Červen 2016

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-OTEC

30. června 2016 v 18:49 | JARDA LIŠKA
JAK JSME PEKLI KAŠTANY

Pod vlliven tazvaných filmů "pro pamětníky", pln odhodlání okusit konečně dosuk nepoznanou pochoutku, donesl jsem onehdy domů z trhu kilo jedlých kaštanů.
Jelikož jsem v oblasti jejich přípravy laikem, požádal jsem při koupi bodou trhovkyni o radu. Dostalo se mi ujištění, že... "Kaštany možno variť, ale aj pražiť...", doprovázené pokrčením ramen. Nu, řekl jsem si, snad si poradíme.
Kaštany jsem pak vybalil před rodinkou, že NĚCO TAKOVÉHO jejich mlsné jazýčky dosud neokusily. Taky že ano...
Do nerez kastrůlku bylo pak vpraveno tak na prst omastku, posléze taky kaštany. Samotnému aktu pečení byl ponechán víceméně volný průběh, jen bylo rozhodnuto, že tu a tam se na ně někdo zajde juknout. My ostatní jsme sledovali televizní pořad, a bylo nám vcelku jedno to v televizi dávají, neboť byl zrovna takzvaný Měsíc Československo-sovětského přátelství!!!
Kaštany se přihlásily samy a to dost neotřenou formou, i když ke sledovanému filmu byla akustická clona více než příhodná. Od kuchyně k nám totiž dolétly zvuky, silně připomínající zvukovou kulisu, doprovázenící středně silnou tankvou bitvu.
"Tluče bubeníček...", příhodně zanotovala dcera. Žena na mne vrhla tázavý pohled, avšak tvářil jsem se jakoby nic. Nicméně, když iluze střelby a detonací se jakoby nemínily taktně vytratitdo pozadí, vydal jsem se - takřka - dobrovolně na průzkum.
Hrůza...
Kam až oko dohlédlo, tam všude bylo možno spatřit kaštany na různý způsob. Tu celé, onde s rozervanou slupkou, tamhle zase dokonce rozprsklá bílá dužina vytváří bílý poprašek, čímž docela hezky navozuje iluzi zasněžené krajiny. Uprostřed toho všeho nadělení pak na sporáku kastrůlek, z jehož útrob vyletují temné projektily, doprovázené prapodivnémi zvuky.
Úklid trval nejméně hodinu. Poté jsme oloupali těch několik nepoškozených hnědavých kuliček, které to vše kupodivu přežily, posolili je a... prostě jedna báseň.
Od druhého dne jsme se stali středobodem pozornosti všech partají. Všichni, jak se zdálo, slyšeli rachot a podivné střelné pazvuky, vycházející z naší kuchyně. Podezřelé však nejvíc bylo to, že nás uctivě zdravili i ti ze sousedstva, s nimiž jsme se doposud nijak zvláště neznali. Až později se profláklo, že jedna z našich sousedek vykládala, kudy chodila:
"Slyšeli jste to? Ti se tam zase servali!!! Jako koně! Stydět by se měli!!! Alespoň před těmi dětmi...!!!"

Nojo, jenže jak vysvětlit ten omyl? Zvlášť když mé levé oko po jistý čas zdobil docela efektně vyvedený monokl, coby památka na střet s kterýmsi okololetícím zbloudilým kaštanem!?
tak já nevím...

OSTŘE SLDOVANÉ VRAKY-ZEMÁNEK

29. června 2016 v 9:41 | JARDA LIŠKA
causa: INZULTACE


Major Jan Zemánek, přezdívaný díky svému koženému kabátu Kožak z Bartolomějské ulice, sedí zadumaně ve své pracovně a jeho mysl je zcela pohroužená do tajů jakéhosi zapeklitého případu, souvísejícím s rozkrádáním kávových lžiček v automatu Koruna, takže si ani nevšiml, jak a kudy se mu do pracovny vkradl známý recidivista Soumrak...
Když se s tímto úskočným činem obeznámil, rozhodně zmáčkl vypínač stolní lampičky a... nic! Jelikož byl však znám jako muž činu, pustil se mjr. Zemánekdo podrobného ohledávání místa činu, což mu též po necelé hodince a půl přineslo zasloužené ovoce. Lstivý vyšetřovatel Zemánek totiž konstatoval naprosto bezpečně, že do lampičky nejde asi proud. Věren své pověsti bystrého a pohotového kriminalisty, přistoupil major Jan Zemánek rázně k zákroku, jímž hodla zjednat pořádek a uvést vše na patřičnou míru.
Z kapsy vytáhl svůj kapesní nožík, značky rybička, doprovázejícího na každém kroku již od dob, kdy bych ještě pouhé čtrnáctileté pachole. Byl-li nůž vyroben z damascénské ocele, jak Honzík Zemánek v mládí tvrdíval, o tom by se dalo s úspěchem pochybovat, ale i tak to byl ten nejlepší přítel našeho ohroženého vyšetřovatele.
Když se vhodně ozbrojil, začal mjr. Zemánek manipulovat se zásuvkou.Během této činnosti však, bez ohledu na předchozí výstrahy, a též i na skutečnost, že byl v uniformě, byl výše zmíněnou zásuvkou zaskočen a nekompromisně pokopán elektrickým proudem - a to opakovaně!
Mjr. J. Zemánek v důsledku této hrubé inzultace ztratil, pravda, na chvíli svůj nožík, nikoli však hlavu!!! Sotvaže se totiž vzpamatoval ze šoku nad touto opovrženíhodnou událostí, usedl za stůl a sepsal oznámení pro zahájenítrestního řízení proti elektrickému proudu ve věcech: maření úředního výkonu a napadení úřední osoby při výkonu služby...

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-VÝZKUMNÍK

29. června 2016 v 9:33 | JARDA LIŠKA
UTRPEŃÍ VÝZKUMNEHO PRACOVNKA


" ... ano, pánové, s láskou je kříž," pravil pán, který si v restauraci přisedl k našemu stolu. "I já jsem bývýval šťasten, ale jen do chvíle, kdy jsem se zamiloval a svou dívku jsem hodlal nějakým taktním způsobem připravit na to, že mne - jako výzkumného pracovníka, který má fofry při dokončování dílčího výzkumného úkolu - nebude nějakou dobu tak často vídat, jako dosud. Což jsem taky učinil slovy:
"Víš, Jituško, já jsem z ústavu a asi nějakou dobu budu teď mít potíže, abych se odtud dostal..." pán teskně pokýval hlavou.
"No," pokračoval dále. "Zatvářila se tak nějak krapet nejistě a vylekaně, tak jsem ji honem ukonejšoval:
"Ujišťuji tě, že i kdybych měl z ústavu utíkat oknem - já vím, kde jsou povolené mříže! - abych tě mohl vidět, tak to udělám rád. A vždycky si to už nějak před doktorem zodpovím... myslel jsem šéfa, pánové!" dodal ustaraný pán.
"Dál jsem se ale, pánové, nedostal, protože dívčina se začala chovat nějak divně. Na něco se pak vymluvila, jako že musí honem něco zařídit - a už jsem ji víckrát neviděl..." mluvčí pokrčil zamyšleně rameny.

"Ani vlastně nevím, co se ji tehdy stalo. Ale je to snad takhle i lepší, že to tak dopadlo, jak to dopadlo. Asi by to stejně nemělo cenu - když neměla pochopení pro mou práci...."

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-CVRČEK

28. června 2016 v 15:18 | JARDA LIŠKA

Stalo se docela hezkým zvykem pořídit si nějaké to domácí zvířátko. Čím více poznamenává flóru a faunu zub civilizace, o to více přibývá zvířátek v našich domácnostech.
Dnes už taky tak docela neplatí rčení - pes, přítel člověka. V současnosti se našimi přáteli postupně stávají též i rybičky, hadi a jiní plazi, kočky a myšky či křečci, popřípadě i morčata. Jak říkám, němá tvář má zelenou. Pronikly nejen do našich domácností, začínají se už objevovat i v úřadech, kancelářích, kde pak svou přítomností tak nějak vylepšují naše pracovní prostředí. Jsou tací, kdo mají rybičky nebo křečky, my jsme si pořídili cvrčky. No, pořídili. Oni se u nás objevili coby nezvaný host...
Nejdříve dali o sobě vědět v kanceláři až támhle na druhém konci budovy, kde svým cvrkáním vytvořili vcelku vkusnou zvukovou kulisu k poradě na úrovni.
Na bleskový zásah pověřených a vyškolených pracovníků, vybavených nejmodernějšími chemickými prostředky, dali cvrčci pokoj.
Vypadalo to tak...
Neuplynul ani týden a cvrčci se připomněli pro změnu v účtárně, situované na úplně jiném konci budovy. Zrovna měli před uzávěrkou.
"Áááá...!" zaječela najednou do ticha jedna z účetních, přičemž nadskočila asi tak půl metru nad židli, čímž vytvořila nový rekord v této disciplíně.
"Tam... tam!!!" ukazovala zděšeně a vzrušeně vysvětlovala, že na ni před chvílí vykouklo zpoza stolu cosi černého s krovkami.
"Bylo to prostě strašné a takhle veliké!" ukazovala.
Vedoucí, v jádru otrlý chlap, bleskově přiskočil ke stolu a zalovil. No, a až támhle vzadu za stolem, víte, jak tam vedou ty trubky od topení, vyhmátl černého tvorečka, kterého nekompromisně sevřel v dlani a - přes jeho žalostný pohled - vyhodil ho ven oknem. Ze čtvrého patra, prosím!
A byl zase klid...
Myslíte?
Pár dnů nato se ozvaly cvrlikavé zvuky nanovo, a to v kanceláři, kde se jich nikdo nenadál.
Invaze cvrčků pokračovala.
Cvrček vyhlédl zpoza stolu na jinou kolegyni, která překvapením spadla ze židle. Sotva se však zvedla, popadla sprej a vystříkala ho polovinu, nehledě na vlastní ztráty (byl totiž dosti drahý), právě do kouta, kde cvrček před chvílí zmizel.
Cvrkot ustal.
V kanceláři pak měli sice týdek okna dokořán, aby se zbavili nesnesitelného pachu spreje, nicméně kolegyně triumfovala! Tak se na cvrčky musí! Heslo dne znělo:
LYBAR - TO JE CVRČKŮ ZMAR!
Uplynul týden uprostřed nadšení. Otázka cvrčků zdála se být vyřešena...!?
Sedím si takhle za pracovním stolem a pracuji. Přemýšlím... A hle, co to?!
Cvrrrk... cvrrrk... ozve se do ticha z rohu kanceláře.
Tak vida, jsou tu!!!
Zdá se, že na nně neplatí žádná chemie, žádné freony, koncentrovalá vůně květin, či snad defenestrace!
Kdepak...
Přežije rok 2000.
No a tak jsme si i my pořídili do kanceláře kousek živé přírody. Už jsme si na sebe docela zvykli. Žije si, cvrček jeden, hezky v klidu, teple a pokoji. Když se mu chce a má na to zrovna náladu, zacvrká si. Někdy i odněkud vykoukne, nic neříká, ale jen tak smutně, skoro vyčítavě, kouká...
Jak říkám, zvykli jsme si na sebe.
Jen kolegyně již delší čas - v zimě, v létě! - chodí po kanceláři v kozačkách, prý, aby ji nekousl...

