Září 2016

KOMU ZVONÍ VANA-GENTLEMAN2

19. září 2016 v 11:47 | jarda LIŠKA

GENTLEMAN ii.

ALFONS pod přílivem lichotek a díků zčervenal rozpaky: "ALE, TO NIC..." STAČIL JEN ZABREPTAT.
"JEN neříkejte! " pravila žena. "To jiný na vašem místě, škoda mluvit!" durdila se žena v letech.
"Ještě jednou vám děkuji, mládenče.........."děla žena, sehla se a v její níruči se ojevil pes.
"No, pojď, ty můj drobečku, pravila.
"Podíívej se, ADISKKU-PÁNÍČEK BYL TAK HODNÝ A UDĚLAL NÁM MÍSTEČKO......""ZAŠVITOŘILA PANÍ a poté na uvolněné místo posadila psa! Sama ovšem zůstala stát...
Nato psa pošimrala mezi ušima, přičemž zaševelila "Hačej, hačej, ty můj broučku... beztak už tě bolely tlapky, že...?!"
Pes, kupodivu, neřekl nic. Jen sebou trochu zavrtěl na sedadle. Jen jsem měl pocit, že k mému příteli vyslal něco jako vděčný a šťstný úsměv.
Je zajímavé, jak málo stačí k tomu, aby věci dostaly jiný spád.
Neuhádnete, myslím, co se s Alfonsem odehrálo běbem několika málo sekund!. Na jeho tváři se vystřídala celá škála barev.......
Pozoruhodné bylo i to, že se Alfons vrhl k východu o celých šest zastávek dříve, než vystupujeme obvykle! Vystoupil jsem spolu s ním. Alfons na mě venku hleděl nepřítomnýma očima, a když se konečně vzpamatoval a otevřel ústa, vyvalil se z nich mohutný proud slov, která sice běžně používáme, ale těžko bychom je hledali v pravidlech spisovné češtiny.........
Zbytek cesty jsme došli pěšky. Od té doby se v nás cosi zlomilo: stali se z nás horliví čtenáři denního tisku
Neříkám, taky jsme nezapomněli na všechno to hezké, co nám matička Příroda i naše vlastní vtloukaly do hlavy, ale pokud pouštíme někoho sednout, dobře si ho prohlédneme, není tam s ním, náhodou i nějaký pes......

KOMU ZVONÍ VANA - GENTLEMAN 1

16. září 2016 v 16:52 | JARDA LIŠKA.
GENTLEMAN

S ALFONSEM PRAVIDELNĚ DOJÍŽDÍME DO PRÁCE tramvají. Znáte ty cesty věčně přeplněnými prostředky hromadné dopravy, že. V létě vedro k zalknutí, v zimě zas zima do morku kosti, Občas si člověk přešlápne z nohy na nohu, bůhví čí...
Něčí loket vám intenzívně masíruje nos, bradu či zátylek, kdosi si zas - z nedostatku jiných možností - položil tašku na temeno vaší hlavy...
Při pokusu o výstup, berete s sebou půlku tramvaje. JÁ osobně začínám vyvíjet aktivitu tak nejméně tři zastávky předem a stejně tu či ondy přejedu..
S Alfonsem jezdíme z konečné, takže si sedneme, což má řadu výhod, ale i naopak. Například i to, že vaši známí, i ti, které jste v životě neviděli, vás požádají - když už sedíte - jestli by si nemohli položit svou tašku do vašeho klína...? Vám to nic očividně neudělá a jim to zase dost pomůže!
Nevím, jak vy, ale můj osobní rekord je 18 tašek, košíků, kufříků a kufrů.....
ALE to už jsem si připadal jako most při statické zkoušce.
Onoho rána nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo něco nepředvídatelného či, nedej bože, nepříjemného, stát. BA řekl bych, že naopak - seděli jsme, náklad zavazadel na našich bedrech, ehm, klínech byl přijatelný, nevadily mi ani noviny, které si jakýsi zoufalec opřel o temeno mé hlavy....
AŽ PAK, SKORO jako v pohádce, kde se vzala, tu se vzala, zjevila se kousek od nás ONA! Původně jsme měli za to, že sama, ale posléze se na scéně objevil i malý psík s poetickým jménem ADIS...cosi mezi jezevčíkem a kolií.
Alfons, který zmerčil paní dříve nežli já, okamžitě vyskočil a nabídl ženštině své místo. GESTO, HODNÉ GENTLEMANA, říkáte si jistě, že? Já sám jsem mne přítel předběhl. Ale jen na chvíli.
Ono je to přece jen hezký pocit, kdy začínáte den s tím, že jste udělal NĚCO pro svého bližního. To pak máte takový hezký pocit u srdce, a vůbec...
VŠAK TAKY paní přítelovo gesto náležitě ocenila: "Ó, mladý muži," zaševelila, "děkuji vám z celého srdce. Málem nevěřím vlastním očím. To se dneska hned tak nevidí. A u těch mladých," mávla rukou, "darmo mluvit. Jste opravdu MOC, MOC hodný, mládenče..."švitořila paní a navíc se její tvář ozdobila něčím jako úsměvem....

budeme pokračovat....

