Září 2016

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY -UMĚNÍ NASLOUCHAT

30. září 2016 v 17:06 | JARDA LIŠKA.
UMĚNÍ NASLOUCHAT

S NÍ JSEM SE CÍTIL VŽDY DOBŘE A UVOLNĚNĚ. MOHL JSEM PŘED NÍ ZPÍVAT, VYPRÁVĚT VTIPY, NEBO BÁSNĚ A ONA MĚ POZOROVALA SVÝMA POMNĚNKOVÝMA OČIMA, VŽDY TAK POZORNÝMA A PLNÝMA POROZUMĚNÍ.
NAVÍC NIKDO JINÝ ZE VĚCH ZNÁMÝCH MĚ NEPOSLOUCHAL ANI NESLEDOVAL TAK JAKO ONA...NIKDY MĚ NIKDO DOSUD NEPOSLOUCHAL, TAK JAKO ONA. VYPRÁVĚL JSEM JI O SVÉM DĚTSTVÍ, O LIDECH, O MÝCH VELKOLEPÝCH PLÁNECH, KTERÉ JSEM USKUTEČNIL, I TĚCH NEVYDAŘENÝCH...
A ONA JEN POSLOUCHALA, MLČELA. VYPRÁVĚL JSEM JI O PENĚZÍCH, LÁSCE. ONA SE ANI TROCHU NEPOŠKLEBOVALA, NEKŘIČELA DOKONCE SE MÍSTY POUSMÁLA, TAKY JSEM VYTUŠIL JISTÉ I JAKÉSI SYMPATIE-A JÁ JSEM PŘED NÍ CHODIL NA RUKOU, ZPÍVAL JSEM JI ČETL VERŠE...
DĚLAL JSEM VŠE JEN, ABY JE NEUSTÁLE USMÍVALA...A JI, MÉ DCEŘI BYLY CELÉ TŘI MĚSÍCE......

KOMU ZVONÍ VANA - BENZIN 2

28. září 2016 v 8:48 | JARDA LIŠKA


Aha," snažím se zachovat klid. "Tak raketu byste chtěl?! Hm... A je vám jedno jakou, nebo snad chcete přímo Scud anebo raději SS20...???"
"Nne! Nne-chci je... Já pot-tře-buj-ji ra-ke-tu... víš! Abych m-mohl t-tam...!!!" ukázal přímo nad sebe. "T-tam na h-věz-du Logostar... D-do-m-mů... Víš..."
No, co jsem říkal - blázen! A zfetovaný!
Uvažuji, jak mám muže nejlépe uklidnit, a tak mu tedy opatrně vysvětluji, že jsme právě v Kanadě a že nejbližší rakety mají buďto Američané na Kennedyho mysu, anebo též Rusi... Jenže, dodávám, ono je to všechno strašně daleko, tam já prostě nemohu se svým letadélkem doletět! Nakonec jsem ještě prohlásil:
"Takže, jak sám vidíte, asi mne budete muset zastřelit, ale já vám opravdu nemohu pomoci! Jenže, když mě zastřelíte, zřítíme se i s letadlem a zabijeme se oba!" Což by pro mne nebylo zas až tak nejhorší - když už budu jednou zastřelený, že... Já jen, aby bylo jasno - tak se na blázny musí - klidně a trpělivě!
"Jjá nne-chci stříl-let!... Já ch-chci ra-ke-tu..." mlel pořád dokola chlápek a pak už jen cosi ševelil o tom, že už nemá dost energie a... Nato se mne ještě zeptal, kdeže tedy vlastně ty rakety jsou?
Už jsem toho měl dost, což snad chápete. Letěli jsme právě na jih, a tak jsem jen tak, bez rozmyslu, máchl rukou kamsi za sebe (jak jsem později zjistil, bylo to směrem na východ, nebo tak nějak).
"Asi tam někde..." prohlásil jsem.
Chtěl jsem dodat ještě i něco jiného, ale koukám se a on vám
nikde! Chápete to? Najednou tu sedím v kabině zase jen já sám, jako by se vůbec nic nestalo...
Chvíli jsem o věci uvažoval, ale pak jsem nad tím mávl rukou. To bude asi tou nevhodnou večeří! Člověka pak mívá strašně pitomé vize.
Nazítří, když jsem listoval v novinách, padla mi do oka taková celkem kratičká zprávička o tom, že se Rusům z toho jejich Bajkonuru ztratila za záhadných okolností (!) jedna raketa.

Bude to určitě náhoda, říkám si. Na druhé straně ale - kdoví...!??

KOMU ZVONÍ VANA--BENZIN

27. září 2016 v 15:37 | JARDA LIŠKA
Byly to halucinace...?!

Vyjel jsem se svým letadélkem kupředu směrem na runway a zabočil doprava. Runway se v teď táhla přímo přede mnou a já tu seděl u kontrolního panelu a čekal jsem až dostanu z věže pokyn, že mohu vyrazit. Bylo mi však jasné, že na okamžik, než mi bude povoleno vzlétnout se svým dvoumotorovým letadélkem, schopným bez problémů poskytnout veškerý konfort až pěti pasažérům, včetně pilota, v němž jsem však seděl jen já sám, si budu muset ještě nějakou tu chvilku počkat.
Byl totiž pátek večer a na letišti měli strašný nával. Do dáli se táhnoucí runwaye doslova praskaly ve švech pod náporem všech těch letadel a letadélek, čekajících poslušně v nekonečných řadách na to, až na ně přijde řada...
Hřadoval jsem tedy u řízení a v duchu litoval, že jsem si dal k večeři tak tučný steak a k němu ještě to pivo, ale znáte to, že, obchodní jednání, zákazník je zákazník, a pak... No, jedním slovem, byl jsem prostě hluboko ponořen do svých myšlenek, když tu náhle se zničehonic otevřela dvířka po mé pravici a ke mně si "přisedl!" jakýsi chlápek s pistolí v ruce!!!
"Na Kubu...?!" tážu se ho s ironií v hlase.
Chlápek nic.
"Jářku," zvýším hlas. "Vy asi nejspíš budete chtít do Havany, že?"
Bylo mi naprosto jasné, že to bude nejspíš nějaký ten levicově orientovaný pošuk, v čemž mne silně utvrzoval i jeho vzhled. Byl asi tak šest stop vysoký, oděný v pomačkaný světle šedivý oblek, jaký dostanete zcela jistě za deset dolarů v každém druhém krámě s konfekcí a v obličeji vypadal, chápete doufám, co chci říct, zhruba stejně jako ten jeho oblek! Pod nosem měl knírek ze světlého chmýří, které mu pokrývalo i temeno hlavy. No a zpod toho porostu na mne upřeně civěly dvě vodnaté vypoulené oči barvy - šedomodré?! Kdoví.
Neříkal však zhola nic.
Vyhodit jsem ho, to jistě sami uznáte, vzhledem k již zmíněnému kanonu, jimž na mne po celý čas mířil, dost dobře nemohl a navíc se ze sluchátek ozvaly příkazy z věže:
"... L749 - na start!... Start povolen..."
No, a protože ve svém letadle na oslovení L749 slyším, musel jsem startovat, třebaže mi právě hlava dělala kotrmelce vpřed i vzad současně! Letoun se kodrcavě rozběhl po runwayi a krátce nato už stoupal do oblak.
"Tak už jste se rozhodl?" otáčím se potom ke svému spolucestujícímu. "Chcete do té Havany - nebo ne?!" Byla to však, aby se tak řeklo, pouze řečnická otázka. Pokud by tam totiž skutečně chtěl, měl by smůlu, protože tohleto letadélko prostě při vší snaze tak daleko dolétnout nemohlo...! Než jsem mu však mohl věc vysvětlit, že odtud z Toronta..., muž velmi tiše pravil:
"Já nne-chci do H-Hav-van-ny!!!... Nej-j-sem bláz-zen!...Jjá ch-chci jen ra-ke-tu...!"

