Červenec 2016

KOMU ZVONÍ VANA - ELEVATOR

15. července 2016 v 9:55 | JARDA LIŠKA
TO BYLO TAK. Jednoho dne jsme v metru potřebovali vyjet nahoru. Když jsem došel ke schodúm, všiml jsem si, že přede mnou stojí postarší tělnatá žena. Ono by se určitě nic nestalo,kybych neudělal velkolepé gesto a tuto
ženštinu, šlak aby mě trefil, a pustil sem ji před sebe.
Potom se ukáazalo, že jsem udělal obroskou chybu!
Žena se mě uculila i dosti nejistým krokem se vbatolila na prvni z těch pohyblivýyh schodů. Ten popojel, potom to tak jaksi cuknulo, a… ta žena ztratila balanc!
Naštěstí (jak ale pro koho, že!) jsem hned za ní byl ja. Bleskově jsem pustil tašku - na svuj vlasni palec - a chytil sem tu padajíicí babu do náruči. Situace potom vypadala tak: pomalu se nahoru drapakící eskalator, vepředu spokojeně se šklebici roba, zakloněnáybulena dozadu, a za ní sem stál ja, dělal jse. ji podporu. Jestli byste chtěli vědět jak dlouho jsme tak jeli, to bych vám těžko mohl pověť! Nejspiš to bylo jenom par vteřin, ale mi se zdalo.ze stěhuji klavír aspoň do patnacteho štoku…
Nahoře schody zase cuknuly, jak se vyrovnaly, roba získala balanc, potom se spokojeně odvalila fuč, ani okem nemrkla Nejspiš si myslela, že to tak musi být-že je to tu běžným zvykem, že ten člověk , stojící niže, dělá tomu, kdo stojí výše zezadu podporu…
Ja nevim. Jenom mě tak napadlo, co jak se to tu v tom kraji fakt tak zavedeno!?
No ale, chvili mi to fakt, než jsem se vpamaoval. Divíte se že od těch dob se raději eskalátorům raději vyhýbám............

KOMU ZVONÍ VANA-DOZNÁNÍ

14. července 2016 v 9:48 | jarda LIŠKA

Doznání

No tak dobře, tak já se tedy přiznávám. Byl jsem to skutečně já, chcete-li to vědět. Ano, zabil jsem ho! No, a co má být. Vy byste na mém místě určitě udělali totéž. Ano, ovšem. Když teď tady před sebou na podlaze vidím ležet jeho bezduché tělo, mám z toho všelijaké pocity, jenže… Mám-li být naprosto upřímný, koledoval si o to delší čas! Měl jednoduše svou hlavu a nedal si říct.
Nepomohly mé úpěnlivé prosby, ani vyhrůžky. Byl už prostě takový!
A teď se tu válí na zemi a není v něm ani kapky života… Dobře, ale řekněte mi, proč si jen nedal říct, proč byl takový…?!
Třeba se mnou nebudete tak úplně souhlasit, budete mne mít snad za šílence, určitě za cynika, ale já tvrdím, že dostal jen to, o co si koledoval…! No, a tak jsem ho jednoduše praštil a výsledek už znáte sami: válí se tu na podlaze a je dočista po něm. Snad by mi ho nebo mého činu mělo být alespoň trochu líto, ale - není!!! Zabil jsem ho a vůbec toho nelituji. Kdybyste jen věděli, jak dlouho mi pil krev…!

KOMU ZVONÍ VANA-ZÁHADA NA STARÉM HRADU

12. července 2016 v 8:52 | JARDA LIŠKA.
TO BYLO TAK

JSOU ZÁMKY a hrady, které skrývají cosi tajemného , jejichž minulost bývá zastřena rouškou tajemna mnohdy tam i straší. To všechno věděl i přítel Hugo, terý při svých toulkách po naśi vlasti dorazilpod jakési návrší na němž stály ruiny starodávné tvrze.
"Prosím vás, pane," na okolojdoucího staršího domorodce "rád bych věděl, čím je tato zřícenina památná. Stalo se tu snad i něco zajímavého!" A kdy?..."
"Ano," připustil oslovený muž. "Stalo! Asi tak před púl rokem."
"Nepovídejte.." Hugo byl napjat v předtuše čehosi tajemného,
"To bylo tak." vyprávěl stařík.
"Slunce se už sklánělo k západu, když se tady objevili dva turisté a také se zajímali o tuhle zříceninu... Nakonec se rozhodli vylézt nahoru a prohl=dnout si ji. Sotva pak, když vešli, nad tvrzí zakroužilo pár havranů...Jeden z nich zlověstně zaskřehotal Ti dva se již sem nikdy nevátilli..."
Huga zamrazilo v zádech, "To snad není možné,"poůků naprázdno, "A už se zjistilo, co se s nimi tenkrát stalo?"
"Ale jooo. Sešli z kopce na druhé straně a odjeli autobusem................"

