Červenec 2016

KOMU ZVONÍ VANA - NÁKUP

29. července 2016 v 14:23 | JARDA LIŠKA
JAK JSEM NAKUPOVAL
LETOS, na rozdíl od let přdchozích, kdy jsem dárky pro mé blízké nakupoval prúběžně, jsem letos poněkud zaváhal. nezbylo mi nic jineho, než se zapojit do shonu, jenž nás vrhá do obchodů, v bláhové představě, že zde objevíme NÉCO, s velkým "n", coo ta je k máni po celý rok..........
I stalo se, že jsem se dostal do skoro ideální fronty - on, ona, on a on.Ona si prohlížela jakousi sexy halenku, čísló XXXXXX. žENA se cudně přeptala slečny za pultem. zda-li jde o poslední model, a co barvu, načež požádaia jestli by mohla juknout ještě na pár jiných HADŘÍKÚ...halenku pečlivě sloźla, vrátila na pult"
Přitom si mumlala: "když já nevím...nevím, nevím...oo je to takové...?"
První čtvrthodinu mě docela bavilo sledovat ji, po půlhodině se to dalo jakž takž dalo vydržet, posléze jsem zaregistroval, že muž, stojící za touto paní, nervózně přešslapoval z nohy na nohu, silně se potil a tiše štkal, druhý v pořadí hlasitě oddechoval, a nervozně žmoulal v ruce peněženku, další polohlasně cosi šeptal - vypadalo to na motlitbu - na hlavě zježené vlasy...
Po hodině paní zakroutila hlavou, litujíc, jaký zde mají špatný výběr zboží. Nicméně slečnu za pultem ještě ujistila, celou věc ještě zváží...My jsme její nápad kvitovali s radostným očekávání, že konečně odejde, když tu se paní rozpomněla, že by, když už tu je, mohla zhodnotit sortiment svetříků!
Pochopitelně, neodnesl jsem si nic, pomineme-li pár urvaných knoflíků na bundě, jen jsem si odnesl i obrovské ponaučení...Uhádnete, jaké.......??????????????

KOMU ZVONÍ VANA-NÁMĚSTEK

27. července 2016 v 15:42 | JARDA LIŠKA


MOHL JSEM BÝT MÁMÉSTKEM
Pozval si mě ředitel. V zasedačce sedělo celé vedení podniku. Co se stalo, přemýšlím. Žeby nějaký super průšvih?
"Jak jistě víš," pokračoval ředotel bez okolků, "Ekonomický námětek odchází do důchodu.. Rozhodovali jsme se dlouho, koho na jeho místo., až jsme kápli na tebe...!Máš k tomu ty nejlepší předpoklady, v praxi jsi nejednou osvědčil své kvality..." odmlčel se. Snad jen, jestli nejsi pro tuto funkci příliš mladý?"
Vzrušením jsem sotva dýchal , ale nedal jsem se, "OSOBNĚ ZNÁM PŔÍIPADY, KDY i mladší lidi , než jsem já, pracují i na významných postech, mnohdy i ředitelují...."
"Ŕíkáš... hmmm...takže jsi pro:?"
Pak jsem byl požádán, abych zasedačku opustil, za chíli že dostanu nědět, jak se věci mají...
Třebaže má tepová frekvence dosahovala astronomiclých výšin, uvařil jsem si kafe, třeba mě uklidní...? Takovou šanci jsem tedy nečekal! Napětím ani nedýchám. Jakpak to jen dopadne......?
Najednou se ozezvučel telefon.
"HALOOOOO!" zařvu do sluchátka...Halo! Haló!!!"To už vysloveně řvu.
Něco tu nehraje. Promnu si oči a uši a zmateně se rozhlížím po místnosti. Pokoj je ponořen do tmy. Taky vúbec nejsem v kanceláři, ale ve své ložnici, řimčící budík u ucha-ve vzteku ho hážu do kouta........
"Prosí, tě, co děláš?" ozve se žena.
"NO, CO?!" VYBUCHNU. KDYBY TEN BLBEC s tím řinčením chvilku počkal, mohl jsem být náměstkem..."

KOMU ZVONÍ VANA - VĚŠTBA

26. července 2016 v 9:06 | JARDA LIŠKA

JSI MOC důvěřivý
Vracím se ze služební cesty na opačný konec republiky-v rámci ůspor, pochopitelně vlakem.
Stojím v chodbičce, ale také, v rámci úspor. Mám před sebou ještě nějkých 350 kilometrů, nudím se, ale to už nemá s úsporami nic spoečného.
Prásknou dveře "lítačky" a vedle mně ,kde se vzala. tu se vzala, stojí snědá žena orientálnáho vzhledu, nejspíš cikánka...Chvíli si mě zadumaně prohlíží a pak mi nabádne, že mi bude věštiit z ruky- od srdce, z levé...
"Za peť korun, mladý pánko."
Proč ne, napadlo mě. Za čtvrt hodiny budu přestupovat, alespoň mi to uteče....
Podal jsem ji levou ruku-jak chtěla. Źenština vrhla upřený pohlee na mou dlaň, a pak spustila "Ve tvém životě je mnoho zajínávého. Čeká tě hodně hezkých, ale též i smutných momentů...Taky tady vidím, že tě čeká daleká cesta...a taky, že brzy přijdeš o něco tobě drahého"
V tom se nemýlila-čekalo nějakých 300 kilometrů.
"Mladý pánko-vy stě ozaj dobrý..."
Přestoupil jsem do jiného vlaku a tam jsem pochopil i smysl jejuch dalši slov_"Stě ozaj vela dvoverivý a němal bystě moc tolik verit liďom okolo seba." To jsem si uvědomil, když jsem se podíval na levé zápěstí abych zjistil kolik je hodin, Čestné slovo, hodinky, které tam ještě nedávno byly, mi docela blízké i drahé...