Zvykli jsme si...ZVYKNE SI!

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-STOPAŘ

27. června 2016 v 14:54 | JARDA LIŠKA

PODIVNÝ STOPAŘ


Slunce se tehdy sklánělo docela nízko nad obzorem, když jsem konečně dorazil na dohled svého víkendového domku. Odbočil jsem z hlavní a vjel mezi první stromy tak důvěrně známé aleje, na jejímž konci jsem v houstnoucím šeru mezi stromy vytušil obrysy svého domku, řekněme raději srubu.

Abych byl upřímný, měl jsem toho za celý boží den tak akorát. Jen si to zkuste od ranního rozbřesku až do pozdního odpoledne sedět za volantem dodávky, s očima upřenýma bez ustání na do dáli ubíhající šedavého hada vozovky.

Ach... vzdychl jsem si ulehčeně a už už se vidím, jak doma, po chutné krmi, již jistě už přichystala Ann, otevřu si plechovku s pivem, pustím televizor... nebo taky ne! To už se uvidí až podle situace. A podle nálady, chci tím říct, prostě nechám to na Ann... Ale vždyť máme před sebou celý víkend!

A já nebudu muset po celý ten čas ani okem zavadit o volant, který mi dokázal čas od času jít pořádně na nervy, to tedy ano!

Ano, jak vidíte, opíjel jsem se v duchu krásnými vizemi dvoudenního nicnedělání, když tu jsem málem přejel chlápka, ležícího tam napříč ruto nikým jiným, než mnou, nepoužívanou prašnou cestu. Taky si mohl vybrat lepší místo, ožrala jeden!

Vzteknu se a vyletím z kabiny jako čertík z krabičky, abych mu hezky od plic pověděl, co si o podobných týpcích myslím!

Doběhnu k ležící postavě a nadávky mi ztuhnou na rtech. Chlápek se totiž drápe na nohy, ale bezúspěšně. Ale, mám-li být upřímný, nevypadá na to, že by byl nalitý, to tedy ne! Je mu asi tak padesát, nebo tak nějak, oblečení, jaké bych já na sebe vzal jedině, když jdu na zahradu. Ve tváři je muž poněkud přepadlý, oči mu divně svítí a jako by mu už už chtěly vypadnout z důlů. A když jsem se k němu sklonil blíže, nebylo z jeho dechu cítit ani stopy po alkoholu.

"Haló," snažím se s ním zatřást. "Člověče, copak se vám stalo? Slyšíte...???"

Pozvedl ke mně svůj pohled a měl v něm cosi, co mne vyděsilo.

"Jářku, mohu vám nějak pomoci?!" nabízím se. "Jste zraněn, nebo co...? Mám zavolat záchranku???"

Znovu na mně spočinul jeho pohled a pak cosi zaševelil, co znělo jako: Ben-zín... I když bylo jasné, že tohloto slovo asi říct nemohl, i když...

"Mm-máte ben-zín???" vydechl nanovo.

Asi mu došel benzín, tak jsem uvažoval, a když hledal pomoc, nějak se zranil... nejspíš.

"Auto počká!" dím rezolutně. "Nejdříve musíme pomoci vám." pokračuji. "Pojďte, vezmu vás k sobě domů a zavolám lékaře-" Ann bude mít jistě radost, ušklíbnu se v duchu. Ale co se dá dělat! Jednou je tady zraněný člověk, to pak musí jít všechno stranou...!

Muž zakroutil odmítavě hlavou.

"Nne do-mů! Jen trochu... benzínu!!!"

Nedbaje jeho protestů, vtáhl jsem ho dozadu do své dodávky. Může se tam dokonce na tu chvilku, než dojedeme ke srubu, třeba i položit.

Už jsem chtěl zabouchnout dveře a hupnout zpátky za volant, když tu jsem si všiml, že muž jakoby zavětřil a pak se s vypětím sil vrhl dozadu, neuhádnete!, na kanystr, ve kterém jsem měl ještě i jakousi slzu benzínu. Vždy mám raději jistou rezervu s sebou.

Muž se vrhl na jeden z kanystrů, vůbec si nevšímal uzávěru, ale jakoby se přisál k plechu na boku kanystru... najednou se ozvaly takové dva ostré kovové údery, no honem, aha, jako když byste klepli do plechu důlčíkem! Ozvalo se takové cvak! cvak! v kratičkém intervalu za sebou a muž (tak usuzuji) začal pít benzín.

Stál jsem tam a ohromeně sledoval jeho počínání.

po chvíli se ke mně obrátil, ale vypadal úplně jinak: oči mu plály celou škálou pastelových barev, celý jako kdyby ožil a omládl. Jeho tvář nabyla mladistvého vzhledu, byla náhle zcela svěží... na tváři mu zářil veselý úsměv. Ještě jednu změnu prodělala mužova tvář - zpod horního rtu mu trčely dva řezáky, nebo snad tesáky??! kdo to má vědět, že. Prostě mě+l tam typické dva upíří zuby... Ach bože!

A tu jsem si vzpomněl na pověsti, šířící se již nějaký čas krajem. Jak bych to jen, prostě, večer si před domem zaparkujete svůj vůz, no, a ráno s ním prostě neodjedete! A to z jednoho prostého důvodu - vaše nádrž je zcela prázdná, jen na některé z jejich stěn jsou dva docela malilinkaté kulaťoučké otvory, umístěné vždy nedaleko od sebe.

do dnešního dne si ovšem nikdo neuměl tuto prapodivnou věc jakkoli kloudně vysvětlit, nu a já, hrome, lidi, chápete...! Vždyť já mám tady řešení přímo na dosah ruky! stačí hezky rázně zabouchnout dvěře dodávky a... To budou lidi koukat. To bude slávy! Snad i noviny... jo, určitě se o tom bude psát i v novinách!!!

Počkej, hochu, řekl jsem si, ty mi tedy neupláchneš!

Chystal jsem se zabouchnout dveře, coby jakousi pojistku, aby mi tento, řekněme, upír, neupláchl, když tu se větve nejbližších stromů pozohýbaly pod náporem větru, ozval se takový tikavý a pravidelný zvuk (asi tak jako, když máte správně seřízený motor) a pak... Pak už nic.

Jen jsem ještě zahlédl v jisté výšce, jak se směrem ode mne kamsi k východu sune nevelké temné těleso, ozářené vepředu malými svítícími body, zářícími v celé škále pastelových barev... Chlápek samozřejmě z vozu zmizel!
Tedy, jářku, chci tím říct------ale to už jistě sami víte

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-KORELA

26. června 2016 v 13:19 | JARDA LIŠKA
KORELA
Docela nedávno mi přítel výhodně (jak pravil) prodal korelu. Proč ne, dítka měla radost a celý večer proseděla dokola klece a obdivovala se chocholatému opeřenci, který navíc, jak se ukázalo, uměl i říkat: "Pepíku, Pepíku..."

To však nebyla jeho jediná specifická vlastnost. Posléze vyšlo totiž najevo, že je to milovník hudby. Klec byla umístěna totiž vedle rádia. Korela vždy ožila, sotva byl přijímač v provozu. Zpočátku se zdálo, že naslouchá se zalíběním všem žánrům bez rozdílu, posléze se ale ukázalo, že si oblíbila heavy metal. Přestože nikdo z naší familie není zrovna nadšeným příznivcem tohoto žánru, tolerovali jsme opeřenci jeho zálibu - koneckonců, máme demokracii, že. Žel, časem vysla najevoi jistá povahová úchylka naší korely - v době, kdy se z rádia linuly tóny jiné, než ryčného metalu, tak dlouho vřeštěla a mlátila křídly či tloukla zobákem o klec, až jsme rádio vypli, nebo přeladili na metalovou hudbu.

Od jisté doby u nás nemá nikdo šanci prorazit, ba ani slavíci, byť by byli sebevíce zlatí! Smůla je, když zrovna žádná stanice není ochotna nabídnout ryčný metal. Nepřejte se slyšet to rodeo.

Nojo, jenomže sousedé se bouří a ani se jim nedivím. Z našeho bytu totiž vychází buďto řev o síle desítek decibelů z rádia či (pokud není na repertoáru metal) mlácení a vřískání a skřehotání zhruba o stejné hlukové intenzitě.

ve chvíli, kdy však zazní první metalové tóny, opeřenec si křidélkem načepýří chochol, teskně přivře očka a v tranzu se začne svíjet a natřásat křidélka.

Přátelé pomozte!

Mám nápad - koupím ptákovi walkmana a kazety s metalovou hudbou. Jenže jedna věc mě trápí - kde sehnat tak malá sluchátka na korelí hlavičku? Mám se obrátit na Slušovice (to už asi nepůjde), Japonce či pomůže nějaký soukromník...?!?

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-DOBRÁ RADA

25. června 2016 v 15:10 | JARDA LIŠKA
DOBRÁ RADA

Kteréhosi dne šel přítel Hugo odkudsi kamsi, když tu náhle zahlédl na jednom z četných parkovišť svého šéfa s nějakým cizím chlapíkem, jak obcházejí jakousi nevzhlednou škodovku. Jsa dobrák od kosti a protože neměl zrovna nic lepšího na práci, vydal se Hugo k nim s rozhodnutím udělat vše pro to, aby jeho šéf při koupi nenaletěl.

"Ty prahy jsou, myslím, dobré." říkal zrovna Hugův nadřízený váhavě.

"Prosím vás," ušklíbl se Hugo poťouchle. "Nedejte se mýlit! To přece musí každý vidět, že jsou celé zhnilé! No a ty blatníky...!" Poté se vrhl na vozidlo, které začal oťukávat, podlézat, přelézat i jinak bedlivě zkoumat, přičemž nekompromisně odhaloval jednu závadu za druhou. Revizi pak zakončil slovy: "Šéfe, pokud vám mohu radit, nekupujte to! Je to jako cedník..."

