Září 2016

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY -UMĚNÍ NASLOUCHAT

30. září 2016 v 17:06 | JARDA LIŠKA.
UMĚNÍ NASLOUCHAT

S NÍ JSEM SE CÍTIL VŽDY DOBŘE A UVOLNĚNĚ. MOHL JSEM PŘED NÍ ZPÍVAT, VYPRÁVĚT VTIPY, NEBO BÁSNĚ A ONA MĚ POZOROVALA SVÝMA POMNĚNKOVÝMA OČIMA, VŽDY TAK POZORNÝMA A PLNÝMA POROZUMĚNÍ.
NAVÍC NIKDO JINÝ ZE VĚCH ZNÁMÝCH MĚ NEPOSLOUCHAL ANI NESLEDOVAL TAK JAKO ONA...NIKDY MĚ NIKDO DOSUD NEPOSLOUCHAL, TAK JAKO ONA. VYPRÁVĚL JSEM JI O SVÉM DĚTSTVÍ, O LIDECH, O MÝCH VELKOLEPÝCH PLÁNECH, KTERÉ JSEM USKUTEČNIL, I TĚCH NEVYDAŘENÝCH...
A ONA JEN POSLOUCHALA, MLČELA. VYPRÁVĚL JSEM JI O PENĚZÍCH, LÁSCE. ONA SE ANI TROCHU NEPOŠKLEBOVALA, NEKŘIČELA DOKONCE SE MÍSTY POUSMÁLA, TAKY JSEM VYTUŠIL JISTÉ I JAKÉSI SYMPATIE-A JÁ JSEM PŘED NÍ CHODIL NA RUKOU, ZPÍVAL JSEM JI ČETL VERŠE...
DĚLAL JSEM VŠE JEN, ABY JE NEUSTÁLE USMÍVALA...A JI, MÉ DCEŘI BYLY CELÉ TŘI MĚSÍCE......

KOMU ZVONÍ VANA - BENZIN 2

28. září 2016 v 8:48 | JARDA LIŠKA


Aha," snažím se zachovat klid. "Tak raketu byste chtěl?! Hm... A je vám jedno jakou, nebo snad chcete přímo Scud anebo raději SS20...???"
"Nne! Nne-chci je... Já pot-tře-buj-ji ra-ke-tu... víš! Abych m-mohl t-tam...!!!" ukázal přímo nad sebe. "T-tam na h-věz-du Logostar... D-do-m-mů... Víš..."
No, co jsem říkal - blázen! A zfetovaný!
Uvažuji, jak mám muže nejlépe uklidnit, a tak mu tedy opatrně vysvětluji, že jsme právě v Kanadě a že nejbližší rakety mají buďto Američané na Kennedyho mysu, anebo též Rusi... Jenže, dodávám, ono je to všechno strašně daleko, tam já prostě nemohu se svým letadélkem doletět! Nakonec jsem ještě prohlásil:
"Takže, jak sám vidíte, asi mne budete muset zastřelit, ale já vám opravdu nemohu pomoci! Jenže, když mě zastřelíte, zřítíme se i s letadlem a zabijeme se oba!" Což by pro mne nebylo zas až tak nejhorší - když už budu jednou zastřelený, že... Já jen, aby bylo jasno - tak se na blázny musí - klidně a trpělivě!
"Jjá nne-chci stříl-let!... Já ch-chci ra-ke-tu..." mlel pořád dokola chlápek a pak už jen cosi ševelil o tom, že už nemá dost energie a... Nato se mne ještě zeptal, kdeže tedy vlastně ty rakety jsou?
Už jsem toho měl dost, což snad chápete. Letěli jsme právě na jih, a tak jsem jen tak, bez rozmyslu, máchl rukou kamsi za sebe (jak jsem později zjistil, bylo to směrem na východ, nebo tak nějak).
"Asi tam někde..." prohlásil jsem.
Chtěl jsem dodat ještě i něco jiného, ale koukám se a on vám
nikde! Chápete to? Najednou tu sedím v kabině zase jen já sám, jako by se vůbec nic nestalo...
Chvíli jsem o věci uvažoval, ale pak jsem nad tím mávl rukou. To bude asi tou nevhodnou večeří! Člověka pak mívá strašně pitomé vize.
Nazítří, když jsem listoval v novinách, padla mi do oka taková celkem kratičká zprávička o tom, že se Rusům z toho jejich Bajkonuru ztratila za záhadných okolností (!) jedna raketa.