KOMU ZVONÍ VANA - SAJENS FIKŠN

25. července 2016 v 10:21 | JARDA LIŠKA
SAJENSFIKŠN

ŠÉF si nás všechny svolal do zasedačky a kdyź jsme se usadili, začal schúzi u něj absolutně neznámým oslovením: "Važení kolegové a kolegyně, přátellé, dovolte mi, abych vás uvítal na naší schúzce."
Nato se odmlčel a pak pokračoval:" Dovolte mi, abych vás seznámil se situací v našem odboru....Já vím a určitě i víte, že jsem se ne vždy jsem se choval k některým z vás dosti neprofesioálně, měl jsem a ještě mám, svoje přívržence, kterým jsem všem šel na ruku, měřil jsem různým metrem, ohodnocení , co se týče prémií, taky jsem jim dával vyšší, a u svých neoblížených, jak bych tak řekl. jsem dával jen minimální částky."
Šéf se na chvíli odmlčel.
"Vím, že některé kolegyně, hned po začátku pracovní doby vedou téměř půl hodinový hovor se svými dětmi, aby jim udělily rady - co si májí obléci do školy. co si dát ke snídani - a tak podobně. Já jsem jim to toleroval, protože jsem to považoval za pečlivou starostlivou matku..."
A PAK ŚÉF POKRAČOVAL ještě hodnou chvíli a jeho monolog zakončil tím, že nás podřízené požádal o to, abychom ho odvolali z funkce..."
Trochu jsem se zamyslel a pak jsem si povzdechl. Odložil jsem knihu.........
Škola, že to byla tak krátká tahleta SCI-FI povídka!

KOMU ZVONÍ VANA.-STAŘENKA

24. července 2016 v 11:16 | JARDA LIŠKA.
GANGSTERSKÁ

BABIČKA KROPÁČKOVÁ jistho dne byla navštívit sestru, přebývají tohoto času ve Svinově. Poseděly, popiley stopičku něčeho osřejšího /vaječný likér/, a též sluply každá kus bábovky a v , protože se dlouho dlouhp neviděly, tož mlely jedna přes druhou a vůbec nedbaly na to jak plyne čas.
Nakonc i jin došlo a to ve chvíli když letité kukačky na zdi s vypětím všech sil pětkrát vyloudily neurčité zachrchlání,
že je na čase rozloučit se.
Stařenka bez problémů našla autobusové nádraží, horší bylo najít zastávku, na které bylo třeba nastoupit.
A fakt, že si doma před cestou zapooměla brýle, ji situaci zrovna neulehčoval...........
A jak se tam tak motala od zastávky k zastávce, padl ji do oka nápis FRÝ-DEK. Spokojeně koupilla jízdenku až na konečnou - jak ji poradila sestra,pohodlně se usadila a jak tak utobus drncal, a protože byla krapet z toho všeho utrmácena, pomaloučku polehoučku usnula.
Cesta utíkala v pohodě, když tu náhle přistoupit úředne vypadající dobře rostly muž a tento po čase dospěl ke stařence Kropáčkové, s níž zlehka zatřásl. Chvíi to trvalo, než ji probral, a když ji přivedl k životu a nato po ni chtěl její jízdenku.
Babička zprvu jeho nehorázy požadavek naštval.
"Co si to, člověče dovolujete?!!" obořila se stařenka. "kupte si jízdenku svoji......!! nebo si snad myslíte, že jsme v Chicagu? anebo jste nějaký gangster?""
Muž polkl a pak se představil jako revizo. Babička se uklidnila a ukázala mu svou jízdenku. Revizor si prohédl jízdenku..."A kampak vlastně jedete, paní?" optal se.
"No přece do Frýdku, "pravila stařenka. "Jak máte napsáno vepředu na autobuse.""
Revizor se zarazil a pak se rozesmál, "to není Frýdek, ale Fridex-to se lije do chladiče!"
Takže se trochu povozila po severní Moravě, utratila hafo peněz za jízdenky a příště? Příště si už radši vezme
brýle.......










KOMU ZVONÍ VANA-TEČE VODA...

22. července 2016 v 15:41 | JARDA LIŠKA
TEĆE VODA, TEĆE

Lidičky, to bylo tak - tehdy bylo tak neskutečné vedro, zrovna jako je dnes. U nás v paneláku v bytě přímo pod střechou jsme například museli chladit akvárium, neboť hrozilo akutní nebezpečí, že v něm začne vařit voda...
No, jak tady kdosi říkal, bylo vedro k zalknutí... kolik stupňů přesě bylo, to nemohu přesně říci, protože, se náš teploměr za oknem už dávno sublimoval, takže, kdoví...
Rozhodli jsme se vydat k vodě. Předtím, tak jsme se rozhodli, že se osvěžíme hltem sifonu, jenž si uděláme v k tomuto účelu vyrobené lahvi.
Jenže voda vytékající z vodovodu byla neuvěřitelně teplá, tak jsem se rozhodl nechat ji chvíli odtékat...
Mezitím slovo dalo slovo a na něco jsem se potřeboval přeptat mého rodného bratra, který v té chvíli pobýval ve stínu na balkoně. Zakecali jsme se, když tu se rozezvonil zvonek u vchodových dveří.
Otevřel jsem je a na zápraží stála sousedka, přebývající v bytě o patro níže pod námi.
"Chtěla jsem se zeptat, sousede, teče vám voda?"
"No," rozpačitě připouštím, "Teče, a vám ne?"
"Nám taky,"pravila sousedka. "Ale od vás!"
Skutečně: voda odtékajíci v kuchyni do dřezu, aby se ochladila, bůhví jak, se zmocnila houbičky na nádobí, a po nějakém čase ucpala výlevku...
Zbytek nechť si laskavý čtenář domyslí sám.........

