy mne nějaká rehabilitace tak rychle zbavila mých potíží. No vážně! Nevěříte? Zkuste si to...

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-LÉČITEL

23. února 2017 v 9:29 | JARDA LIŠKA
Jaromír Liška
Léčebná seance

"...Vítám vás, přátelé, na naší seanci. Jsem rád, že jste se zde sešli v takovém počtu! Právě zde a nikde jinde se totiž uskuteční vskutku jedinečná a nefalšovaná seance, založená na úplně nových a zcela netradičních metodách. Jak bych řekl, jedná se přímo o metodu léčby šokem... Hudba!!!"
Z reproduktoru se začala linout podmanivá melodie, vtíravá jako pitralon...
"... Ano, přátelé," ozval se nanovo hudbou podbarvený hlas. "Teď nemusíte dělat nic, než jen si udělat pohodlí, maximálně se uvolnit a vnímat jen má slova... Slova, která vás, jak se už nejedenkrát skutečně i stalo, zbaví vašich neduhů...!!! Ne každému, pochopitelně, může moje seance pomoci, ale takový už je, lidičky, život, že!? Ne u každého se podaří vyléčit nemoci, řekněme, zjevné, ale nejeden z vás se zbaví svých neduhů, jak by se tak řeklo, skrytých, a dokonce ti z vás, přátelé, kteří snad jste měli v dohlednu onemocnět, díky této seanci, neonemocníte...
Teď, prosím, pozor, začínám počítat!... Jedna, dvě, tři... Cítíte se lehounce a uvolňujete se... Čtyři, pět, šest... těžknou vám oční víčka, chce se vám spát...
Sedm, osm, devět...
Ach, ano - devět tisíc návštěvníků sem dnes přišlo! Výborně!
Deset, jedenáct... cítíte se dobře! Dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct...
Sto padesát korun stál na dnešní seanci lístek!!!... Devět tisíc krát sto padesát, to máme, milión tři sta padesát tisíc korun...

Odcházím do kasy, přátelé, buďte hodně zdrávi!... A někdy příště, doufám, zase na shledanou..."

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-KOUŘENÍ..

21. února 2017 v 10:01 | JARDA LIŠKA
Kouření škodí zdraví
Sál doslova praskal ve švech. Lékař mluvil již dobrou hodinu, ale všichni posluchači mu doslova viseli na rtech. Před jejich očima defilovaly ty nejhorší nemoci, byla jim nastíněna ta nejchmurnější perspektiva.
Cigarety, ty voňavé tabákové trubice, se jim pomalu měnily v cosi nechutného. Většina z přítomných se utvrdila jednou a provždy se svým zlozvykem přestat!
Po další hodině byla přednáška u konce a lékař spěšně opustil sál. Rovněž posluchači, živě debatujíc, se rozcházeli, pevně rozhodnuti již nikdy nesáhnout po cigaretě.
Lékař stál u okna ve své pracovně a díval se za nimi se spokojeným úsměvem. Těšilo ho, že měla jeho přednáška úspěch.
A s cigaretou v ruce čekal až se mu uvaří voda na kávu.

KOMU VONÍ VANA-CO S TÍM

17. února 2017 v 10:17 | JARDA LIŠKA
Utrpení výzkumného pracovníka

" ... ano, pánové, s láskou je kříž," pravil pán, který si v restauraci přisedl k našemu stolu. "I já jsem bývýval šťasten, ale jen do chvíle, kdy jsem se zamiloval a svou dívku jsem hodlal nějakým taktním způsobem připravit na to, že mne - jako výzkumného pracovníka, který má fofry při dokončování dílčího výzkumného úkolu - nebude nějakou dobu tak často vídat, jako dosud. Což jsem taky učinil slovy:
"Víš, Jituško, já jsem z ústavu a asi nějakou dobu budu teď mít potíže, abych se odtud dostal..." pán teskně pokýval hlavou.
"No," pokračoval dále. "Zatvářila se tak nějak krapet nejistě a vylekaně, tak jsem ji honem ukonejšoval:
"Ujišťuji tě, že i kdybych měl z ústavu utíkat oknem - já vím, kde jsou povolené mříže! - abych tě mohl vidět, tak to udělám rád. A vždycky si to už nějak před doktorem zodpovím... myslel jsem šéfa, pánové!" dodal ustaraný pán.
"Dál jsem se ale, pánové, nedostal, protože dívčina se začala chovat nějak divně. Na něco se pak vymluvila, jako že musí honem něco zařídit - a už jsem ji víckrát neviděl..." mluvčí pokrčil zamyšleně rameny.