Bude to určitě náhoda, říkám si. Na druhé straně ale - kdoví...!??

KOMU ZVONÍ VANA--BENZIN

27. září 2016 v 15:37 | JARDA LIŠKA
Byly to halucinace...?!

Vyjel jsem se svým letadélkem kupředu směrem na runway a zabočil doprava. Runway se v teď táhla přímo přede mnou a já tu seděl u kontrolního panelu a čekal jsem až dostanu z věže pokyn, že mohu vyrazit. Bylo mi však jasné, že na okamžik, než mi bude povoleno vzlétnout se svým dvoumotorovým letadélkem, schopným bez problémů poskytnout veškerý konfort až pěti pasažérům, včetně pilota, v němž jsem však seděl jen já sám, si budu muset ještě nějakou tu chvilku počkat.
Byl totiž pátek večer a na letišti měli strašný nával. Do dáli se táhnoucí runwaye doslova praskaly ve švech pod náporem všech těch letadel a letadélek, čekajících poslušně v nekonečných řadách na to, až na ně přijde řada...
Hřadoval jsem tedy u řízení a v duchu litoval, že jsem si dal k večeři tak tučný steak a k němu ještě to pivo, ale znáte to, že, obchodní jednání, zákazník je zákazník, a pak... No, jedním slovem, byl jsem prostě hluboko ponořen do svých myšlenek, když tu náhle se zničehonic otevřela dvířka po mé pravici a ke mně si "přisedl!" jakýsi chlápek s pistolí v ruce!!!
"Na Kubu...?!" tážu se ho s ironií v hlase.
Chlápek nic.
"Jářku," zvýším hlas. "Vy asi nejspíš budete chtít do Havany, že?"
Bylo mi naprosto jasné, že to bude nejspíš nějaký ten levicově orientovaný pošuk, v čemž mne silně utvrzoval i jeho vzhled. Byl asi tak šest stop vysoký, oděný v pomačkaný světle šedivý oblek, jaký dostanete zcela jistě za deset dolarů v každém druhém krámě s konfekcí a v obličeji vypadal, chápete doufám, co chci říct, zhruba stejně jako ten jeho oblek! Pod nosem měl knírek ze světlého chmýří, které mu pokrývalo i temeno hlavy. No a zpod toho porostu na mne upřeně civěly dvě vodnaté vypoulené oči barvy - šedomodré?! Kdoví.
Neříkal však zhola nic.
Vyhodit jsem ho, to jistě sami uznáte, vzhledem k již zmíněnému kanonu, jimž na mne po celý čas mířil, dost dobře nemohl a navíc se ze sluchátek ozvaly příkazy z věže:
"... L749 - na start!... Start povolen..."
No, a protože ve svém letadle na oslovení L749 slyším, musel jsem startovat, třebaže mi právě hlava dělala kotrmelce vpřed i vzad současně! Letoun se kodrcavě rozběhl po runwayi a krátce nato už stoupal do oblak.
"Tak už jste se rozhodl?" otáčím se potom ke svému spolucestujícímu. "Chcete do té Havany - nebo ne?!" Byla to však, aby se tak řeklo, pouze řečnická otázka. Pokud by tam totiž skutečně chtěl, měl by smůlu, protože tohleto letadélko prostě při vší snaze tak daleko dolétnout nemohlo...! Než jsem mu však mohl věc vysvětlit, že odtud z Toronta..., muž velmi tiše pravil:
"Já nne-chci do H-Hav-van-ny!!!... Nej-j-sem bláz-zen!...Jjá ch-chci jen ra-ke-tu...!"

No prosím, napadá mě. Kdyby to byl komunistický idealista, no budiž, čert ho vem! Ale on je to prostě nějaký magor... A jak se zdá, bude taky i docela pěkně zfetovaný...!

KOMU ZVONÍ VANA - LOUPEŽ

27. září 2016 v 15:31 | JARDA LIŠKA
Byly to halucinace...?!

