OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-STOPAŘ

27. června 2016 v 14:54 | JARDA LIŠKA

PODIVNÝ STOPAŘ


Slunce se tehdy sklánělo docela nízko nad obzorem, když jsem konečně dorazil na dohled svého víkendového domku. Odbočil jsem z hlavní a vjel mezi první stromy tak důvěrně známé aleje, na jejímž konci jsem v houstnoucím šeru mezi stromy vytušil obrysy svého domku, řekněme raději srubu.

Abych byl upřímný, měl jsem toho za celý boží den tak akorát. Jen si to zkuste od ranního rozbřesku až do pozdního odpoledne sedět za volantem dodávky, s očima upřenýma bez ustání na do dáli ubíhající šedavého hada vozovky.

Ach... vzdychl jsem si ulehčeně a už už se vidím, jak doma, po chutné krmi, již jistě už přichystala Ann, otevřu si plechovku s pivem, pustím televizor... nebo taky ne! To už se uvidí až podle situace. A podle nálady, chci tím říct, prostě nechám to na Ann... Ale vždyť máme před sebou celý víkend!

A já nebudu muset po celý ten čas ani okem zavadit o volant, který mi dokázal čas od času jít pořádně na nervy, to tedy ano!

Ano, jak vidíte, opíjel jsem se v duchu krásnými vizemi dvoudenního nicnedělání, když tu jsem málem přejel chlápka, ležícího tam napříč ruto nikým jiným, než mnou, nepoužívanou prašnou cestu. Taky si mohl vybrat lepší místo, ožrala jeden!

Vzteknu se a vyletím z kabiny jako čertík z krabičky, abych mu hezky od plic pověděl, co si o podobných týpcích myslím!

Doběhnu k ležící postavě a nadávky mi ztuhnou na rtech. Chlápek se totiž drápe na nohy, ale bezúspěšně. Ale, mám-li být upřímný, nevypadá na to, že by byl nalitý, to tedy ne! Je mu asi tak padesát, nebo tak nějak, oblečení, jaké bych já na sebe vzal jedině, když jdu na zahradu. Ve tváři je muž poněkud přepadlý, oči mu divně svítí a jako by mu už už chtěly vypadnout z důlů. A když jsem se k němu sklonil blíže, nebylo z jeho dechu cítit ani stopy po alkoholu.

"Haló," snažím se s ním zatřást. "Člověče, copak se vám stalo? Slyšíte...???"

Pozvedl ke mně svůj pohled a měl v něm cosi, co mne vyděsilo.

"Jářku, mohu vám nějak pomoci?!" nabízím se. "Jste zraněn, nebo co...? Mám zavolat záchranku???"

Znovu na mně spočinul jeho pohled a pak cosi zaševelil, co znělo jako: Ben-zín... I když bylo jasné, že tohloto slovo asi říct nemohl, i když...

"Mm-máte ben-zín???" vydechl nanovo.

Asi mu došel benzín, tak jsem uvažoval, a když hledal pomoc, nějak se zranil... nejspíš.

"Auto počká!" dím rezolutně. "Nejdříve musíme pomoci vám." pokračuji. "Pojďte, vezmu vás k sobě domů a zavolám lékaře-" Ann bude mít jistě radost, ušklíbnu se v duchu. Ale co se dá dělat! Jednou je tady zraněný člověk, to pak musí jít všechno stranou...!

Muž zakroutil odmítavě hlavou.

"Nne do-mů! Jen trochu... benzínu!!!"

Nedbaje jeho protestů, vtáhl jsem ho dozadu do své dodávky. Může se tam dokonce na tu chvilku, než dojedeme ke srubu, třeba i položit.

Už jsem chtěl zabouchnout dveře a hupnout zpátky za volant, když tu jsem si všiml, že muž jakoby zavětřil a pak se s vypětím sil vrhl dozadu, neuhádnete!, na kanystr, ve kterém jsem měl ještě i jakousi slzu benzínu. Vždy mám raději jistou rezervu s sebou.

Muž se vrhl na jeden z kanystrů, vůbec si nevšímal uzávěru, ale jakoby se přisál k plechu na boku kanystru... najednou se ozvaly takové dva ostré kovové údery, no honem, aha, jako když byste klepli do plechu důlčíkem! Ozvalo se takové cvak! cvak! v kratičkém intervalu za sebou a muž (tak usuzuji) začal pít benzín.

Stál jsem tam a ohromeně sledoval jeho počínání.

po chvíli se ke mně obrátil, ale vypadal úplně jinak: oči mu plály celou škálou pastelových barev, celý jako kdyby ožil a omládl. Jeho tvář nabyla mladistvého vzhledu, byla náhle zcela svěží... na tváři mu zářil veselý úsměv. Ještě jednu změnu prodělala mužova tvář - zpod horního rtu mu trčely dva řezáky, nebo snad tesáky??! kdo to má vědět, že. Prostě mě+l tam typické dva upíří zuby... Ach bože!

A tu jsem si vzpomněl na pověsti, šířící se již nějaký čas krajem. Jak bych to jen, prostě, večer si před domem zaparkujete svůj vůz, no, a ráno s ním prostě neodjedete! A to z jednoho prostého důvodu - vaše nádrž je zcela prázdná, jen na některé z jejich stěn jsou dva docela malilinkaté kulaťoučké otvory, umístěné vždy nedaleko od sebe.

do dnešního dne si ovšem nikdo neuměl tuto prapodivnou věc jakkoli kloudně vysvětlit, nu a já, hrome, lidi, chápete...! Vždyť já mám tady řešení přímo na dosah ruky! stačí hezky rázně zabouchnout dvěře dodávky a... To budou lidi koukat. To bude slávy! Snad i noviny... jo, určitě se o tom bude psát i v novinách!!!

Počkej, hochu, řekl jsem si, ty mi tedy neupláchneš!

Chystal jsem se zabouchnout dveře, coby jakousi pojistku, aby mi tento, řekněme, upír, neupláchl, když tu se větve nejbližších stromů pozohýbaly pod náporem větru, ozval se takový tikavý a pravidelný zvuk (asi tak jako, když máte správně seřízený motor) a pak... Pak už nic.

Jen jsem ještě zahlédl v jisté výšce, jak se směrem ode mne kamsi k východu sune nevelké temné těleso, ozářené vepředu malými svítícími body, zářícími v celé škále pastelových barev... Chlápek samozřejmě z vozu zmizel!
Tedy, jářku, chci tím říct------ale to už jistě sami víte
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama