Červen 2016

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-KAŠTANY

30. června 2016 v 18:49 | JARDA LIŠKA
JAK JSME PEKLI KAŠTANY

Pod vlliven tazvaných filmů "pro pamětníky", pln odhodlání okusit konečně dosuk nepoznanou pochoutku, donesl jsem onehdy domů z trhu kilo jedlých kaštanů.
Jelikož jsem v oblasti jejich přípravy laikem, požádal jsem při koupi bodou trhovkyni o radu. Dostalo se mi ujištění, že... "Kaštany možno variť, ale aj pražiť...", doprovázené pokrčením ramen. Nu, řekl jsem si, snad si poradíme.
Kaštany jsem pak vybalil před rodinkou, že NĚCO TAKOVÉHO jejich mlsné jazýčky dosud neokusily. Taky že ano...
Do nerez kastrůlku bylo pak vpraveno tak na prst omastku, posléze taky kaštany. Samotnému aktu pečení byl ponechán víceméně volný průběh, jen bylo rozhodnuto, že tu a tam se na ně někdo zajde juknout. My ostatní jsme sledovali televizní pořad, a bylo nám vcelku jedno to v televizi dávají, neboť byl zrovna takzvaný Měsíc Československo-sovětského přátelství!!!
Kaštany se přihlásily samy a to dost neotřenou formou, i když ke sledovanému filmu byla akustická clona více než příhodná. Od kuchyně k nám totiž dolétly zvuky, silně připomínající zvukovou kulisu, doprovázenící středně silnou tankvou bitvu.
"Tluče bubeníček...", příhodně zanotovala dcera. Žena na mne vrhla tázavý pohled, avšak tvářil jsem se jakoby nic. Nicméně, když iluze střelby a detonací se jakoby nemínily taktně vytratitdo pozadí, vydal jsem se - takřka - dobrovolně na průzkum.
Hrůza...
Kam až oko dohlédlo, tam všude bylo možno spatřit kaštany na různý způsob. Tu celé, onde s rozervanou slupkou, tamhle zase dokonce rozprsklá bílá dužina vytváří bílý poprašek, čímž docela hezky navozuje iluzi zasněžené krajiny. Uprostřed toho všeho nadělení pak na sporáku kastrůlek, z jehož útrob vyletují temné projektily, doprovázené prapodivnémi zvuky.
Úklid trval nejméně hodinu. Poté jsme oloupali těch několik nepoškozených hnědavých kuliček, které to vše kupodivu přežily, posolili je a... prostě jedna báseň.
Od druhého dne jsme se stali středobodem pozornosti všech partají. Všichni, jak se zdálo, slyšeli rachot a podivné střelné pazvuky, vycházející z naší kuchyně. Podezřelé však nejvíc bylo to, že nás uctivě zdravili i ti ze sousedstva, s nimiž jsme se doposud nijak zvláště neznali. Až později se profláklo, že jedna z našich sousedek vykládala, kudy chodila:
"Slyšeli jste to? Ti se tam zase servali!!! Jako koně! Stydět by se měli!!! Alespoň před těmi dětmi...!!!"

Nojo, jenže jak vysvětlit ten omyl? Zvlášť když mé levé oko po jistý čas zdobil docela efektně vyvedený monokl, coby památka na střet s kterýmsi okololetícím zbloudilým kaštanem!?
tak já nevím...