Vyjel jsem se svým letadélkem kupředu směrem na runway a zabočil doprava. Runway se v teď táhla přímo přede mnou a já tu seděl u kontrolního panelu a čekal jsem až dostanu z věže pokyn, že mohu vyrazit. Bylo mi však jasné, že na okamžik, než mi bude povoleno vzlétnout se svým dvoumotorovým letadélkem, schopným bez problémů poskytnout veškerý konfort až pěti pasažérům, včetně pilota, v němž jsem však seděl jen já sám, si budu muset ještě nějakou tu chvilku počkat.
Byl totiž pátek večer a na letišti měli strašný nával. Do dáli se táhnoucí runwaye doslova praskaly ve švech pod náporem všech těch letadel a letadélek, čekajících poslušně v nekonečných řadách na to, až na ně přijde řada...
Hřadoval jsem tedy u řízení a v duchu litoval, že jsem si dal k večeři tak tučný steak a k němu ještě to pivo, ale znáte to, že, obchodní jednání, zákazník je zákazník, a pak... No, jedním slovem, byl jsem prostě hluboko ponořen do svých myšlenek, když tu náhle se zničehonic otevřela dvířka po mé pravici a ke mně si "přisedl!" jakýsi chlápek s pistolí v ruce!!!
"Na Kubu...?!" tážu se ho s ironií v hlase.
Chlápek nic.
"Jářku," zvýším hlas. "Vy asi nejspíš budete chtít do Havany, že?"
Bylo mi naprosto jasné, že to bude nejspíš nějaký ten levicově orientovaný pošuk, v čemž mne silně utvrzoval i jeho vzhled. Byl asi tak šest stop vysoký, oděný v pomačkaný světle šedivý oblek, jaký dostanete zcela jistě za deset dolarů v každém druhém krámě s konfekcí a v obličeji vypadal, chápete doufám, co chci říct, zhruba stejně jako ten jeho oblek! Pod nosem měl knírek ze světlého chmýří, které mu pokrývalo i temeno hlavy. No a zpod toho porostu na mne upřeně civěly dvě vodnaté vypoulené oči barvy - šedomodré?! Kdoví.
Neříkal však zhola nic.
Vyhodit jsem ho, to jistě sami uznáte, vzhledem k již zmíněnému kanonu, jimž na mne po celý čas mířil, dost dobře nemohl a navíc se ze sluchátek ozvaly příkazy z věže:
"... L749 - na start!... Start povolen..."
No, a protože ve svém letadle na oslovení L749 slyším, musel jsem startovat, třebaže mi právě hlava dělala kotrmelce vpřed i vzad současně! Letoun se kodrcavě rozběhl po runwayi a krátce nato už stoupal do oblak.
"Tak už jste se rozhodl?" otáčím se potom ke svému spolucestujícímu. "Chcete do té Havany - nebo ne?!" Byla to však, aby se tak řeklo, pouze řečnická otázka. Pokud by tam totiž skutečně chtěl, měl by smůlu, protože tohleto letadélko prostě při vší snaze tak daleko dolétnout nemohlo...! Než jsem mu však mohl věc vysvětlit, že odtud z Toronta..., muž velmi tiše pravil:
"Já nne-chci do H-Hav-van-ny!!!... Nej-j-sem bláz-zen!...Jjá ch-chci jen ra-ke-tu...!"
No prosím, napadá mě. Kdyby to byl komunistický idealista, no budiž, čert ho vem! Ale on je to prostě nějaký magor... A jak se zdá, bude taky i docela pěkně zfetovaý.