KOMU ZVONÍ VANA.- NOC U BAČI

19. července 2016 v 16:01 | JARDA LIŠKA
NEZAPOMENUTELNÁ NOC

S HUGEM jsme opět vyrazili na túru do oblasti Fatry. Během dne jsme nechali za zády hezkých pár kilometrů a byl čas někde složit naše unavené kosti. A tu, jakoby zázrakem jsme opodál spatřili baču /možná to ale nebyl bača/, který si spokojeně pobafával na zápraží před salaší /třeba to ani nebyla salaš/ s šikovně na dosah postaveným džbánkem s žinčicí /později se ukázalo, že to není žinčice, ale pivo!/, prostě krajně sympatický stařík s krajně vyhraněnýým vkusem, jenž nám pomohl vyřešit naše dilema s noclehem tím, že nám nabídl možnost ulehnout na noc v jeho seníku. /A on to seník opravdu byl/!
Při vstupu do seníku nás zalila vlna romantiky: hle... pěkně měkoučké, proleželé, taky voňavé seno, lákalo k ulehnutí, což jsme aky hned učinili. Blaženě jsem si sám sobě řekl: to bude noc, na jaké se jen tak nezapomíná...
Čestné slovo-nezapomenu na tu noc nikdy...
Rozvalili jsme se na seně, mluvili raději polohlasně, jen abychom nevyplatili kouzlo romantiky a dírou ve střeše jsme pozorovali hvězdnou oblohu..
Pak přišinul takový hnusný černý a veliký mrak a...v té chvíli vyšlo najevo, že střecha má děr mnohem více, než jsme čekali, než bychom byli tušili, než bychom si přáli, a hlavně než by nám bylo milé.Ráno, promoklí až na kůži, patřčně nevyspalí, vydrápali jsme se ze seníku ven.
Sluníčko, již nanovo začalo svými laskavými paprsky vyhřívat dešťem zbičovanou zemi, ptáčkové buďto jemně cvrlikali-kromě těch, kteří řvali, jako krávy, na stéblech trávy se blýštivě třpytili perlám podobné kapičky, coby poslední památka na to noční nadělení, kdesi v dálce dovádivě švitořili neviditelní opeřenci.............a na zápraží seděli bača a spokojeně, s dýmkou v zubech, prohodil : "Tak čo, ako stě sa vyspali."
Bača si zapálil dýmku, zavdal si ze džbánku žinčice /my už víme, že to je pivo!/......." Poslouchejte, dědo,"
procedil skze zuby přítel ve chví, když mu na chvíli přestaly cvakat zuby,
"To vám tady do toho seníku teče pořád?"
Bača /pokud jim byl/ pokýval moudře pokýval hlavou a pravil "Ale nie" usmál se,"
IBA AK prší,,."

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ - DEVIANT

18. července 2016 v 9:34 | JARDA LIŠKA.

DEVIANT

NIC nemohlo potěšit, řekněme, zdravé jádro, složené ze skalních jedinců otevřeného oddělení jisté psychiatrické léčebny, než příchod nového pacoše.Starousedlíci, scházejí se v kuřárně, kde vedli dlouhé dialogy na ůrovni, se již poněkud mocně nudili a už je moc nebavily diskuze o existenci UFO, či nesmtelnosti chrousta, o úchvatném letu mouky, o nezbytnosti provádění kanadských žertíků, a tak podobně. A hle, teď přišel nový, dosud poněkud takříkajíc nepoznamenaný jejich fórky a žertíky. HURÁ, RADOVALA SE JEJICH SRDÉĆKA. SLÁVA!
Nějaký čas se nedělo nic...Až kápli na téma, které mezi ně spadlo jako sblesk z nebe!
jednoho dne, takhle k večeru, sedíc na balkoně, neboli kuřárně, jak chcte, vyřkli Ortel a dlouze se potom řehlali při představě věcí příštích.
Pak už vše šlo ráz naráz.
Tenhle si něco - s dovolením ochotné sestřičky - napsal, tamten zas vyprosil list papíru, jiný zase požádal o obálku. nejraději nějakou použitou a s razítkem.
Takhle k večeru mezi sebe pozvali nového pacienta, který zrovna vyšel ze sprchy, v erárním pyžamu a županu, vlasy ŕozčepýřené do všech světa stran!
Tu mu kdosi z nich pověděl, že má všeho nechat a zanést tuhletu obállku na chirurgii, kde ji má píedat ji sestřiče. Jo, a má si počkat na odpověď.
To taky Michal - tak se totiž - jmenoval, učinil...totiž, sotva mu přišla otevřít sličná sestřička. dal jii Michal obálkua čekal na odpovéď. Nečekal moc dlouho.
Náhle se dveře za ním se rozletěly v rázným krokem vešli dva udatní svalovci...Ti popadli Michala a diskrétně mu nabídli pěknou kazajku a jak přišli, tak odešli. Pak ho dali na uzavřené oddělení. Trvalo to hezkých pár dnů než se vše vyjasnilo.
Co vyvolalo ten poprask? V dopise stálo "Jmenuji se Michal jsem z psychiatrie a jsem připiaven pro vás udělat cokoli......
Ale i pak, po Michalově rehabilitaci, se vžila jeho přezdívka DEVIANT...







