Červen 2016

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-SEANCE

11. června 2016 v 12:37 | JARDA LIŠKA

Léčebná seance

"…Vítám vás přátelé. Jsem rád, že jste se zde sešli v takovém počtu! Právě zde a nikde jinde se totiž uskuteční vskutku jedinečná a nefalšovaná seance, založená na úplně nových a zcela netradičních metodách. Jak bych řekl, jedná se přímo o metodu léčby šokem… Hudba!!!"
Z reproduktoru se začala linout podmanivá melodie, vtíravá jako pitralon…
"… Ano, přátelé," ozval se nanovo hudbou podbarvený hlas. "Teď nemusíte dělat nic, než jen si udělat pohodlí, maximálně se uvolnit a vnímat jen má slova… Slova, která vás, jak se už nejedenkrát skutečně i stalo, zbaví vašich neduhů…!!! Ne každému, pochopitelně, může moje seance pomoci, ale takový už je, lidičky, život, že!? Ne u každého se podaří vyléčit nemoci, řekněme, zjevné, ale nejeden z vás se zbaví svých neduhů, jak by se tak řeklo, skrytých, a dokonce ti z vás, přátelé, kteří snad jste měli v dohlednu onemocnět, díky této seanci, neonemocníte…
Teď, prosím, pozor, začínám počítat!… Jedna, dvě, tři… Cítíte se lehounce a uvolňujete se… Čtyři, pět, šest… těžknou vám oční víčka, chce se vám spát…
Sedm, osm, devět…
Ach, ano - devět tisíc návštěvníků sem dnes přišlo! Výborně!
Deset, jedenáct… cítíte se dobře! Dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct…
Sto padesát korun stál na dnešní seanci lístek!!!… Devět tisíc krát sto padesát, to máme, milión tři sta padesát tisíc korun…
Odcházím do kasy, přátelé, buďte hodně zdrávi!… A někdy příště, doufám, zase na shledanou


OSTŘE SLEDOVANÉ ROZHŔEŚENÍ

10. června 2016 v 14:26 | JARDA LIŠKA

Rozhřešení


Ulicí kráčí za svým posláním důstojným krokem kněz. Plně je ponořen do meditace nad tímhle, anebo snad támhletím, kdopak ví.

Náhle do něj málem vrazí udýchaný klučina, který se vyřítil odkudsi z postranní uličky. Sotvaže zahlédne důstojného otce, vrhne se hoch k němu s očividnou touhou v očích.

"Prosím vás, velebný pane," vyráží ze sebe chlapec udýchaně. "Na nic se mne neptejte a co nejrychleji pojďte se mnou…! Na střeše našeho domu je totiž sebevrah!"

Dorazili k nedalekému domu, před nímž se už začínal srocovat nezbytný dav zvědavců. Kněz se autoritativně prodral dopředu a tu spatřil na samém okraji střechy třípatrového činžáku zoufalce, už už se chystajícího vrhnout dolů.

"Synu!" zvolal pevným hlasem kněz. "Zadrž! Nepošpiň svou duši smrtelným hříchem!!! Vždyť, ehm, vzpomeň si, že na tebe jistě doma čeká tvá milující žena…!?"

"Pché…!" dolehl k němu ze střechy opovržlivý hlas. "Ta mrcha jedna nevěrná?!"
"Hmmm," nevzdává se kněz. "Inu… budiž. Nicméně, synu, "Odtud mě právě dnes vyhodili…" povzdechl si sebevrah a už to vypadá, že přece jen skočí dolů. Davem zevlounů proběhla vlna napjatého vzrušení.
"Zadrž!!!" kněz vztáhl ruku směrem ke střeše v rázném gestu.
"Uvaž, milý synu, jakou bolest můžeš svým neuváženým činem způsobit třeba svému nejlepšímu příteli?! Na toho jsi jistě nepomyslel, což…?!"
Muž se nahnul přes okraj střechy.
"Pravíte, že jsem nepomyslel na svého nelepšího přítele, důstojný otče?! To víte, že jsem si na něho vzpomněl! Vždyť právě s ním mě má žena podvádí…"
O kněze se právě pokoušejí mrákoty. Nicméně, jde-li o lidský život a jeho možnou záchranu, nemíní se hned tak vzdát.
"Dobře, synu," dí kněz shovívavě. "Tak tedy zkus třeba pomyslet na… svůj oblíbený fotbalový klub - na Slávii. Copak už se nechceš těšit z hry tohoto klubu? Copak tě už nezajímají je ho výsled-ky…?"
Muž na střeše se zamračil.
"Když já jsem ale Sparťan…!" povzdechl si.
Kněz se zachmuřil.
"Ták?!" sykl mezi zuby. "Sparťan, říkáš?!? Tak víš co, ty Sparťane - klidně si skoč…!!!"