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-KOUPEL

27. září 2016 v 15:13 | jarda LIŠKA.
Osvěžující koupel
Po horské tůře, lokalizované do oblasti Rajce, přišlo všem účastníkům vhod, že jsme narazili na termální koupaliště. Bylo to sice za dost chladného počasí, ale náš horský vůdce nás ujistil, že se jedná o oblast, kde voda, vyvěrající ze země, je -prý- tak horká, že zde opatrnější návštěvníci před tím, než do vody vstoupí, ponoří do ní nejdříve vajíčko a počítají, jestli se do 5 minut uvěří na tvrdo... Dá se zde, podle něj, koupat za každého počasí.
Neměli jsme s sebou ani plavky, avšak tento problém nám pomohla vyřešit paní v pokladně, která nám s úsměvem za 20 korun každému plavky půjčila.
Lidé zde byly vesměs veselé kopy, jak jsme záhy zjistili, neboť se na nás smál každý, koho jsme potkali.
Z kabinky jsme vyšli v plavkách k bazénu jen se sebezapřením. Před očima jsme měli vidinu horké koupele. Radostně jsme též i kvitovali, že máme bazén sami pro sebe. Nikdo se zrovna nekoupal.
Zato nedaleká terasa byla zaplněna početnou řadou lidí, kteří nás s úsměvem, jak jinak, pozorovali. Zvedlo nám to náladu. I my jsme se začali usmívat!
Přítel Hugo se nedočkavě vrhl po hlavě do bazénu. Jedna celá dvě desetiny sekundy byl ve vodě, načež urychleně opustil bazén. Jeho kůže připomínala svým zbarvením oblohu, veškeré ochlupení na něm bylo zježeno. Jeho usmívající se ústa vydávala rytmicky cvakavý zvuk.
Žel, ukázalo se, že to, co jsme považovali zprvu za úsměv, byla obyčejná křeč - cvakavý zvuk vydávaly jeho zuby...
Sáhli jsme si do bazénu a přestali jsme se divit. Voda neměla kýžených 30 stupňů (nebo i více), ale asi tak stupňů pět. K úplné spokojenosti nám tu chyběla jen ledová tříšť. Otrlejší Eskymák by si tu přišel na své!
Když se nám Hugovi podařilo asi tak po hodině rozmluvit jeho sebevražedné úmysly a vpravili jsme do něj tři grogy, měli jsme vyhráno. V té době se už taky netřásl jako osika, ani tolik necvakal zuby...
Časem jsme taky pochopili, proč se na nás všichni tak usmívali. Hold, jsme národ dobromyslný a přející.
A že v termálním - tepelném - koupališti byla tak studená voda? Inu, pět stupňů je konceckonců taky, NO NE...

KOMU VONÍ HRANA--ROZHŘEŠENÍ

27. září 2016 v 15:07 | JARDA LIŠKA
Rozhřešení

Jaromír Liška

Ulicí kráčí za svým posláním důstojným krokem kněz. Plně je ponořen do meditace nad tímhle, anebo snad támhletím, kdopak ví. Náhle do něj málem vrazí udýchaný klučina, který se vyřítil odkudsi z postranní uličky. Sotvaže zahlédne důstojného otce, vrhne se hoch k němu s očividnou touhou v očích.
"Prosím vás, velebný pane," vyráží ze sebe chlapec udýchaně. "Na nic se mne neptejte a co nejrychleji pojďte se mnou...! Na střeše našeho domu je totiž sebevrah!"
Dorazili k nedalekému domu, před nímž se už začínal srocovat nezbytný dav zvědavců. Kněz se autorativně prodral dopředu a tu spatřil na samém okraji střechy třípatrového činžáku zoufalce, už už se chystajícího vrhnout dolů.
"Synu!" zvolal pevným hlasem kněz. "Zadrž! Nepošpiň svou duši smrtelným hříchem!!! Vždyť, ehm, vzpomeň si, že na tebe jistě doma čeká tvá milující žena...!?"
"Pché...!" dolehl k němu ze střechy opovržlivý hlas. "Ta mrcha jedna nevěrná?!"
"Hmmm," nevzdává se kněz. "Inu... budiž. Nicméně, synu, pomni svého zaměstnání... Kdo tě nahradí tam??!"
"Odtud mě právě dnes vyhodili..." povzdechl si sebevrah a už to vypadá, že přece jen skočí dolů. Davem zevlounů proběhla vlna napjatého vzrušení.
"Zadrž!!!" kněz vztáhl ruku směrem ke střeše v rázném gestu. "Uvaž, milý synu, jakou bolest můžeš svým neuváženým činem způsobit třeba svému nejlepšímu příteli?! Na toho jsi jistě nepomyslel, což...?!"
Muž se nahnul přes okraj střechy.
"Pravíte, že jsem nepomyslel na svého nelepšího přítele, důstojný otče?! To víte, že jsem si na něho vzpomněl! Vždyť právě s ním mě má žena podvádí..."
O kněze se právě pokoušejí mrákoty. Nicméně, jde-li o lidský život a jeho možnou záchranu, nemíní se hned tak vzdát.
"Dobře, synu," dí kněz shovívavě. "Tak tedy zkus třeba pomyslet na... svůj oblíbený fotbalový klub - na Slávii. Copak už se nechceš těšit z hry tohoto klubu? Copak tě už nezajímají jeho výsledky...?"
Muž na střeše se zamračil.
"Když já jsem ale Sparťan...!" povzdechl si.
Kněz se zachmuřil.
"Ták?!" sykl mezi zuby. "Sparťan, říkáš?!? Tak víš co, ty Sparťane - klidně si skoč...!!!"