KOMU ZVONÍ VANA-HLAVNĚ UPŘÍMNĚ

17. července 2016 v 9:55 | jarda LIŠKA
Tedy, váźení, doufám, źe nevyzrazuji źádné tajemství státní tajemství, kdyź vámm teď sdélím, źe jsem se zapojil do pracovního procesu na zajímavém pracoviśti. Taky lidnatém-dav źen a zlomek mužů.Při prvním pohledu, připouštím, mi bylo docela blaze u srdce, neboť se mi zdálo, že tento kolektiv je doslova prošpikován ideou míru, přáelství, tolerance a také upřímnosti.
TAK se mi to jevilo na pohled první.
Sotva jsem si však pořádně promnul oči, tyto okamžitě provily snahu vylézt z důlků...! Coby benjamínek zatím bez bliže neurčitého pracovního zařazení, byl jsem zatím usazen na sekretariátu, který se, jak se ukázalo, byl právě v epicentru veškerého dění. Tento se taky stával místem pravidelných dostaveníček většiny mých kolegyň.
A pak to začalo. Jedna z kolegyň zpravidla nahodla například: "Holky!Už jste viděly tu /padne jméno nepŕítomné kolegyně/. " Všimly jste si jakou ta má deska na sobě hrůzu...?!"
Toto se stávalo impulzem k tomu, aby byla tato kolegyně proprána od hlavy a k patě. Někdy i nazpátek.
Kdosi zaklepal a vstoupila ona kádrovaná kolegyně.
"Jé, ukaž..." lichotí zrovna ta, která ještě před chvíli nejvíce kritizovala. "ukaž, ty máš ale krásnou halenku, kdes ji sehnala"! Všechny přítomné začnou osahávat a vychvalovat halenku,
Tu jiná z kolegyň zjistí, že musí cosi zařídit.
JEJÍ CHYBA...
Sotva se totiž za ni zavřou dveře, která jiná kolegyně prohodí "holky, všimly jste si...????
Jak jsem už dříve předeslal, náš kolektiv je doslova prosycen ideou míru, snášenlivostí, přátelství...a taky upřímnosti

KOMU ZVONÍ VANA -ŘEŠENÍ

16. července 2016 v 11:43 | jarda LIŠKA

Vyřešil jsem to

Ježto jsem si během dvacetileté práce v rozpočtové sféře dopracoval k jistému majetku, rozhodl jsem se ho důkladně zabezpečit, a to hlavně proto, že současně se společensko-ekonomickými přeměnami se u nás objevily také i nové formy bezpardonového odírání lidí o jejich peníze. Ne, teď nemám na mysli ani daňový systém, pojišťovnictví či úvěry, ale čím dál lépe organizovanou kriminalitu. Začal jsem tím, že jsem si pořídil takzvanou diplomatku, vybavenou zámky s číslicovým kódem.
Večer jsem se rozhodl, že jeden zámek bude možné otevřít po nastavení jednoduché kombinace šesti číslic, z nichž první dvě budou prezentovat rozdíl mezi ciframi 5 a 3, dále pak budou následovat: třetí mocnina 2, druhá odmocnina 81, a zbytek bude Ludolfovo číslo. U druhého zámku kombinace byla zrcadlovým obrazem kombinace zámku prvního. Ráno jsem si zabalil do tohoto svého příručního sejfu většinu rodinných drahocenností, nastavil jsem kód a spokojeně jsem se vydal do práce tramvají. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy mne revizor požádal o předložení jízdenky, kterou jsem neprozřetelně též dal do výše již zmíněné diplomatky. Žel, v tomto kritickém okamžiku jsem nebyl s to vzpomenout si které konkrétní číslice kód tvořily. No, tohle extempore skončilo pokutou za jízdu na černo a zničením mé diplomatky, kterou jsem doma odemkl pomocí sekery.
Proto též jsem všechny své síly a prostředky zaměřil na zajištění svého bytu. Začal jsem tím, že jsem vlastnoručně namontoval šifrovatelné zámky, a to prosím, na všechny vnitřní i venkovní dveře, žel již po dvou dnech jsem byl nucen je demontovat kvůli dramatu, které jsem prožil kvůli tomu, že jsem nebyl s to ve velmi kritické a akutní chvíli rozpomenout se na kombinaci, umožňující mi přístup do - v daném okamžiku - zcela nedosažitelné toalety, následkem čehož… Ech! Rozhodl jsem tedy, že zvláštní zámek namontuje jenom na vstupních dveřích. Po zralé úvaze jsem zvolil takzvaný super voice model, čili zámek, reagující na hlas majitele. Zakódoval jsem ho na heslo: Otevři, to jsem já, tvůj pán! Ale hned následujícího dne jsem stál přede dveřmi a - nic.
Mezitím totiž má žena, zarytá češtinářka, heslo změnila na:
Otevři, to jsem já, tvoje paní! A protože já jsem shodou okolností rovněž češtinář a navíc muž, nemohl jsem akceptovat tuto pro mne (z gramatického hlediska) nepřijatelnou formu, po delší diskusi jsme se shodli na hesle: Otevři, to jsme my, tvoji pánové! A vše bylo v pořádku. Týden. Potom totiž dcera samovolně kód zaměnila na: Miluji Huga! Vyčkal jsem okamžiku, kdy dcera odešla do školy a zzměnil heslo na: Sezame, otevři se! A tím to začalo…

