OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY na Blog.cz

PRÁVĚ JSEM DOJÍDAL TŘETÍ KLOBÁSU a řešil téměř hamletovskou otázku, vzít či nevzít si chleba se škvarkama či si ho vzít se salámem, když tu se rozletěly dveře do kuchyně a v nich objevila má žena...!

...OPÉT ZAŠUSTILY LISTY JIŽ ZNÁMÉHO DIAŔE A JÁ jsem si všiml data - 21. ledna. Snažil jsem se protestovat, že je to dlouho, ale vůbec to nemělo smysl.......

Přísahám, by l to nepříjemný měsíc. Zub mě začal pobolívat, ale připouštím, veškerá příkoří jsem snášel statečně, avšak v den před návštěvou střediska, jsem se stal obětí chřipové epidemie...a tak, poslední věcí, kterou jsem ořed ulehnutím na postel, bylo, že jsem se omluvil a přeobjednal telefonicky, a to na konec února...

Smířen s osudem, přečkal jsem další dobu odkladu a když jsem se objevil v čekárně nanovo, řekl jsem si buďto teď anebo nikdy...! a vrhl jsem se do křesla až to zapraštělo a po chvíli mi sestřička,po konzultaci s kartotékou, sdělila, že jaksi postrádá mou kartu a tak jsemm byl pozván na další návštěvu "takže, zase za měsíc...!" pravila ona bytelná sestra a na kartičce se objevil termín prvního jarního dne.
Přišel jsem, bez problémů usedl do křesla a jako vesnách jsem sledoval lékařku, kterak mě ošetřovala...

POTKALI JSME SE NA SCHODFECH A HNED jsem si všiml, že něco není v pořádku, a tak jsem se ho zeptal, copak ho trápí? Pokýval hlavou a pak se mne zeptal, sledoval-li jsem předešlého včera film Tažní ptáci?

"Samozřejmě," přkývl jsem, "kdopak by si nechal ujít takový herecký koncert?"
"Takže vám asi neunikl spor mezi dvěma protagonisty -- myslím ten, jak jeden z nich trpěl utkvělou představou, že umí létat a ten druhý mu jeho myšlenku vyvracel tím. že člověk prostě létat neumí, že......!?!"

"A měl samozřejně pravdu..." oponoval mi soused-

"To tedy neměl!!!" prohlásil. "Z vlastní zkušenosti. Člověk pochopitelněě létat může!...Například já sám, jsem nedávno letěl...! A jak daleko - od nás z podniku až na ÚŘAD PRÁCE...

...A JAK TAK ALFONS SESTOUPIL DO TOHO NIC , ZJISTIL, ŽE TAM PŘECE JEN COSI JE!!! A ono to COSI docela hezky zurčelo...! On tam byl totiž, což přítele docela NEPOTĚŠILO o to více, neboť byl právě konec ledna.

Schůdky se mu totiž zdály být neskutečně vysoko... Přítel vyděšenýma očima protínal tmu před sebou a v duchu se - podle něj - modlil ať se vlak ještě nerozjede. Polohlasně mi pak nadával proč se tak loudám s pomocí! Jenomže, já jsem duchu usilovně přemýšlel, jak mu pomoci. VĚDĚL jsem, že nejlepší by bylo použít provaz, nebo lano, ale kde ho vzít, to bylo to, oč tu běžělo...Dokonce jsem zvažoval eventualitu, že rozřežu zavěsy v kupé a ty pak použiju namísto lana.

VRACELI JSME SE S KAMARÁDEM ALFONSEM Z POLSKA. Když jsme na nádraží uviděli náš vlak, velmi jsme se podivili, proč všichni cestující se derou do předních vagónů, když ty zadní zůstávají naprosto prázdné.
Přešli jsme podivné chování spolucestujících pokrčením rameny a nastoupili jsme do zadnního vagonu. Měli jsme ho sami pro sebe. Kamarád Alfons, jsa v dobrém rozmaru, zanotoval svým skřípajícím hlasem "vlak jede krajinou...". To bylo docela vhodné, neboť, sotva se ozval jeho hlas, otevřely se dveře služebního oddělení, a z nich vyhlédl dost vyděšený polský ajzenboňák a staral se, co se, proboha, děje...? Když se přesvědčil o tom, že se nejedná o cvižný poplach, docela se uklidnil a na revanš nám sdělil sladké tajemství, že si budeme muset přesednout do předních vozů, protože ten náš se bude v příští stanici, spolu s dalšími dvěma vagóny odpojovat....!

Nato železničář zmizel.

Těžko říci kam! Prostě, jak rychle se zjevil, stějně bleskově zase zmizel....

Ale to, ani mne, ani Alfonse, netrápilo. Spíše nás zajímalo, jak zjistíme, že jsme ve stanici, kde si máme přesednout? Rozhodli jsme se, že nejlepší bude přestěhovat naše věci do chodbičky, ke dveřím, abychom mohli bleskově vyběhnout.