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-LÁSKA

24. září 2016 v 11:45 | jarda Liška
JAK JE TO?

TADY JSOU ODPOVĚDI NA ANKETU: CO JE TO LÁSKA.?
STUDENT- JE TO CHOROBA, KTERÁ SKLÁTÍ VŠECHNY SVÉ OBĚTI NA LŮŽKO...
LÉKAŘ : CHOROBA? KDEPAK, PANE... CHOROBA TO NENÍ! VŽDYT SE NA NEPOUŽÍVAJÍ ŽADNÉ MEDIKAMENTY! SPÍŠE BYCH ŘEKL." LÉKAŘ SE ODMLČEL A VZPOMÍNAL NA TO, CO MU DALO PRÁCE, NEŽ SE MU PODAŘILO STRÁVIT NOC S JEHO MLADOU KOLEGYNÍ...."ONA JE TO NEJSPÍŠ NAMÁHAVÁ PRÁCE....!"
INŽENÝR : TĚŽKÁ PRÁCE, ŘÍKÁTE?! ALE KDEPAK-VŽDYŤ ŽÁDNÁ PRÁCE NEMŮŽE BÝT TAK PŘÍJEMNÁ, ŽE. JE TO PODLE MNĚ DLOUHODOBÝ PROCES......
ADVOKÁT : JAKÝ PROCES, PROBOHA ? TO JE ŠMĚŠNÉ, ČLOVĚČE! TO JÁ BYCH LÁSKU ZAŘADIL SPÍŠE DO UMĚNÍ...!
UMĚLEC : UMĚNÍ! PCHA! TO JE K SMÍCHU...CO JE TO ZA UMĚNÍ, KDYŽ HO MŮŽE PROVOZOVAT KAŽDÝ...BEZ SEBEMENŠÍHO TALENTU ? TO JÁ ŘÍKÁM, ŽE JE TO VĚDA...
PROFESOR: O JSTE TEDY NA OMYLU...URČITĚ TO NENÍ ŽÁDNÁ VĚDA! TO JSTE NA OMYLU. TO PŘECE MŮŽE PROVOZOVAT KAŽDIČKÝ STUDENT.... A JÁ NEMOHU

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-UFONI

24. září 2016 v 8:13 | jarda LIŠKA


Cestoval jsem tehdy za svými obchodními povinnostmi a jako nejvýhodnější spojení se mi jevil právě tento vlak, ve kterém právě sedím. Naproti mne v kupé sedí, jakýsi upravný starší muž, řekl bych kolem šedesátky, náležitě šedovlasý, spíš menší než vyšší, na nose brýle a čte si. Žádné noviny, nic takového, ale jakousi knihu s notně ohmatanými deskami.