Heslo se pozměňovalo každých 15 minut, v důsledku čehož někdo z nás stál bezmocně přede dveřmi! Naštěstí po třech dnech této paranoii se zámek polámal. Vymontoval jsem ho a se značným ulehčením jsem namontoval zámek normální - patentní. Koneckonců, zajištění je zajištění, společensko-ekonomické přeměny jsou společensko-ekonomickými přeměnami, jenže lidem je zapotřebí důvěřovat. Ne všichni jsou koneckonců zloději…

KOMU ZVONÍ VANA - ELEVATOR

15. července 2016 v 9:55 | JARDA LIŠKA
TO BYLO TAK. Jednoho dne jsme v metru potřebovali vyjet nahoru. Když jsem došel ke schodúm, všiml jsem si, že přede mnou stojí postarší tělnatá žena. Ono by se určitě nic nestalo,kybych neudělal velkolepé gesto a tuto
ženštinu, šlak aby mě trefil, a pustil sem ji před sebe.
Potom se ukáazalo, že jsem udělal obroskou chybu!
Žena se mě uculila i dosti nejistým krokem se vbatolila na prvni z těch pohyblivýyh schodů. Ten popojel, potom to tak jaksi cuknulo, a… ta žena ztratila balanc!
Naštěstí (jak ale pro koho, že!) jsem hned za ní byl ja. Bleskově jsem pustil tašku - na svuj vlasni palec - a chytil sem tu padajíicí babu do náruči. Situace potom vypadala tak: pomalu se nahoru drapakící eskalator, vepředu spokojeně se šklebici roba, zakloněnáybulena dozadu, a za ní sem stál ja, dělal jse. ji podporu. Jestli byste chtěli vědět jak dlouho jsme tak jeli, to bych vám těžko mohl pověť! Nejspiš to bylo jenom par vteřin, ale mi se zdalo.ze stěhuji klavír aspoň do patnacteho štoku…
Nahoře schody zase cuknuly, jak se vyrovnaly, roba získala balanc, potom se spokojeně odvalila fuč, ani okem nemrkla Nejspiš si myslela, že to tak musi být-že je to tu běžným zvykem, že ten člověk , stojící niže, dělá tomu, kdo stojí výše zezadu podporu…
Ja nevim. Jenom mě tak napadlo, co jak se to tu v tom kraji fakt tak zavedeno!?
No ale, chvili mi to fakt, než jsem se vpamaoval. Divíte se že od těch dob se raději eskalátorům raději vyhýbám............

KOMU ZVONÍ VANA-DOZNÁNÍ

14. července 2016 v 9:48 | jarda LIŠKA

Doznání

No tak dobře, tak já se tedy přiznávám. Byl jsem to skutečně já, chcete-li to vědět. Ano, zabil jsem ho! No, a co má být. Vy byste na mém místě určitě udělali totéž. Ano, ovšem. Když teď tady před sebou na podlaze vidím ležet jeho bezduché tělo, mám z toho všelijaké pocity, jenže… Mám-li být naprosto upřímný, koledoval si o to delší čas! Měl jednoduše svou hlavu a nedal si říct.
Nepomohly mé úpěnlivé prosby, ani vyhrůžky. Byl už prostě takový!
A teď se tu válí na zemi a není v něm ani kapky života… Dobře, ale řekněte mi, proč si jen nedal říct, proč byl takový…?!
Třeba se mnou nebudete tak úplně souhlasit, budete mne mít snad za šílence, určitě za cynika, ale já tvrdím, že dostal jen to, o co si koledoval…! No, a tak jsem ho jednoduše praštil a výsledek už znáte sami: válí se tu na podlaze a je dočista po něm. Snad by mi ho nebo mého činu mělo být alespoň trochu líto, ale - není!!! Zabil jsem ho a vůbec toho nelituji. Kdybyste jen věděli, jak dlouho mi pil krev…!

KOMU ZVONÍ VANA-ZÁHADA NA STARÉM HRADU

12. července 2016 v 8:52 | JARDA LIŠKA.
TO BYLO TAK

JSOU ZÁMKY a hrady, které skrývají cosi tajemného , jejichž minulost bývá zastřena rouškou tajemna mnohdy tam i straší. To všechno věděl i přítel Hugo, terý při svých toulkách po naśi vlasti dorazilpod jakési návrší na němž stály ruiny starodávné tvrze.
"Prosím vás, pane," na okolojdoucího staršího domorodce "rád bych věděl, čím je tato zřícenina památná. Stalo se tu snad i něco zajímavého!" A kdy?..."
"Ano," připustil oslovený muž. "Stalo! Asi tak před púl rokem."
"Nepovídejte.." Hugo byl napjat v předtuše čehosi tajemného,
"To bylo tak." vyprávěl stařík.
"Slunce se už sklánělo k západu, když se tady objevili dva turisté a také se zajímali o tuhle zříceninu... Nakonec se rozhodli vylézt nahoru a prohl=dnout si ji. Sotva pak, když vešli, nad tvrzí zakroužilo pár havranů...Jeden z nich zlověstně zaskřehotal Ti dva se již sem nikdy nevátilli..."
Huga zamrazilo v zádech, "To snad není možné,"poůků naprázdno, "A už se zjistilo, co se s nimi tenkrát stalo?"
"Ale jooo. Sešli z kopce na druhé straně a odjeli autobusem................"