OSTŘE SLDOVANÉ VRAKY-ZEMÁNEK

29. června 2016 v 9:41 | JARDA LIŠKA
causa: INZULTACE


Major Jan Zemánek, přezdívaný díky svému koženému kabátu Kožak z Bartolomějské ulice, sedí zadumaně ve své pracovně a jeho mysl je zcela pohroužená do tajů jakéhosi zapeklitého případu, souvísejícím s rozkrádáním kávových lžiček v automatu Koruna, takže si ani nevšiml, jak a kudy se mu do pracovny vkradl známý recidivista Soumrak...
Když se s tímto úskočným činem obeznámil, rozhodně zmáčkl vypínač stolní lampičky a... nic! Jelikož byl však znám jako muž činu, pustil se mjr. Zemánekdo podrobného ohledávání místa činu, což mu též po necelé hodince a půl přineslo zasloužené ovoce. Lstivý vyšetřovatel Zemánek totiž konstatoval naprosto bezpečně, že do lampičky nejde asi proud. Věren své pověsti bystrého a pohotového kriminalisty, přistoupil major Jan Zemánek rázně k zákroku, jímž hodla zjednat pořádek a uvést vše na patřičnou míru.
Z kapsy vytáhl svůj kapesní nožík, značky rybička, doprovázejícího na každém kroku již od dob, kdy bych ještě pouhé čtrnáctileté pachole. Byl-li nůž vyroben z damascénské ocele, jak Honzík Zemánek v mládí tvrdíval, o tom by se dalo s úspěchem pochybovat, ale i tak to byl ten nejlepší přítel našeho ohroženého vyšetřovatele.
Když se vhodně ozbrojil, začal mjr. Zemánek manipulovat se zásuvkou.Během této činnosti však, bez ohledu na předchozí výstrahy, a též i na skutečnost, že byl v uniformě, byl výše zmíněnou zásuvkou zaskočen a nekompromisně pokopán elektrickým proudem - a to opakovaně!
Mjr. J. Zemánek v důsledku této hrubé inzultace ztratil, pravda, na chvíli svůj nožík, nikoli však hlavu!!! Sotvaže se totiž vzpamatoval ze šoku nad touto opovrženíhodnou událostí, usedl za stůl a sepsal oznámení pro zahájenítrestního řízení proti elektrickému proudu ve věcech: maření úředního výkonu a napadení úřední osoby při výkonu služby...

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-VÝZKUMNÍK

29. června 2016 v 9:33 | JARDA LIŠKA
UTRPEŃÍ VÝZKUMNEHO PRACOVNKA


" ... ano, pánové, s láskou je kříž," pravil pán, který si v restauraci přisedl k našemu stolu. "I já jsem bývýval šťasten, ale jen do chvíle, kdy jsem se zamiloval a svou dívku jsem hodlal nějakým taktním způsobem připravit na to, že mne - jako výzkumného pracovníka, který má fofry při dokončování dílčího výzkumného úkolu - nebude nějakou dobu tak často vídat, jako dosud. Což jsem taky učinil slovy:
"Víš, Jituško, já jsem z ústavu a asi nějakou dobu budu teď mít potíže, abych se odtud dostal..." pán teskně pokýval hlavou.
"No," pokračoval dále. "Zatvářila se tak nějak krapet nejistě a vylekaně, tak jsem ji honem ukonejšoval:
"Ujišťuji tě, že i kdybych měl z ústavu utíkat oknem - já vím, kde jsou povolené mříže! - abych tě mohl vidět, tak to udělám rád. A vždycky si to už nějak před doktorem zodpovím... myslel jsem šéfa, pánové!" dodal ustaraný pán.
"Dál jsem se ale, pánové, nedostal, protože dívčina se začala chovat nějak divně. Na něco se pak vymluvila, jako že musí honem něco zařídit - a už jsem ji víckrát neviděl..." mluvčí pokrčil zamyšleně rameny.

"Ani vlastně nevím, co se ji tehdy stalo. Ale je to snad takhle i lepší, že to tak dopadlo, jak to dopadlo. Asi by to stejně nemělo cenu - když neměla pochopení pro mou práci...."