KOMU ZVONÍ VANA - UFO 2

14. září 2016 v 15:35 | jarda LIŠKA
UFO 2

NEDBAJE jeho protestů, vtáhl jsem ho dozadu do své dodávky. Může se tam dokonce na tu chvilku, než dojedeme ke srubu, třeba i položit.

Už jsem chtěl zabouchnout dveře a hupnout zpátky za volant, když tu jsem si všiml, že muž jakoby zavětřil a pak se s vypětím sil vrhl dozadu, neuhádnete!, na kanystr, ve kterém jsem měl ještě i jakousi slzu benzínu. Vždy mám raději jistou rezervu s sebou.

Muž se vrhl na jeden z kanystrů, vůbec si nevšímal uzávěru, ale jakoby se přisál k plechu na boku kanystru... najednou se ozvaly takové dva ostré kovové údery, no honem, aha, jako když byste klepli do plechu důlčíkem! Ozvalo se takové cvak! cvak! v kratičkém intervalu za sebou a muž (tak usuzuji) začal pít benzín.

Stál jsem tam a ohromeně sledoval jeho počínání.

NEZNÁMÝ SE PO chvíli ke mně obrátil, ale vypadal úplně jinak: oči mu plály celou škálou pastelových barev, celý jako kdyby ožil a omládl. Jeho tvář nabyla mladistvého vzhledu, byla náhle zcela svěží... na tváři mu zářil veselý úsměv. Ještě jednu změnu prodělala mužova tvář - zpod horního rtu mu trčely dva řezáky, nebo snad tesáky??! kdo to má vědět, že. Prostě měl tam ttakové ty typické dva upíří zuby... Ach bože!

A tu jsem si vzpomněl na pověsti, šířící se již nějaký čas krajem. Jak bych to jen, prostě, večer si před domem zaparkujete svůj vůz, no, a ráno s ním prostě neodjedete! A to z jednoho prostého důvodu - vaše nádrž je zcela prázdná, jen na některé z jejich stěn jsou dva docela malilinkaté kulaťoučké otvory, umístěné vždy nedaleko od sebe.

do dnešního dne si ovšem nikdo neuměl tuto prapodivnou věc jakkoli kloudně vysvětlit, nu a já, hrome, lidi, chápete...! Vždyť já mám tady řešení přímo na dosah ruky! stačí hezky rázně zabouchnout dvěře dodávky a... To budou lidi koukat. To bude slávy! Snad i noviny... jo, určitě se o tom bude psát i v novinách!!!

Počkej, hochu, řekl jsem si, ty mi tedy neupláchneš!

Chystal jsem se zabouchnout dveře, coby jakousi pojistku, aby mi tento, řekněme, upír, neupláchl, když tu se větve nejbližších stromů pozohýbaly pod náporem větru, ozval se takový tikavý a pravidelný zvuk (asi tak jako, když máte správně seřízený motor) a pak... Pak už nic.

Jen jsem ještě zahlédl v jisté výšce, jak se směrem ode mne kamsi k východu sune nevelké temné těleso, ozářené vepředu malými svítícími body, zářícími v celé škále pastelových barev... Chlápek samozřejmě z vozu zmizel!

Tedy, jářku, chci tím říct, však víte...