Ovšem, když vlak náhle zastavil, a my jsme vyhlédli ven, nebyli jsme schopni zjistit, jsme-li už ve stanici či nikoli...?!
Venku byla tma jako v pytli, a naše souprava byla dlouhá a její konec mizel kdesi v nedohlednu. Alfons tvrdil,že by se již mohlo jednat o stanici, já jsem zastával, že nikoli!

Nakonec se přítel rozhodl, že nejlepší bude, když vystoupí a porozhlédne se trošku venku, aby zjistil, jak se věci mají---

Tvrdil totiž, že se mu zdá, že vidí vepředu nějaká světla. Já jsem zastával názor, že zbytečně zmatkuje a že ho šálí smysly!

Nicméně Alfons vystoupil..Raději řekněme, že řachl.........!

Totiž tam, kde se domníval, že by se mohlo jednat o cosi na způsob nástupiště, tak tam nebylo NIC...A to nic bylo asi tak půldruha metru pod schůdky, po nichž předtím přítel Alfons právě sestoupil z vlaku na neexistující perón..........

DOPADENÍ

DRAMA

...na chodbě jsem se srazil s sousedkou

"Když už malujete," vyjela na mně zostra, "mohli byste stěhovat nábytek ve dne a ne budit lidi uprostřed noci...!"

Podle její nálady zjišťuji, že veškeré omluvy či výmluvy by byly zbytečné.

A náš hlodavec byl stále na útěku....

Nicméně první zprávy o jeho pobytu na sebe nenechaly dlouho čekat. Jen tak letmo jsem zaslechl souseda, bydlícího nad námi, jak si stěžoval komusi neviditelnému, že si jen na chvíili odskočil a když se vrátil, našel na stole nakousnutý krajíc chleba, který si chystal ke svačině a byl si jist, že do něj určitě nikdy nekousl...

"Jo, pane..." pokračoval.
"A pak, že neexistují věci mezi nebem a zemí...!" dokončil poškozený svou myšlenku.

A já jsem už začínal tušit, ldo je mezi nebem a zemí - je to náš uprchlý myšák. Jak jistě tušíte, uprchl přes stupačky, spojící bytová jádra.

Tato teorie se potvrdila hned za okamžik.

Souseded, muzikant, bydlící o další patro výše, seděl zrovna za stolem, zahloubán do jakési partituty,, pobrukující si její melodii, jen tak, sám pro sebe pod vousy, když tu mu náhle mu jeho vnitřní JÁ našeptalo, aby vzhléddl od not což taky hned učinil a...zařval jako pavián!

Ani ne půl metru od něj seděla na stole bílá myš a se zaujetím mu hleděla do očí...

"ÁÁÁÁÁ...!"ZAJEČEL SOUSED A RYCHLOSTÍ BLESKU vystřelil z bytu, zmáčkl nejbližší zvonek a když majitel zvonku po chvíůi otevřel, začal hoo muzikant seznamvat se stavvem věcí.
Pak ho pozval do svého bytu, aby mu bílou myšku ukázal.......

MYŠKY VSTUPUJÍCÍ NA SCÉNU

Je všeobecně znáno, že je to s naší matičkou příírodou oprvdu nahnuté. I my jsme se rozhodli podat ji pomocnou ruku a koupili jsme si pár bílých myšek, jimž jsme vybudovali pelíšek ve sstarém /prázdném/ akváriu.

Myšky donesl domů syn a dušoval sse, ýe se jedná o dva samečky. Žel, již brzy vznikly pochybnosti o skutečném pohlaví obou skotačících, šplhajících, panáčkujících hlodavců...Jednou ráno totiž dovádělo v akváriu myšek snad o deset myšek více!

Navíc vyšlo najevo, že nezodpovědná myší hlava rodiny pod rouškou noci /ovšem neznámo jak/ opustila nejen svůj příbytek, ale i svou rodinu a znizela bůhví kde...Se ženou jsme se pustili do intenzívního pátrání po myšákovi. Nahlíželi jsme prostě všude. NIC...Smetákem šťouráme do méně přístupných míst, odstavujeme nábytek.....Lomoz, rachot, skřípot, vrzání během manipulace s nábytkem, se rozléhají po celém bytě. Sousedi mají jistě radost...Proč by ne-vždyť je půl šesté letního času!

"Chtěl jsi myši...? TAK SE STAREJ!!!" zasyčela žena a zbaběle utekla - ne k mmamince - ale do práce.

Zůstal jsem doma sám, pomineme-li spící dítka a pobíhající horda myších nemluňat a jejich stejně kmitající matka!

"Kde máš chlapa...?!" obořím se na myší matku. Ta mě ignoruje a provokativně sprintuje po akváriu.
Vzal jsem s dovolenou a hraji si s nábytkem, roluji koberce "škatule, škatule........." A NIC!
Tato kratochvíle mi zabrala celé dopoledne. Odpoledne, to už mi hlava tančila tanec sv. Víta, už jsem prostě potřeboval nnalokat se čerstvého povětří /i se smogem, ovšem!/.
Vydal jsem se tedy na procházku.
Na hodbě jsem se srazil se sousedkou......