No prosím, napadá mě. Kdyby to byl komunistický idealista, no budiž, čert ho vem! Ale on je to prostě nějaký magor... A jak se zdá, bude taky i docela pěkně zfetovaný...!

KOMU ZVONÍ VANA - LOUPEŽ

27. září 2016 v 15:31 | JARDA LIŠKA
Byly to halucinace...?!

Vyjel jsem se svým letadélkem kupředu směrem na runway a zabočil doprava. Runway se v teď táhla přímo přede mnou a já tu seděl u kontrolního panelu a čekal jsem až dostanu z věže pokyn, že mohu vyrazit. Bylo mi však jasné, že na okamžik, než mi bude povoleno vzlétnout se svým dvoumotorovým letadélkem, schopným bez problémů poskytnout veškerý konfort až pěti pasažérům, včetně pilota, v němž jsem však seděl jen já sám, si budu muset ještě nějakou tu chvilku počkat.
Byl totiž pátek večer a na letišti měli strašný nával. Do dáli se táhnoucí runwaye doslova praskaly ve švech pod náporem všech těch letadel a letadélek, čekajících poslušně v nekonečných řadách na to, až na ně přijde řada...
Hřadoval jsem tedy u řízení a v duchu litoval, že jsem si dal k večeři tak tučný steak a k němu ještě to pivo, ale znáte to, že, obchodní jednání, zákazník je zákazník, a pak... No, jedním slovem, byl jsem prostě hluboko ponořen do svých myšlenek, když tu náhle se zničehonic otevřela dvířka po mé pravici a ke mně si "přisedl!" jakýsi chlápek s pistolí v ruce!!!
"Na Kubu...?!" tážu se ho s ironií v hlase.
Chlápek nic.
"Jářku," zvýším hlas. "Vy asi nejspíš budete chtít do Havany, že?"
Bylo mi naprosto jasné, že to bude nejspíš nějaký ten levicově orientovaný pošuk, v čemž mne silně utvrzoval i jeho vzhled. Byl asi tak šest stop vysoký, oděný v pomačkaný světle šedivý oblek, jaký dostanete zcela jistě za deset dolarů v každém druhém krámě s konfekcí a v obličeji vypadal, chápete doufám, co chci říct, zhruba stejně jako ten jeho oblek! Pod nosem měl knírek ze světlého chmýří, které mu pokrývalo i temeno hlavy. No a zpod toho porostu na mne upřeně civěly dvě vodnaté vypoulené oči barvy - šedomodré?! Kdoví.
Neříkal však zhola nic.
Vyhodit jsem ho, to jistě sami uznáte, vzhledem k již zmíněnému kanonu, jimž na mne po celý čas mířil, dost dobře nemohl a navíc se ze sluchátek ozvaly příkazy z věže:
"... L749 - na start!... Start povolen..."
No, a protože ve svém letadle na oslovení L749 slyším, musel jsem startovat, třebaže mi právě hlava dělala kotrmelce vpřed i vzad současně! Letoun se kodrcavě rozběhl po runwayi a krátce nato už stoupal do oblak.
"Tak už jste se rozhodl?" otáčím se potom ke svému spolucestujícímu. "Chcete do té Havany - nebo ne?!" Byla to však, aby se tak řeklo, pouze řečnická otázka. Pokud by tam totiž skutečně chtěl, měl by smůlu, protože tohleto letadélko prostě při vší snaze tak daleko dolétnout nemohlo...! Než jsem mu však mohl věc vysvětlit, že odtud z Toronta..., muž velmi tiše pravil:
"Já nne-chci do H-Hav-van-ny!!!... Nej-j-sem bláz-zen!...Jjá ch-chci jen ra-ke-tu...!"
No prosím, napadá mě. Kdyby to byl komunistický idealista, no budiž, čert ho vem! Ale on je to prostě nějaký magor... A jak se zdá, bude taky i docela pěkně zfetovaý.

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-KOUPEL

27. září 2016 v 15:13 | jarda LIŠKA.
Osvěžující koupel
Po horské tůře, lokalizované do oblasti Rajce, přišlo všem účastníkům vhod, že jsme narazili na termální koupaliště. Bylo to sice za dost chladného počasí, ale náš horský vůdce nás ujistil, že se jedná o oblast, kde voda, vyvěrající ze země, je -prý- tak horká, že zde opatrnější návštěvníci před tím, než do vody vstoupí, ponoří do ní nejdříve vajíčko a počítají, jestli se do 5 minut uvěří na tvrdo... Dá se zde, podle něj, koupat za každého počasí.
Neměli jsme s sebou ani plavky, avšak tento problém nám pomohla vyřešit paní v pokladně, která nám s úsměvem za 20 korun každému plavky půjčila.
Lidé zde byly vesměs veselé kopy, jak jsme záhy zjistili, neboť se na nás smál každý, koho jsme potkali.
Z kabinky jsme vyšli v plavkách k bazénu jen se sebezapřením. Před očima jsme měli vidinu horké koupele. Radostně jsme též i kvitovali, že máme bazén sami pro sebe. Nikdo se zrovna nekoupal.
Zato nedaleká terasa byla zaplněna početnou řadou lidí, kteří nás s úsměvem, jak jinak, pozorovali. Zvedlo nám to náladu. I my jsme se začali usmívat!
Přítel Hugo se nedočkavě vrhl po hlavě do bazénu. Jedna celá dvě desetiny sekundy byl ve vodě, načež urychleně opustil bazén. Jeho kůže připomínala svým zbarvením oblohu, veškeré ochlupení na něm bylo zježeno. Jeho usmívající se ústa vydávala rytmicky cvakavý zvuk.
Žel, ukázalo se, že to, co jsme považovali zprvu za úsměv, byla obyčejná křeč - cvakavý zvuk vydávaly jeho zuby...
Sáhli jsme si do bazénu a přestali jsme se divit. Voda neměla kýžených 30 stupňů (nebo i více), ale asi tak stupňů pět. K úplné spokojenosti nám tu chyběla jen ledová tříšť. Otrlejší Eskymák by si tu přišel na své!
Když se nám Hugovi podařilo asi tak po hodině rozmluvit jeho sebevražedné úmysly a vpravili jsme do něj tři grogy, měli jsme vyhráno. V té době se už taky netřásl jako osika, ani tolik necvakal zuby...
Časem jsme taky pochopili, proč se na nás všichni tak usmívali. Hold, jsme národ dobromyslný a přející.
A že v termálním - tepelném - koupališti byla tak studená voda? Inu, pět stupňů je konceckonců taky, NO NE...