KOMU ZVONÍ VANA-VENČENÍ

11. července 2016 v 7:56 | JARDA LIŠKA.
Venčení

Vážení pejskové, vážené fenky, kamarádi. Já tedy nevím, jak často venčíte své páníčky nebo paničky vy, ale já ty své venčím čtyřikrát denně. Nejhorší je ovšem dostat páníčka z pelechu ráno, to mi trvá nějakou chvíli a musím se něco nakňučet, než vyleze, ale pak už je to bez problému. Ale stejně, aby se mi někam nezatoulal, vodím si ho venku raději na vodítku, a jsem mnohdy dost utahaný, když se vrátíme domů a nemyslete si vezmeme to tam i onde. Ale je to stejně s tím mým páníčkem divné - uvažte, sami to znáte: zatímco já, když se potkám s některým kamarádem, i s nějakým novým, kterého neznám, hezky se očicháme, než jdeme dále. Anebo na sebe zavrčíme, že, podle toho, jestli potkám pejska nebo fenku, ale páníček, ten, když se potkám s jiným páníčkem, ani si k sobě nečichnou, nic! Anebo, já si udělám podle potřeby značku, kde mě napadne, ale páníček nic. Anebo, když se vykadím, tak já jdu dále, pro mě je věc vyřízena, ale páníček hned vytahuje sáček a sbírá to po mě ze země!? Anebo, co mě taky dokáže naštvat - jdeme kolem popelnic (co si budeme říkat, kamarádi, že!) já prostě nemohu jít dál, než si je pořádně očichám, ale páníček nic. Spíš mě od popelnic tahá pryč! Nejdřív jsem si myslel, že je chce mít pro sebe, ale on ne. Ani si nečichne. A potom, jak už jsem říkal, venčím páníčka čtyřikrát denně. Ale on, když se vrátíme domů, kolikrát, z ničeho nic, se vytratí ven sám. Nebo s paničkou. A jsou kolikrát venku, no já nevím, nepoznám hodiny, ani je nemám, ale myslím, že jsou venku tak nejmíň půl hodiny, anebo dokonce čtvrt. Co tam dělají, nevím, ale toleruji jim to. A častokrát donesou domů i nějaký ten piškot, nebo salámek, anebo kostičku!
Ale stejně, jsem rád, že bydlím u svých páníčků. Slyšel jsem totiž od jednoho kamaráda, který to měl od jiného známého, že jistý náš společný známý se dostal kamsi za město a tam musí bydlet v boudě. A je to pro něho utrpení, protože trpí klaustrofobií.

KOMU ZVONÍ VANA-ČO BOLO.....?

10. července 2016 v 14:14 | JARDA LIŠKA.
KDO VÍ proč…?! aneb: Co odvál čas…?!

"Tak jsem tu zas, šéfe!" prohlásil jsem při vstupu do ředitelovy pracovny.
"Hmmmm… mno…!" řekl ředitel neurčitě. "Tak co tam zas máte tentokrát…?!?"
"Takže," začal jsem listovat ve svém notýsku. "Tomík o vás, prosím pěkně, říkal, že jste nedostudovaný tupec!… Vitásková zase prohlásila, že tak, jak řídíte ten podnik vy, tak že by to dokázalo i slabomyslné děcko s vodou na mozku!!!… Petříček zase povídal, že jste stará struktura a že by vás už konečně měli vyhodit tam, kam už dávno patříte…!"
"Mmmm…" děl poněkud nervozně direktor. "A co Žiška?!?"
"Žiška, prosím pěkně, neříkal nic…"
"Jak to, že nic?!"
"Žiška je přece už druhý měsíc na nemocenské, šéfe!"
"Aha," poněkud se uklidnil. "No a dál…?"
"Pak už jenom Vaculka říkal, že je opravdu zvědav, jak se vyrovnáte s tím lustračním zákonem?!?… Ale zastala se vás Žitová, která mu na to odpověděla, že takový imbecil, jako jste vy, by snad nemohl být ani spolupracovníkem StB…! A pak ještě…"
Ředitelův obličej silně připomínal svým zbarvením sparťanský dres!
"Dost!!!" zařval. "To stačí…!"
Diskrétně jsem se vytratil z jeho pracovny, ponechávaje ho o samotě s jeho myšlenkami.
V sekretariátě jsem se srazil s kolegyní Maerovou.
"Vidím, že zrovna jdeš od Něho," pravila. "Myslíš," zajímala se, "že mohu jít dále?"