"Ani vlastně nevím, co se ji tehdy stalo. Ale je to snad takhle i lepší, že to tak dopadlo, jak to dopadlo. Asi by to stejně nemělo cenu - když neměla pochopení pro mou práci..."

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-KORELA

15. února 2017 v 9:11 | JARDA LIŠKA
KDO POMŮŽE?

Docela nedávno mi přítel výhodně (jak pravil) prodal korelu. Proč ne, dítka měla radost a celý večer proseděla dokola klece a obdivovala se chocholatému opeřenci, který navíc, jak se ukázalo, uměl i říkat: "Pepíku, Pepíku..."
To však nebyla jeho jediná specifická vlastnost. Posléze vyšlo totiž najevo, že je to milovník hudby. Klec byla umístěna totiž vedle rádia. Korela vždy ožila, sotva byl přijímač v provozu. Zpočátku se zdálo, že naslouchá se zalíběním všem žánrům bez rozdílu, posléze se ale ukázalo, že si oblíbila heavy metal. Přestože nikdo z naší familie není zrovna nadšeným příznivcem tohoto žánru, tolerovali jsme opeřenci jeho zálibu - koneckonců, máme demokracii, že. Žel, časem vysla najevoi jistá povahová úchylka naší korely - v době, kdy se z rádia linuly tóny jiné, než ryčného metalu, tak dlouho vřeštěla a mlátila křídly či tloukla zobákem o klec, až jsme rádio vypli, nebo přeladili na metalovou hudbu.
Od jisté doby u nás nemá nikdo šanci prorazit, ba ani slavíci, byť by byli sebevíce zlatí! Smůla je, když zrovna žádná stanice není ochotna nabídnout ryčný metal. Nepřejte se slyšet to rodeo.
Nojo, jenomže sousedé se bouří a ani se jim nedivím. Z našeho bytu totiž vychází buďto řev o síle desítek decibelů z rádia či (pokud není na repertoáru metal) mlácení a vřískání a skřehotání zhruba o stejné hlukové intenzitě.
ve chvíli, kdy však zazní první metalové tóny, opeřenec si křidélkem načepýří chochol, teskně přivře očka a v tranzu se začne svíjet a natřásat křidélka.
Přátelé pomozte!
Mám nápad - koupím ptákovi walkmana a kazety s metalovou hudbou. Jenže jedna věc mě trápí - kde sehnat tak malá sluchátka na korelí hlavičku? Mám se obrátit na Slušovice (to už asi nepůjde), Japonce či pomůže nějaký soukromník...?!?