Cizí chlapík pokýval uznale hlavou a chvatně se vzdálil. Hugův šéf, který jej po celou dobu sledoval čím dál smutnějšíma očima, se chytil zoufale za hlavu.

"Tak vám, kolego, pěkně děkuji!" povzdechl si přesmutně Hugův nadřízený. "Já to auto totiž nekupuji, ale snažil jsem se ho prodat...!!!"

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-ZVRHLÍK

22. června 2016 v 17:21 | JARDA LIŠKA
Jak se nestát zvrhlíkem
Bylo nevlídné podzimní odpoledne. Kdo nemusel, nevystrčil toho dne z domu ani paty, natož celé chodidlo. Přítel Luděk byl k tomu, aby neuváženě opustil teplo svého domova, donucen v důsledku objektivních příčin - právě si totiž koupil nové kalhoty, které mu však jaksi "neseděly" na jeho poněkud nekonfekční postavě, a tak se vydal za svou známou švadlenou, která byla ochotna mu je - za patřičnou odměnu - vhodně upravit.
Švadlena Luďka pozorně vyslechla, načež se na něj vrhla s tím, že mu kalhoty zúží hned teď na počkání! Bleskově přišpendlila nohavice všude, kde bylo třeba a požádala Luďka, aby si své kalhoty svlékl, což tento učinil v předtuše, čehosi nečekaného a snad i… kdoví?! Jeho předtuchy a - přiznejme si, že též i skryté touhy - se ani v nejmenším nesplnily a švadlenka se bez meškání pustila jen do kalhot.
Crrrr… ozval se zvonek u dveří. Dívka odběhla, ale bleskově se do pokoje vrátila a spolu s ní sem vplulo i krásné plavovlasé stvoření. Sotva nově příchozí zahlédla Luďka, v trenýrkách cudně postávajícího vedle kanape a načatou láhev cinzana, již předtím donesl Luděk s sebou švadleně coby nepatrnou pozornost za její ochotu, zarazila se a opět zmizela v předsíni, kam za ní vyběhla i švadlena.
Luděk současně poklesl na duchu i v kolenou.
Na nic dalšího však už ale neměl čas, protože obě zvesela švitořící protagonistky se zase vrátily zpátky do pokoje, načež švadlena Luďkovi s politováním oznámila smutnou zprávu, že dnes se už nejspíš k šití nedostane a požádala ho, aby ji tady kalhoty nechal a přišel si pro ně tak za dva dny…!
Na této žádosti by nebylo, jak sami uznáte, samozřejmě nic tak nepochopitelného a divného, kdyby náš hrdina ke švadleně nebyl býval přišel právě jen v těchto kalhotách! Nicméně byl z vývoje situace tak zmaten, že švadleně ještě poděkoval, rozloučil se a šel…
Až dosud, jak se mi časem sám svěřil, měl Luděk pro zvrhlá individua pouze slova hanlivá, odsuzoval je a z hloubi duše ji mi i opovrhoval.
Nicméně, ve chvíli, když opouštěl švadlenin byt jen v trenýrkách, nahoře přioděn bundou, připadal si, jak sám připustil, poněkud excentricky! Jeho dům byl od švadlenina vzdálen jen kousek, za běžné situace, pouhopouhých pár minut chůze, ovšem nikdy mu tato vzdálenost nepřipadala tak nekonečná, jako onoho podzimního dne…
Nejdříve se Luděk zkusil proplížit do svého příbytku zahradami sousedních domů. Bohužel však už v první z nich byl dosti nekompromisně napaden psem, za denního světla Luďka běžně zdravícím přívětivým vrtěním ocasu. A zrovna teď, kdy Luděk netoužil po ničem jiném, než klidu a pohodě, se záludné zvíře na ně ho vrhlo a servalo z něj i to málo, do čeho halil své prochladlé tělo.
Ve chvíli, kdy lezl, oděn ještě méně, než Adam v ráji, přes plot zahrady, kde byl takto inzultován tímto takzvaným čtyřnohým přítelem člověka, byl spatřen policisty v okolo jedoucím hlídkovém radiovoze, kteří si věc vyložili zcela po svém, žel nikterak v Luďkův prospěch. Delikvent byl ochránci zákona polapen a dopraven na nejbližší oddělení, odkud se dostal jen díky známosti s jistým poslancem, který si (z pochopitelných důvodů) nepřeje být jmenován.
Když toho dne pozdě v noci, zostuzen na těle i na duchu konečně dorazil domů, zjistila jeho žena ve chvíli, kdy ho spatřila, že jí asi bude mnohem líp u babičky, kam se též bez prodlení vydala!!!
Když jsem přítele následujícího dne navštívil, seděl v pokoji, zádumčivě hleděl do neurčita a pobrukoval si, pokud jsem dobře rozuměl: "… Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená…!" nebo něco v tom smyslu.
Po chvíli se mne jen tak mezi řečí zeptal, nepotřebuju-li náhodou zkrátit, zúžit, nebo jinak upravit kalhoty?! Pokud ano, ujistil mne, mohl by mi poradit.
Venku se schylovalo k dešti…

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-HALUCINACE

22. června 2016 v 8:19 | JARDA LIŠKA
Byly to halucinace…?!
Vyjel jsem se svým letadélkem kupředu směrem na runway a zabočil doprava. Runway se v teď táhla přímo přede mnou a já tu seděl u kontrolního panelu a čekal jsem až dostanu z věže pokyn, že mohu vyrazit. Bylo mi však jasné, že na okamžik, než mi bude povoleno vzlétnout se svým dvoumotorovým letadélkem, schopným bez problémů poskytnout veškerý komfort až pěti pasažérům, včetně pilota, v němž jsem však seděl jen já sám, si budu muset ještě nějakou tu chvilku počkat.
Byl totiž pátek večer a na letišti měli strašný nával. Do dáli se táhnoucí runwaye doslova praskaly ve švech pod náporem všech těch letadel a letadélek, čekajících poslušně v nekonečných řadách na to, až na ně přijde řada…
Hřadoval jsem tedy u řízení a v duchu litoval, že jsem si dal k večeři tak tučný steak a k němu ještě to pivo, ale znáte to, že, obchodní jednání, zákazník je zákazník, a pak… No, jedním slovem, byl jsem prostě hluboko ponořen do svých myšlenek, když tu náhle se zničehonic otevřela dvířka po mé pravici a ke mně si "přisedl!" jakýsi chlápek s pistolí v ruce!!!
"Na Kubu…?!" tážu se ho s ironií v hlase.
Chlápek nic.
"Jářku," zvýším hlas. "Vy asi nejspíš budete chtít do Havany, že?" Bylo mi naprosto jasné, že to bude nejspíš nějaký ten levicově orientovaný pošuk, v čemž mne silně utvrzoval i jeho vzhled. Byl asi tak šest stop vysoký, oděný v pomačkaný světle šedivý oblek, jaký dostanete zcela jistě za deset dolarů v každém druhém krámě s konfekcí a v obličeji vypadal, chápete doufám, co chci říct, zhruba stejně jako ten jeho oblek! Pod nosem měl knírek ze světlého chmýří, které mu pokrývalo i temeno hlavy. No a zpod toho porostu na mne upřeně civěly dvě vodnaté vy poulené oči barvy - šedomodré?! Kdoví.
Neříkal však zhola nic.
Vyhodit jsem ho, to jistě sami uznáte, vzhledem k již zmíněnému kanonu, jimž na mne po celý čas mířil, dost dobře nemohl a navíc se ze sluchátek ozvaly příkazy z věže:
"… L749 - na start!… Start povolen…"
No, a protože ve svém letadle na oslovení L749 slyším, musel jsem startovat, třebaže mi právě hlava dělala kotrmelce vpřed i vzad současně! Letoun se kodrcavě rozběhl po runwayi a krátce nato už stoupal do oblak.
"Tak už jste se rozhodl?" otáčím se potom ke svému spolucestujícímu. "Chcete do té Havany - nebo ne?!" Byla to však, aby se tak řeklo, pouze řečnická otázka. Pokud by tam totiž skutečně chtěl, měl by smůlu, protože tohleto letadélko prostě při vší snaze tak daleko dolétnout nemohlo…! Než jsem mu však mohl věc vysvětlit, že odtud z Toronta…, muž velmi tiše pravil:
"Já nne-chci do H-Hav-van-ny!!!… Nej-j-sem bláz-zen!…Jjá ch-chci jen ra-ke-tu…!"
No prosím, napadá mě. Kdyby to byl komunistický idealista, no budiž, čert ho vem! Ale on je to prostě nějaký magor… A jak se zdá, bude taky i docela pěkně zfetovaný!
"Aha," snažím se zachovat klid. "Tak raketu byste chtěl?! Hm… A je vám jedno jakou, nebo snad chcete přímo Scud anebo raději SS20…???"
"Nne! Nne-chci je… Já pot-tře-buj-ji ra-ke-tu… víš! Abych m-mohl t-tam…!!!" ukázal přímo nad sebe. "T-tam na h-věz-du Logostar… D-do-m-mů… Víš…"
No, co jsem říkal - blázen! A zfetovaný!
Uvažuji, jak mám muže nejlépe uklidnit, a tak mu tedy opatrně vysvětluji, že jsme právě v Kanadě a že nejbližší rakety mají buďto Američané na Kennedyho mysu, anebo též Rusi… Jenže, dodávám, ono je to všechno strašně daleko, tam já prostě nemohu se svým letadélkem doletět! Nakonec jsem ještě prohlásil:
"Takže, jak sám vidíte, asi mne budete muset zastřelit, ale já vám opravdu nemohu pomoci! Jenže, když mě zastřelíte, zřítíme se i s letadlem a zabijeme se oba!" Což by pro mne nebylo zas až tak nejhorší - když už budu jednou zastřelený, že… Já jen, aby bylo jasno - tak se na blázny musí - klidně a trpělivě!
"Jjá nne-chci stříl-let!… Já ch-chci ra-ke-tu…" mlel pořád dokola chlápek a pak už jen cosi ševelil o tom, že už nemá dost energie a… Nato se mne ještě zeptal, kdeže tedy vlastně ty rakety jsou?
Už jsem toho měl dost, což snad chápete. Letěli jsme právě na jih, a tak jsem jen tak, bez rozmyslu, máchl rukou kamsi za sebe (jak jsem později zjistil, bylo to směrem na východ, nebo tak nějak).
"Asi tam někde…" prohlásil jsem.
Chtěl jsem dodat ještě i něco jiného, ale koukám se a on vám nikde! Chápete to? Najednou tu sedím v kabině zase jen já sám, jako by se vůbec nic nestalo…
Chvíli jsem o věci uvažoval, ale pak jsem nad tím mávl rukou. To bude asi tou nevhodnou večeří! Člověka pak mívá strašně pitomé vize.
Nazítří, když jsem listoval v novinách, padla mi do oka ta ková celkem kratičká zprávička o tom, že se Rusům z toho jejich Bajkonuru ztratila za záhadných okolností (!) jedna raketa.
Bude to určitě náhoda, říkám si. Na druhé straně ale - kdo ví…!