"To bych ti zrovna teď neradil!" mávl jsem rukou. "Zase má náladu pod psa…!"

KOMU ZVONÍ VANA-UŹ NIKDY VÍCE

8. července 2016 v 16:09 | JARDA LIŠKA
Stál tam na rohu, v ruce držel novinyy a ani trochu nevypadal vesele. Potom dramaticky a hlavně zoufale zalomil rukama a nešťastným hlasem zvolal: "Ach Bože_" lamentoval :"Zase nám zvedli ceny masa. .. pořád rostou poplatky za nájemné!
Zvedly se ceny pohonných hmot........"
Kdo muže. hrabe všemi deseti a obyčejný člověk pche. darmo mluvit! A kriminalita? Ta roste, s počtem policistú a rúzných bezpečnostních agentur...!
A ty Bože, ty to musíš přece vidět,,,L A ty nic neděláš!!"
Chvíli nato nad nešťastníkem zakroužilo hejno černých ptákú a ti si tak kroužili a vřeśtěli a pak mu znečistilibouk. Muž si kapesníkem čistil pokrývku hlavy a cítil se po těle a též i po duši prachbídně.
Poté muž znedl nesměle hlavu vzhúru a pravil: "Omlouvám se, BOŽE !"špitl:" A slibuji ti, že už nikdy ti dávat takové hloupé otázky,,,"

KOMU ZVONÍ VANA - DIALOG

6. července 2016 v 16:53 | JARDA LIŠKA
DIALOG NA ÚROVNI

Vážení, ono se to nezdá, ale není to jen tak jednoduché být slušný a zdvořilý. Dokonce jsem zjistil, že jsou na to jistá pravidla. V jednom časopise, který odebíráme prroto, aby měla naše dítka sběr, jakýsi odborník vysvětluje, že je krajně nezdvořilé během konverzace mluvit sám o sobě. Podle něj je třeba dialog zavést na téma blízké naššemu společníkovi. Tedy, strručně řečeno, nežvanit o sobě, obezřetně a taktně poovořit o něm.
To vše jsem měl na paměti během dialogu se sousedem z přízemí, o němž je známo, jaký je inteligentní a společenský člověk.
Po úvodních, jak by se řeklo, formalitách, pravil soused svěže: "Zrovna jsem dočetl tu vaši knížku. Musím vám ji někdy vrátit..." Totéž mi sdělil minulý týden.
"Ano...aha...!" odpověděl jsem neméně srdečně.
A hned jsem dodal: "Slyšel jsem, že vámm zemřela babička........."
On nato dodal: "Bylo to velice zajímavé," pravil soused. "Byla veselá a byl jsem s ní hotov během jednoho odpoledne..."
"A co, že tak náhle?" zarazil jsem se. "Měla někaké potíže?"
"Se ženou jsme se o ni málem servali!" ujistil mě.
"Byla na nějakém vyšetření?" starám se. "Hlavně že měla u vás oporu až do posledních chvil...?"
Soused se zatvářil poněkud nejistě. "Přiznávám, trošku se ji poškodil hřbet, jak spadla na zem a ještě jsme ji polili horkou kávou..."
"Doufám, že to měla lehké?!"
"Ba, ba," pokýval soused hlavou." "Moc jsme se přitom se ženou nasmáli!"
"A je jistě uložena na nějakém pěkném místě."
"No, musím se přiznat, "pravil soused poněkud zahanbeně, "ani vlastně nevím kam jsme ji vlastně zašantročili... Budu se někdy po ní poohlédnout."
"Alespoň určitě odpočívá v pokoji," dím smířlivě..."
"Ano, ano" zajásal "Musí být někde v pokoji. Najdu ji a hned vám ji vrátím "
Potřásli jsme si rukama a rozešli jsme se v pohodě. Ještě, že člověk ví, jak konverzovat příkladně a společensky.













































