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY -EROTICON

12. února 2017 v 16:02 | JARDA LIŠKA
Tohle vážně nechápu

Když má žena odjela na jakýsi kurz, cítil jsem se strašně osaměle a přepadla mne i touha po něčí společnosti. Nejdříve jsem chtěl samozřejmě zavolat do nějaké vhodné agentury, hodlaje je požádat o zprostředkování setkání s nějakou dobrou duší, poté jsem však dostal lepší nápad, chcete-li, tedy vnuknutí!
Nač, tak jsem se zeptal sám sebe, platit nehorázné peníze a třeba si nic neužít, když já sám mohu nabídnout své vlastní služby výše již zmíněné agentuře, že?! Člověk si užije, povyrazí a... ještě k tomu donese domů i nějakou tu korunu!
Přiznávám, že jsem se zpočátku dosti nachodil po městě, než se mi podařilo agenturu, která by o mnou nabízené služby stála, najít. Nabízená smlouva též zněla jen na zkušební dobu a mé působiště se nacházelo až bůhví kde na periférie. Jako by to ještě bylo málo, byl jsem zpočátku velice často vystaven poznámkám typu: "Co si o sobě vlastně myslí, ten starý páprda, co?! Tady je pořádná firma a ne nějaký klub pro senilní intelektuály...!" Já jsem však zatnul zuby ještě víc, pevně rozhodnut vydržet všechna příkoří pro dobro rodiny...
Má první zakázka spočívala v tom, že jsem se měl stát společníkem jisté dívčině z dobré rodiny a to po dobu jejího pobytu v místní diskotéce. Jsa odhodlán učinit vše, co bude v mých silách, v zájmu klienta, oblékl jsem se do svatebních šatů, zakoupil dostatečnou zásobu jízdenek MHD a vypravil jsem se pro svou klientku.
Děva byla celá v bílém, hezky rostlá a docela i hezká. Její rodiče, jak jsem si všiml, při pohledu na mé prošedivělé vlasy a bříško, byli viditelně potěšeni. Žel, na ulici se však dívka náhle změnila v cosi, co o půlnoci vysává lidem krev a zbytky svých obětí rozhazuje po okolí...!!!
Bleskem mne nacpala do taxíku, kde jsem musel požadovanou sumu uhradit ze své vlastní kapsy, neboť řidič - bůhví proč - odmítl přijmout mnou nabízené jízdenky MHD!
U vchodu do diskotéky potkala moje společnice několik svých známých, zřejmě z Klubu mladých recidivistů anebo z Vyšší gangsterské školy, to vám přesně nepovím, a šeptajíc cosi do boltce přerostlé gorile, která tu byla toho večera za vrátného, zmizela za jakýmisi dveřmi... Vydal jsem se, pochopitelně za ní, leč výše již zmíněná gorila, pomocí několika dobře mířených úderů do tváře (mé!), přinutila mne abych poněkud zverifikoval své plány! Pro každý případ jsem však vartoval na zápraží.
Okolo třetí hodiny po půlnoci se ze dveří opět vynořila má klientka, poněkud opilá, rozcuchaná a zmuchlaná, nicméně ve velmi dobré náladě. Nanovo mne vecpala do taxíku, aby se před vlastním domem, jako mávnutím proutku, změnila ve ctnostnou schovanku z gymnásia, vedeného přísnou řeholní sestrou! Její otec pak při pohledu na mé poněkud zhmožděno obočí a zpola urvaný rukáv svátečního saka, zavrčel cosi o nezodpovědných opilcích, ale utrosil taky i poznámku o tom, že si bude stěžovat v mé agentuře! Chtěl jsem mu, samozřejmě vysvětlit, koho si to vlastně hřeje na prsou, ale nepovedlo se mi můj záměr realizovat, neboť klientčin otec vztekle zabouchl domovní dveře tak prudce, že mne tlaková vlna odmrštila až na lucernu na druhé straně ulice...
Po týdnu rekonvalescence dostalo se mi důrazné výstrahy ze strany šéfa mé mateřské agentury, ale současně s ní jsem obdržel i další zakázku od dispečerky.
Tentokrát jsem měl dělat společnost několika dámám při jejich tradičním čaji s něčím slaďoučkým. Tím něčím slaďoučkým se ukázala býti meruňkovice, popíjena těmito - životem a mnoha šarvátkami - ošlehanými čtyřicetiletými dívenkami z koktejlových sklenic!!!
Od prvopočátku jsem se snažil býti, takříkajíc, duší celé společnosti a hodlal jsem se rozdělit s dámami o své dojmy, nabyté pročítáním staro-islandských veršů, žel, děvčata mne přehlasovala a sama navrhla soutěž o nejoplzlejší vtip...!!!
Po třetí láhvi mne tyto saně víceméně zdvořile požádály o to, abych jim předvedl striptýz, přičemž shodou okolností zrovna ve chvíli, kdy vyslovily tuto poněkud neobvyklou žádost, pohrávaly si dovádivě se sekáčky a paličkami na maso... Ve chvíli, kdy jsem s nimi začal o jejich návrhu polemizovat, byl jsem zlehka omráčen několika dobře mířenými direkty jedné z nich, načež mne kolektivně zbavily převážné většiny mé garderoby! Naštěstí se mi podařilo spasit se útěkem v podvlékačkách, jinak nevím!
Hned nazítří jsem se opět vydal do své agentury a již ve dveřích jsem zvolal pevným hlasem:
"Už nikdy žádné čaje u šíleně milých dam!!!"
Dispečerce se mihl okolo rtů tajemný úsměv, oko se ji zlověstně zalesklo, načež jsem od ní odbržel lísteček s adresou a s upozorněním, abych se tam vypravil nazítří okolo 17. hodiny. Budu, jak mne dispečerkalá v bíl ujistila, prý jistě překvapen...!
A vskutku, nelhala! Byl jsem překvapen!!! A jak...
Pánové, kteří si podali tuto objednávku, byli viditelně potěšeni, když mne uviděli, dlouho mne srdečně objímali a líbali! Na rty, prosím... A byli vám tak milí, až delikátní.
Nuže, přátelé, nejspíš bych lhal, kdybych vám teď tvrdil, že jsem přesvědčen o tom, zda-li by se má žena ztotožňovala s mým jednáním! V každém případě opustil jsem svou agenturu, tyto již zmíněné pány navštěvuji zcela privátně a peníze, které od nich dostávám, nejsem povinován zaznamenávat do svého daňového přiznání!
Znepokojuje mne ale jiná věc: z času na čas, když právě jsem domalá vn já sám, úkradkem si přiměřuji sukni mé ženy. No řekněte mi, co to jen může znamenat...?!?