KOMU VONÍ HRANA--ROZHŘEŠENÍ

27. září 2016 v 15:07 | JARDA LIŠKA
Rozhřešení

Jaromír Liška

Ulicí kráčí za svým posláním důstojným krokem kněz. Plně je ponořen do meditace nad tímhle, anebo snad támhletím, kdopak ví. Náhle do něj málem vrazí udýchaný klučina, který se vyřítil odkudsi z postranní uličky. Sotvaže zahlédne důstojného otce, vrhne se hoch k němu s očividnou touhou v očích.
"Prosím vás, velebný pane," vyráží ze sebe chlapec udýchaně. "Na nic se mne neptejte a co nejrychleji pojďte se mnou...! Na střeše našeho domu je totiž sebevrah!"
Dorazili k nedalekému domu, před nímž se už začínal srocovat nezbytný dav zvědavců. Kněz se autorativně prodral dopředu a tu spatřil na samém okraji střechy třípatrového činžáku zoufalce, už už se chystajícího vrhnout dolů.
"Synu!" zvolal pevným hlasem kněz. "Zadrž! Nepošpiň svou duši smrtelným hříchem!!! Vždyť, ehm, vzpomeň si, že na tebe jistě doma čeká tvá milující žena...!?"
"Pché...!" dolehl k němu ze střechy opovržlivý hlas. "Ta mrcha jedna nevěrná?!"
"Hmmm," nevzdává se kněz. "Inu... budiž. Nicméně, synu, pomni svého zaměstnání... Kdo tě nahradí tam??!"
"Odtud mě právě dnes vyhodili..." povzdechl si sebevrah a už to vypadá, že přece jen skočí dolů. Davem zevlounů proběhla vlna napjatého vzrušení.
"Zadrž!!!" kněz vztáhl ruku směrem ke střeše v rázném gestu. "Uvaž, milý synu, jakou bolest můžeš svým neuváženým činem způsobit třeba svému nejlepšímu příteli?! Na toho jsi jistě nepomyslel, což...?!"
Muž se nahnul přes okraj střechy.
"Pravíte, že jsem nepomyslel na svého nelepšího přítele, důstojný otče?! To víte, že jsem si na něho vzpomněl! Vždyť právě s ním mě má žena podvádí..."
O kněze se právě pokoušejí mrákoty. Nicméně, jde-li o lidský život a jeho možnou záchranu, nemíní se hned tak vzdát.
"Dobře, synu," dí kněz shovívavě. "Tak tedy zkus třeba pomyslet na... svůj oblíbený fotbalový klub - na Slávii. Copak už se nechceš těšit z hry tohoto klubu? Copak tě už nezajímají jeho výsledky...?"
Muž na střeše se zamračil.
"Když já jsem ale Sparťan...!" povzdechl si.
Kněz se zachmuřil.
"Ták?!" sykl mezi zuby. "Sparťan, říkáš?!? Tak víš co, ty Sparťane - klidně si skoč...!!!"

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-LÁSKA

24. září 2016 v 11:45 | jarda Liška
JAK JE TO?

TADY JSOU ODPOVĚDI NA ANKETU: CO JE TO LÁSKA.?
STUDENT- JE TO CHOROBA, KTERÁ SKLÁTÍ VŠECHNY SVÉ OBĚTI NA LŮŽKO...
LÉKAŘ : CHOROBA? KDEPAK, PANE... CHOROBA TO NENÍ! VŽDYT SE NA NEPOUŽÍVAJÍ ŽADNÉ MEDIKAMENTY! SPÍŠE BYCH ŘEKL." LÉKAŘ SE ODMLČEL A VZPOMÍNAL NA TO, CO MU DALO PRÁCE, NEŽ SE MU PODAŘILO STRÁVIT NOC S JEHO MLADOU KOLEGYNÍ...."ONA JE TO NEJSPÍŠ NAMÁHAVÁ PRÁCE....!"
INŽENÝR : TĚŽKÁ PRÁCE, ŘÍKÁTE?! ALE KDEPAK-VŽDYŤ ŽÁDNÁ PRÁCE NEMŮŽE BÝT TAK PŘÍJEMNÁ, ŽE. JE TO PODLE MNĚ DLOUHODOBÝ PROCES......
ADVOKÁT : JAKÝ PROCES, PROBOHA ? TO JE ŠMĚŠNÉ, ČLOVĚČE! TO JÁ BYCH LÁSKU ZAŘADIL SPÍŠE DO UMĚNÍ...!
UMĚLEC : UMĚNÍ! PCHA! TO JE K SMÍCHU...CO JE TO ZA UMĚNÍ, KDYŽ HO MŮŽE PROVOZOVAT KAŽDÝ...BEZ SEBEMENŠÍHO TALENTU ? TO JÁ ŘÍKÁM, ŽE JE TO VĚDA...
PROFESOR: O JSTE TEDY NA OMYLU...URČITĚ TO NENÍ ŽÁDNÁ VĚDA! TO JSTE NA OMYLU. TO PŘECE MŮŽE PROVOZOVAT KAŽDIČKÝ STUDENT.... A JÁ NEMOHU

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-UFONI

24. září 2016 v 8:13 | jarda LIŠKA


Cestoval jsem tehdy za svými obchodními povinnostmi a jako nejvýhodnější spojení se mi jevil právě tento vlak, ve kterém právě sedím. Naproti mne v kupé sedí, jakýsi upravný starší muž, řekl bych kolem šedesátky, náležitě šedovlasý, spíš menší než vyšší, na nose brýle a čte si. Žádné noviny, nic takového, ale jakousi knihu s notně ohmatanými deskami.

Já sám si bezděky pročítám všelijaká obchodní lejstra, kontroluji faktury, objednávky, dodací listy, listuji v diáři, a tak, jak už to tak my obchodníci občas děláváme. Znáte to, že...?!
On, jak jsem si všiml, snad dvakrát nebo třikrát, co já vím, mlčky zvedne oči od své knihy, chvíli hledí kamsi mým směrem, ale při bližším pozorování, konstatuji, že je duchem zcela mimo, i když, tak alespoň soudím, jeho zraky jakoby cosi úpěnlivě hledaly, kdoví. Taky se mi to může jenom zdát. Koneckonců, říkám si, vlastně mi do toho vůbec nic není...
Po čase jsem si znovu všiml toho jeho pohledu kamsi do neznáma a navíc mne upoutaly i jeho tváře, řekl bych, že až přespříliš rudé,jak je jinak celý až mrtvolně bledý. A vlastně celé mužovo vzezření nasvědčovalo tomu, že se právě asi necítí nic zvlášť dobře, spíše naopak.
Párkrát se naše pohledy setkaly, ale sedíme tam a mlčíme.
Ve chvíli, kdy - jak soudím - je mu už nejspíš opravdu dosti zle, už to nevydržím a vyhrknu:
"Vím, že mi do toho nejspíš nic není, pane, ale mám takový pocit, že... tedy... ehm... chci tím říct, cítíte se dobře?!... Není vám nic??! Myslím, není vám třeba špatně, nebo tak něco na ten způsob...?!"
Muž neřekl nic, jen se na mne, ale to se mi snad mohlo jen zdát, jakoby malilinko pousmál, chápete, jen tak docela plaše, jakoby omluvně, hrome, víte, co tím chci říct, že!
Mezitím trochu zpopelavěl a už vůbec nevypadá dobře.
"Opravdu vám nic není?" starám se. "Určitě bych tady někde sehnal nějakého doktora, nebo tak...! Co říkáte...?" vnucuji se a vlastně nevím ani proč.
Tu mne muž obdařil jakýmsi dalším omluvným úsměvem a zaševelil tak tiše, jak jen to snad šlo.
"Vy mi nepomůžete, příteli! Nikdo mi už nemůže pomoci!!!" vysvětluje mi.
"Přišel totiž můj čas rozpadu, víte!? Snad vám nebude vadit, že... Já totiž právě umírám...!!!"
Nato si z očí sundal ty své silné brýle, odložil je na pultík pod oknem a já si s hrůzou uvědomil, že na mne hledí jeho tvář, která v očních důlcích nemá ale vůbec naprosto nic!!! Zato ze skel brýlí na stolečku na mne hleděl pár jeho nepřítomných očí...!
Dříve, než jsem se stačil vyrovnat s prvotním šokem, byl už tu druhý. Zcela naprosto tiše - jak mne morbidně napadá: jako listí na podzim - mu z hlasy dolů klouzají jeho šedé vlasy. Padají tiše, důstojně, hrůzostrašně...!
Téměř současně si všímám, jak se mu na tvářích, na rukou, všude, kde má holou kůži a hádám, že vlastně po celém těle, začíná pokožka krabatit a po chvílí z něho začínají, jak bych tak řekl, odkapávat kusy masa, asi tak jako vosk z hořící svíce... Zakrátko se celá jeho postava začíná bortit a zůstávají tu jen ty jeho děsivé brýle, pár bot a hromada jeho svršků...
Po celý čas jsem na něj hleděl se stále rostoucí hrůzou. Zprvu jsem nebyl schopen reagovat vůbec nijak! Až za hodně dlouhou chvíli jsem ze sebe vyrazil sérii jakýchsi neartikulovaných zvuků a pak... Pak jsem konečně omdlel.
Když jsem se probral, ležel jsem na sedadle, kolem mne dav lidí, přilákaných sem, mým předchozím řevem a kdosi, z koho se pak vyklubal lékař, mne šetrně popleskával po tváři.
"Halo, pane..." volal doktor. "Slyšíte mě?! To tak, hrome, už se konečně proberte...!"
"Tam..." ukázal jsem směrem k protějšímu sedadlu, na které jsem ovšem nemohl vidět skrze to lidské srocení. "Tam...!!!"
"Já nechápu. Co tam má být?!" ptal se doktor.
Popsal jsem mu a vlastně všem své předchozí zážitky, ale bylo na nich jasně vidět, že mi nevěří.
Přímo z vlaku jsem byl odvezen na jakési nervové sanatorium, prý na docela slušné úrovni, nevím. Říkali, že jen na vyšetření. Lékař usoudil, že to tak bude lepší. Já jsem totiž trval na svém, ale nikdo z lidí, kteří se do mého kupé seběhli, tam (mimo mne) zhrouceného na sedadle, nic neviděl!!! Doktor usoudil, že jsem z neznámých důvodů, nejspíš z přepracování, prožil jakýsi silný šok, a tak... V žádném případě, tak říkal, mi to nemůže uškodit...
Seděl jsem v pracovně primáře sanatoria a podrobně, i když dosti rezignovaně, jsem mu líčil vše, co se ve vlaku událo.
"Nejspíš mi nebudete věřit," řekl jsem závěrem. "Jako ti před vámi..."
"Hmmm...," řekl lékař neurčitě. "Právě naopak, příteli! A, jak to tak vypadá, nejspíš si vás tu budeme muset nechat, vážený! A na hezky dlouho...! Především proto, že vám nejen věřím, ale dokonce vím, že mluvíte pravdu..."
"Nejspíš mi nebudete věřit," řekl jsem závěrem. "Jako ti před vámi..."