"

KOMU ZVONÍ VANA-OSTŘE SLEDOVANÍ VÝZKUMNÍCI

5. července 2016 v 11:26 | JARDA LIŠKA
Utrpení výzkumného pracovníka

" ... ano, pánové, s láskou je kříž," pravil pán, který si v restauraci přisedl k našemu stolu. "I já jsem bývýval šťasten, ale jen do chvíle, kdy jsem se zamiloval a svou dívku jsem hodlal nějakým taktním způsobem připravit na to, že mne - jako výzkumného pracovníka, který má fofry při dokončování dílčího výzkumného úkolu - nebude nějakou dobu tak často vídat, jako dosud. Což jsem taky učinil slovy:
"Víš, Jituško, já jsem z ústavu a asi nějakou dobu budu teď mít potíže, abych se odtud dostal..." pán teskně pokýval hlavou.
"No," pokračoval dále. "Zatvářila se tak nějak krapet nejistě a vylekaně, tak jsem ji honem ukonejšoval:
"Ujišťuji tě, že i kdybych měl z ústavu utíkat oknem - já vím, kde jsou povolené mříže! - abych tě mohl vidět, tak to udělám rád. A vždycky si to už nějak před doktorem zodpovím... myslel jsem šéfa, pánové!" dodal ustaraný pán.
"Dál jsem se ale, pánové, nedostal, protože dívčina se začala chovat nějak divně. Na něco se pak vymluvila, jako že musí honem něco zařídit - a už jsem ji víckrát neviděl..." mluvčí pokrčil zamyšleně rameny.
"Ani vlastně nevím, co se ji tehdy stalo. Ale je to snad takhle i lepší, že to tak dopadlo, jak to dopadlo. Asi by to stejně nemělo cenu - když neměla pochopení pro mou práci

KOMU ZVONÍ VANA-OSTŔE SLEDOVANÍ UFOni

4. července 2016 v 14:10 | JARDA LIŠKA.
Jak jsem potkal UFOny
Poslední dobou jsem, vážení, toho slyšel velice mnoho zajímavého: například o ozonové díře, o parapsychologických jevech, též i o létajících talířích, a tak dále, a tak podobně... No, nedivte se, že jsem chodil po tomhle božím světě tak trochu vyjukaný, zamyšlený, vyhecovaný, nabuzený, no prostě, jedním slovem, zcela nesvůj a pořád jsem měl o čem přemýšlet.
Nu a jednoho pozdního odpoledne, jedouce ve své deset let staré škodovce po cestě, nesoucí na sobě ještě poslední stopy bláta a sněhových jazyků, jsem náhle za zatáčkou zahlédl dvojici mimozemšťanů... Tento párek stál přímo vprostředku cesty a divoce gestikulovali (oba dva) svými horními končetinami, z čehož jsem usoudil, že chtějí abych zastavil, což jsem taky učinil.
Se srdcem v kalhotách, ale s vědomím, že právě teď vstupuji do historie, vystoupil jsem ze svého vozítka a na silně se podlamujících nohách vydal jsem se jejich směrem.
Abych nelhal, musím připustit, že zblízka vypadali ti dva úplně normálně, chci tím říct, že byli celí zelení a z přileb, nebo co to vlastně měli na, řekněme, hlavách, jim směrem k nebi vykukovaly dvě - každému jedna, pochopitelně! - kratičké anténky...!
Navíc se oba UFOni na mne docela mile šklebili, ale já stejně jsem nebyl schopen vyrazit ze sebe ani jedno jediné slůvko, i když jsem jim chtěl toho tolik povědět - o Einsteinově teorii relativity, o Komenském, o tom, jak schopný máme senát, a tak dále, a tak podobně, však víte, že!
No, stáli jsme tam tak chvíli naprosto nehybně naproti sobě, až najednou tuto idylku přerušil vyšší z UFOnů, který mi ukázal cosi, co vypadalo jako středně veliká krabice, a co při troše fantasie mohl být třeba i kanystr, a co on po celý čas držel ve své horní končetině, načež na mne začal nižší z podivné dvojice kývat prstem. Potom se oba otočili a šli, kamsi pryč, neznámo kam.
No a já, jako v transu, vydal jsem se za nimi a cítil jsem, že mne za malinký moment potká COSI neobyčejného, prostě NĚCO, na co budu mít vzpomínky na celý zbytek života...
A skutečně! Nemýlil jsem se...
Za další zatáčkou stál u krajnice Opel s německými čísly a oba UFOni na něj mlčky ukázali, pak zase na onu tajemnou krabici, která byla skutečně kanystrem, ale zřejmě prázdným a dvoujhlasně spustili:
"Nichts benzin! Nichts benzin!..."
A tu mi teprve, přátelé, spadly z očí šupiny omámení, a mě bylo souzeno prohlédnout, a když už jsem tedy prohlédl, nezbylo mi než konstatovat, že tito takzvaní mimozemšťané jsou ve skutečnosti párkem prachobyčejných německých manželů, navlečených do těch jejich národních mysliveckých oblečků a to, co jsem považoval za přilby s anténkami, byly jenom chocholky, trčící z těch jejich tyroláčků...!
A já, takto zostuzený, ponížený, a rozčarovaný, zvolal jsem rezolutně, plně zdůrazňujíc svůj postoj:
"Kein benzin!!!"
a doběhl jsem ke své věkovité škodovce a ve chvíli, kdy jsem je zakrátko míjel, obhodil jsem je schválně blátem od hlavy až k patě! Tu máte za okupaci!!!
A, vážení, abych tedy pravdu řekl, myslím, že bychom se měli věnovat více našim vlastním věcem a starostem, než celému tomu slavnému kosmu, co říkáte...??!