KOMU ZVONÍ VANA-CVRČEK

10. února 2017 v 7:57 | JARDA LIŠKA
Jak nezničit cvrčka

Stalo se docela hezkým zvykem pořídit si nějaké to domácí zvířátko. Čím více poznamenává flóru a faunu zub civilizace, o to více přibývá zvířátek v našich domácnostech.
Dnes už taky tak docela neplatí rčení - pes, přítel člověka. V současnosti se našimi přáteli postupně stávají též i rybičky, hadi a jiní plazi, kočky a myšky či křečci, popřípadě i morčata. Jak říkám, němá tvář má zelenou. Pronikly nejen do našich domácností, začínají se už objevovat i v úřadech, kancelářích, kde pak svou přítomností tak nějak vylepšují naše pracovní prostředí. Jsou tací, kdo mají rybičky nebo křečky, my jsme si pořídili cvrčky. No, pořídili. Oni se u nás objevili coby nezvaný host...
Nejdříve dali o sobě vědět v kanceláři až támhle na druhém konci budovy, kde svým cvrkáním vytvořili vcelku vkusnou zvukovou kulisu k poradě na úrovni.
Na bleskový zásah pověřených a vyškolených pracovníků, vybavených nejmodernějšími chemickými prostředky, dali cvrčci pokoj.
Vypadalo to tak...
Neuplynul ani týden a cvrčci se připomněli pro změnu v účtárně, situované na úplně jiném konci budovy. Zrovna měli před uzávěrkou.
"Áááá...!" zaječela najednou do ticha jedna z účetních, přičemž nadskočila asi tak půl metru nad židli, čímž vytvořila nový rekord v této disciplíně.
"Tam... tam!!!" ukazovala zděšeně a vzrušeně vysvětlovala, že na ni před chvílí vykouklo zpoza stolu cosi černého s krovkami.
"Bylo to prostě strašné a takhle veliké!" ukazovala.
Vedoucí, v jádru otrlý chlap, bleskově přiskočil ke stolu a zalovil. No, a až támhle vzadu za stolem, víte, jak tam vedou ty trubky od topení, vyhmátl černého tvorečka, kterého nekompromisně sevřel v dlani a - přes jeho žalostný pohled - vyhodil ho ven oknem. Ze čtvrého patra, prosím!
A byl zase klid...
Myslíte?
Pár dnů nato se ozvaly cvrlikavé zvuky nanovo, a to v kanceláři, kde se jich nikdo nenadál.
Invaze cvrčků pokračovala.
Cvrček vyhlédl zpoza stolu na jinou kolegyni, která překvapením spadla ze židle. Sotva se však zvedla, popadla sprej a vystříkala ho polovinu, nehledě na vlastní ztráty (byl totiž dosti drahý), právě do kouta, kde cvrček před chvílí zmizel.
Cvrkot ustal.
V kanceláři pak měli sice týdek okna dokořán, aby se zbavili nesnesitelného pachu spreje, nicméně kolegyně triumfovala! Tak se na cvrčky musí! Heslo dne znělo:
LYBAR - TO JE CVRČKŮ ZMAR!
Uplynul týden uprostřed nadšení. Otázka cvrčků zdála se být vyřešena...!?
Sedím si takhle za pracovním stolem a pracuji. Přemýšlím... A hle, co to?!
Cvrrrk... cvrrrk... ozve se do ticha z rohu kanceláře.
Tak vida, jsou tu!!!
Zdá se, že na nně neplatí žádná chemie, žádné freony, koncentrovalá vůně květin, či snad defenestrace!
Kdepak...
Přežili rok 2000.
No a tak jsme si i my pořídili do kanceláře kousek živé přírody. Už jsme si na sebe docela zvykli. Žije si, cvrček jeden, hezky v klidu, teple a pokoji. Když se mu chce a má na to zrovna náladu, zacvrká si. Někdy i odněkud vykoukne, nic neříká, ale jen tak smutně, skoro vyčítavě, kouká...
Jak říkám, zvykli jsme si na sebe.
Jen kolegyně již delší čas - v zimě, v létě! - chodí po kanceláři v kozačkách, prý, aby ji nekousl...
Zvykli jsme si.
Zvykne si...!