KOMU ZVONÍ VANA-ŠACHY

21. června 2016 v 20:11 | JARDA LIŠKA
ŠACHY

Především z důvodu mladické nerozvážnosti, neboť mé dosavadní úspěchy, v této královské hře byly více než sporé, rozhodl jsem se přihlásit se na bleskový turnaj v šachu.
Turnaj se hrál systémem "každý s každým" a ještě navíc dvakrát po pět minut, což mi bylo vcelku jedno, ale ono je to prý v dané sportovní disciplíně, jak mi kdosi, už nevím kdo, vysvětlil, docela běžné.
Hned první partií jsem na sebe dosti výrazně upozornil. Ne však tím, že jsem hrál proti favoritovi, jehož výkonnost převyšovala tu mou tak, řekněme, nejméně o čtyři třídy, ale spíše tím, že jsem mi někdo pak vyzradil, poněkud neobvykle! - tahem pěšce na pole "a3". Učinil jsem tak především proto, že jsem byl rozhodnut vnést do hry pořádek a vzít to hezky podle abecedy. Vše, to tvrdím, má mít svůj systém!
Nevím, vážení, sice proč, ale můj ostřílený soupeř, znalý všech her podle teorie zahájení, až snad po dvacátý tah, se po mém zahájení s chutí rozesmál! Tohle tedy - prý - v teorii zahájení není… A smál se vám dál, až se nakonec za břicho popadal a já jsem měl vážně jednu chvíli dosti vážné obavy, aby se náhodou nepraštil hlavou do stolu a neublížil si… Jenomže on se, na mou duši, pořád jen smál a smál…
Najednou se však ale zarazil a začal intenzívně přemýšlet.
Mozkové závity mu viditelně pracovaly na plné obrátky, jak hledal mezi všemi těmi známými i méně používanými teoriemi zahájení a přitom mne pořád podezřívavě sledoval zpod přivřených víček.
Tušil zradu…
Ale to jsem se už pro změnu začal v duchu usmívat i já a se zalíbením jsem pozoroval ručičku šachových hodin, jak pomalu, ale naprosto bezpečně a nenávratně ukrajuje z jeho pětiminutového intervalu.
Ve chvíli, kdy můj soupeř konečně dospěl k závěru, že ho nikterak svým tahem neohrožuji, a než zvolil správnou odpověď, scházelo mu do pěti minut něco málo přes šedesát sekund! Konečně pochopil svůj hrozný omyl a začal intenzívně hrát. Žel, pozdě…! Dříve totiž, než se mohl rozehrát, prohrál na čas!
A tak se stalo, že jsem díky své totální neznalosti šachové ho umění, porazil mistra…

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-BAJKA

21. června 2016 v 7:34 | JARDA LIŠKA
Bajka
Správná hospodyňka pro pírko i přes plot skočí! tvrdívávala prý ona slavná babička Boženy Němcové.
Je zajímavé, že téhož názoru byla i moje vlastní babička. A lidi, věřte či ne, protože navíc k tomu byla též i snaživá, pořídila si časem ze sesbíraných pírek celičkou duchnu…!!!
Když se o tom dozvěděla její závistivá sousedka, neslušně zaklela a navíc si dupla vzteky! A jak si tak (sousedka) dupla, ujela jí noha, načež ženština upadla tak nešťastně, že si pořídila docela hezkou komplikovanou zlomeninu bérce…
Sousedka měla sjednáno úrazové pojištění na slušnou částku, a tak dostala od pojišťovny celou hromadu peněz! Z těch si pak koupila duchny dvě a televizor k tomu navrch!!!
Když se zvěst o tom donesla k mé babičce, zalkala sice stařenka hořce a dokonce i uronila nějakou tu slzu, nicméně, nezlomena na duchu, skočila opět přes plot za jakýmsi ledabyle se povalujícím pírkem.
Co však čert nechtěl. Jednalo se, bohužel, o plot jisté drůbežárny, a.s. - byla přitom zahlédnuta ostrahou objektu na obchůzce a čeká ji soud…!!!
Ponaučení: Správná hospodyňka šetří formou vkladových certifikátů! Život, vážení, není žádné peříčko…

OSTŔE SEDOVANÉ VRAKY-TO NECHÁPU

20. června 2016 v 7:37 | JARDA LIŠKA
Tohle vážně nechápu
Když má žena odjela na jakýsi kurz, cítil jsem se strašně osaměle a přepadla mne i touha po něčí společnosti. Nejdříve jsem chtěl samozřejmě zavolat do nějaké vhodné agentury, hodlaje je požádat o zprostředkování setkání s nějakou dobrou duší, poté jsem však dostal lepší nápad, chcete-li, tedy vnuknutí!
Nač, tak jsem se zeptal sám sebe, platit nehorázné peníze a třeba si nic neužít, když já sám mohu nabídnout své vlastní služby výše již zmíněné agentuře, že?! Člověk si užije, povyrazí a… ještě k tomu donese domů i nějakou tu korunu!
Přiznávám, že jsem se zpočátku dosti nachodil po městě, než se mi podařilo agenturu, která by o mnou nabízené služby stála, najít.
Nabízená smlouva též zněla jen na zkušební dobu a mé působiště se nacházelo až bůhví kde na periférii. Jako by to ještě bylo málo, byl jsem zpočátku velice často vystaven poznámkám typu: "Co si o sobě vlastně myslí, ten starý páprda, co?! Tady je pořádná firma a ne nějaký klub pro senilní intelektuály…!" Já jsem však zatnul zuby ještě víc, pevně rozhodnut vydržet všechna příkoří pro dobro rodiny…
Má první zakázka spočívala v tom, že jsem se měl stát společníkem jisté dívčině z dobré rodiny a to po dobu jejího pobytu v místní diskotéce. Jsa odhodlán učinit vše, co bude v mých silách, v zájmu klienta, oblékl jsem se do svatebních šatů, zakoupil dostatečnou zásobu jízdenek MHD a vypravil jsem se pro svou klientku.
Děva byla celá v bílém, hezky rostlá a docela i hezká. Její rodiče, jak jsem si všiml, při pohledu na mé prošedivělé vlasy a bříško, byli viditelně potěšeni. Žel, na ulici se však dívka náhle změnila v cosi, co o půlnoci vysává lidem krev a zbytky svých obětí rozhazuje po okolí…!!!
Bleskem mne nacpala do taxíku, kde jsem musel požadovanou sumu uhradit ze své vlastní kapsy, neboť řidič - bůhví proč - odmítl přijmout mnou nabízené jízdenky MHD!
U vchodu do diskotéky potkala moje společnice několik svých známých, zřejmě z Klubu mladých recidivistů anebo z Vyšší gangsterské školy, to vám přesně nepovím, a šeptajíc cosi do boltce přerostlé gorile, která tu byla toho večera za vrátného, zmizela za jakýmisi dveřmi… Vydal jsem se, pochopitelně za ní, leč výše již zmíněná gorila, pomocí několika dobře mířených úderů do tváře (mé!), přinutila mne abych poněkud zverifikoval své plány! Pro každý případ jsem však vartoval na zápraží.
Okolo třetí hodiny po půlnoci se ze dveří opět vynořila má klientka, poněkud opilá, rozcuchaná a zmuchlaná, nicméně ve velmi dobré náladě. Nanovo mne vecpala do taxíku, aby se před vlastním domem, jako mávnutím proutku, změnila ve ctnostnou schovanku z gymnásia, vedeného přísnou řeholní sestrou! Její otec pak při pohledu na mé poněkud zhmožděno obočí a zpola urvaný rukáv svátečního saka, zavrčel cosi o nezodpovědných opilcích, ale utrousil taky i poznámku o tom, že si bude stěžovat v mé agentuře! Chtěl jsem mu, samozřejmě vysvětlit, koho si to vlastně hřeje na prsou, ale nepovedlo se mi můj záměr realizovat, neboť klientčin otec vztekle zabouchl domovní dveře tak prudce, že mne tlaková vlna odmrštila až na lucernu na druhé straně ulice…
Po týdnu rekonvalescence dostalo se mi důrazné výstrahy ze strany šéfa mé mateřské agentury, ale současně s ní jsem obdržel i další zakázku od dispečerky.
Tentokrát jsem měl dělat společnost několika dámám při jejich tradičním čaji s něčím slaďoučkým. Tím něčím slaďoučkým se ukázala býti meruňkovice, popíjena těmito - životem a mnoha šarvátkami - ošlehanými čtyřicetiletými dívenkami z koktejlových sklenic!!!
Od prvopočátku jsem se snažil býti, takříkajíc, duší celé společnosti a hodlal jsem se rozdělit s dámami o své dojmy, nabyté pročítáním staro-islandských veršů, žel, děvčata mne přehlasovala a sama navrhla soutěž o nejoplzlejší vtip…!!!
Po třetí láhvi mne tyto saně víceméně zdvořile požádaly o to, abych jim předvedl striptýz, přičemž shodou okolností zrovna ve chvíli, kdy vyslovily tuto poněkud neobvyklou žádost, pohrávaly si dovádivě se sekáčky a paličkami na maso… Ve chvíli, kdy jsem s nimi začal o jejich návrhu polemizovat, byl jsem zlehka omráčen několika dobře mířenými direkty jedné z nich, načež mne kolektivně zbavily převážné většiny mé garderoby! Naštěstí se mi podařilo spasit se útěkem v podvlékačkách, jinak nevím!
Hned nazítří jsem se opět vydal do své agentury a již ve dveřích jsem zvolal pevným hlasem:
"Už nikdy žádné čaje u šíleně milých dam!!!"
Dispečerce se mihl okolo rtů tajemný úsměv, oko se jí zlověstně zalesklo, načež jsem od ní obdržel lísteček s adresou a s upozorněním, abych se tam vypravil nazítří okolo 17. hodiny.
Budu, jak mne dispečerka ujistila, prý jistě překvapen…!
A vskutku, nelhala! Byl jsem překvapen!!! A jak…
Pánové, kteří si podali tuto objednávku, byli viditelně potěšeni, když mne uviděli, dlouho mne srdečně objímali a líbali! Na rty, prosím… A byli vám tak milí, až delikátní.
Nuže, přátelé, nejspíš bych lhal, kdybych vám teď tvrdil, že jsem přesvědčen o tom, zda-li by se má žena ztotožňovala s mým jednáním! V každém případě opustil jsem svou agenturu, tyto již zmíněné pány navštěvuji zcela privátně a peníze, které od nich dostávám, nejsem povinován zaznamenávat do svého daňového přiznání!
Znepokojuje mne ale jiná věc: z času na čas, když právě jsem doma jen já sám, úkradkem si přiměřuji sukni mé ženy. No řekněte mi, co to jen může znamenat…?!?

OTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-HRDINA

19. června 2016 v 6:54 | JARDA LIŠKA
Hrdina
Všechno to začalo docela nevinně. Bylo léto, doba prázdnin a do našeho městečka, nudícího se a nečinně podřimujícího uprostřed srpnových veder, zavítali provazochodci. Nebudeme si nic nalhávat, přátelé - samozřejmě, že pro městečko, nepatřící zrovna mezi kulturně vyhlášená a vyhledávaná centra, byl příjezd artistů svátkem, provázeným mezi obyvatelstvem zcela zaslouženou pozorností. Podle toho to pochopitelně též i vypadalo v neděli na náměstí, kde se měly ony avízované kulturně-společenské hody (či snad orgie…? a věřte, že vím, co říkám!) uskutečnit.
Plakáty, pravda, sice hlásaly, že ono dopuštění začne až ve tři hodiny po poledni, ale kdo by, prosím vás, riskoval?! A tak se nedivte, že náměstí bylo zaplněno už hodinu předem… Špendlík byste se marně pokoušeli procpat davem! A jak by taky ne, když všudy přítomné plakáty, srdečně zvoucí na vpravdě nevídanou podívanou, slibovaly, že při ní bude přítomným stydnout v žilách krev…! Byly prázdniny a zrovna jsme neměli nic lepšího na práci, a tak jsme šli. Dcera, švagr a …já!
Artisté na laně hned od počátku předváděli jeden krkolomný kousek za druhým, které senzacechtivý dav pod nimi sledoval se zatajeným dechem, div že jsme si krky nevykroutili.
Při této napínavé podívané uplynula hodina doslova jako voda, když tu paní, jež celou produkci provázela svým slovem, ventilovaným skrz amplión, ohlásila nevídanou atrakci.
No a teď mě, prosím vás, sledujte velmi pozorně!
Ona atrakce spočívala v tom, že se měla přihlásit některá z odvážných, zde přítomných, dam a dívek, starších 18 let. Ta pak měla vystoupit na laně - ve 20 metrové výšce! - spolu s provazochodci… Abych nezapomněl, další nezbytnou podmínkou bylo, že v sobě nesměla mít ani kapku alkoholu. Kvůli bezpečnosti, prý…
Uplynulo asi tak pět minut a… Nepřihlásila se (jak se dalo konečně čekat) dívka žádná.
"No ták…," ozval se z ampliónu podbízivý hlas. "Nic to není!…
Takže kterápak dívka se přihlásí…???"
Po dalších pěti minutách ovšem paní již vůbec netrvala na dívce a připustila, že s nimi může na laně vystoupit třeba i muž.
Nic…
Teď pozor! Sledujete mne, stále pozorně, doufám?!
Nevím sice proč, ale k úžasu všech a především k mému zděšení, se z davu najednou ozvalo zvolání: "Tady! Tady…!" což mě udivilo ještě více, neboť ve volajícím se mi podařilo bleskově identifikovat naprosto bezpečně sám sebe! A ještě k tomu jsem se jakýmsi periferním viděním sledoval, jak se prodírám davem směrem k povykující paní.
Dceru jsem předtím pro jistotu svěřil švagrovi. Paní-vábnička toto mé počínání komentovala radostnými výkřiky typu:
"Hleďme, hleďme! Hrdina!" řvala ženština do ampliónu jako na lesy. "Tady se nám hlásí odvážný mladý muž!"
Když jsem pak na její pokyn přistoupil blíže, popadla mě za ruku, přitáhla k mikrofonu a loudila:
"Sdělte nám, hrdino, laskavě své jméno, věk…," což jsem jako ve snách skutečně učinil. Nato se mne paní ještě přeptala zdali jsem nic nepil. Pokud ano, sdělila mi, nemohl bych vystupovat na laně - mohl bych třeba i spadnout.
Děl jsem: "Podle toho, že se vám tady hlásím, to musí vypadat, že jsem úplně namol, ale nemám v sobě ani kapku alkoholu…"
Mé sdělení paní očividně potěšilo, načež mne požádala, abych si zul boty. Pak mě přistrčila k provazovému žebříku, končícímu, jak se mi zdálo, až kdesi v oblacích! S vypětím všech sil (jsa v obleku) vydrápal jsem se do výše dvaceti metrů, kde na mne na malé plošince už netrpělivě čekali dva artisté, postavami připomínajícími Laurela s Hardym.
"Buď zdráv!" pravil Hardy a podal mi ruku. Laurel neztrácel čas s bontonem a raději mi hned narazil na oči černou pásku.
"Řekni divákům dole, co vidíš!" zavelel přitom.
"Nic…", špitl jsem zděšeně po pravdě.
"Nahlas!"
"Nevidím NIC…!" zavřeštěl jsem, až se stožár, na jehož temeni plošina stála, zakymácel.
"Správně!" podotkl Laurel a uvázal si pásku přes oči.
Oddechl jsem si. To bylo nejspíš všechno, co jsem měl tady nahoře dělat, napadlo mne. Spokojeně se tedy rozhlížím z dvacetimetrové výšky. Tedy rozhled je tu velice slušný - nad střechami domů na náměstí je vidět až daleko do kraje…
Mezitím Laurel odkudsi vyštráchal kolo a s páskou na očích přejel po laně na druhou stranu a pak zase nazpátek. Ale to je jeho věc.
Já se mám k pomalu odchodu. Když už jsem tu skončil.
"Ale kampak? Kampak??!" zabrzdí mě v rozletu Hardy. "Ještě jsme neskončili…!" ušklíbl se. Pak pravil cosi, co mi vyrazilo dech.
"Tvé číslo teprve přijde…"
No, děkuji pěkně. Ale, já osel, vlezl jsem tu přece docela dobrovolně!
"Řekni mi raději," vyzvídá Hardy, "kolik vlastně vážíš?!" Nač mu to asi bude, uvažuji.
"Sedmdesát tři…" krčím rameny.
Mávl rukou. "Měli jsme tu i pětadevadesátikilové!"
No, to je docela možné, když to říká, ale proč mi to vlastně říká?!
"Věc se má totiž takto," vysvětluje Hardy. "Já se sehnu a ty se mi vyhoupneš na ramena. No a pak už tě jenom přenesu na druhou stranu…"
"…!…" přelétl jsem očima zděšeně prázdný prostor, dělící nás od druhé strany.
"Žádné strachy!" Hardy mě plácl přátelsky do zad, až jsem málem sletěl z plošiny. Myslel jsem v té chvíli jen na to, že mne teď pozoruje půlka městečka - včetně mé dcery - a že z toho budou mít všichni strašnou jundu, až si to pohasím dolů. Letmo se můj pohled pozastavil i u nezbytné záchranné sítě, natažené kdesi v nekonečnu pod námi, ale bylo mi hned jasné, že se do ní nikdy nemůžu strefit.
"Tak mi vlez na záda!" zavelel Hardy.
Hupl jsem tedy svižně směrem k jeho ramenům. Nějak jsem to asi přehnal, či co, nebo snad zapůsobil moment překvapení, kdoví, v každém případě to dopadlo tak, že se obr natáhl na plošině jak dlouhý, tak široký…!
"Nonono…!" hudroval, drápaje se nemotorně na nohy. "Ty seš mi nějakej divoch! Jen ne tak hrrr!" nechápavě kroutil hlavou. "To se mi ještě nestalo… Slyšíš? Pianko! Pianissimo…!!!"
Když jsem se mu konečně ocitl na zádech, uchopil mě pevně za nohy, srovnal si mne, odkudsi ještě vylovil dlouhatánskou tyč a přebalancovali jsme na druhou stranu. Tedy, balancoval, pochopitelně, on. Já jsem jen seděl a raději jsem ani nedýchal.
Zpátky jsem se dostali stejnou cestou…
Zdola se ozval potlesk. Už by toho mohlo být dost, ne, pomyslel jsem si v duchu a poohlížel jsem se po provazovém žebříku, abych slezl dolů. Ale už tu byl Laurel a chňapl po mě.
"Poslouchej," poučuje mě. "Teď se zavěsíš tady na to lano za ruce…"
Vyvalil jsem oči. "Cože…?!?""Dělej a nemluv!!!"
Zpitomělý jsem se zavěsil na lano.
"A teď se hezky rozkolísej, ať z toho mají něco i lidi dole!" velí artista. Zakymácel jsem se jako strom ve větrné smršti.
"Stačí!" usoudil po chvíli Laurel. "A teď ručkuj do středu lana…!"
Kdybych věděl, že to nejsou artisté, ale skupina pološílených sadistů, nebyl bych sem býval lezl! Uvažuji i o té eventualitě, že bych začal volat o pomoc, ale pak jsem toho nechal. Lidé by to stejně asi brali jako součást programu a nejspíš by se děsně bavili…! Upocenými dlaněmi tedy raději kloužu po laně, až jsem kdesi v jeho středu. Tu mne Laurel, ručkující za mnou, zarazil.
"Podívej," řekl polohlasně. "Až řeknu: teď, pustíš se a já tě zachytím…! Zbytek pak…"
S vypětím všech (fyzických i psychických!) sil jsem se usmál. Byl to však smutný, přesmutný, úsměv! A co v něm bylo křečovitosti…
Příště, říkal jsem si, až sem zas provazochodci přijedou, pošlu sem tchýni…
"Teď!!!" ozvalo se zrovna, když jsem byl ve svých úvahách v nejlepším. Čertví proč, ale odevzdal jsem se plně osudu a pustil se lana. Bylo mi jasné, co musí následovat: buďto se rozplácnu o dlažbu, nebo o síť! Více se mi, abych pravdu řekl, zamlouvala ona varianta se sítí, ale… No, byl to profík!
Zachytil mne nohama uprostřed trupu, takže jsme tam ve vzduchu vytvořili takové živé písmeno "T".
"Dělej, jako že plaveš!" doneslo se ke mně z výšin. Byl jsem už z toho všeho úplný magor, tak jsem začal dělat rukama i nohama tempa.
"Bravo!!!" ozvalo se zdola. Taky cosi zarachotilo. Aha, potlesk… Zajímalo mne vlastně už jedině to, co bude následovat dále. Bylo mi už všechno úplně jedno a odhodlán jsem byl na mou duši ke všemu.
Šibal jeden věc vyřešil jednoduše. Prostě mě pustil! Žuch! A už jsem byl v síti.
"Ááách…!" ozvalo se zdola.
Ale to už jsem pelášil po všech čtyřech směrem k žebříku. Doslova jsem sjel dolů, než mě opět dostanou do svých spárů ti takzvaní artisté. Žel, ona ženština, která můj výstup po celý čas zdola komentovala do ampliónu, nenechala mne slézt, ale hnala mě zpátky nahoru. Tam už ale nedošlo k žádným dalším podrazům, jen jsme se klaněli. A lidé tleskali a tleskali…
Napadlo mě, že třeba za svůj výkon dostanu cosi jako honorář. Ale houby! Jediné,co mi nabídl, bylo jejich foto. Já ho zaplatil, oni podepsali!
No a v očích celého městečka jsem od těch dob hrdina!
Já myslím, že právem…