KOMU ZVONÍ VANA - UFO-1

13. září 2016 v 19:08 | JARDA LŠKA
PODIVNÝ STOPAŘ

Slunce s tehdy sklánělo docela nízko nad obzorem, když jsem konečně dorazil na dohled svého víkendového domku. Odbočil jsem z hlavní a vjel mezi první stromy tak důvěrně známé aleje, na jejímž konci jsem v houstnoucím šeru mezi stromy vytušil obrysy svého domku, řekněme raději srubu.
Abych byl upřímný, měl jsem toho za celý boží den tak akorát. Jen si to zkuste od ranního rozbřesku až do pozdního odpoledne sedět za volantem dodávky, s očima upřenýma bez ustání na do dáli ubíhající šedavého hada vozovky.
Ach... vzdychl jsem si ulehčeně a už už se vidím, jak doma, po chutné krmi, již jistě už přichystala Ann, otevřu si plechovku s pivem, pustím televizor... nebo taky ne! To už se uvidí až podle situace. A podle nálady, chci tím říct, prostě nechám to na Ann... Ale vždyť máme před sebou celý víkend!
A já nebudu muset po celý ten čas ani okem zavadit o volant, který mi dokázal čas od času jít pořádně na nervy, to tedy ano!
Ano, jak vidíte, opíjel jsem se v duchu krásnými vizemi dvoudenního nicnedělání, když tu jsem málem přejel chlápka, ležícího tam napříč ruto nikým jiným, než mnou, nepoužívanou prašnou cestu. Taky si mohl vybrat lepší místo, ožrala jeden!
Vzteknu se a vyletím z kabiny jako čertík z krabičky, abych mu hezky od plic pověděl, co si o podobných týpcích myslím!
Doběhnu k ležící postavě a nadávky mi ztuhnou na rtech. Chlápek se totiž drápe na nohy, ale bezúspěšně. Ale, mám-li být upřímný, nevypadá na to, že by byl nalitý, to tedy ne! Je mu asi tak padesát, nebo tak nějak, oblečení, jaké bych já na sebe vzal jedině, když jdu na zahradu. Ve tváři je muž poněkud přepadlý, oči mu divně svítí a jako by mu už už chtěly vypadnout z důlů. A když jsem se k němu sklonil blíže, nebylo z jeho dechu cítit ani stopy po alkoholu.
"Haló," snažím se s ním zatřást. "Člověče, copak se vám stalo? Slyšíte...???"
Pozvedl ke mně svůj pohled a měl v něm cosi, co mne vyděsilo.
"Jářku, mohu vám nějak pomoci?!" nabízím se. "Jste zraněn, nebo co...? Mám zavolat záchranku???"
Znovu na mně spočinul jeho pohled a pak cosi zaševelil, co znělo jako: Ben-zín... I když bylo jasné, že tohloto slovo asi říct nemohl, i když...
"Mm-máte ben-zín???" vydechl nanovo.
Asi mu došel benzín, tak jsem uvažoval, a když hledal pomoc, nějak se zranil... nejspíš.
"Auto počká!" dím rezolutně. "Nejdříve musíme pomoci vám." pokračuji. "Pojďte, vezmu vás k sobě domů a zavolám lékaře-" Ann bude mít jistě radost, ušklíbnu se v duchu. Ale co se dá dělat! Jednou je tady zraněný člověk, to pak musí jít všechno stranou...!
Muž zakroutil odmítavě hlavou.

KOMU ZVONÍ VANA - SVĚTSKÁ II.