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-CVRČEK

28. června 2016 v 15:18 | JARDA LIŠKA

Stalo se docela hezkým zvykem pořídit si nějaké to domácí zvířátko. Čím více poznamenává flóru a faunu zub civilizace, o to více přibývá zvířátek v našich domácnostech.
Dnes už taky tak docela neplatí rčení - pes, přítel člověka. V současnosti se našimi přáteli postupně stávají též i rybičky, hadi a jiní plazi, kočky a myšky či křečci, popřípadě i morčata. Jak říkám, němá tvář má zelenou. Pronikly nejen do našich domácností, začínají se už objevovat i v úřadech, kancelářích, kde pak svou přítomností tak nějak vylepšují naše pracovní prostředí. Jsou tací, kdo mají rybičky nebo křečky, my jsme si pořídili cvrčky. No, pořídili. Oni se u nás objevili coby nezvaný host...
Nejdříve dali o sobě vědět v kanceláři až támhle na druhém konci budovy, kde svým cvrkáním vytvořili vcelku vkusnou zvukovou kulisu k poradě na úrovni.
Na bleskový zásah pověřených a vyškolených pracovníků, vybavených nejmodernějšími chemickými prostředky, dali cvrčci pokoj.
Vypadalo to tak...
Neuplynul ani týden a cvrčci se připomněli pro změnu v účtárně, situované na úplně jiném konci budovy. Zrovna měli před uzávěrkou.
"Áááá...!" zaječela najednou do ticha jedna z účetních, přičemž nadskočila asi tak půl metru nad židli, čímž vytvořila nový rekord v této disciplíně.
"Tam... tam!!!" ukazovala zděšeně a vzrušeně vysvětlovala, že na ni před chvílí vykouklo zpoza stolu cosi černého s krovkami.
"Bylo to prostě strašné a takhle veliké!" ukazovala.
Vedoucí, v jádru otrlý chlap, bleskově přiskočil ke stolu a zalovil. No, a až támhle vzadu za stolem, víte, jak tam vedou ty trubky od topení, vyhmátl černého tvorečka, kterého nekompromisně sevřel v dlani a - přes jeho žalostný pohled - vyhodil ho ven oknem. Ze čtvrého patra, prosím!
A byl zase klid...
Myslíte?
Pár dnů nato se ozvaly cvrlikavé zvuky nanovo, a to v kanceláři, kde se jich nikdo nenadál.
Invaze cvrčků pokračovala.
Cvrček vyhlédl zpoza stolu na jinou kolegyni, která překvapením spadla ze židle. Sotva se však zvedla, popadla sprej a vystříkala ho polovinu, nehledě na vlastní ztráty (byl totiž dosti drahý), právě do kouta, kde cvrček před chvílí zmizel.
Cvrkot ustal.
V kanceláři pak měli sice týdek okna dokořán, aby se zbavili nesnesitelného pachu spreje, nicméně kolegyně triumfovala! Tak se na cvrčky musí! Heslo dne znělo:
LYBAR - TO JE CVRČKŮ ZMAR!
Uplynul týden uprostřed nadšení. Otázka cvrčků zdála se být vyřešena...!?
Sedím si takhle za pracovním stolem a pracuji. Přemýšlím... A hle, co to?!
Cvrrrk... cvrrrk... ozve se do ticha z rohu kanceláře.
Tak vida, jsou tu!!!
Zdá se, že na nně neplatí žádná chemie, žádné freony, koncentrovalá vůně květin, či snad defenestrace!
Kdepak...
Přežije rok 2000.
No a tak jsme si i my pořídili do kanceláře kousek živé přírody. Už jsme si na sebe docela zvykli. Žije si, cvrček jeden, hezky v klidu, teple a pokoji. Když se mu chce a má na to zrovna náladu, zacvrká si. Někdy i odněkud vykoukne, nic neříká, ale jen tak smutně, skoro vyčítavě, kouká...
Jak říkám, zvykli jsme si na sebe.
Jen kolegyně již delší čas - v zimě, v létě! - chodí po kanceláři v kozačkách, prý, aby ji nekousl...

Zvykli jsme si...ZVYKNE SI!

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-STOPAŘ

27. června 2016 v 14:54 | JARDA LIŠKA

PODIVNÝ STOPAŘ


Slunce se tehdy sklánělo docela nízko nad obzorem, když jsem konečně dorazil na dohled svého víkendového domku. Odbočil jsem z hlavní a vjel mezi první stromy tak důvěrně známé aleje, na jejímž konci jsem v houstnoucím šeru mezi stromy vytušil obrysy svého domku, řekněme raději srubu.