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY - MÚJ VELIKÝ DEN

8. června 2016 v 8:27 | JARDA LIŠKA
MŮJ VELIKÝ DEN
(Z deníčku příslušníka speciálního oddílu FIALOVÉ KŠILTOVKY)
… dnes jsem měl svůj veliký den!
Soudruh velitel mne s mými kolegy pozval do Síně tradic našeho speciálního oddílu.
Sám víš, můj deníčku, že takové cti se dostane jen některým z nás - těm nejlepším!
A bylo se tu, na mou věru, na co dívat - hned u vchodu bylo možno spatřit sochu NEZNÁMÉHO PŘÍSLUŠNÍKA ODDÍLU V AKCI, provedenou v nadživotní velikosti. Nedaleko zas byla instalována působivá posmrtná maska našeho obrněného transportéru, zničeného při jedné z akcí, dále byl katafalk s pozůstatky obušku, jenž dosloužil při listopadových nepokojích…
A úctou jsme si prohlíželi tyto relikvie, když tu nás vyzval soudruh velitel, abychom se podepsali do Knihy cti. Trvalo nám to, věru tři hodiny, než jsme se tam všichni podepsali - vždyť taky jsme na to byli ale čtyři!
Na památku, a též jako dokument, že sloužíme vždy dobré věci, vyfotografovali jsme se i jako účastníci bitvy u Lipan! Měli tam v rohu takové veliké plátno, vyvedené hezky v barvě, znázorňující tuto bitvu, na němž postavy v popředí měly místo hlavy otvor, kam jsme nastrčili svůj obličej. Žel, ani soudruh velitel si nebyl jist, kdo zde bojoval proti komu a na čí straně byla vlastně pravda, a tak máme fotky dvě - pokaždé na jiné straně barikády.
Jeden nikdy neví…!
Pak soudruh velitel zapnul televizi, ve které zrovna běžel přehled programů. Soudruh velitel pak vymyslel přetěžkou soutěž - vyhlásil zvláštní prémii za každý správně přečtený titulek. Jak říkám, úkol to byl velmi těžký, ale nejsme tady - koneckonců - od toho, abychom řešili úkoly lehké, že!!!
Soutěž byla velmi napínavá - po pěti minutách jsme měli všichni na svém kontě nulu. Když už když se zdálo, že bych mohl konečně zabodovat, televize se najednou porouchala… Kolega ihned vyběhl na ulici, aby se podíval, jestli jde proud, ale neviděl nic…!
"Tak," pravil náčelník velmi smutně, "a co teď budeme dělat?!?" A vypsal prémii pro toho, kdo vymyslí způsob, jak nejlépe zabít čas.
Vyhrál Josef, kterému občas pro jeho chytrost a nápaditost říkáváme Filištín; tem bleskově vytáhl služební pistoli a prostřelil si hodinky, načež okamžitě odešel na marodku - hodinky měl totiž na ruce! Navíc ho ale čeká vyznamenání za statečnost!!!
No, a to byl jeden z mých Velikých dnů… Plný prožitků, na něž se hned jen tak nezapomíná…!!!

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY - MARNÝ BOJ

7. června 2016 v 15:41 | JARDA LIŠKA.