Já sám si bezděky pročítám všelijaká obchodní lejstra, kontroluji faktury, objednávky, dodací listy, listuji v diáři, a tak, jak už to tak my obchodníci občas děláváme. Znáte to, že...?!
On, jak jsem si všiml, snad dvakrát nebo třikrát, co já vím, mlčky zvedne oči od své knihy, chvíli hledí kamsi mým směrem, ale při bližším pozorování, konstatuji, že je duchem zcela mimo, i když, tak alespoň soudím, jeho zraky jakoby cosi úpěnlivě hledaly, kdoví. Taky se mi to může jenom zdát. Koneckonců, říkám si, vlastně mi do toho vůbec nic není...
Po čase jsem si znovu všiml toho jeho pohledu kamsi do neznáma a navíc mne upoutaly i jeho tváře, řekl bych, že až přespříliš rudé,jak je jinak celý až mrtvolně bledý. A vlastně celé mužovo vzezření nasvědčovalo tomu, že se právě asi necítí nic zvlášť dobře, spíše naopak.
Párkrát se naše pohledy setkaly, ale sedíme tam a mlčíme.
Ve chvíli, kdy - jak soudím - je mu už nejspíš opravdu dosti zle, už to nevydržím a vyhrknu:
"Vím, že mi do toho nejspíš nic není, pane, ale mám takový pocit, že... tedy... ehm... chci tím říct, cítíte se dobře?!... Není vám nic??! Myslím, není vám třeba špatně, nebo tak něco na ten způsob...?!"
Muž neřekl nic, jen se na mne, ale to se mi snad mohlo jen zdát, jakoby malilinko pousmál, chápete, jen tak docela plaše, jakoby omluvně, hrome, víte, co tím chci říct, že!
Mezitím trochu zpopelavěl a už vůbec nevypadá dobře.
"Opravdu vám nic není?" starám se. "Určitě bych tady někde sehnal nějakého doktora, nebo tak...! Co říkáte...?" vnucuji se a vlastně nevím ani proč.
Tu mne muž obdařil jakýmsi dalším omluvným úsměvem a zaševelil tak tiše, jak jen to snad šlo.
"Vy mi nepomůžete, příteli! Nikdo mi už nemůže pomoci!!!" vysvětluje mi.
"Přišel totiž můj čas rozpadu, víte!? Snad vám nebude vadit, že... Já totiž právě umírám...!!!"
Nato si z očí sundal ty své silné brýle, odložil je na pultík pod oknem a já si s hrůzou uvědomil, že na mne hledí jeho tvář, která v očních důlcích nemá ale vůbec naprosto nic!!! Zato ze skel brýlí na stolečku na mne hleděl pár jeho nepřítomných očí...!
Dříve, než jsem se stačil vyrovnat s prvotním šokem, byl už tu druhý. Zcela naprosto tiše - jak mne morbidně napadá: jako listí na podzim - mu z hlasy dolů klouzají jeho šedé vlasy. Padají tiše, důstojně, hrůzostrašně...!
Téměř současně si všímám, jak se mu na tvářích, na rukou, všude, kde má holou kůži a hádám, že vlastně po celém těle, začíná pokožka krabatit a po chvílí z něho začínají, jak bych tak řekl, odkapávat kusy masa, asi tak jako vosk z hořící svíce... Zakrátko se celá jeho postava začíná bortit a zůstávají tu jen ty jeho děsivé brýle, pár bot a hromada jeho svršků...
Po celý čas jsem na něj hleděl se stále rostoucí hrůzou. Zprvu jsem nebyl schopen reagovat vůbec nijak! Až za hodně dlouhou chvíli jsem ze sebe vyrazil sérii jakýchsi neartikulovaných zvuků a pak... Pak jsem konečně omdlel.
Když jsem se probral, ležel jsem na sedadle, kolem mne dav lidí, přilákaných sem, mým předchozím řevem a kdosi, z koho se pak vyklubal lékař, mne šetrně popleskával po tváři.
"Halo, pane..." volal doktor. "Slyšíte mě?! To tak, hrome, už se konečně proberte...!"
"Tam..." ukázal jsem směrem k protějšímu sedadlu, na které jsem ovšem nemohl vidět skrze to lidské srocení. "Tam...!!!"
"Já nechápu. Co tam má být?!" ptal se doktor.
Popsal jsem mu a vlastně všem své předchozí zážitky, ale bylo na nich jasně vidět, že mi nevěří.
Přímo z vlaku jsem byl odvezen na jakési nervové sanatorium, prý na docela slušné úrovni, nevím. Říkali, že jen na vyšetření. Lékař usoudil, že to tak bude lepší. Já jsem totiž trval na svém, ale nikdo z lidí, kteří se do mého kupé seběhli, tam (mimo mne) zhrouceného na sedadle, nic neviděl!!! Doktor usoudil, že jsem z neznámých důvodů, nejspíš z přepracování, prožil jakýsi silný šok, a tak... V žádném případě, tak říkal, mi to nemůže uškodit...
Seděl jsem v pracovně primáře sanatoria a podrobně, i když dosti rezignovaně, jsem mu líčil vše, co se ve vlaku událo.
"Nejspíš mi nebudete věřit," řekl jsem závěrem. "Jako ti před vámi..."
"Hmmm...," řekl lékař neurčitě. "Právě naopak, příteli! A, jak to tak vypadá, nejspíš si vás tu budeme muset nechat, vážený! A na hezky dlouho...! Především proto, že vám nejen věřím, ale dokonce vím, že mluvíte pravdu..."
"Nejspíš mi nebudete věřit," řekl jsem závěrem. "Jako ti před vámi..."

"Hmmm...," řekl lékař neurčitě. "Právě naopak, příteli! A, jak to tak vypadá, nejspíš si vás tu budeme muset nechat
Tu jsem si h[M1] o teprve pořádně prohlédl. Naproti mně seděl starší muž, okolo šedesátky, náležitě šedovlasý, spíše menší, než vysoký, na nose silné brýle, které si právě bezděkým gestem sundal a odložil na stůl. Zpoza silných skel na mne hleděl pár očí. Pohlédl jsem do tváře s prázdnými očními důlky a pochopil jsem...