"Hmmm...," řekl lékař neurčitě. "Právě naopak, příteli! A, jak to tak vypadá, nejspíš si vás tu budeme muset nechat
Tu jsem si h[M1] o teprve pořádně prohlédl. Naproti mně seděl starší muž, okolo šedesátky, náležitě šedovlasý, spíše menší, než vysoký, na nose silné brýle, které si právě bezděkým gestem sundal a odložil na stůl. Zpoza silných skel na mne hleděl pár očí. Pohlédl jsem do tváře s prázdnými očními důlky a pochopil jsem...


KOMU ZVONÍ VANA-EKOLOGICKÁ

24. září 2016 v 7:34 | jarda LIŠKA

EKOLOGICKÁ

Toho dne starousedlíci kroutili ustaraně hlavou a s obavami pohlíželi k obloze. Tohle dusno a černé, kovově se lesknoucí mračna, visící nízko nad krajinou, to věru nevěští nic dobrého. Raději se nepouštět nikam daleko do kraje. Bude slota...!


K večeru to skutečně přišlo. Nikdo ale dohromady neví, co se to tehdy vlastně stalo. Mraky se, podle těch několika očitých svědků, jakoby na chvíli rozestoupily a vzniklou štěrbinou sjel k zemi oslnivý pruh prapodivně fosforeskující záře, ale blesk to, na mou věru, nebyl, dušovali se svědci. Hrálo to však celou škálou pastelových barev.

Ozval se taky drnčivý zvuk, zpočátku slabší, postupně však nabývající na intenzitě. Po chvíli se zvedl vichr a zohýbal i ty nejsilnější kmeny; v místech se slabšími stromy se rázem vytvořily ohromné polomy! Rvalo to střechy domů, támhletomu to dokonce odneslo i plot, jinému, Jaksejenjmenuje, to zas obrátilo auto na střechu...

Úplný konec světa!

Někteří starší lidé se začali dokonce i modlit nebo se alespoň ustrašeně pokřižovali.

Pak se nad krajinou rozezněl nesnesitelně ohlušující, řinčící, rachot - asi tak, jako kdyby se vám na zem rozsypala hromada poklic.

Náhle řinkot opět utichl, pruh světla se současně vytratil z oblohy, úplně, jako když zhasnete baterku a... a byl klid! Člověk by si byl málem myslel, že se vlastně vůbec nic nestalo.

Lidé pomalu a hlavně nedůvěřivě vycházeli ze svých domovů. Nechápavě se po sobě rozhlíželi. Všem bylo možno z očí vyčíst jednu jedinou otázku - co se to, proboha, vlastně dělo? Nikdo však neznal - alespoň prozatím - kloudné vysvětlení. A tak se okamžitě přikročilo k inventuře napáchaných škod.

Pojišťovny budou mít radost...

Vlastně, málem bychom zapomněli. Byli tady tři tvorové, doufejme, že nebudou mít nic proti tomuto pojmenování, jimž byl původ toho všeho nadělení znám. Ba, co víc. Sami se na něm aktívně podíleli. Na jejich obranu však dlužno dodat, že si vůbec neuvědomovali, co vlastně páchají. Po pravdě řečeno, měli v dané chvíli svých starostí až nad hlavu...!

Byli to tři zajímaví tvorové: tvarem připomínali vajíčko s nožičkami a tykadélky, jestli si to umíte představit. Asi tak okolo metru co do výšky. A vše to hrálo do fialova...

To, co jim působilo nemalé problémy, byl jejich létající talíř, který však byl dosud v záletu - a bylo to na něm znát! Jeho letové vlastnosti totiž nebyly na bůhví jaké úrovni.

Trojice letěla ovšem původně kamsi zcela jinam, leč nakonec byla ráda, že mohla nouzově přistát v oblasti Beskyd - jak si zjistili později. No, a především díky jejich bláznivému stroji teď přijdou pojišťovny na buben.

Před přistáním se jim podařilo ještě sežehnout kus lesa o ploše slušných pár hektarů.

Jejich veliteli, jménem Pako, se hrůzou zkřížila tykadélka na a zoufale vyhlížel sled věcí příštích. Tak si věru závěr expedice nepředstavoval - přistanovanou neplánovaně na úplně neznámé planetě a ještě tu způsobí i takovou škodu na lesním porostu.

Na plastikovém monitoru starostlivě Pako ohlíží oblast pohoří, na němž právě přistáli. Posléze se ale uklidnil. Alespoň částečně.

Tak vida, říkal si, když se mu na monitoru zjevoval jeden kopec s rozsáhlými holinami za druhým. Nejsme první, komu se povedl podobný kousek!!! Připomíná mi to tu dost silně povrch Měsíce...

po přistání svolal Pako k poradě i zbylé dva kolegy, jimž byla na rodné planetě Freon přisouzena jména Eko a Deko, a nikterak se před nimi netajil se svými obavami.

Jak totiž před chvíli zjistil v databázi UFO-DAT, jedná se o planetu jménem ZEMĚ. A byly to zrovna údaje o složení atmosféry, chemickém i mineralogickém složení planety, i o stavu flóry a fauny, které jej zcela oprávněně naplnily neklidem.