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-eros

18. června 2016 v 8:04 | JARDA LIŠKA
HAD Z RÁJE
Podívejte se, přátelé, když takhle člověk jezdí nějaký ten pátek s taxíkem, myslím, že se nenechá jen tak něčím překvapit, že. No a vidíte a já jsem takové překvapení právě nedávno zažil.
To bylo tak. Dovezl jsem toho večera takovou navoněnou, namalovanou a docela slušně vypadající dámu až před dům, kouknu na taxametr a hrknu na ní sumu, kterou bych rád, aby mi zaplatila. Ona vyrovná svůj dluh bez řečí a já hodlal vyrazit, tak říkajíc, do temnoty velkoměsta, pevně odhodlán urvat ještě jakési to rito…
Jenže právě pak to všechno začalo! Panička vrhla zoufalý pohled na svá zavazadla, pak zase na mne, trik s očima si párkrát zopakovala, až nakonec přišlo to, co přijít - jak se tak na to dívám s odstupem času - vůbec nemělo…!
"Prosím vás, pane," zacvrlikala paninka úpěnlivě, "Nepomohl byste mi s tím nahoru…?!"
Myslete si o mě, co chcete, ale každý vám řekne, že jsem ještě nikdy nikomu neodepřel pomoc! Popadl jsem tedy kufry, přičemž jsem okamžitě zčervenal tak, jako by mne měl vzápětí trefit šlak a supě jako parní lokomotiva, vyrazil jsem zahradou k vile. Dáma v těsném závěsu za mnou.
Složil jsem ji všechno to nadělení do haly a mám se k odchodu.
Povinnosti především, toť je mé heslo. Paninka se však nabídla, že by mi jako posloužila šálkem kávy. Venku byla zima až hrůza, neodolal jsem, no. Což byla chyba!
Paní domu mne uvedla do pokoje, plného ne však porcelánových, křišťálových a háčkovaných zbytečností, jak jsem původně čekal, ale akvárií a taky… i terárií!!! Vyzvala mne ještě, abych si udělal pohodlí a chvilinku počkal než se jí zavaří voda.
Abych řekl pravdu, vůbec jsem neuvažoval kam si to vlastně sedám a rozvalil jsem se na jakousi, jak se mi jevilo, pohodlnou sesli a těšil se na nápoj s vůní exotických dálek, který mi trochu rozproudí onu tekutinu obíhající mým krevním řečištěm.
Jenže přesně v témže okamžiku, kdy jsem se na sesli rozvalil s pocitem, že vše je v nejlepším pořádku a ve skrytu duše jsem očekával i jakási případná tajemná dobrodružství, se to stalo!
Dosedl jsem a hned jsem měl takové nejasné tušení, že v oné sesli nesedím sám, kterýžto pocit byl náhle silně umocněn pronikavou bodavou bolestí v - no, sedací části kalhot. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že mne do zadku něco kouslo… Řekl jsem si "blbost!" a tuším, že jsem se dokonce v duchu i pousmál tomuto hloupému nápadu. Dobrá nálada ale mi vydržela přesně jen do chvíle, kdy jsem - bůhví proč vlastně - sáhl pod sebe, abych vytáhl zapomenuté šídlo nebo snad jehlu či špendlík, ale namísto toho jsem tam nahmatal cosi slizkého a svíjejícího se a… Vytáhl jsem hada, délkou nic moc, spíše takové háďátko, řekl bych, na něhož jsem si omylem sedl a on mne za to na revanž kousl do hýždě!
Na mou věru, lidičky, v tu chvíli jsem zaznamenal, že se mi dočista zastavilo srdce a v tomto stavu pak setrvalo až do doby, než vplula do pokoje paní domu s tácem s voňavým mokem na rukou.
Asi tak tři desetiny sekundy se nedělo naprosto nic, ale pak hostitelka zavřeštěla a přivedla mne k životu tím, že na mne vyklopila oba šálky s kávou.
"Proboha!" ječela přitom."Co jste to chudáčkovi Jerrymu udělal?!?"
"Já jemu??!" nestačím se divit. "To se raději zeptejte jeho proč mě kousl do… kalhot!?"
Hostitelka zavřeštěla cosi na způsob: no, to je ale strašné, že… že… A vůbec! On totiž tenhle Jerry, postavou, jak již řečeno, nedlouhý, byl - jak pravila - o to více jedovatější! Nato mne s prapodivným leskem v očích požádala, abych si sundal kalhoty!??
"No…," zdráhám se. Netušil jsem, že je to taková nymfomanka!
"Kdo by teď myslel na takové věci…??!"
Sekla po mě očima.
"Jed se musí z rány vysát…!!!" zavrčela.
Připouštím, že jindy by to snad mohlo být docela i vzrušující a možná že i příjemné, žel teď mne to vůbec nevzrušovalo, když jsem ležel na gauči polonahý a hostitelka se mi - v důsledku poskytování první pomoci, ovšem! - přisála na postižené místo, to jest k pravé hýždi! Přátelé, nepopírám, že situace musela vypadat asi všelijak a iluze, již jsme tam v daném okamžiku skýtali, musela býti dosti zavádějící, to všechno připouštím, ale… Smůla byla taky v tom, že zrovna, když jsme byli, abych tak řekl, v nejlepším, rozletěly se dveře do pokoje a na prahu stanul pán domu…! Právě se odkudsi vrátil…
A on si nevyložil situaci jako akt milosrdenství, jako boj o holý život, aby se tak řeklo, že! Ne, on si to vše vyložil zcela mylně. Jak vlastně, to demonstroval tím, že na chvíli z pokoje zase zmizel, aby se bleskem vrátil a z pušky, svírají v ruce, vyslal k mé (té zdravé!) hýždi dávku soli a pepře, čímž mne dorazil úplně…
No a tak se stalo, že mám před sebou hned tři stání u soudu najednou: první s majitelem domu ve věci jeho ublížení na mém zdraví, druhé se svou ženou, která podala žádost o rozvod prakticky ihned ve chvíli, kdy jsem se toho večera objevil doma bez kalhot, ale zato s pokousaným a na hadry rozstříleným pozadím a třetí opět s majitelem domu, který mne žaluje, protože Jerry, ten slizký plaz, na něhož jsem si tehdy sedl, mu pošel a prý, jak on (majitel domu, ne Jerry) tvrdí, byl nejen silně jedovatý, ale i dosti drahý.
A pak mi, lidi, vykládejte, že na nás taxikáře nečíhá nebezpečí prakticky za každičkým rohem...

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-OKULTISMUS

17. června 2016 v 11:07 | JARDA LIŠKA

OKULTISMUS
poněkud již znuděn všední realitou každodenního života, vrhl jsem se po zralé úvaze na magii, okultismus, parapsychologii a jim podobné přírodní jevy a úkazy. Mým prvotním záměrem bylo dostati se do co možná nejužšího kontaktu s lidmi obdobného zaměření, a tak jsem tedy ve svém bytě uspořádal několik vcelku zdařilých spiritistických seancí, během nichž jsme se skutečně hezky pobavili v milé společnosti duchů, kteří nás poctili svou návštěvou, a z nichž bych rád vzpomenul alespoň Flipa a Flapa, Charlieho Chaplina a komiků bratří Marxů, včetně Karla. Bavili jsme se opravdu dobře, též díky tomu, že všichni z příchozích duchů přinesli s sebou ze záhrobí i nějakou tu video kazetu, a posledně jmenovaný ze sourozenců Marxových, Karel, nás dokonce seznámil s comicsovou verzí svého Kapitálu.
Já jsem však měl, žel, zájem o mnohem vážnější věci, jako je třeba blízké setkání třetího druhu, jímž samozřejmě nemyslím to, které se uskutečnilo předchozího večera v nedalekém parku, kde se mi naskytla nezáviděníhodná možnost blíže se seznámit se skupinou skinů, kteří se na mne - škádlivě mne dloubajíc nožem pod žebry - obrátili s dotazem, nemám-li u sebe čirou náhodou nějakou tu korunu navíc, s níž bych se mohl případně s těmito mládenci rozdělit…
Abych nezapomněl. Též jsem ovšem zamýšlel poznat ekoplazmu, anebo třeba i jasnozřivost, věštbu, a tak podobně. Proto jsem zvýšil jak své úsilí, tak i výdaje, obojí na dvojnásobek a… Začal jsem se obklopovat větším množstvím médií, z nichž se časem stala celá masa médií, a ve svém příbytku jsem si ještě pořídil i gigantickou knihovnu plnou svazků o všech již zmíněných záležitostech.
Žel, a to mne mrzelo nejvíc, výsledné efekty byly - dosud - silně pasivní! Všechna ta média bez ustání vyjídala mou ledničku, pila vše, na co přišla, včetně mé krve, police praskaly pod tíhou nashromážděných knih a já…??!
Já jsem se setkal s pouhopouhým jediným zjevením v podobě silně podnapilého souseda, který si jednou o půlnoci spletl dveře svého bytu s mými…!!! Divíte se, že jsem byl značně zdeprimován a zruinován, ale naštěstí mne před úplným ideovým a materiálním zhroucením doslova v posledním okamžiku zachránil výše již zmíněný soused, jenž se u mne nedlouho po onom půlnočním extempore objevil s demižonem čehosi, co prý bylo vyrobeno z hrušek a jiného ovoce a čemu on sám říkal elixír života.
Po pozření tohoto prapodivného truňku jsem pak skutečně uviděl (v následujícím pořadí): jednoho jednorožce, dvě nahé čarodějnice, UFO spolu s návštěvníky z kosmu, vnitřní strukturu jedné politické strany, Sněhurku se všemi jejími trpaslíky, a nakonec mohutného růžového slona, obklopeného hordou dovádivých bílých myšek… Potom jsem bohužel omdlel.
Lidi! Věřte mi! Jsou opravdu na světě věci, o nichž se vám, ani některým vědcům vůbec nezdálo…!!!