KOMU ZVONÍ VANA-VENČENÍ

11. července 2016 v 7:56 | JARDA LIŠKA.
Venčení

Vážení pejskové, vážené fenky, kamarádi. Já tedy nevím, jak často venčíte své páníčky nebo paničky vy, ale já ty své venčím čtyřikrát denně. Nejhorší je ovšem dostat páníčka z pelechu ráno, to mi trvá nějakou chvíli a musím se něco nakňučet, než vyleze, ale pak už je to bez problému. Ale stejně, aby se mi někam nezatoulal, vodím si ho venku raději na vodítku, a jsem mnohdy dost utahaný, když se vrátíme domů a nemyslete si vezmeme to tam i onde. Ale je to stejně s tím mým páníčkem divné - uvažte, sami to znáte: zatímco já, když se potkám s některým kamarádem, i s nějakým novým, kterého neznám, hezky se očicháme, než jdeme dále. Anebo na sebe zavrčíme, že, podle toho, jestli potkám pejska nebo fenku, ale páníček, ten, když se potkám s jiným páníčkem, ani si k sobě nečichnou, nic! Anebo, já si udělám podle potřeby značku, kde mě napadne, ale páníček nic. Anebo, když se vykadím, tak já jdu dále, pro mě je věc vyřízena, ale páníček hned vytahuje sáček a sbírá to po mě ze země!? Anebo, co mě taky dokáže naštvat - jdeme kolem popelnic (co si budeme říkat, kamarádi, že!) já prostě nemohu jít dál, než si je pořádně očichám, ale páníček nic. Spíš mě od popelnic tahá pryč! Nejdřív jsem si myslel, že je chce mít pro sebe, ale on ne. Ani si nečichne. A potom, jak už jsem říkal, venčím páníčka čtyřikrát denně. Ale on, když se vrátíme domů, kolikrát, z ničeho nic, se vytratí ven sám. Nebo s paničkou. A jsou kolikrát venku, no já nevím, nepoznám hodiny, ani je nemám, ale myslím, že jsou venku tak nejmíň půl hodiny, anebo dokonce čtvrt. Co tam dělají, nevím, ale toleruji jim to. A častokrát donesou domů i nějaký ten piškot, nebo salámek, anebo kostičku!
Ale stejně, jsem rád, že bydlím u svých páníčků. Slyšel jsem totiž od jednoho kamaráda, který to měl od jiného známého, že jistý náš společný známý se dostal kamsi za město a tam musí bydlet v boudě. A je to pro něho utrpení, protože trpí klaustrofobií.

KOMU ZVONÍ VANA-ČO BOLO.....?

10. července 2016 v 14:14 | JARDA LIŠKA.

"Tak jsem tu zas, šéfe!" prohlásil jsem při vstupu do ředitelovy pracovny.
"Hmmmm… mno…!" řekl ředitel neurčitě. "Tak co tam zas máte tentokrát…?!?"
"Takže," začal jsem listovat ve svém notýsku. "Tomík o vás, prosím pěkně, říkal, že jste nedostudovaný tupec!… Vitásková zase prohlásila, že tak, jak řídíte ten podnik vy, tak že by to dokázalo i slabomyslné děcko s vodou na mozku!!!… Petříček zase povídal, že jste stará struktura a že by vás už konečně měli vyhodit tam, kam už dávno patříte…!"
"Mmmm…" děl poněkud nervozně direktor. "A co Žiška?!?"
"Žiška, prosím pěkně, neříkal nic…"
"Jak to, že nic?!"
"Žiška je přece už druhý měsíc na nemocenské, šéfe!"
"Aha," poněkud se uklidnil. "No a dál…?"
"Pak už jenom Vaculka říkal, že je opravdu zvědav, jak se vyrovnáte s tím lustračním zákonem?!?… Ale zastala se vás Žitová, která mu na to odpověděla, že takový imbecil, jako jste vy, by snad nemohl být ani spolupracovníkem StB…! A pak ještě…"
Ředitelův obličej silně připomínal svým zbarvením sparťanský dres!
"Dost!!!" zařval. "To stačí…!"
Diskrétně jsem se vytratil z jeho pracovny, ponechávaje ho o samotě s jeho myšlenkami.
V sekretariátě jsem se srazil s kolegyní Maerovou.
"Vidím, že zrovna jdeš od Něho," pravila. "Myslíš," zajímala se, "že mohu jít dále?"

"To bych ti zrovna teď neradil!" mávl jsem rukou. "Zase má náladu pod psa…!"

KOMU ZVONÍ VANA-UŹ NIKDY VÍCE

8. července 2016 v 16:09 | JARDA LIŠKA
Stál tam na rohu, v ruce držel novinyy a ani trochu nevypadal vesele. Potom dramaticky a hlavně zoufale zalomil rukama a nešťastným hlasem zvolal: "Ach Bože_" lamentoval :"Zase nám zvedli ceny masa. .. pořád rostou poplatky za nájemné!
Zvedly se ceny pohonných hmot........"
Kdo muže. hrabe všemi deseti a obyčejný člověk pche. darmo mluvit! A kriminalita? Ta roste, s počtem policistú a rúzných bezpečnostních agentur...!
A ty Bože, ty to musíš přece vidět,,,L A ty nic neděláš!!"
Chvíli nato nad nešťastníkem zakroužilo hejno černých ptákú a ti si tak kroužili a vřeśtěli a pak mu znečistilibouk. Muž si kapesníkem čistil pokrývku hlavy a cítil se po těle a též i po duši prachbídně.
Poté muž znedl nesměle hlavu vzhúru a pravil: "Omlouvám se, BOŽE !"špitl:" A slibuji ti, že už nikdy ti dávat takové hloupé otázky,,,"