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-SNIH. PANEBOŽE...NE

6. února 2017 v 9:05 | JARDA LIŠKA
Jak nezaparkovat

Toho roku paní Zima zase jednou ukázala co dovede, když jenom trochu chce, z čehož měl jistě radost kdejaký milovník zimních sportů, ale my řidiči jsme spíše skřípali zuby. Jak všeobecně známo, automobil slouží hlavně k ježdění, že. Nedá se však jezdit bez přestávky, to dá rozum a zčasu na čas je třeba kdesi i zaparkovat.
A tady právě nastal problém.
Protože sněhu napadlo opravdu hodně, zanedlouho jsme se my řidiči, objevili na ulicích s lopatami a všelijakým možným i nemožným náčiním a... začali jsme si hrát na krtky. Jeden každý z nás si vyhrabával své místo k parkování! A u všech takto pracně zbudovaných stanovišť se pak objevily i naše, řekněme, vizitky s registračními čísly a výzvou: Neparkovat!... To je moje!... anebo VYKOPEJ SI SÁM...!!!
Navíc se začaly objevovat i různé alarm-systémy v podobě provázků a starých (prázdných!) plechovek, celonoční a celo-rodinné hlídky, a tak podobně.
I já jsem si vykopal svůj parkovací koutek. Dítka vedle něho napíchala do sněhu cedulky s registračními čísly našeho vozu, a já jsem v klidu odjel do práce. A věřte či ne, celý týden jsem si v klidu a pohodě užíval svého štěstí. Přijel jsem, zaparkoval na svém místě, ráno jsem zase v pohodě odjel, až tu jednou...
Toho dne jsem nevěřil vlastním očím! Na mém místě, představte si to, si klidně parkoval cizí vůz!!! No nic, řekl jsem si, rozhodnut postupovat s rozvahou, bez emocí a především kulturně.
Vzal jsem kus papíru a na něj jsem napsal slušný vzkaz: Prosím vás, buďte tak laskav a neparkujte na cizím místě...! A tuto výzvu jsem pak večer přilepil sekundovým lepidlem na čelní sklo neznámého vozidla.
Ráno tam vůz sice stál, ale karta na něm už nebyla! Takže si určitě můj vzkaz přečetl, zaradoval jsem se! Je-li jen trochu kulturním člověkem, určitě odjede, říkal jsem si. A opravdu, už toho večera jsem zase mohl parkovat na svém místě.
Ráno jsem ale měl na předním skle nalepený následující text: Srdečně se vám omlouvám, vážený... To lepidlo muselo být něco speciálního, protože jsem tento lístek seškraboval celičké dopoledne!
Rozhodl jsem se najít autora tohoto sdělení a vřelým slovem mu poděkovat za jeho kulturní přístup k věci. V noci se mi skutečně podařilo najít ve vedlejší uličce jeho vůz. A tady jsem mu pak rudou olejovou barvou napsal velikým písmem na střechu svůj vzkaz: Nic se nestalo! Nemusíte si to tak brát...
Na odpověď jsem nečekal dlouho. Příštího dne mi neznámý dal
ještě jednou najevo, že je vskutku kulturním člověkem. Do laku kapoty na kufru mi totiž čímsi ostrým vryl: O ne, pane! Opravdu mne to všechno mrzí a ještě jednou se omlouvám za onen incident s mým nevhodným parkováním na vašem místě...!!!
To tedy ne! Nemohl jsem přece dovolit, aby měl poslední slovo. A tak jsem večer jsem mu sekářkem vysekal do dvířek: Šťastnou cestu... A protože jsem se zrovna chystal odjet na dovolenou, uvedl jsem tam i termíny, kdy by - pokud by ovšem chtěl - mohl využít mého místa k zaparkování svého vozu.
Odpověď jsem si přečetl nazítří zrána. Na ocelové desce, přivařené na mé střeše, bylo napsáno, že neznámý mi děkuje za mou nabídku, ale nebude ji moci, bohužel, využít, protože i on sám se kamsi ve stejné době chystá. A současně mne požádal o číslo telefonu.
Po vybití čelního skla jsem mu dovnitř vsunul lísteček s mým telefonním číslem.
Odpověděl mi vskutku rychle. Ráno mě vzbudila siréna hasičského vozu, houkající před naším domem. Tam totiž právě dohoříval můj vůz... Opodál byla cedule, na níž mi neznámý psal, že automobil zapálil jenom proto, aby mi ušetřil namáhavou práci s kopáním a rozšiřováním místa na parkování.
A opravdu. Sníh vlivem tepla, uvolnivšího se spálením mého automobilu, stál a najednou tu bylo místo hned pro několik automobilů...
Tu jsem si všiml, že se mi hrnou z očí slzy. Co je to jen za člověka, říkal jsem si a neustále na to musím myslet! Chápete, já se mu prostě za to musím nějakým způsobem odvděčit, i kdybych měl... Já nevím co!