KOMU ZVONÍ VANA-EKOLOGICKÁ

24. září 2016 v 7:34 | jarda LIŠKA

EKOLOGICKÁ

Toho dne starousedlíci kroutili ustaraně hlavou a s obavami pohlíželi k obloze. Tohle dusno a černé, kovově se lesknoucí mračna, visící nízko nad krajinou, to věru nevěští nic dobrého. Raději se nepouštět nikam daleko do kraje. Bude slota...!


K večeru to skutečně přišlo. Nikdo ale dohromady neví, co se to tehdy vlastně stalo. Mraky se, podle těch několika očitých svědků, jakoby na chvíli rozestoupily a vzniklou štěrbinou sjel k zemi oslnivý pruh prapodivně fosforeskující záře, ale blesk to, na mou věru, nebyl, dušovali se svědci. Hrálo to však celou škálou pastelových barev.

Ozval se taky drnčivý zvuk, zpočátku slabší, postupně však nabývající na intenzitě. Po chvíli se zvedl vichr a zohýbal i ty nejsilnější kmeny; v místech se slabšími stromy se rázem vytvořily ohromné polomy! Rvalo to střechy domů, támhletomu to dokonce odneslo i plot, jinému, Jaksejenjmenuje, to zas obrátilo auto na střechu...

Úplný konec světa!

Někteří starší lidé se začali dokonce i modlit nebo se alespoň ustrašeně pokřižovali.

Pak se nad krajinou rozezněl nesnesitelně ohlušující, řinčící, rachot - asi tak, jako kdyby se vám na zem rozsypala hromada poklic.

Náhle řinkot opět utichl, pruh světla se současně vytratil z oblohy, úplně, jako když zhasnete baterku a... a byl klid! Člověk by si byl málem myslel, že se vlastně vůbec nic nestalo.

Lidé pomalu a hlavně nedůvěřivě vycházeli ze svých domovů. Nechápavě se po sobě rozhlíželi. Všem bylo možno z očí vyčíst jednu jedinou otázku - co se to, proboha, vlastně dělo? Nikdo však neznal - alespoň prozatím - kloudné vysvětlení. A tak se okamžitě přikročilo k inventuře napáchaných škod.

Pojišťovny budou mít radost...

Vlastně, málem bychom zapomněli. Byli tady tři tvorové, doufejme, že nebudou mít nic proti tomuto pojmenování, jimž byl původ toho všeho nadělení znám. Ba, co víc. Sami se na něm aktívně podíleli. Na jejich obranu však dlužno dodat, že si vůbec neuvědomovali, co vlastně páchají. Po pravdě řečeno, měli v dané chvíli svých starostí až nad hlavu...!

Byli to tři zajímaví tvorové: tvarem připomínali vajíčko s nožičkami a tykadélky, jestli si to umíte představit. Asi tak okolo metru co do výšky. A vše to hrálo do fialova...

To, co jim působilo nemalé problémy, byl jejich létající talíř, který však byl dosud v záletu - a bylo to na něm znát! Jeho letové vlastnosti totiž nebyly na bůhví jaké úrovni.

Trojice letěla ovšem původně kamsi zcela jinam, leč nakonec byla ráda, že mohla nouzově přistát v oblasti Beskyd - jak si zjistili později. No, a především díky jejich bláznivému stroji teď přijdou pojišťovny na buben.

Před přistáním se jim podařilo ještě sežehnout kus lesa o ploše slušných pár hektarů.

Jejich veliteli, jménem Pako, se hrůzou zkřížila tykadélka na a zoufale vyhlížel sled věcí příštích. Tak si věru závěr expedice nepředstavoval - přistanovanou neplánovaně na úplně neznámé planetě a ještě tu způsobí i takovou škodu na lesním porostu.

Na plastikovém monitoru starostlivě Pako ohlíží oblast pohoří, na němž právě přistáli. Posléze se ale uklidnil. Alespoň částečně.

Tak vida, říkal si, když se mu na monitoru zjevoval jeden kopec s rozsáhlými holinami za druhým. Nejsme první, komu se povedl podobný kousek!!! Připomíná mi to tu dost silně povrch Měsíce...

po přistání svolal Pako k poradě i zbylé dva kolegy, jimž byla na rodné planetě Freon přisouzena jména Eko a Deko, a nikterak se před nimi netajil se svými obavami.