10. září 2016 v 8:42 | jarda LIŠKA
"Tak mi vlez na záda!" zavelel Hardy.
Hupl jsem tedy svižně směrem k jeho ramenům. Nějak jsem to asi přehnal, či co, nebo snad zapůsobil moment překvapení, kdoví, v každém případě to dopadlo tak, že se obr natáhl na plošině jak dlouhý, tak široký...!
"Nonono...!" hudroval, drápaje se nemotorně na nohy. "Ty seš mi nějakej divoch! Jen ne tak hrrr!" nechápavě kroutil hlavou. "To se mi ještě nestalo... Slyšíš? Pianko! Pianissimo...!!!"
Když jsem se mu konečně ocitl na zádech, uchopil mě pevně za nohy, srovnal si mne, odkudsi ještě vylovil dlouhatánskou tyč a přebalancovali jsme na druhou stranu. Tedy, balancoval, pochopitelně, on. Já jsem jen seděl a raději jsem ani nedýchal. Zpátky jsem se dostali stejnou cestou...
Zdola se ozval potlesk. Už by toho mohlo být dost, ne, pomyslel jsem si v duchu a poohlížel jsem se po provazovém žebříku, abych slezl dolů. Ale už tu byl Laurel a chňapl po mě.
"Poslouchej," poučuje mě. "Teď se zavěsíš tady na to lano za ruce..."
Vyvalil jsem oči. "Cože...?!?"
"Dělej a nemluv!!!"
Zpitomělý jsem se zavěsil na lano.
"A teď se hezky rozkolísej, ať z toho mají něco i lidi dole!" velí artista. Zakymácel jsem se jako strom ve větrné smršti.
"Stačí!" usoudil po chvíli Laurel. "A teď ručkuj do středu lana...!"
Kdybych věděl, že to nejsou artisté, ale skupina pološílených sadistů, nebyl bych sem býval lezl! Uvažuji i o té eventualitě, že bych začal volat o pomoc, ale pak jsem toho nechal. Lidé by to stejně asi brali jako součást programu a nejspíš by se děsně bavili...! Upocenými dlaněmi tedy raději kloužu po laně, až jsem kdesi v jeho středu. Tu mne Laurel, ručkující za mnou, zarazil.
"Podívej," řekl polohlasně. "A řeknu: teď, pustíš se a já tě zachytím...! Zbytek pak..."
S vypětím všech (fyzických i psychických!) sil jsem se usmál. Byl to však smutný, přesmutný, úsměv! A co v něm bylo křečovitosti... Příště, říkal jsem si, až sem zas provazochodci přijedou, pošlu sem tchýni...
"Teď!!!" ozvalo se zrovna, když jsem byl ve svých úvahách v nejlepším. Čertví proč, ale odevzdal jsem se plně osudu a pustil se lana. Bylo mi jasné, co musí následovat: buďto se rozplácnu o dlažbu, nebo o síť! Více se mi, abych pravdu řekl, zamlouvala ona varianta se sítí, ale... No, byl to profík! Zachytil mne nohama uprostřed trupu, takže jsme tam ve vzduchu vytvořili takové živé písmeno "T".
"Dělej, jako že plaveš!" doneslo se ke mně z výšin. Byl jsem už z toho všeho úplný magor, tak jsem začal dělat rukama i nohama tempa.
"Bravo!!!" ozvalo se zdola. Taky cosi zarachotilo. Aha, potlesk... Zajímalo mne vlastně už jedině to, co bude následovat dále. Bylo mi už všechno úplně jedno a odhodlá"Ááách...!" ozvalo se zdola.
Ale to už jsem pelášil po všech čtyřech směrem k žebříku. Doslova jsem sjel dolů, než mě opět dostanou do svých spárů ti takzvaní artisté. Žel, ona ženština, která můj výstup po celý čas zdola komentovala do ampliónu, nenechala mne slézt, ale hnala mě zpátky nahoru. Tam už ale nedošlo k žádným dalším podrazům, jen jsme se klaněli. A lidé tleskali a tleskali...
Napadlo mě, že třeba za svůj výkon dostanu cosi jako honorář. Ale houby! Jediné,co mi nabídl, bylo jejich foto. Já ho zaplatil, oni podepsali!
No a v očích celého městečka jsem od těch dob hrdina! Já myslím, že právem.......

KOMU ZVONÍ VANA - SVĚTSKÁ I-

8. září 2016 v 17:11 | JAROMÍR LIŠKA

Všechno to začalo docela nevinně. Bylo léto, doba prázdnin a do našeho městečka, nudícího se a nečinně podřimujícího uprostřed srpnových veder, zavítali provazochodci. Nebudeme si nic nalhávat, přátelé - samozřejmě, že pro městečko, nepatřící zrovna mezi kulturně vyhlášená a vyhledávaná centra, byl příjezd artistů svátkem, provázeným mezi obyvatelstvem zcela zaslouženou pozorností. Podle toho to pochopitelně též i vypadalo v neděli na náměstí, kde se měly ony avízované kulturně-společenské hody (či snad orgie...? a věřte, že vím, co říkám!) uskutečnit.

Plakáty, pravda, sice hlásaly, že ono dopuštění začne až ve tři hodiny po poledni, ale kdo by, prosím vás, riskoval?! A tak se nedivte, že náměstí bylo zaplněno už hodinu předem...
Špendlík byste se marně pokoušeli procpat davem! A jak by taky ne, když všudy přítomné plakáty, srdečně zvoucí na vpravdě nevídanou podívanou, slibovaly, že při ní bude přítomným stydnout v žilách krev...! Byly prázdniny prázdniny a zrovna jsme neměli nic lepšího na práci, a tak jsme šli. Dcera, švagr a ...já!

Artisté na laně hned od počátku předváděli jeden krkolomný kousek za druhým, které senzace chtivý dav pod nimi sledoval se zatajeným dechem, div že jsme si krky nevykroutili.

Při této napínavé podívané uplynula hodina doslova jako voda, když tu paní, jež celou produkci provázela svým slovem, ventilovaným skrz amplión, ohlásila nevídanou atrakci.