Momentálně nepracuji. Málo spím a přemýšlím! Co já bych mu jen ...?! No ne, chápete, že!? Aby se říkalo, že jsou ještě lidé na úrovni, no ne...

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-HALUCINACE

4. února 2017 v 8:04 | JARDA LIŠKA

BYLY TO HALUCINACE...?


Vyjel jsem se svým letadélkem kupředu směrem na runway a zabočil doprava. Runway se v teď táhla přímo přede mnou a já tu seděl u kontrolního panelu a čekal jsem až dostanu z věže pokyn, že mohu vyrazit. Bylo mi však jasné, že na okamžik, než mi bude povoleno vzlétnout se svým dvoumotorovým letadélkem, schopným bez problémů poskytnout veškerý konfort až pěti pasažérům, včetně pilota, v němž jsem však seděl jen já sám, si budu muset ještě nějakou tu chvilku počkat.

Byl totiž pátek večer a na letišti měli strašný nával. Do dáli se táhnoucí runwaye doslova praskaly ve švech pod náporem všech těch letadel a letadélek, čekajících poslušně v nekonečných řadách na to, až na ně přijde řada...

Hřadoval jsem tedy u řízení a v duchu litoval, že jsem si dal k večeři tak tučný steak a k němu ještě to pivo, ale znáte to, že, obchodní jednání, zákazník je zákazník, a pak... No, jedním slovem, byl jsem prostě hluboko ponořen do svých myšlenek, když tu náhle se zničehonic otevřela dvířka po mé pravici a ke mně si "přisedl!" jakýsi chlápek s pistolí v ruce!!!

"Na Kubu...?!" tážu se ho s ironií v hlase.

Chlápek nic.

"Jářku," zvýším hlas. "Vy asi nejspíš budete chtít do Havany, že?"

Bylo mi naprosto jasné, že to bude nejspíš nějaký ten levicově orientovaný pošuk, v čemž mne silně utvrzoval i jeho vzhled. Byl asi tak šest stop vysoký, oděný v pomačkaný světle šedivý oblek, jaký dostanete zcela jistě za deset dolarů v každém druhém krámě s konfekcí a v obličeji vypadal, chápete doufám, co chci říct, zhruba stejně jako ten jeho oblek! Pod nosem měl knírek ze světlého chmýří, které mu pokrývalo i temeno hlavy. No a zpod toho porostu na mne upřeně civěly dvě vodnaté vypoulené oči barvy - šedomodré?! Kdoví.