KOMU ZVONÍ VANA - DIALOG

6. července 2016 v 16:53 | JARDA LIŠKA
DIALOG NA ÚROVNI

Vážení, ono se to nezdá, ale není to jen tak jednoduché být slušný a zdvořilý. Dokonce jsem zjistil, že jsou na to jistá pravidla. V jednom časopise, který odebíráme prroto, aby měla naše dítka sběr, jakýsi odborník vysvětluje, že je krajně nezdvořilé během konverzace mluvit sám o sobě. Podle něj je třeba dialog zavést na téma blízké naššemu společníkovi. Tedy, strručně řečeno, nežvanit o sobě, obezřetně a taktně poovořit o něm.
To vše jsem měl na paměti během dialogu se sousedem z přízemí, o němž je známo, jaký je inteligentní a společenský člověk.
Po úvodních, jak by se řeklo, formalitách, pravil soused svěže: "Zrovna jsem dočetl tu vaši knížku. Musím vám ji někdy vrátit..." Totéž mi sdělil minulý týden.
"Ano...aha...!" odpověděl jsem neméně srdečně.
A hned jsem dodal: "Slyšel jsem, že vámm zemřela babička........."
On nato dodal: "Bylo to velice zajímavé," pravil soused. "Byla veselá a byl jsem s ní hotov během jednoho odpoledne..."
"A co, že tak náhle?" zarazil jsem se. "Měla někaké potíže?"
"Se ženou jsme se o ni málem servali!" ujistil mě.
"Byla na nějakém vyšetření?" starám se. "Hlavně že měla u vás oporu až do posledních chvil...?"
Soused se zatvářil poněkud nejistě. "Přiznávám, trošku se ji poškodil hřbet, jak spadla na zem a ještě jsme ji polili horkou kávou..."
"Doufám, že to měla lehké?!"
"Ba, ba," pokýval soused hlavou." "Moc jsme se přitom se ženou nasmáli!"
"A je jistě uložena na nějakém pěkném místě."
"No, musím se přiznat, "pravil soused poněkud zahanbeně, "ani vlastně nevím kam jsme ji vlastně zašantročili... Budu se někdy po ní poohlédnout."
"Alespoň určitě odpočívá v pokoji," dím smířlivě..."
"Ano, ano" zajásal "Musí být někde v pokoji. Najdu ji a hned vám ji vrátím "
Potřásli jsme si rukama a rozešli jsme se v pohodě. Ještě, že člověk ví, jak konverzovat příkladně a společensky.













































































"

KOMU ZVONÍ VANA-OSTŘE SLEDOVANÍ VÝZKUMNÍCI

5. července 2016 v 11:26 | JARDA LIŠKA
Utrpení výzkumného pracovníka

" ... ano, pánové, s láskou je kříž," pravil pán, který si v restauraci přisedl k našemu stolu. "I já jsem bývýval šťasten, ale jen do chvíle, kdy jsem se zamiloval a svou dívku jsem hodlal nějakým taktním způsobem připravit na to, že mne - jako výzkumného pracovníka, který má fofry při dokončování dílčího výzkumného úkolu - nebude nějakou dobu tak často vídat, jako dosud. Což jsem taky učinil slovy:
"Víš, Jituško, já jsem z ústavu a asi nějakou dobu budu teď mít potíže, abych se odtud dostal..." pán teskně pokýval hlavou.
"No," pokračoval dále. "Zatvářila se tak nějak krapet nejistě a vylekaně, tak jsem ji honem ukonejšoval:
"Ujišťuji tě, že i kdybych měl z ústavu utíkat oknem - já vím, kde jsou povolené mříže! - abych tě mohl vidět, tak to udělám rád. A vždycky si to už nějak před doktorem zodpovím... myslel jsem šéfa, pánové!" dodal ustaraný pán.
"Dál jsem se ale, pánové, nedostal, protože dívčina se začala chovat nějak divně. Na něco se pak vymluvila, jako že musí honem něco zařídit - a už jsem ji víckrát neviděl..." mluvčí pokrčil zamyšleně rameny.
"Ani vlastně nevím, co se ji tehdy stalo. Ale je to snad takhle i lepší, že to tak dopadlo, jak to dopadlo. Asi by to stejně nemělo cenu - když neměla pochopení pro mou práci