Marná bitva

Nevím už vlastně kdy jsem zjistil, že mou zahrádku poctil svou přítomností krtek. Zpočátku jsem se tvářil jako že nic, ale když jsem podle intenzity, s jakou ničil plody mé práce na záhonech, zjistil, že se jedná o nějakého stachanovce, rozhodl jsem se něco s tím podniknout.
Jeden zkušený zahrádkář mi poradil, abych dříve, než začnu cokoli podnikat, v klidu usedl a zamyslel se nad tím, čemu vlastně dávám přednost, zda-li flóře nebo fauně… Pokud se prý rozhodnu, že straním fauně, pak ať si, spánembohem, krtek dělá, co hrdlo ráčí…
Jsem-li však na straně flóry, nezbývá mi, než vyhlásit mu válku…!
Teď pozor! Tento akt se dělá tak, že se na kus papíru napíše prohlášení, v němž krtka rezolutně vykážete mimo teritorium vaší zahrádky, jinak…!!! a postavíte ho co nejblíže některého z krtinců. Podle Haagských konvencí vám musí krtek nejpozději do 14 dní na tuto vaši nótu odpovědět.
Jistěže se najdou tací, kdo teď namítnou, že krtek je slepý, že ano?! Ano, přátelé, vědecky je sice dokázáno, že krtek slepý je, ale věda nic nehovoří o tom, že by krtci neuměli číst, že…? A já, prosím, vědě plně důvěřuji…
Když se nedočkáte krtkovy odpovědi ani po 14 dnech, začíná regulární válka mezi krtkem a člověkem. Těžká, přetěžká válka!
Tedy, hlavně pro člověka, neboť z ní jen málokdy vychází jako vítěz…
Známý mi uvedl několik názorných příkladů - jeden ze zahrádkářů se natáhl jednoduše napříč přes záhony a svým vlastním tělem se snažil zabránit tomu, aby zde krtek mohl rýt. Skončilo to, samozřejmě, nachlazením a zahrádkář skončil v nemocnici se zápalem plic!
Jiný zase do všech děr nalil jakýsi jed, žel, tentokrát ve špitále skončili i všichni jeho rodinní příslušníci, které otrávil pomocíDalší zoufalec se rozhodl pro takzvanou totální válku a jednoduše celou zahrádku zalil betonem. Šlo sice o jakési pochybné vítězství člověka nad podlou přírodou, žel, "vítěz" se netěšil dlouho, neboť záhy dostal vysokou pokutu: kompetentní orgány kvalifikovaly jeho čin jako budování základů pro nějakou stavbu, na níž neměl, samozřejmě, potřebné povolení. Zdrcený zahradník si koupil silný provaz a podařilo se ho odříznout vskutku v hodině dvanácté…

Známý mi chtěl uvést ještě i jiné příklady, ale rázně jsem ho zarazil. Mám holt slabé nervy, no.
Vydal jsem se na úřad podat si žádost o stavební povolení, nicméně cestou jsem se zastavil v jednom krámku, abych si tady koupil silné lano.
Jeden nikdy neví, že…

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY - REHABILITACE

7. června 2016 v 6:11 | JARDA LIŠKA
Jmenuji se Evženie a již delší dobu mne trápí páteř. A to je oč tu běží, jak říká klasik. Nebo možná ne. No v každém případě se vše seběhlo jednou takhle po ránu, kdy jsem procitla s pocitem, že se mi v noci zase cosi na páteři zablokovalo a teď to strašně bolelo a já se nemohla pohnout. Naštěstí byl doma manžel, který si zrovna, jak jsem podle zvuků vydedukovala, kuchtil v kuchyni snídani…
Nemohla jsem se hýbat, ale naštěstí jsem mohla volat.
"Hugo!!!" zaječela jsem okamžitě z plna hrdla. "Prosím tě, všeho nech a přijď sem…!!!"Když jsem zavolala podruhé, zvuky v kuchyni ztichly a na zápraží ložnice se objevil manžel. Jediný pohled vrhl na mne, válející se v lůžku v negližé, vztahující k němu (tak soudil on!) roztouženě ruce a už to bylo! Využil mé bezbrannosti, nedbaje mého (prý hraného) odporu, zalehl vedle mne a dokázal mi, že je chlap, ochotný své ženě splnit kdykoli a kdekoli každé její přání - v tomto případě (podle něj) velice příjemné.
Chvíli jsem se bránila, seč mi chorá páteř dovolovala, ale pak jsem rezignovala a když už mi manžel své mužství dokazoval potřetí, jsem zjistila, že má páteř je vlastně zase hezky volná a už mne vlastně ani nebolí… Takže, jak mne napadlo, to bylo poprvé, kdy mne nějaká rehabilitace tak rychle zbavila mých potíží. No vážně!
Nevěříte? Zkuste si to…