No a teď mě, prosím vás, sledujte velmi pozorně!

Ona atrakce spočívala v tom, že se měla přihlásit některá z odvážných, zde přítomných, dam a dívek, starších 18 let. Ta pak měla vystoupit na laně - ve 20 metrové výšce! - spolu s provazochodci... Abych nezapomněl, další nezbytnou podmínkou bylo, že v sobě nesměla mít ani kapku alkoholu. Kvůli bezpečnosti, prý...

Uplynulo asi tak pět minut a... Nepřihlásila se (jak se dalo konečně čekat) dívka žádná.

"No ták...," ozval se z ampliónu podbízivý hlas. "Nic to není!... Takže kterápak dívka se přihlásí...???"

Po dalších pěti minutách ovšem paní již vůbec netrvala na dívce a připustila, že s nimi může na laně vystoupit třeba i muž.
Nic...
Teď pozor! Sledujete mne, stále pozorně, doufám?!

Nevím sice proč, ale k úžasu všech a především k mému zděšení, se z davu najednou ozvalo zvolání: "Tady! Tady...!" což mě udivilo ještě více, neboť ve volajícím se mi podařilo bleskově identifikovat naprosto bezpečně sám sebe! A ještě k tomu jsem se jakýmsi periférním viděním sledoval, jak se prodírám davem směrem k povykující paní. Dceru jsem předtím pro jistotu svěřil švagrovi. Paní-vábnička toto mé počínání komentovala radostnými výkřiky typu:

"Hleďme, hleďme! Hrdina!" řvala ženština do ampliónu jako na lesy. "Tady se nám hlásí odvážný mladý muž!"

Když jsem pak na její pokyn přistoupil blíže, popadla mě za ruku, přitáhla k mikrofonu a loudila:
"S"Sdělte nám, hrdino, laskavě své jméno, věk...," což jsem jako ve snách skutečně učinil. Nato se mne paní ještě přeptala zdali jsem nic nepil. Pokud ano, sdělila mi, nemohl bych vystupovat na laně - mohl bych třeba i spadnout.
Děl jsem: "Podle toho, že se vám tady hlásím, to musí vypadat, že jsem úplně namol, ale nemám v sobě ani kapku alkoholu..."
Mé sdělení paní očividně potěšilo, načež mne požádala, abych si zul boty. Pak mě přistrčila k provazovému žebříku, končícímu, jak se mi zdálo, až kdesi v oblacích! S vypětím všech sil (jsa v obleku) vydrápal jsem se do výše dvaceti metrů, kde na mne na malé plošince už netrpělivě čekali dva artisté, postavami připomínajícími Laurela s Hardym.
"Buď zdráv!" pravil Hardy a podal mi ruku. Laurel neztrácel čas s bontonem a raději mi hned narazil na oči černou pásku.
"Řekni divákům dole, co vidíš!" zavelel přitom.
"Nic...", špitl jsem zděšeně po pravdě.
"Nahlas!"
"Nevidím NIC...!" zavřeštěl jsem, až se stožár, na jehož temeni plošina stála, zakymácel.
"Správně!" podotkl Laurel a uvázal si pásku přes oči.
Oddechl jsem si. To bylo nejspíš všechno, co jsem měl tady nahoře dělat, napadlo mne. Spokojeně se tedy rozhlížím z dvacetimetrové výšky. Tedy rozhled je tu velice slušný - nad střechami domů na náměstí je vidět až daleko do kraje...
Mezitím Laurel odkudsi vyštráchal kolo a s páskou na očích přejel po laně na druhou stranu a pak zase nazpátek. Ale to je jeho věc. Já se mám k pomalu odchodu. Když už jsem tu skončil.
"Ale kampak? Kampak??!" zabrzdí mě v rozletu Hardy. "Ještě jsme neskončili...!" ušklíbl se. Pak pravil cosi, co mi vyrazilo dech. "Tvé číslo teprve přijde..."
No, děkuji pěkně. Ale, já osel, vlezl jsem tu přece docela dobrovolně!
"Řekni mi raději," vyzvídá Hardy, "kolik vlastně vážíš?!" Nač mu to asi bude, uvažuji.
"Sedmdesát tři..." krčím rameny.
Mávl rukou. "Měli jsme tu i pětadevadesátikilové!"
No, to je docela možné, když to říká, ale proč mi to vlastně říká?!
"Věc se má totiž takto," vysvětluje Hardy. "Já se sehnu a ty se mi vyhoupneš na ramena. No a pak už tě jenom přenesu na druhou stranu..."
"...!..." přelétl jsem očima zděšeně prázdný prostor, dělící nás od druhé strany.
"Žádné strachy!" Hardy mě plácl přátelsky do zad, až jsem málem sletěl z plošiny. Myslel jsem v té chvíli jen na to, že mne teď pozoruje půlka městečka - včetně mé dcery - a že z toho budou mít všichni strašnou jundu, až sidělte nám, hrdino, laskavě své jméno, věk...," což jsem jako ve snách skutečně učinil.

KOMU ZVONÍ VANA-KDOVÍ PROČ

6. září 2016 v 13:42 | JARDA LIŠKA.
...Zastavil se u budovy, jejíž stěny byly posety celou řadou nápisdů, hesel, i malůvek, jejichž autoři je buďto vyryli něčím ostrým a tvdým do omítky, nebo je vyvedli v barvě, nejčastěji spreji..
Nedalo mu to a začetl se do hlášek na zdi. S jedněmi bez výhrad souhlasil, s dalšími by polemizoval, kdyby o to někdo měl zájem, další ho přiměly k zamyšlení, nad některými se pobaveně rozesmál...
Pak odběhl domů a za chvíli byl nazpátek, se prejem v ruce. Nemeškal a hned začal vytvářet nápis: "SLÁDEK DO ŘI...."
Dál se nedostal, neboť byl uprostřed slova napaden mladými výrostky, kteří mu pomocí pěstí, kopanců i plivanců vysvětlili, že se jim jeho nápis absolutně nezamlouvá...!
A přitom chtěl jenom napsat:
SLÁDEK DO ŘÍDÍCÍ SFÉRY....

KOMU ZVONÍ VANA-SMOLAŘ

3. září 2016 v 8:59 | jarda LIŠKA
NEVÍM PROČ, ALE KAMARÁD AFONS je rozeným smolařem. Ať totiž dělá, co chce, je z toho šílený trapas...
Například, v naši závodní jídelně si označíme předem jídlo na den následující a tu se stalo, že při výdeji obědů se k Alfonsovi otočila před ním stojící obstarožní kolegyně a s milým úsměvem na rtech ALFONSI PODÁVALA jídelní lístek na následující den.
"Pane kolego, byl byste tak laskav a přečetl mi byste mi to? To víte, jsem už trochu postarší dáma..."
Alfons se chystal ujistit kolegyni, že každý pozná na první pohled, že je dámou a že by ji nehádal nějaké stáří, vždyť opravdu ještě je docela mladicí.!
Co však vypadlo z jeho úst, překvapilo především jeho samotného........
"DÁMA," PRAVIL ALFONS S ÚSMĚVEM, "TO SNAD NE?!"

KOMU ZVONÍ VANA-LEPŠÍ NEŽ KALKULAČKA

1. září 2016 v 16:48 | JARDA LIŠKA
RETRO

PŘÁTELÉ, UŽ JSTE SLYŠELI TEN VTIP: JAKÝ JE ROZDÍL mezi Lukášem a kalkulačkou? Veliký. Lukáš má více funkcí! HAHAHAHA... No a ten Lukáš jsem, prosím pěkně, já...
To je jedna strana mince! Podívejme se na tu druhou stranu.
To bylo tak-nastoupil jsem do podniku, v němž pracoval i můj otec. Byl jsem zapojen v pracovním cyklu, když za mnou přišel jeden z nových kolegů a pozval mě na schůzi Svazarmu... Přišel jsem tedy a nestačil se divit...!
Jedním z bodů jednání bylo přijetí nového člena. Byl jsem přijat jednohlasně...Dále bylo třeba najít nového jednatele, které se uvolnilo-opět jsem byl přijat jednohlasně...! To díky tomu, že tady pracoval můj otec, děda, všichni se osvědčili, a tak, proč hledat někoho lepšího, že!? KDO JE PRO? SAMOZŘEJMĚ - VŠICHNI....
Zdálo se mi to? Měl jsem dojem jako by si někteří i oddechli....
Nedlouho nato mě pozvali na jednání ČSTV, SSM, ROH, ČSVTS........ VŠUDE mě vítali, řekněme, s otevřenou náručí, i nějatá ta funkce se našla!
A tak jsem se zapojil (viz děda a otec) - jsem aktivním včelařem a zahradkářem, ovšem, taky fotografem...
Jen jedna věc mě mrzí, přátelé - jak to, že na mě stále zapomíná SVAZ ŽEN.....?