KOMU ZVONÍ VANA-OSTŔE SLEDOVANÍ UFOni

4. července 2016 v 14:10 | JARDA LIŠKA.
Jak jsem potkal UFOny
Poslední dobou jsem, vážení, toho slyšel velice mnoho zajímavého: například o ozonové díře, o parapsychologických jevech, též i o létajících talířích, a tak dále, a tak podobně... No, nedivte se, že jsem chodil po tomhle božím světě tak trochu vyjukaný, zamyšlený, vyhecovaný, nabuzený, no prostě, jedním slovem, zcela nesvůj a pořád jsem měl o čem přemýšlet.
Nu a jednoho pozdního odpoledne, jedouce ve své deset let staré škodovce po cestě, nesoucí na sobě ještě poslední stopy bláta a sněhových jazyků, jsem náhle za zatáčkou zahlédl dvojici mimozemšťanů... Tento párek stál přímo vprostředku cesty a divoce gestikulovali (oba dva) svými horními končetinami, z čehož jsem usoudil, že chtějí abych zastavil, což jsem taky učinil.
Se srdcem v kalhotách, ale s vědomím, že právě teď vstupuji do historie, vystoupil jsem ze svého vozítka a na silně se podlamujících nohách vydal jsem se jejich směrem.
Abych nelhal, musím připustit, že zblízka vypadali ti dva úplně normálně, chci tím říct, že byli celí zelení a z přileb, nebo co to vlastně měli na, řekněme, hlavách, jim směrem k nebi vykukovaly dvě - každému jedna, pochopitelně! - kratičké anténky...!
Navíc se oba UFOni na mne docela mile šklebili, ale já stejně jsem nebyl schopen vyrazit ze sebe ani jedno jediné slůvko, i když jsem jim chtěl toho tolik povědět - o Einsteinově teorii relativity, o Komenském, o tom, jak schopný máme senát, a tak dále, a tak podobně, však víte, že!
No, stáli jsme tam tak chvíli naprosto nehybně naproti sobě, až najednou tuto idylku přerušil vyšší z UFOnů, který mi ukázal cosi, co vypadalo jako středně veliká krabice, a co při troše fantasie mohl být třeba i kanystr, a co on po celý čas držel ve své horní končetině, načež na mne začal nižší z podivné dvojice kývat prstem. Potom se oba otočili a šli, kamsi pryč, neznámo kam.
No a já, jako v transu, vydal jsem se za nimi a cítil jsem, že mne za malinký moment potká COSI neobyčejného, prostě NĚCO, na co budu mít vzpomínky na celý zbytek života...
A skutečně! Nemýlil jsem se...
Za další zatáčkou stál u krajnice Opel s německými čísly a oba UFOni na něj mlčky ukázali, pak zase na onu tajemnou krabici, která byla skutečně kanystrem, ale zřejmě prázdným a dvoujhlasně spustili:
"Nichts benzin! Nichts benzin!..."
A tu mi teprve, přátelé, spadly z očí šupiny omámení, a mě bylo souzeno prohlédnout, a když už jsem tedy prohlédl, nezbylo mi než konstatovat, že tito takzvaní mimozemšťané jsou ve skutečnosti párkem prachobyčejných německých manželů, navlečených do těch jejich národních mysliveckých oblečků a to, co jsem považoval za přilby s anténkami, byly jenom chocholky, trčící z těch jejich tyroláčků...!
A já, takto zostuzený, ponížený, a rozčarovaný, zvolal jsem rezolutně, plně zdůrazňujíc svůj postoj:
"Kein benzin!!!"
a doběhl jsem ke své věkovité škodovce a ve chvíli, kdy jsem je zakrátko míjel, obhodil jsem je schválně blátem od hlavy až k patě! Tu máte za okupaci!!!
A, vážení, abych tedy pravdu řekl, myslím, že bychom se měli věnovat více našim vlastním věcem a starostem, než celému tomu slavnému kosmu, co říkáte...??!

KOMU ZVONÍ VANA - VENČENÍ

3. července 2016 v 13:10 | jarda LIŠKA
Vážení pejskové, vážené fenky, kamarádi. Já tedy nevím, jak často venčíte své páníčky nebo paničky vy, ale já ty své venčím čtyřikrát denně. Nejhorší je ovšem dostat páníčka z pelechu ráno, to mi trvá nějakou chvíli a musím se něco nakňučet, než vyleze, ale pak už je to bez problému. Ale stejně, aby se mi někam nezatoulal, vodím si ho venku raději na vodítku, a jsem mnohdy dost utahaný, když se vrátíme domů a nemyslete si vezmeme to tam i onde. Ale je to stejně s tím mým páníčkem divné - uvažte, sami to znáte: zatímco já, když se potkám s některým kamarádem, i s nějakým novým, kterého neznám, hezky se očicháme, než jdeme dále. Anebo na sebe zavrčíme, že, podle toho, jestli potkám pejska nebo fenku, ale páníček, ten, když se potkám s jiným páníčkem, ani si k sobě nečichnou, nic! Anebo, já si udělám podle potřeby značku, kde mě napadne, ale páníček nic. Anebo, když se vykadím, tak já jdu dále, pro mě je věc vyřízena, ale páníček hned vytahuje sáček a sbírá to po mě ze země!? Anebo, co mě taky dokáže naštvat - jdeme kolem popelnic (co si budeme říkat, kamarádi, že!) já prostě nemohu jít dál, než si je pořádně očichám, ale páníček nic. Spíš mě od popelnic tahá pryč! Nejdřív jsem si myslel, že je chce mít pro sebe, ale on ne. Ani si nečichne. A potom, jak už jsem říkal, venčím páníčka čtyřikrát denně. Ale on, když se vrátíme domů, kolikrát, z ničeho nic, se vytratí ven sám. Nebo s paničkou. A jsou kolikrát venku, no já nevím, nepoznám hodiny, ani je nemám, ale myslím, že jsou venku tak nejmíň půl hodiny, anebo dokonce čtvrt. Co tam dělají, nevím, ale toleruji jim to. A častokrát donesou domů i nějaký ten piškot, nebo salámek, anebo kostičku!
Ale stejně, jsem rád, že bydlím u svých páníčků. Slyšel jsem totiž od jednoho kamaráda, který to měl od jiného známého, že jistý náš společný známý se dostal kamsi za město a tam musí bydlet v boudě. A je to pro něho utrpení, protože trpí klaustrofobií.