"Přátelé," tak pravil Pako smutným, nicméně odhodlaným hlasem. "Ocitli jsme se na planetě Země, již, jak jsem se dozvěděl, obklopuje atmosféra, jejíž převážnou část tvoří kyslík s dusíkem. Zdejší tvorové, takzvaní lidé, se živí různorodou potravou rostlinného i živočišného původu! Napájejí se jakousi vodou...!!!" velitel starostlivě pokýval hlavovou částísvé elipsovité postavičky.

"Co vlastně budeme jíst, pít a dýchat, až nám dojdou naše zásoby mazutu, ropy a oxidu siřičitého, to přátelé, nevím!!!" tak děl Pako, smutně přesmutně sktříhajíc tykadélky.

"Náš osud je - zdá se - zpečetěn!!!"

Nicméně, hlavně z vědeckého zájmu, vyslal Eka - při zachování všech hygienicko-epidemiologických a hermetických opatření - k nedaleké řece, aby zde provedl analýzu té takzvané vody. Deko analyzoval zemskou atmosféru. A sám Pako se pokusil navázat spojení s rodnou planetou Freon, kam chtěl odeslat nikterak potěšitelnou zprávu o jejich svízelné situaci. Ještě však, než se mu podařilo navázat spojení, objevil se v kabině Eko, ústní otvor nastaven do radostné polohy.
"Podívej se, Pako!" děl radostně, ukazuje veliteli detekční přístroj. "Jak vidět, zdejší takzvaná voda obsahuje z osmdesáti procent mazut, topné oleje a ropu... Zde je toho plno v každičké řece a u nás to musíme tak pracně vyrábět!!!"
Ale to už tu byl i Deko a rovněž i jemu tykadla jiskřila samým nadšením.
"Rozbor ovzduší nad normál - 70 procent oxid siřičitý, zanedbatelně kyslíku a dusíku..." hlásil, ukazuje veliteli trigitální analyzátor.
Pako zajásal. Vida, jak je život na Zemi báječný...!

Zanedlouho nato vyslal na rodný Freon zprávu:
Vyšlete posily! Planeta Země oxidem siřičitým, mazutem a ropou oplývá! Prostě - VESMÍRNÝ RÁJ...



OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-TOKYO EXPRES

20. září 2016 v 16:02 | jarda LIŠKA

VLAHÉ TEPLO svěžího rána se změnilo v překrásný letní den. Slunce z oblohy zalévalo krajinu svými rozpálenými paprsky, což s povděkem kvitovala řada šťastlivců, vystavujících svá těla slunečnímu jasu na březích řek, rybníků, přehrad a koupaišť...
Ovšem tento přepych nám v kanceláři, připomínající spíše saunu, nám dopřán nebyl! Vedro k zalknutí, pozotvíraná okna i dveře při vší snaze na tomto stavu nic nezmohla.
BZZZ... vletěla dovnitř moucha a hned o sobě dala patřičně vědět. Sotva se totiž stačila zorientovat v prostoru, ze všecho nejvíc ji zaujalo potem zalité, lesknoucí se lysé temeno kolegovy lebky, na němž se, přes kolegovy intenzivní protesty usadit...!
Když si kolega nějakou chvíli zalaškoval s muškou, otočil se ke mně se slovy: "Pane kolego," děl slovy plnými medu, což u něj nikdy nevěštilo nic dobrého.
"Jistě jste už slyšel o těch japonských superexpresech, že?!" Když jsem pokrčil rameny, usmál se a pokračoval: "No, sláva! A oni tam, prý, mají jednoho zřízence, , který nedělá nic jiného, než že s plácačkou prochází celou tou soupravou a na požádání zabíjí mouchy...!" prohlásil kolega zádumčivě, načež mi věnoval dlouhý pohled - až mě, i přes to horko, zamrazilo.
"No..." prohlásil kolega. "Jak se tak na vás dívám, tady byste se této činnosti mohl věnovat právě vy.........."

KOMU ZVONÍ VANA-GENTLEMAN2

19. září 2016 v 11:47 | jarda LIŠKA

GENTLEMAN ii.

ALFONS pod přílivem lichotek a díků zčervenal rozpaky: "ALE, TO NIC..." STAČIL JEN ZABREPTAT.
"JEN neříkejte! " pravila žena. "To jiný na vašem místě, škoda mluvit!" durdila se žena v letech.
"Ještě jednou vám děkuji, mládenče.........."děla žena, sehla se a v její níruči se ojevil pes.
"No, pojď, ty můj drobečku, pravila.
"Podíívej se, ADISKKU-PÁNÍČEK BYL TAK HODNÝ A UDĚLAL NÁM MÍSTEČKO......""ZAŠVITOŘILA PANÍ a poté na uvolněné místo posadila psa! Sama ovšem zůstala stát...
Nato psa pošimrala mezi ušima, přičemž zaševelila "Hačej, hačej, ty můj broučku... beztak už tě bolely tlapky, že...?!"
Pes, kupodivu, neřekl nic. Jen sebou trochu zavrtěl na sedadle. Jen jsem měl pocit, že k mému příteli vyslal něco jako vděčný a šťstný úsměv.
Je zajímavé, jak málo stačí k tomu, aby věci dostaly jiný spád.
Neuhádnete, myslím, co se s Alfonsem odehrálo běbem několika málo sekund!. Na jeho tváři se vystřídala celá škála barev.......
Pozoruhodné bylo i to, že se Alfons vrhl k východu o celých šest zastávek dříve, než vystupujeme obvykle! Vystoupil jsem spolu s ním. Alfons na mě venku hleděl nepřítomnýma očima, a když se konečně vzpamatoval a otevřel ústa, vyvalil se z nich mohutný proud slov, která sice běžně používáme, ale těžko bychom je hledali v pravidlech spisovné češtiny.........
Zbytek cesty jsme došli pěšky. Od té doby se v nás cosi zlomilo: stali se z nás horliví čtenáři denního tisku
Neříkám, taky jsme nezapomněli na všechno to hezké, co nám matička Příroda i naše vlastní vtloukaly do hlavy, ale pokud pouštíme někoho sednout, dobře si ho prohlédneme, není tam s ním, náhodou i nějaký pes......