Neříkal však zhola nic.

Vyhodit jsem ho, to jistě sami uznáte, vzhledem k již zmíněnému kanonu, jimž na mne po celý čas mířil, dost dobře nemohl a navíc se ze sluchátek ozvaly příkazy z věže:

"... L749 - na start!... Start povolen..."

No, a protože ve svém letadle na oslovení L749 slyším, musel jsem startovat, třebaže mi právě hlava dělala kotrmelce vpřed i vzad současně! Letoun se kodrcavě rozběhl po runwayi a krátce nato už stoupal do oblak.

"Tak už jste se rozhodl?" otáčím se potom ke svému spolucestujícímu. "Chcete do té Havany - nebo ne?!" Byla to však, aby se tak řeklo, pouze řečnická otázka. Pokud by tam totiž skutečně chtěl, měl by smůlu, protože tohleto letadélko prostě při vší snaze tak daleko dolétnout nemohlo...! Než jsem mu však mohl věc vysvětlit, že odtud z Toronta..., muž velmi tiše pravil:

"Já nne-chci do H-Hav-van-ny!!!... Nej-j-sem bláz-zen!...Jjá ch-chci jen ra-ke-tu...!"

No prosím, napadá mě. Kdyby to byl komunistický idealista, no budiž, čert ho vem! Ale on je to prostě nějaký magor... A jak se zdá, bude taky i docela pěkně zfetovaný!
"Aha," snažím se zachovat klid. "Tak raketu byste chtěl?! Hm... A je v"Aha," snažím se zachovat klid. "Tak raketu byste chtěl?! Hm... A je vám jedno jakou, nebo snad chcete přímo Scud anebo raději SS20...???"
"Nne! Nne-chci je... Já pot-tře-buj-ji ra-ke-tu... víš! Abych m-mohl t-tam...!!!" ukázal přímo nad sebe. "T-tam na h-věz-du Logostar... D-do-m-mů... Víš..."
No, co jsem říkal - blázen! A zfetovaný!
Uvažuji, jak mám muže nejlépe uklidnit, a tak mu tedy opatrně vysvětluji, že jsme právě v Kanadě a že nejbližší rakety mají buďto Američané na Kennedyho mysu, anebo též Rusi... Jenže, dodávám, ono je to všechno strašně daleko, tam já prostě nemohu se svým letadélkem doletět! Nakonec jsem ještě prohlásil:
"Takže, jak sám vidíte, asi mne budete muset zastřelit, ale já vám opravdu nemohu pomoci! Jenže, když mě zastřelíte, zřítíme se i s letadlem a zabijeme se oba!" Což by pro mne nebylo zas až tak nejhorší - když už budu jednou zastřelený, že... Já jen, aby bylo jasno - tak se na blázny musí - klidně a trpělivě!
"Jjá nne-chci stříl-let!... Já ch-chci ra-ke-tu..." mlel pořád dokola chlápek a pak už jen cosi ševelil o tom, že už nemá dost energie a... Nato se mne ještě zeptal, kdeže tedy vlastně ty rakety jsou?
Už jsem toho měl dost, což snad chápete. Letěli jsme právě na jih, a tak jsem jen tak, bez rozmyslu, máchl rukou kamsi za sebe (jak jsem později zjistil, bylo to směrem na východ, nebo tak nějak).
"Asi tam někde..." prohlásil jsem.
Chtěl jsem dodat ještě i něco jiného, ale koukám se a on vám
nikde! Chápete to? Najednou tu sedím v kabině zase jen já sám, jako by se vůbec nic nestalo...
Chvíli jsem o věci uvažoval, ale pak jsem nad tím mávl rukou. To bude asi tou nevhodnou večeří! Člověka pak mívá strašně pitomé vize.
Nazítří, když jsem listoval v novinách, padla mi do oka taková celkem kratičká zprávička o tom, že se Rusům z toho jejich Bajkonuru ztratila za záhadných okolností (!) jedna raketa.
Bude to určitě náhoda, říkám si. Na druhé straně ale - kdoví...!??