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY- VABANK

17. června 2016 v 7:19 | JARDA LIŠKA
Nevím, vážení, jestli se k vám již doneslo, že já už jistý čas pravidelně navštěvuji místní KASINO, což považuji za velice zajímavou a zábavnou formu aktivního využití volného času, spojenou s tvrdou školou života, při níž si navíc člověk může přijít i na nějakou tu korunu…
Počátky, to připouštím, nebyly lehké, jak by řekl kdejaký teoretik. Převedeno do praxe by se to snad dalo vyjádřit takto: zprvu mi dveře, ovládané (poněkud nesprávně) fotobuňkou sevřely obličej ve chvíli, kdy jsem poněkud zaváhal na zápraží hotelu, v němž se toto doupě hazardu nachází, takže jsem měl obličej připomínající afgánského chrta, což mne trochu mrzelo, neboť jsem si zrovna před nedávnem pořídil nové doklady, včetně pasu; nato - to už v hale o ploše půl hektaru - mne svou bagáží po celém těle namasíroval půltucet německých výletníků, a když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, jeden z členů taxíkářské mafie mne obral o dvě stokoruny za pomoc při zvedání mých ostatků z naleštěné podlahy. To však nebyl mému utrpení ještě zdaleka konec! Před vstupem do samotného Kasina mne dva příslušníci zdejší takzvané ochranky napěchovali do jedné k budek na WC, kde mne zběžně prošacovali, aby se přesvědčili, mám-li vůbec nějaké drobné na hru.
Na závěr jsem dostal jednu do zubů, jen tak, pro každý případ!
A konečně, se slovy: "Šťastnou hru - po celých deset minut - ty kořene!!!", byl jsem týmiž vstrčen do sálu, kde se mne ujala poněkud již odkvetlá kráska, prý hosteska, která mi bleskově vytáhla z kapsy peněženku a z ní tisícikorunu, již mi směnila za žetony v nominální hodnotě 900 korun, načež mne přistrčila k jednomu ze stolů.
Mám za to, že jsem se již zmínil o tom, jak naleštěné zde měli podlahy, že?! Nuže tedy, divíte se, že jsem na ni zas nešťastně, možná snad šťastně, uklouzl a vysypal přitom všechny své žetony na stůl s ruletou, kde zůstaly ležet na nule!
Sotvaže jsem se vydrápal zpod stolu, konstatoval jsem, že má nula vyhrála. Personál byl vzteky bez sebe, ale já jsem si sebral svou kupu žetonů a hernu jsem opět opustil - abych se příštího dne zase vrátil…
A hle - dveře se otevřely už ve chvíli, kdy jsem byl dobrých pět metrů od nich, zahraniční turisté s tyroláčky v rukou stáli skromně v koutku haly a ostří hoši ze Security mi přátelsky kynuli…
No a tak, od těch dob docela pravidelně v tomto podniku "rozbíjím bank", což mne už poněkud nudí. To víte, pořád stejné tváře, žetony, peníze…
Proto, abych si zavzpomínal na staré dobré časy, hodlám si příští měsíc vyrazit do Monte Carla. Tam prý též mají v Casinu samočinné dveře, zástupy zahraničních turistů, mafii (a nejen taxíkářskou!) a nepostradatelnou ochranku…!
Jen bych rád věděl, až jim tam několikrát "rozbiji bank", budou-li jejich reakce stejné, jako v mém, řekl bych, rodném Kasinu…?!

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY- BODYGUARD

16. června 2016 v 13:24 | JARDA LIŠKA.
Ježto jsem řádně diplomovaným hutním inženýrem s dlouholetou praxí, o jehož vědecké informace z oblasti našeho moderního hutnictví by mohla projevit zájem nejedna cizí země, rozhodl jsem se po zralé úvaze najmout si ozbrojenou osobní stráž, chcete-li, tedy dva body-guardy! Koneckonců, jakožto pracovník v rozpočtové sféře, si to mohu dovolit. Na celý týden. A řeknu vám, přátelé, že mít svou vlastní ochranku opravdu může být někdy velice příjemná záležitost. Představte si například, že si jdete do samoobsluhy koupit dva šátečky a sáček mléka a po každém vašem boku, postrkujíc před sebou (to kvůli konspiraci) řadu prázdných vozíků, si rázným krokem vykračují dva chlapíci, jak hory, se sluchátky na uších, lustrujících do všech světa stran zpoza temných skel svých brýlí na mne zde číhající případné nebezpečí…
No, to snad nebyl ten nejvhodnější příklad, protože právě v již zmíněné samoobsluze, zde hlídající paní prodavačka, požádala mé dva svalovce, aby ji ukázali, co ukradli a teď schovávají pod saky, a když oni odtamtud vytáhli své služební revolvery, vyvolalo to jistý rozruch, přijela policie a měl jsem co dělat, abych jim v radiovoze vše vysvětlil tak, aby i oni pochopili, jak se skutečně věci mají!
Obdobně, žel, dopadla i má jízda trabantem s doprovodem. Zaprvé jsem byl totiž nucen jet velice pomalu, což naštěstí tento skvělý vozík výborně dokáže, aby jeden ze strážců mohl běžet po boku mého vozu; kromě toho jsem musel jet i s otevřenými dveřmi, protože druhý strážce stál po celý čas na prahu a jako ostříž vyhlížel případného útočníka mezi chodci na chodníku! A samozřejmě, opět se na scéně objevil již známý radiovůz, ve kterém se mi dostalo nejen řady nelaskavých slov ze strany policistů, ale též i pokuty za nesprávnou jízdu…
Naopak, díky mým strážcům, se mi podařilo konečně upoutat na sebe pozornost jisté sousedky, která mne do té doby přehlížela, jako širé lány! Ale když jsem si jednou vyrazil na procházku se psem a svou ochrankou, všiml jsem si, že jednomu z nich strčila do ruky lístek, adresovaný mně. Strážce, po důkladné manuální a vizuální analýze, i po bedlivém prozkoumání přístrojem pro detekci min, mi ho předal a já jsem se dozvěděl, že zmíněná sousedka mne očekává - pochopitelně bez ochranky! - dnes večer ve svém skromném 3+1 na druhé straně našeho sídliště…
Byl jsem štěstím, samozřejmě, bez sebe, ale to jsem ještě netušil, že to je vlastně začátek všech mých následujících problémů. Ženě jsem ze samozřejmých důvodů nic neřekl o sousedčině nabídce, protože jsem ji nechtěl zatěžovat svými osobními problémy, ale bylo třeba ještě vyřešit otázku, jak se zbavit mých strážců, kterým jsem si zaplatil na celý týden předem!?
Prosím vás, lidi, věřte mi! Ztratit se profesionálním tělesným strážcům to je opravdové umění. Ale povedlo se mi to! I když jen nakrátko a po objetí čtyřech sousedních okresů dvaadvaceti taxíky, v převlecích - námořníka, makléře na burze, potápěče, hasiče, a jiných. Nakonec, unavený, finančně zruinovaný, ale šťastný, ocitl jsem se v milé náruči přítulné sousedky… Žel, ve chvíli, kdy jsme mířili směrem k ložnici, má ochranka vyrazila dveře, ničíc tak nejen panty a zárubně, ale též i celou tuto romantickou situaci. Divíte se, že jsem oba tyto chlapíky bez diskuze okamžitě vyhodil z práce?! Já ne!
Ale stejně mne napadá - kdyby si každý z nás, pracujících, pořídil alespoň jednoho svého osobního strážce, problém nezaměstnanosti stal by se ihned bezpředmětným, no ne!? A nadto bychom se stali jednou z nejbezpečnějších zemí na světě…!!!