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-XVII MONOKL

6. června 2016 v 11:29 | JARDA LIŠKA
Pokud by vás, vážení, zajímalo, jak jsem vlastně přišel k tomu monoklu, jimž mám vyzdobeno levé oko, tak to bylo tak…
Žena odjela s dcerou na pár dní k babičce a ze mne se stal takzvaný slaměný vdovec. A jednou večer vám tak sedím v obýváku a tu náhle, kde se vzala, tu se vzala, sedí vám v rohu pod oknem taková spíše nevzhledná žába, jak už tak tihle tvorové bývávají.
Hrome, zarazil jsem se, žába! U nás v obýváku! V pátém patře…
Divné. Kde jen se tu mohla vzít. Chvíli jsem o problému uvažoval, ale (to tvrdím já) jsem lidumil, a že venku mrzlo, až praštělo, no, prostě žábu jsem tam nechal. Ať si chudinka užije trochu toho tepla, no ne… A šel jsem spát.
Spím a náhle mám pocit jako kdyby se mi v nohách postele cosi vrtělo, škrábalo a neklidně s sebou mlelo. Procitnu a zvědavě pátrám po příčině a… Je tam má známá žabka, která se škrábe po peřině nahoru směrem k mému obličeji. Konečně dorazila, kam chtěla. Chvíli jsme tam tak leželi zírali si z oka do oka, když tu náhle s sebou začala žába mlít, vrtět se natahovat se ke mně a vyvíjet podobné aktivity, aby se dostala ke mně co nejblíže.
Nakonec pravila abych ji políbil. Inu, připouštím, moc se mi nechtělo olizovat ten nehezký žabí čumák (či co to žáby mají) a komu by se taky chtělo, no ne? Nakonec, spíše ze zvědavosti, no, žábu jsem políbil…! Zablýsklo se, zajiskřilo, ozvala se rána jako z kanónu a… vedle mne vám ležela krásná mladá dívčina, tak jak ji pánbůh stvořil. Vinula se ke mně a prý: splním ti každé přání, můj zachránče...

Nojo, jenže tu se rozletěly dveře a v nich stanula má žena, vrátivší se nazpátek od babičky, zásadně nevěřící pohádkám jako takovým a už vůbec ne těm, které ji vyprávím já… Mé oko se ihned blíže seznámilo s její pěstí a já… Já jsem přestal věřit tomu, že dobro vždy zvítězí nad zlem…

