Červenec 2016

OSTŘE SLEDOVÁNÉ VRAKY - JÁ

3. července 2016 v 8:29 | JARDA LIŠKA
Mám já to ale štěstí

Jakožto člověk, jehož plat je zahrnut ve státním rozpočtu, mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsem (podle různých statistik) opravdu majetným člověkem. Škoda jen, že každého měsíce - hned dvakrát - zhruba tak čtyři dny po výplatě a záloze, bývám pravidelně nucen přistoupit k určitým, řekněme organizačním, krokům, díky nimž zůstávám naživu až do dalšího výplatního termínu.
Tak především - po odchodu z kanceláře, postavím se na jistém nároží, před sebe na chodník položím klobouk a čekám. Oblečen zůstávám ve svém každodenním oděvu, a tak lidé s chutí a též i jistou dávkou soucitu ve tváři hází své mince, někdy i bankovky, do mé pokrývky hlavy. Na tomto stanovišti setrvám až do chvíle, kdy zavírá většina obchodů v okolí. Nato se vydávám do nedaleké mléčné jídelny, kde povečeřím s chutí to, co již zjevně nepotřeboval předchozí konzument. No, a tak mé menu nebývá obvykle sice zrovna nejčerstvější, leč zato velmi pestré.
Proto, abych ušetřil za nájemné, trávím noci na nádraží. Mám-li se přiznat, oblíbil jsem už onen melodický zvuk gongu, rozléhající se v nepravidelných intervalech halou, i milý hlas spíkra, oznamujícího příjezdy a odjezdy vlaků.
Prostě, cítím se tu jako doma, a to proto, že se už znám nejen se všemi ostatními stálými obyvateli tohoto nádraží, ale též i s příslušníky ostrahy nádraží. A ti všichni, ve chvíli, kdy mne zahlédnou, s úsměvem na rtech říkávají: "Á. tak už zase máme sedmnáctého, že!!? Pan inženýr zase přišel mezi nás.!"
Ale hned po dalším výplatním termínu, ve chvíli, kdy slastně usínám na podlaze svého vlastního bytu, z času na čas si vzpomenu na všechny ty ubohé jedince, kteří (pokud chtějí přežít) jsou nuceni žebrat, krmit se zbytky v různých jídelnách pochybné kvality a třeba i přespávat po nádražích.
A tu, vážení, cítím se velmi šťasten, že se mne, coby státem zajištěného jedince, nic podobného netýká.!??

KOMU ZVONÍ- REKLAMA

2. července 2016 v 16:21 | JARDA LIŠKA
Život je...

šéf naproti mě seděl kupodivu naprosto klidně a téměř, pokud by toho byl schopen, s porozuměním na mě hleděl.
Proboha, co to bude tentokrát.
Otcovsky na mě hledící šéf, mě však netrápil dlouho. Klidným hlasem začal chválit vše, co jsem pro firmu kdy udělal i to, jak sám připustil, že tu byly i kladné skutky.
"Bohužel," zamyslel se. "Znáš dobu i situaci naší firmy. A tak je třeba modernizoval, inovovat... však víš."
Posunul ke mně list papíru. "No ale, jak to tak vypadá, budeme se muset rozloučit..."
Prostudoval jsem si dokument. Bylo tam všechno. I to, že odcházím po vzájemné dohodě...!
Podepsal jsem arch a v duchu mě napadlo:
život je hořký... BOHUDÍK...!!!

KOMU ZVONÍ VANA -- KOUPEL

2. července 2016 v 8:38 | JARDA LIŠKA
Osvěžující koupel
Po horské tůře, lokalizované do oblasti Rajce, přišlo všem účastníkům vhod, že jsme narazili na termální koupaliště. Bylo to sice za dost chladného počasí, ale náš horský vůdce nás ujistil, že se jedná o oblast, kde voda, vyvěrající ze země, je -prý- tak horká, že zde opatrnější návštěvníci před tím, než do vody vstoupí, ponoří do ní nejdříve vajíčko a počítají, jestli se do 5 minut uvěří na tvrdo... Dá se zde, podle něj, koupat za každého počasí.
Neměli jsme s sebou ani plavky, avšak tento problém nám pomohla vyřešit paní v pokladně, která nám s úsměvem za 20 korun každému plavky půjčila.
Lidé zde byly vesměs veselé kopy, jak jsme záhy zjistili, neboť se na nás smál každý, koho jsme potkali.
Z kabinky jsme vyšli v plavkách k bazénu jen se sebezapřením. Před očima jsme měli vidinu horké koupele. Radostně jsme též i kvitovali, že máme bazén sami pro sebe. Nikdo se zrovna nekoupal.
Zato nedaleká terasa byla zaplněna početnou řadou lidí, kteří nás s úsměvem, jak jinak, pozorovali. Zvedlo nám to náladu. I my jsme se začali usmívat!
Přítel Hugo se nedočkavě vrhl po hlavě do bazénu. Jedna celá dvě desetiny sekundy byl ve vodě, načež urychleně opustil bazén. Jeho kůže připomínala svým zbarvením oblohu, veškeré ochlupení na něm bylo zježeno. Jeho usmívající se ústa vydávala rytmicky cvakavý zvuk.
Žel, ukázalo se, že to, co jsme považovali zprvu za úsměv, byla obyčejná křeč - cvakavý zvuk vydávaly jeho zuby...
Sáhli jsme si do bazénu a přestali jsme se divit. Voda neměla kýžených 30 stupňů (nebo i více), ale asi tak stupňů pět. K úplné spokojenosti nám tu chyběla jen ledová tříšť. Otrlejší Eskymák by si tu přišel na své!
Když se nám Hugovi podařilo asi tak po hodině rozmluvit jeho sebevražedné úmysly a vpravili jsme do něj tři grogy, měli jsme vyhráno. V té době se už taky netřásl jako osika, ani tolik necvakal zuby...
Časem jsme taky pochopili, proč se na nás všichni tak usmívali. Hold, jsme národ dobromyslný a přející.
A že v termálním - tepelném - koupališti byla tak studená voda? Inu, pět stupňů je konceckonců taky teplota, no ne…

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY - KOUŘENÍ

1. července 2016 v 11:43 | jarda LIŠKA

Kouření škodí zdraví
Sál doslova praskal ve švech. Lékař mluvil již dobrou hodinu, ale všichni posluchači mu doslova viseli na rtech. Před jejich očima defilovaly ty nejhorší nemoci, byla jim nastíněna ta nejchmurnější perspektiva.
Cigarety, ty voňavé tabákové trubice, se jim pomalu měnily v cosi nechutného. Většina z přítomných se utvrdila jednou a provždy se svým zlozvykem přestat!
Po další hodině byla přednáška u konce a lékař spěšně opustil sál. Rovněž posluchači, živě debatujíc, se rozcházeli, pevně rozhodnuti již nikdy nesáhnout po cigaretě.
Lékař stál u okna ve své pracovně a díval se za nimi se spokojeným úsměvem. Těšilo ho, že měla jeho přednáška úspěch.
A s cigaretou v ruce čekal až se mu uvaří voda na kávu.