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-PARKING

15. června 2016 v 7:58 | LIŠKA JAROMÍR XIV.
LETOS zima zase jednou ukázala co dovede, když jenom trochu chce, z čehož měl jistě radost kdejaký milovník zimních sportů, ale my řidiči jsme spíše skřípali zuby. Jak všeobecně známo, automobil slouží hlavně k ježdění, že. Nedá se však jezdit bez přestávky, to dá rozum a z času na čas je třeba kdesi i zaparkovat.
A tady právě nastal problém.
Protože sněhu napadlo opravdu hodně, zanedlouho jsme se my řidiči, objevili na ulicích s lopatami a všelijakým možným i nemožným náčiním a… začali jsme si hrát na krtky. Jeden každý z nás si vyhrabával své místo k parkování! A u všech tak to pracně zbudovaných stanovišť se pak objevily i naše, řekněme, vizitky s registračními čísly a výzvou: Neparkovat!… To je moje!… anebo VYKOPEJ SI SÁM…!!!
Navíc se začaly objevovat i různé alarm-systémy v podobě provázků a starých (prázdných!) plechovek, celonoční a celorodinné hlídky, a tak podobně.
I já jsem si vykopal svůj parkovací koutek. Dítka vedle něho napíchala do sněhu cedulky s registračními čísly našeho vozu, a já jsem v klidu odjel do práce. A věřte či ne, celý týden jsem si v klidu a pohodě užíval svého štěstí. Přijel jsem, za parkoval na svém místě, ráno jsem zase v pohodě odjel, až tu jednou…
Toho dne jsem nevěřil vlastním očím! Na mém místě, představte si to, si klidně parkoval cizí vůz!!! No nic, řekl jsem si, rozhodnut postupovat s rozvahou, bez emocí a především kulturně.
Vzal jsem kus papíru a na něj jsem napsal slušný vzkaz: Prosím vás, buďte tak laskav a neparkujte na cizím místě…! A tuto výzvu jsem pak večer přilepil sekundovým lepidlem na čelní sklo neznámého vozidla.
Ráno tam vůz sice stál, ale karta na něm už nebyla! Takže si určitě můj vzkaz přečetl, zaradoval jsem se! Je-li jen trochu kulturním člověkem, určitě odjede, říkal jsem si. A opravdu, už toho večera jsem zase mohl parkovat na svém místě.
Ráno jsem ale měl na předním skle nalepený následující text:
Srdečně se vám omlouvám, vážený… To lepidlo muselo být něco speciálního, protože jsem tento lístek seškraboval celičké dopoledne!
Rozhodl jsem se najít autora tohoto sdělení a vřelým slovem mu poděkovat za jeho kulturní přístup k věci. V noci se mi skutečně podařilo najít ve vedlejší uličce jeho vůz. A tady jsem mu pak rudou olejovou barvou napsal velikým písmem na střechu svůj vzkaz: Nic se nestalo! Nemusíte si to tak brát…
Na odpověď jsem nečekal dlouho. Příštího dne mi neznámý dal ještě jednou najevo, že je vskutku kulturním člověkem. Do laku kapoty na kufru mi totiž čímsi ostrým vryl: Ó ne, pane! Opravdu mne to všechno mrzí a ještě jednou se omlouvám za onen incident s mým nevhodným parkováním na vašem místě…!!!
To tedy ne! Nemohl jsem přece dovolit, aby měl poslední slovo. A tak jsem večer jsem mu sekáčkem vysekal do dvířek: Šťastnou cestu… A protože jsem se zrovna chystal odjet na dovolenou, uvedl jsem tam i termíny, kdy by - pokud by ovšem chtěl - mohl využít mého místa k zaparkování svého vozu.
Odpověď jsem si přečetl nazítří zrána. Na ocelové desce, přivařené na mé střeše, bylo napsáno, že neznámý mi děkuje za mou nabídku, ale nebude ji moci, bohužel, využít, protože i on sám se kamsi ve stejné době chystá. A současně mne požádal o číslo telefonu.
Po vybití čelního skla jsem mu dovnitř vsunul lísteček s mým telefonním číslem.
Odpověděl mi vskutku rychle. Ráno mě vzbudila siréna hasičského vozu, houkající před naším domem. Tam totiž právě dohoříval můj vůz… Opodál byla cedule, na níž mi neznámý psal, že automobil zapálil jenom proto, aby mi ušetřil namáhavou práci s kopáním a rozšiřováním místa na parkování.
A opravdu. Sníh vlivem tepla, uvolnivšího se spálením mého automobilu, stál a najednou tu bylo místo hned pro několik automobilů…
Tu jsem si všiml, že se mi hrnou z očí slzy. Co je to jen za člověka, říkal jsem si a neustále na to musím myslet! Chápete, já se mu prostě za to musím nějakým způsobem odvděčit, i kdy bych měl… Já nevím co!
Momentálně nepracuji. Málo spím a přemýšlím! Co já bych mu jen…?! No ne, chápete, že!? Aby se říkalo, že jsou ještě lidé na úrovni, no ne…

NEKONEČNÝ SERIÁL UDICE - ŠACHY

13. června 2016 v 7:13 | JARDA R,.

Jak jsem hrál šachy

Především z důvodu mladické nerozvážnosti, neboť mé dosavadní úspěchy, v této královské hře byly více než sporé, rozhodl jsem se přihlásit se na bleskový turnaj v šachu.
Turnaj se hrál systémem "každý s každým" a ještě navíc dvakrát po pět minut, což mi bylo vcelku jedno, ale ono je to prý v dané sportovní disciplíně, jak mi kdosi, už nevím kdo, vysvětlil, docela běžné.
Hned první partií jsem na sebe dosti výrazně upozornil. Ne však tím, že jsem hrál proti favoritovi, jehož výkonnost převyšovala tu mou tak, řekněme, nejméně o čtyři třídy, ale spíše tím, že jsem tohoto borce celkem snadno porazil…!

Teď bych měl asi vyzradit, že jsem měl bílé figurky, což mělaZahájil jsem - jak mi někdo pak vyzradil, poněkud neobvykle! - tahem pěšce na pole "a3". Učinil jsem tak především proto, že jsem byl rozhodnut vnést do hry pořádek a vzít to hezky podle abecedy. Vše, to tvrdím, má mít svůj systém!

Nevím, vážení, sice proč, ale můj ostřílený soupeř, znalý všech her podle teorie zahájení, až snad po dvacátý tah, se po mém zahájení s chutí rozesmál! Tohle tedy - prý - v teorii zahájení není… A smál se vám dál, až se nakonec za břicho popadal a já jsem měl vážně jednu chvíli dosti vážné obavy, aby se náhodou nepraštil hlavou do stolu a neublížil si… Jenomže on se, na mou duši, pořád jen smál a smál…
Najednou se však ale zarazil a začal intenzívně přemýšlet.
Mozkové závity mu viditelně pracovaly na plné obrátky, jak hledal mezi všemi těmi známými i méně používanými teoriemi zahájení a přitom mne pořád podezřívavě sledoval zpod přivřených víček.
Tušil zradu…
Ale to jsem se už pro změnu začal v duchu usmívat i já a se zalíbením jsem pozoroval ručičku šachových hodin, jak pomalu, ale naprosto bezpečně a nenávratně ukrajuje z jeho pětiminutového intervalu.
Ve chvíli, kdy můj soupeř konečně dospěl k závěru, že ho nikterak svým tahem neohrožuji, a než zvolil správnou odpověď, scházelo mu do pěti minut něco málo přes šedesát sekund! Konečně pochopil svůj hrozný omyl a začal intenzívně hrát. Žel, pozdě…! Dříve totiž, než se mohl rozehrát, prohrál na čas!

A tak se stalo, že jsem díky své totální neznalosti šachové ho umění, porazil mistra

VOLEJTE zNOVU - příběh OPRAVDOVÉHO INVALIDY

12. června 2016 v 8:21 | JARDA LIŠKA
Běžel jsem (pr)o zdraví
Bývávají v životě případy, kdy - jako většina z nás - podlehnu, jak se lidově říká, tlaku okolí. Jistý psychopat, který se na veřejnosti beztrestně vydává za mého přítele, vám najednou přestal docházet do restaurace U Žida na naše pravidelné pivní dýchánky, s opovržením odmrštil cigarety do kouta a potom vám začal agitovat, jak je mu fajn, cítí se prý jako znovuzrozený, a to vše, jak pravil, hlavně díky běhu pro zdraví…!
Nedlouho nato se přihlásil dokonce i na slavné Běchovice. Pravda, další tři dny pak chyběl v práci, ale když se zase mezi námi znovu objevil, jásal:
"Co vám mám, chlapi, vykládat! Je to jedním slovem poezie všedního dne! O tom se nedá jen tak mluvit, to se musí zažít…!"
V televizi potom ještě kdosi pravil, že příroda je ta nejideálnější tělocvična a že běhání je tou nejúčinnější prevencí proti infarktu. No řekněte, kdopak by odolal, že…!?!
Ženě jsem jistého dne navečer sdělil pevným a odhodlaným hlasem:
"Tak jsem se právě rozhodl, že od zítřka povedu nový život - abys věděla! K tomu běhání není prakticky vůbec nic zapotřebí. Je to ten nejlacinější sport, jaký si vůbec můžeš představit…!!!"
Žena na to, kupodivu, neřekla nic.
Ano, říkal jsem si, ještě jednou se vyspím a bude ze mne úplně jiný člověk!
Ráno sem se nezapomněl pochlubit v kanceláři, kde jsem od kolegů okamžitě získal značné množství velice cenných rad a informací ohledně volby trička, trenýrek, ponožek, čelenky, běžecké obuvi, ale též i optimálně zvoleného terénu, tepláků a kombinézy…
No a odpoledne jsem už - na mou duši! - skutečně běhal: po obchodech!
Ve chvíli, kdy jsem se pak dobelhal domů, ověnčen balíčky s výstrojí, jako tažná mula, ihned se projevil první, žel, negativní, vliv běhání pro zdraví - žena se zhroutila, sotvaže zjistila, že mne má běžecká výstroj stála bezmála celou výplatu - vždyť jen maratónky pohltily takřka náš týdenní rozpočet…!
"Nejlevnější sport, říkáš!?!" hystericky bědovala žena celičký večer…
Nedal jsem se ale odradit počátečním, řekněme, neúspěchem a běhal jsem poctivě celičký měsíc. Na mou duši, jako pominutý! Potom jsem se na radu jiného takzvaného kamaráda přihlásil i na jakýsi "běh pro zdraví", pořádaný kousek od nás v Beskydech.
Po startu jsem se tedy vydal za zdravím. Řekl jsem si, že nejlíp udělám, budu-li hned od startu držet krok s čelem startovního pole. Pravda, úmysl to byl, jak sami jistě uznáte, docela dobrý, jenže tam na čele o něm nespíš nic nevěděli, protože se mi vzdalovali čím dál, tím více…
Klusal jsem statečně asi tak půl hodiny a naráz se mi krajina "zahalila tmou". Nato mi ještě kdosi neviditelný protáhl plíce žhavým ocelovým drátem a jako by toho ještě nebylo dost, začal jsem motat nohama, asi tak, jako jistý starý Magdoň ze Starých Hamrů, když se vracel domů z místního restauračního zařízení.
Lidé, kteří tam okouněli okolo trati, při pohledu na mne, pak láteřili, že by se to mělo nějak řešit a že by - podle nich - měl být opilcům vůbec vstup do přírody zakázán. Běžím dál a najednou mám takové divné, těžko definovatelné, pocity, hlavně v nohou.
Jednu dobu se mi dokonce zdá, že sebou brzy plesknu o zem a proberu se na chirurgii, kde mi tamní personál, v čele se samotným primářem, poblahopřeje k tomu, že mě už nikdy nebudou zábst nohy…!!!
Konečně jsem doběhl do cíle… S podlomenýma nohama, sebevědomím i zdravím. Z autobusu, jímž jsem se hodlal vrátit domů, mne uříceného vyhodili s tím, že mohu-li se prohánět jako šílený (!?) po Beskydech, ať si též zaběhnu i domů a ne abych se cpal zpocený mezi slušné lidi…
Pár dní nato jsem si dal do novin inzerát následujícího znění:
Prodám běžeckou výstroj. Prvému zájemci. Levně…
MŮJ