KOMU ZVONÍ VANA - GENTLEMAN 1

16. září 2016 v 16:52 | JARDA LIŠKA.
GENTLEMAN

S ALFONSEM PRAVIDELNĚ DOJÍŽDÍME DO PRÁCE tramvají. Znáte ty cesty věčně přeplněnými prostředky hromadné dopravy, že. V létě vedro k zalknutí, v zimě zas zima do morku kosti, Občas si člověk přešlápne z nohy na nohu, bůhví čí...
Něčí loket vám intenzívně masíruje nos, bradu či zátylek, kdosi si zas - z nedostatku jiných možností - položil tašku na temeno vaší hlavy...
Při pokusu o výstup, berete s sebou půlku tramvaje. JÁ osobně začínám vyvíjet aktivitu tak nejméně tři zastávky předem a stejně tu či ondy přejedu..
S Alfonsem jezdíme z konečné, takže si sedneme, což má řadu výhod, ale i naopak. Například i to, že vaši známí, i ti, které jste v životě neviděli, vás požádají - když už sedíte - jestli by si nemohli položit svou tašku do vašeho klína...? Vám to nic očividně neudělá a jim to zase dost pomůže!
Nevím, jak vy, ale můj osobní rekord je 18 tašek, košíků, kufříků a kufrů.....
ALE to už jsem si připadal jako most při statické zkoušce.
Onoho rána nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo něco nepředvídatelného či, nedej bože, nepříjemného, stát. BA řekl bych, že naopak - seděli jsme, náklad zavazadel na našich bedrech, ehm, klínech byl přijatelný, nevadily mi ani noviny, které si jakýsi zoufalec opřel o temeno mé hlavy....
AŽ PAK, SKORO jako v pohádce, kde se vzala, tu se vzala, zjevila se kousek od nás ONA! Původně jsme měli za to, že sama, ale posléze se na scéně objevil i malý psík s poetickým jménem ADIS...cosi mezi jezevčíkem a kolií.
Alfons, který zmerčil paní dříve nežli já, okamžitě vyskočil a nabídl ženštině své místo. GESTO, HODNÉ GENTLEMANA, říkáte si jistě, že? Já sám jsem mne přítel předběhl. Ale jen na chvíli.
Ono je to přece jen hezký pocit, kdy začínáte den s tím, že jste udělal NĚCO pro svého bližního. To pak máte takový hezký pocit u srdce, a vůbec...
VŠAK TAKY paní přítelovo gesto náležitě ocenila: "Ó, mladý muži," zaševelila, "děkuji vám z celého srdce. Málem nevěřím vlastním očím. To se dneska hned tak nevidí. A u těch mladých," mávla rukou, "darmo mluvit. Jste opravdu MOC, MOC hodný, mládenče..."švitořila paní a navíc se její tvář ozdobila něčím jako úsměvem....

budeme pokračovat....

KOMU ZVONÍ VANA - UFO 2

14. září 2016 v 15:35 | jarda LIŠKA
UFO 2

NEDBAJE jeho protestů, vtáhl jsem ho dozadu do své dodávky. Může se tam dokonce na tu chvilku, než dojedeme ke srubu, třeba i položit.

Už jsem chtěl zabouchnout dveře a hupnout zpátky za volant, když tu jsem si všiml, že muž jakoby zavětřil a pak se s vypětím sil vrhl dozadu, neuhádnete!, na kanystr, ve kterém jsem měl ještě i jakousi slzu benzínu. Vždy mám raději jistou rezervu s sebou.

Muž se vrhl na jeden z kanystrů, vůbec si nevšímal uzávěru, ale jakoby se přisál k plechu na boku kanystru... najednou se ozvaly takové dva ostré kovové údery, no honem, aha, jako když byste klepli do plechu důlčíkem! Ozvalo se takové cvak! cvak! v kratičkém intervalu za sebou a muž (tak usuzuji) začal pít benzín.

Stál jsem tam a ohromeně sledoval jeho počínání.

NEZNÁMÝ SE PO chvíli ke mně obrátil, ale vypadal úplně jinak: oči mu plály celou škálou pastelových barev, celý jako kdyby ožil a omládl. Jeho tvář nabyla mladistvého vzhledu, byla náhle zcela svěží... na tváři mu zářil veselý úsměv. Ještě jednu změnu prodělala mužova tvář - zpod horního rtu mu trčely dva řezáky, nebo snad tesáky??! kdo to má vědět, že. Prostě měl tam ttakové ty typické dva upíří zuby... Ach bože!

A tu jsem si vzpomněl na pověsti, šířící se již nějaký čas krajem. Jak bych to jen, prostě, večer si před domem zaparkujete svůj vůz, no, a ráno s ním prostě neodjedete! A to z jednoho prostého důvodu - vaše nádrž je zcela prázdná, jen na některé z jejich stěn jsou dva docela malilinkaté kulaťoučké otvory, umístěné vždy nedaleko od sebe.

do dnešního dne si ovšem nikdo neuměl tuto prapodivnou věc jakkoli kloudně vysvětlit, nu a já, hrome, lidi, chápete...! Vždyť já mám tady řešení přímo na dosah ruky! stačí hezky rázně zabouchnout dvěře dodávky a... To budou lidi koukat. To bude slávy! Snad i noviny... jo, určitě se o tom bude psát i v novinách!!!

Počkej, hochu, řekl jsem si, ty mi tedy neupláchneš!

Chystal jsem se zabouchnout dveře, coby jakousi pojistku, aby mi tento, řekněme, upír, neupláchl, když tu se větve nejbližších stromů pozohýbaly pod náporem větru, ozval se takový tikavý a pravidelný zvuk (asi tak jako, když máte správně seřízený motor) a pak... Pak už nic.

Jen jsem ještě zahlédl v jisté výšce, jak se směrem ode mne kamsi k východu sune nevelké temné těleso, ozářené vepředu malými svítícími body, zářícími v celé škále pastelových barev... Chlápek samozřejmě z vozu zmizel!

Tedy, jářku, chci tím říct, však víte...

KOMU ZVONÍ VANA - UFO-1

13. září 2016 v 19:08 | JARDA LŠKA
PODIVNÝ STOPAŘ

Slunce s tehdy sklánělo docela nízko nad obzorem, když jsem konečně dorazil na dohled svého víkendového domku. Odbočil jsem z hlavní a vjel mezi první stromy tak důvěrně známé aleje, na jejímž konci jsem v houstnoucím šeru mezi stromy vytušil obrysy svého domku, řekněme raději srubu.
Abych byl upřímný, měl jsem toho za celý boží den tak akorát. Jen si to zkuste od ranního rozbřesku až do pozdního odpoledne sedět za volantem dodávky, s očima upřenýma bez ustání na do dáli ubíhající šedavého hada vozovky.
Ach... vzdychl jsem si ulehčeně a už už se vidím, jak doma, po chutné krmi, již jistě už přichystala Ann, otevřu si plechovku s pivem, pustím televizor... nebo taky ne! To už se uvidí až podle situace. A podle nálady, chci tím říct, prostě nechám to na Ann... Ale vždyť máme před sebou celý víkend!
A já nebudu muset po celý ten čas ani okem zavadit o volant, který mi dokázal čas od času jít pořádně na nervy, to tedy ano!
Ano, jak vidíte, opíjel jsem se v duchu krásnými vizemi dvoudenního nicnedělání, když tu jsem málem přejel chlápka, ležícího tam napříč ruto nikým jiným, než mnou, nepoužívanou prašnou cestu. Taky si mohl vybrat lepší místo, ožrala jeden!
Vzteknu se a vyletím z kabiny jako čertík z krabičky, abych mu hezky od plic pověděl, co si o podobných týpcích myslím!
Doběhnu k ležící postavě a nadávky mi ztuhnou na rtech. Chlápek se totiž drápe na nohy, ale bezúspěšně. Ale, mám-li být upřímný, nevypadá na to, že by byl nalitý, to tedy ne! Je mu asi tak padesát, nebo tak nějak, oblečení, jaké bych já na sebe vzal jedině, když jdu na zahradu. Ve tváři je muž poněkud přepadlý, oči mu divně svítí a jako by mu už už chtěly vypadnout z důlů. A když jsem se k němu sklonil blíže, nebylo z jeho dechu cítit ani stopy po alkoholu.
"Haló," snažím se s ním zatřást. "Člověče, copak se vám stalo? Slyšíte...???"
Pozvedl ke mně svůj pohled a měl v něm cosi, co mne vyděsilo.
"Jářku, mohu vám nějak pomoci?!" nabízím se. "Jste zraněn, nebo co...? Mám zavolat záchranku???"
Znovu na mně spočinul jeho pohled a pak cosi zaševelil, co znělo jako: Ben-zín... I když bylo jasné, že tohloto slovo asi říct nemohl, i když...
"Mm-máte ben-zín???" vydechl nanovo.
Asi mu došel benzín, tak jsem uvažoval, a když hledal pomoc, nějak se zranil... nejspíš.
"Auto počká!" dím rezolutně. "Nejdříve musíme pomoci vám." pokračuji. "Pojďte, vezmu vás k sobě domů a zavolám lékaře-" Ann bude mít jistě radost, ušklíbnu se v duchu. Ale co se dá dělat! Jednou je tady zraněný člověk, to pak musí jít všechno stranou...!
Muž zakroutil odmítavě hlavou.