KOMU ZVONÍ VANA - VENČENÍ

3. července 2016 v 13:10 | jarda LIŠKA
Vážení pejskové, vážené fenky, kamarádi. Já tedy nevím, jak často venčíte své páníčky nebo paničky vy, ale já ty své venčím čtyřikrát denně. Nejhorší je ovšem dostat páníčka z pelechu ráno, to mi trvá nějakou chvíli a musím se něco nakňučet, než vyleze, ale pak už je to bez problému. Ale stejně, aby se mi někam nezatoulal, vodím si ho venku raději na vodítku, a jsem mnohdy dost utahaný, když se vrátíme domů a nemyslete si vezmeme to tam i onde. Ale je to stejně s tím mým páníčkem divné - uvažte, sami to znáte: zatímco já, když se potkám s některým kamarádem, i s nějakým novým, kterého neznám, hezky se očicháme, než jdeme dále. Anebo na sebe zavrčíme, že, podle toho, jestli potkám pejska nebo fenku, ale páníček, ten, když se potkám s jiným páníčkem, ani si k sobě nečichnou, nic! Anebo, já si udělám podle potřeby značku, kde mě napadne, ale páníček nic. Anebo, když se vykadím, tak já jdu dále, pro mě je věc vyřízena, ale páníček hned vytahuje sáček a sbírá to po mě ze země!? Anebo, co mě taky dokáže naštvat - jdeme kolem popelnic (co si budeme říkat, kamarádi, že!) já prostě nemohu jít dál, než si je pořádně očichám, ale páníček nic. Spíš mě od popelnic tahá pryč! Nejdřív jsem si myslel, že je chce mít pro sebe, ale on ne. Ani si nečichne. A potom, jak už jsem říkal, venčím páníčka čtyřikrát denně. Ale on, když se vrátíme domů, kolikrát, z ničeho nic, se vytratí ven sám. Nebo s paničkou. A jsou kolikrát venku, no já nevím, nepoznám hodiny, ani je nemám, ale myslím, že jsou venku tak nejmíň půl hodiny, anebo dokonce čtvrt. Co tam dělají, nevím, ale toleruji jim to. A častokrát donesou domů i nějaký ten piškot, nebo salámek, anebo kostičku!
Ale stejně, jsem rád, že bydlím u svých páníčků. Slyšel jsem totiž od jednoho kamaráda, který to měl od jiného známého, že jistý náš společný známý se dostal kamsi za město a tam musí bydlet v boudě. A je to pro něho utrpení, protože trpí klaustrofobií.