Jak totiž před chvíli zjistil v databázi UFO-DAT, jedná se o planetu jménem ZEMĚ. A byly to zrovna údaje o složení atmosféry, chemickém i mineralogickém složení planety, i o stavu flóry a fauny, které jej zcela oprávněně naplnily neklidem.

"Přátelé," tak pravil Pako smutným, nicméně odhodlaným hlasem. "Ocitli jsme se na planetě Země, již, jak jsem se dozvěděl, obklopuje atmosféra, jejíž převážnou část tvoří kyslík s dusíkem. Zdejší tvorové, takzvaní lidé, se živí různorodou potravou rostlinného i živočišného původu! Napájejí se jakousi vodou...!!!" velitel starostlivě pokýval hlavovou částísvé elipsovité postavičky.

"Co vlastně budeme jíst, pít a dýchat, až nám dojdou naše zásoby mazutu, ropy a oxidu siřičitého, to přátelé, nevím!!!" tak děl Pako, smutně přesmutně sktříhajíc tykadélky.

"Náš osud je - zdá se - zpečetěn!!!"

Nicméně, hlavně z vědeckého zájmu, vyslal Eka - při zachování všech hygienicko-epidemiologických a hermetických opatření - k nedaleké řece, aby zde provedl analýzu té takzvané vody. Deko analyzoval zemskou atmosféru. A sám Pako se pokusil navázat spojení s rodnou planetou Freon, kam chtěl odeslat nikterak potěšitelnou zprávu o jejich svízelné situaci. Ještě však, než se mu podařilo navázat spojení, objevil se v kabině Eko, ústní otvor nastaven do radostné polohy.
"Podívej se, Pako!" děl radostně, ukazuje veliteli detekční přístroj. "Jak vidět, zdejší takzvaná voda obsahuje z osmdesáti procent mazut, topné oleje a ropu... Zde je toho plno v každičké řece a u nás to musíme tak pracně vyrábět!!!"
Ale to už tu byl i Deko a rovněž i jemu tykadla jiskřila samým nadšením.
"Rozbor ovzduší nad normál - 70 procent oxid siřičitý, zanedbatelně kyslíku a dusíku..." hlásil, ukazuje veliteli trigitální analyzátor.
Pako zajásal. Vida, jak je život na Zemi báječný...!

Zanedlouho nato vyslal na rodný Freon zprávu:
Vyšlete posily! Planeta Země oxidem siřičitým, mazutem a ropou oplývá! Prostě - VESMÍRNÝ RÁJ...



OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-TOKYO EXPRES

20. září 2016 v 16:02 | jarda LIŠKA

VLAHÉ TEPLO svěžího rána se změnilo v překrásný letní den. Slunce z oblohy zalévalo krajinu svými rozpálenými paprsky, což s povděkem kvitovala řada šťastlivců, vystavujících svá těla slunečnímu jasu na březích řek, rybníků, přehrad a koupaišť...
Ovšem tento přepych nám v kanceláři, připomínající spíše saunu, nám dopřán nebyl! Vedro k zalknutí, pozotvíraná okna i dveře při vší snaze na tomto stavu nic nezmohla.
BZZZ... vletěla dovnitř moucha a hned o sobě dala patřičně vědět. Sotva se totiž stačila zorientovat v prostoru, ze všecho nejvíc ji zaujalo potem zalité, lesknoucí se lysé temeno kolegovy lebky, na němž se, přes kolegovy intenzivní protesty usadit...!
Když si kolega nějakou chvíli zalaškoval s muškou, otočil se ke mně se slovy: "Pane kolego," děl slovy plnými medu, což u něj nikdy nevěštilo nic dobrého.
"Jistě jste už slyšel o těch japonských superexpresech, že?!" Když jsem pokrčil rameny, usmál se a pokračoval: "No, sláva! A oni tam, prý, mají jednoho zřízence, , který nedělá nic jiného, než že s plácačkou prochází celou tou soupravou a na požádání zabíjí mouchy...!" prohlásil kolega zádumčivě, načež mi věnoval dlouhý pohled - až mě, i přes to horko, zamrazilo.
"No..." prohlásil kolega. "Jak se tak na vás dívám, tady byste se této činnosti mohl věnovat právě vy.........."