KOMU ZVONÍ VANA - SVĚTSKÁ II.

10. září 2016 v 8:42 | jarda LIŠKA
"Tak mi vlez na záda!" zavelel Hardy.
Hupl jsem tedy svižně směrem k jeho ramenům. Nějak jsem to asi přehnal, či co, nebo snad zapůsobil moment překvapení, kdoví, v každém případě to dopadlo tak, že se obr natáhl na plošině jak dlouhý, tak široký...!
"Nonono...!" hudroval, drápaje se nemotorně na nohy. "Ty seš mi nějakej divoch! Jen ne tak hrrr!" nechápavě kroutil hlavou. "To se mi ještě nestalo... Slyšíš? Pianko! Pianissimo...!!!"
Když jsem se mu konečně ocitl na zádech, uchopil mě pevně za nohy, srovnal si mne, odkudsi ještě vylovil dlouhatánskou tyč a přebalancovali jsme na druhou stranu. Tedy, balancoval, pochopitelně, on. Já jsem jen seděl a raději jsem ani nedýchal. Zpátky jsem se dostali stejnou cestou...
Zdola se ozval potlesk. Už by toho mohlo být dost, ne, pomyslel jsem si v duchu a poohlížel jsem se po provazovém žebříku, abych slezl dolů. Ale už tu byl Laurel a chňapl po mě.
"Poslouchej," poučuje mě. "Teď se zavěsíš tady na to lano za ruce..."
Vyvalil jsem oči. "Cože...?!?"
"Dělej a nemluv!!!"
Zpitomělý jsem se zavěsil na lano.
"A teď se hezky rozkolísej, ať z toho mají něco i lidi dole!" velí artista. Zakymácel jsem se jako strom ve větrné smršti.
"Stačí!" usoudil po chvíli Laurel. "A teď ručkuj do středu lana...!"
Kdybych věděl, že to nejsou artisté, ale skupina pološílených sadistů, nebyl bych sem býval lezl! Uvažuji i o té eventualitě, že bych začal volat o pomoc, ale pak jsem toho nechal. Lidé by to stejně asi brali jako součást programu a nejspíš by se děsně bavili...! Upocenými dlaněmi tedy raději kloužu po laně, až jsem kdesi v jeho středu. Tu mne Laurel, ručkující za mnou, zarazil.
"Podívej," řekl polohlasně. "A řeknu: teď, pustíš se a já tě zachytím...! Zbytek pak..."
S vypětím všech (fyzických i psychických!) sil jsem se usmál. Byl to však smutný, přesmutný, úsměv! A co v něm bylo křečovitosti... Příště, říkal jsem si, až sem zas provazochodci přijedou, pošlu sem tchýni...
"Teď!!!" ozvalo se zrovna, když jsem byl ve svých úvahách v nejlepším. Čertví proč, ale odevzdal jsem se plně osudu a pustil se lana. Bylo mi jasné, co musí následovat: buďto se rozplácnu o dlažbu, nebo o síť! Více se mi, abych pravdu řekl, zamlouvala ona varianta se sítí, ale... No, byl to profík! Zachytil mne nohama uprostřed trupu, takže jsme tam ve vzduchu vytvořili takové živé písmeno "T".
"Dělej, jako že plaveš!" doneslo se ke mně z výšin. Byl jsem už z toho všeho úplný magor, tak jsem začal dělat rukama i nohama tempa.
"Bravo!!!" ozvalo se zdola. Taky cosi zarachotilo. Aha, potlesk... Zajímalo mne vlastně už jedině to, co bude následovat dále. Bylo mi už všechno úplně jedno a odhodlá"Ááách...!" ozvalo se zdola.
Ale to už jsem pelášil po všech čtyřech směrem k žebříku. Doslova jsem sjel dolů, než mě opět dostanou do svých spárů ti takzvaní artisté. Žel, ona ženština, která můj výstup po celý čas zdola komentovala do ampliónu, nenechala mne slézt, ale hnala mě zpátky nahoru. Tam už ale nedošlo k žádným dalším podrazům, jen jsme se klaněli. A lidé tleskali a tleskali...
Napadlo mě, že třeba za svůj výkon dostanu cosi jako honorář. Ale houby! Jediné,co mi nabídl, bylo jejich foto. Já ho zaplatil, oni podepsali!
No a v očích celého městečka jsem od těch dob hrdina! Já myslím, že právem.......

KOMU ZVONÍ VANA - SVĚTSKÁ I-

8. září 2016 v 17:11 | JAROMÍR LIŠKA

Všechno to začalo docela nevinně. Bylo léto, doba prázdnin a do našeho městečka, nudícího se a nečinně podřimujícího uprostřed srpnových veder, zavítali provazochodci. Nebudeme si nic nalhávat, přátelé - samozřejmě, že pro městečko, nepatřící zrovna mezi kulturně vyhlášená a vyhledávaná centra, byl příjezd artistů svátkem, provázeným mezi obyvatelstvem zcela zaslouženou pozorností. Podle toho to pochopitelně též i vypadalo v neděli na náměstí, kde se měly ony avízované kulturně-společenské hody (či snad orgie...? a věřte, že vím, co říkám!) uskutečnit.

Plakáty, pravda, sice hlásaly, že ono dopuštění začne až ve tři hodiny po poledni, ale kdo by, prosím vás, riskoval?! A tak se nedivte, že náměstí bylo zaplněno už hodinu předem...
Špendlík byste se marně pokoušeli procpat davem! A jak by taky ne, když všudy přítomné plakáty, srdečně zvoucí na vpravdě nevídanou podívanou, slibovaly, že při ní bude přítomným stydnout v žilách krev...! Byly prázdniny prázdniny a zrovna jsme neměli nic lepšího na práci, a tak jsme šli. Dcera, švagr a ...já!

Artisté na laně hned od počátku předváděli jeden krkolomný kousek za druhým, které senzace chtivý dav pod nimi sledoval se zatajeným dechem, div že jsme si krky nevykroutili.

Při této napínavé podívané uplynula hodina doslova jako voda, když tu paní, jež celou produkci provázela svým slovem, ventilovaným skrz amplión, ohlásila nevídanou atrakci.

No a teď mě, prosím vás, sledujte velmi pozorně!

Ona atrakce spočívala v tom, že se měla přihlásit některá z odvážných, zde přítomných, dam a dívek, starších 18 let. Ta pak měla vystoupit na laně - ve 20 metrové výšce! - spolu s provazochodci... Abych nezapomněl, další nezbytnou podmínkou bylo, že v sobě nesměla mít ani kapku alkoholu. Kvůli bezpečnosti, prý...

Uplynulo asi tak pět minut a... Nepřihlásila se (jak se dalo konečně čekat) dívka žádná.

"No ták...," ozval se z ampliónu podbízivý hlas. "Nic to není!... Takže kterápak dívka se přihlásí...???"

Po dalších pěti minutách ovšem paní již vůbec netrvala na dívce a připustila, že s nimi může na laně vystoupit třeba i muž.
Nic...
Teď pozor! Sledujete mne, stále pozorně, doufám?!