NEKONEČNÝ SERIÁL - ULICE - SKUPINA

5. června 2016 v 8:00 | JARDA LIŠKA
Svého času, v dobách ne sice zas tak dávných, ale přece jen (snad) za trošku jiných poměrů, se můj přítel Hugo, poměrně hodně zabýval muzikou. Víte, tento dobrý hoch, doprovázen svou kytarou, zpívá totiž strašně rád. Tedy, aby bylo naprosto jasno - zpívá sice strašně, ale hrozně rád…
Hlasivky tohoto zoufalce vydávají zvuky, silně připomínající cirkulárku, když se při maximálním výkonu pustí do zvláště sukovitého dřeva. Ti, kdo něco podobného (teď ale mluvím pro změnu o té cirkulárce, i když, ono to vlastně vyjde prakticky nastejno, takže…) někdy, byť jen jedinkrát v životě zaslechli, něco takového si pamatují po dlouhý čas. Na takovéto věci se prostě jen tak lehce nezapomíná, přátelé!
Nuže dobrá. Ale abychom neodbíhali, vraťme se zpátky k hudbě milnému Hugovi. Takže tedy, jak již bylo řečeno, jeho hlas, a teď si dovolím parafrázovat klasika: hlas cirkulárky podoba…! A víte, lidi, co je na věci ještě mnohem horší?! Nevíte, samozřejmě! Tak já vám to tedy povím - totiž věc se má tak, že tuto, již tak dost silnou iluzi, již zmíněné pily, hra na kytaru v přítelově provedení, ještě více umocňuje! Ale škoda slov! Cosi takového se prostě nedá slovy vypovědět, ale musí se na vlastní uši slyšet!
Na tom by jistě, až na zpřetrhané bubínky (ušní) a nervy nadranc nebylo zas až tak nic špatného, což?! Jenže považte, že Hugo se jistý čas zaobíral myšlenkou, že by dokonce založil svou vlastní kapelu, a to už je, jak sami jistě uznáte, velice na pováženou! A představte si, že měl už pro toto hudební těleso dokonce vymyšlen i název - PLYN… Bohu(žel, nebo - dík?!) od svého úmyslu byl však nucen nakonec přece jen upustit. Na kompetentních místech - a že jsme jich měli ve výše již zmíněných dobách požehnaně, že, tak tam mu, Hugovi, totiž tito kompetentní orgánové vysvětlili, že název skupiny není zrovna nejšťastnější, což mu taky hned na mís tě doložili i názorným příkladem. Posuďte sami: zkuste se vžít do následující situace (argumentovali oni Kompetentní), že kdosi třeba v kanceláři jistého dne silně unaveným hlasem prohlásí: "Tedy, řeknu vám, lidi, mě už to tady ale vůbec nebaví - jsem z toho všeho už jakýsi utahaný…! Už prostě nemůžu! Ale víte, co udělám?! Jen co přijdu domů, vypnu telefon, udělám si přítmí, zalehnu a pak už nebudu dělat vůbec nic, jen… pustím si PLYN…!!!"
Svého času, v dobách ne sice zas tak dávných, ale přece jen (snad) za trošku jiných poměrů, se můj přítel Hugo, poměrně hodně zabýval muzikou. Víte, tento dobrý hoch, doprovázen svou kytarou, zpívá totiž strašně rád. Tedy, aby bylo naprosto jasno - zpívá sice strašně, ale hrozně rád…
Hlasivky tohoto zoufalce vydávají zvuky, silně připomínající cirkulárku, když se při maximálním výkonu pustí do zvláště sukovitého dřeva. Ti, kdo něco podobného (teď ale mluvím pro změnu o té cirkulárce, i když, ono to vlastně vyjde prakticky nastejno, takže…) někdy, byť jen jedinkrát v životě zaslechli, něco takového si pamatují po dlouhý čas. Na takovéto věci se prostě jen tak lehce nezapomíná, přátelé!
Nuže dobrá. Ale abychom neodbíhali, vraťme se zpátky k hudbě milnému Hugovi. Takže tedy, jak již bylo řečeno, jeho hlas, a teď si dovolím parafrázovat klasika: hlas cirkulárky podoba…! A víte, lidi, co je na věci ještě mnohem horší?! Nevíte, samozřejmě! Tak já vám to tedy povím - totiž věc se má tak, že tuto, již tak dost silnou iluzi, již zmíněné pily, hra na kytaru v přítelově provedení, ještě více umocňuje! Ale škoda slov! Cosi takového se prostě nedá slovy vypovědět, ale musí se na vlastní uši slyšet!
Na tom by jistě, až na zpřetrhané bubínky (ušní) a nervy nadranc nebylo zas až tak nic špatného, což?! Jenže považte, že Hugo se jistý čas zaobíral myšlenkou, že by dokonce založil svou vlastní kapelu, a to už je, jak sami jistě uznáte, velice na pováženou! A představte si, že měl už pro toto hudební těleso dokonce vymyšlen i název - PLYN… Bohu(žel, nebo - dík?!) od svého úmyslu byl však nucen nakonec přece jen upustit. Na kompetentních místech - a že jsme jich měli ve výše již zmíněných dobách požehnaně, že, tak tam mu, Hugovi, totiž tito kompetentní orgánové vysvětlili, že název skupiny není zrovna nejšťastnější, což mu taky hned na mís tě doložili i názorným příkladem. Posuďte sami: zkuste se vžít do následující situace (argumentovali oni Kompetentní), že kdosi třeba v kanceláři jistého dne silně unaveným hlasem prohlásí: "Tedy, řeknu vám, lidi, mě už to tady ale vůbec nebaví - jsem z toho všeho už jakýsi utahaný…! Už prostě nemůžu! Ale víte, co udělám?! Jen co přijdu domů, vypnu telefon, udělám si přítmí, zalehnu a pak už nebudu dělat vůbec nic, jen… pustím si PLYN…!!!"
…Sami jistě uznáte, že to prostě nejde. Takovými, či podobnými slovy zakončily tehdy svou řeč kompetentní orgány.
A tak se stalo, že Hugo, silně pobouřen hrubým nepochopením ze strany těchto orgánů, nejdříve silně zahořkl a pak se jednou a provždy rozhodl, že už nikdy žádnou skupiny nezaloží… Čímž, jak všude rozhlašoval, tyto hudební ignoranty řádně vytrestá…??!
Nakonec se rozhodl, že nadále bude hrát jen a jen pro potěšení (?!) své a svých přátel…
Závěrem bych chtěl říct už jen tolik, že my, kdo máme ono pochybné štěstí mezi jeho přátele se řadit, ještě dnes těm tak zvaným kompetentním orgánům z let (ne)dávno minulých, kteří svým rozhodnutím nejen zmařili - jistě - slibnou Hugovu kariéru a (což je v našich očích mnohem horší) dohnali ho k tomuto zoufalému kroku, upřímně nadáváme, kudy chodíme - hlavně a nejvíce po každém z Hugových četných hudebních výlevů…!
A jen pevně doufáme, že teď snad, za nových poměrů, by mohl přítel své rozhodnutí zverifikovat a vše by se ještě mohlo obrátit k dobrému.