Nevím sice proč, ale k úžasu všech a především k mému zděšení, se z davu najednou ozvalo zvolání: "Tady! Tady...!" což mě udivilo ještě více, neboť ve volajícím se mi podařilo bleskově identifikovat naprosto bezpečně sám sebe! A ještě k tomu jsem se jakýmsi periférním viděním sledoval, jak se prodírám davem směrem k povykující paní. Dceru jsem předtím pro jistotu svěřil švagrovi. Paní-vábnička toto mé počínání komentovala radostnými výkřiky typu:

"Hleďme, hleďme! Hrdina!" řvala ženština do ampliónu jako na lesy. "Tady se nám hlásí odvážný mladý muž!"

Když jsem pak na její pokyn přistoupil blíže, popadla mě za ruku, přitáhla k mikrofonu a loudila:
"S"Sdělte nám, hrdino, laskavě své jméno, věk...," což jsem jako ve snách skutečně učinil. Nato se mne paní ještě přeptala zdali jsem nic nepil. Pokud ano, sdělila mi, nemohl bych vystupovat na laně - mohl bych třeba i spadnout.
Děl jsem: "Podle toho, že se vám tady hlásím, to musí vypadat, že jsem úplně namol, ale nemám v sobě ani kapku alkoholu..."
Mé sdělení paní očividně potěšilo, načež mne požádala, abych si zul boty. Pak mě přistrčila k provazovému žebříku, končícímu, jak se mi zdálo, až kdesi v oblacích! S vypětím všech sil (jsa v obleku) vydrápal jsem se do výše dvaceti metrů, kde na mne na malé plošince už netrpělivě čekali dva artisté, postavami připomínajícími Laurela s Hardym.
"Buď zdráv!" pravil Hardy a podal mi ruku. Laurel neztrácel čas s bontonem a raději mi hned narazil na oči černou pásku.
"Řekni divákům dole, co vidíš!" zavelel přitom.
"Nic...", špitl jsem zděšeně po pravdě.
"Nahlas!"
"Nevidím NIC...!" zavřeštěl jsem, až se stožár, na jehož temeni plošina stála, zakymácel.
"Správně!" podotkl Laurel a uvázal si pásku přes oči.
Oddechl jsem si. To bylo nejspíš všechno, co jsem měl tady nahoře dělat, napadlo mne. Spokojeně se tedy rozhlížím z dvacetimetrové výšky. Tedy rozhled je tu velice slušný - nad střechami domů na náměstí je vidět až daleko do kraje...
Mezitím Laurel odkudsi vyštráchal kolo a s páskou na očích přejel po laně na druhou stranu a pak zase nazpátek. Ale to je jeho věc. Já se mám k pomalu odchodu. Když už jsem tu skončil.
"Ale kampak? Kampak??!" zabrzdí mě v rozletu Hardy. "Ještě jsme neskončili...!" ušklíbl se. Pak pravil cosi, co mi vyrazilo dech. "Tvé číslo teprve přijde..."
No, děkuji pěkně. Ale, já osel, vlezl jsem tu přece docela dobrovolně!
"Řekni mi raději," vyzvídá Hardy, "kolik vlastně vážíš?!" Nač mu to asi bude, uvažuji.
"Sedmdesát tři..." krčím rameny.
Mávl rukou. "Měli jsme tu i pětadevadesátikilové!"
No, to je docela možné, když to říká, ale proč mi to vlastně říká?!
"Věc se má totiž takto," vysvětluje Hardy. "Já se sehnu a ty se mi vyhoupneš na ramena. No a pak už tě jenom přenesu na druhou stranu..."
"...!..." přelétl jsem očima zděšeně prázdný prostor, dělící nás od druhé strany.
"Žádné strachy!" Hardy mě plácl přátelsky do zad, až jsem málem sletěl z plošiny. Myslel jsem v té chvíli jen na to, že mne teď pozoruje půlka městečka - včetně mé dcery - a že z toho budou mít všichni strašnou jundu, až sidělte nám, hrdino, laskavě své jméno, věk...," což jsem jako ve snách skutečně učinil.

KOMU ZVONÍ VANA-KDOVÍ PROČ

6. září 2016 v 13:42 | JARDA LIŠKA.
...Zastavil se u budovy, jejíž stěny byly posety celou řadou nápisdů, hesel, i malůvek, jejichž autoři je buďto vyryli něčím ostrým a tvdým do omítky, nebo je vyvedli v barvě, nejčastěji spreji..
Nedalo mu to a začetl se do hlášek na zdi. S jedněmi bez výhrad souhlasil, s dalšími by polemizoval, kdyby o to někdo měl zájem, další ho přiměly k zamyšlení, nad některými se pobaveně rozesmál...
Pak odběhl domů a za chvíli byl nazpátek, se prejem v ruce. Nemeškal a hned začal vytvářet nápis: "SLÁDEK DO ŘI...."
Dál se nedostal, neboť byl uprostřed slova napaden mladými výrostky, kteří mu pomocí pěstí, kopanců i plivanců vysvětlili, že se jim jeho nápis absolutně nezamlouvá...!
A přitom chtěl jenom napsat:
SLÁDEK DO ŘÍDÍCÍ SFÉRY....

KOMU ZVONÍ VANA-SMOLAŘ

3. září 2016 v 8:59 | jarda LIŠKA
NEVÍM PROČ, ALE KAMARÁD AFONS je rozeným smolařem. Ať totiž dělá, co chce, je z toho šílený trapas...
Například, v naši závodní jídelně si označíme předem jídlo na den následující a tu se stalo, že při výdeji obědů se k Alfonsovi otočila před ním stojící obstarožní kolegyně a s milým úsměvem na rtech ALFONSI PODÁVALA jídelní lístek na následující den.
"Pane kolego, byl byste tak laskav a přečetl mi byste mi to? To víte, jsem už trochu postarší dáma..."
Alfons se chystal ujistit kolegyni, že každý pozná na první pohled, že je dámou a že by ji nehádal nějaké stáří, vždyť opravdu ještě je docela mladicí.!
Co však vypadlo z jeho úst, překvapilo především jeho samotného........
"DÁMA," PRAVIL ALFONS S ÚSMĚVEM, "TO SNAD NE?!"

KOMU ZVONÍ VANA-LEPŠÍ NEŽ KALKULAČKA

1. září 2016 v 16:48 | JARDA LIŠKA
RETRO

PŘÁTELÉ, UŽ JSTE SLYŠELI TEN VTIP: JAKÝ JE ROZDÍL mezi Lukášem a kalkulačkou? Veliký. Lukáš má více funkcí! HAHAHAHA... No a ten Lukáš jsem, prosím pěkně, já...
To je jedna strana mince! Podívejme se na tu druhou stranu.
To bylo tak-nastoupil jsem do podniku, v němž pracoval i můj otec. Byl jsem zapojen v pracovním cyklu, když za mnou přišel jeden z nových kolegů a pozval mě na schůzi Svazarmu... Přišel jsem tedy a nestačil se divit...!
Jedním z bodů jednání bylo přijetí nového člena. Byl jsem přijat jednohlasně...Dále bylo třeba najít nového jednatele, které se uvolnilo-opět jsem byl přijat jednohlasně...! To díky tomu, že tady pracoval můj otec, děda, všichni se osvědčili, a tak, proč hledat někoho lepšího, že!? KDO JE PRO? SAMOZŘEJMĚ - VŠICHNI....
Zdálo se mi to? Měl jsem dojem jako by si někteří i oddechli....
Nedlouho nato mě pozvali na jednání ČSTV, SSM, ROH, ČSVTS........ VŠUDE mě vítali, řekněme, s otevřenou náručí, i nějatá ta funkce se našla!
A tak jsem se zapojil (viz děda a otec) - jsem aktivním včelařem a zahradkářem, ovšem, taky fotografem...
Jen jedna věc mě mrzí, přátelé - jak to, že na mě stále zapomíná SVAZ ŽEN.....?