Abych byl upřímný, měl jsem toho za celý boží den tak akorát. Jen si to zkuste od ranního rozbřesku až do pozdního odpoledne sedět za volantem dodávky, s očima upřenýma bez ustání na do dáli ubíhající šedavého hada vozovky.

Ach... vzdychl jsem si ulehčeně a už už se vidím, jak doma, po chutné krmi, již jistě už přichystala Ann, otevřu si plechovku s pivem, pustím televizor... nebo taky ne! To už se uvidí až podle situace. A podle nálady, chci tím říct, prostě nechám to na Ann... Ale vždyť máme před sebou celý víkend!

A já nebudu muset po celý ten čas ani okem zavadit o volant, který mi dokázal čas od času jít pořádně na nervy, to tedy ano!

Ano, jak vidíte, opíjel jsem se v duchu krásnými vizemi dvoudenního nicnedělání, když tu jsem málem přejel chlápka, ležícího tam napříč ruto nikým jiným, než mnou, nepoužívanou prašnou cestu. Taky si mohl vybrat lepší místo, ožrala jeden!

Vzteknu se a vyletím z kabiny jako čertík z krabičky, abych mu hezky od plic pověděl, co si o podobných týpcích myslím!

Doběhnu k ležící postavě a nadávky mi ztuhnou na rtech. Chlápek se totiž drápe na nohy, ale bezúspěšně. Ale, mám-li být upřímný, nevypadá na to, že by byl nalitý, to tedy ne! Je mu asi tak padesát, nebo tak nějak, oblečení, jaké bych já na sebe vzal jedině, když jdu na zahradu. Ve tváři je muž poněkud přepadlý, oči mu divně svítí a jako by mu už už chtěly vypadnout z důlů. A když jsem se k němu sklonil blíže, nebylo z jeho dechu cítit ani stopy po alkoholu.

"Haló," snažím se s ním zatřást. "Člověče, copak se vám stalo? Slyšíte...???"

Pozvedl ke mně svůj pohled a měl v něm cosi, co mne vyděsilo.

"Jářku, mohu vám nějak pomoci?!" nabízím se. "Jste zraněn, nebo co...? Mám zavolat záchranku???"

Znovu na mně spočinul jeho pohled a pak cosi zaševelil, co znělo jako: Ben-zín... I když bylo jasné, že tohloto slovo asi říct nemohl, i když...

"Mm-máte ben-zín???" vydechl nanovo.

Asi mu došel benzín, tak jsem uvažoval, a když hledal pomoc, nějak se zranil... nejspíš.

"Auto počká!" dím rezolutně. "Nejdříve musíme pomoci vám." pokračuji. "Pojďte, vezmu vás k sobě domů a zavolám lékaře-" Ann bude mít jistě radost, ušklíbnu se v duchu. Ale co se dá dělat! Jednou je tady zraněný člověk, to pak musí jít všechno stranou...!

Muž zakroutil odmítavě hlavou.

"Nne do-mů! Jen trochu... benzínu!!!"

Nedbaje jeho protestů, vtáhl jsem ho dozadu do své dodávky. Může se tam dokonce na tu chvilku, než dojedeme ke srubu, třeba i položit.

Už jsem chtěl zabouchnout dveře a hupnout zpátky za volant, když tu jsem si všiml, že muž jakoby zavětřil a pak se s vypětím sil vrhl dozadu, neuhádnete!, na kanystr, ve kterém jsem měl ještě i jakousi slzu benzínu. Vždy mám raději jistou rezervu s sebou.

Muž se vrhl na jeden z kanystrů, vůbec si nevšímal uzávěru, ale jakoby se přisál k plechu na boku kanystru... najednou se ozvaly takové dva ostré kovové údery, no honem, aha, jako když byste klepli do plechu důlčíkem! Ozvalo se takové cvak! cvak! v kratičkém intervalu za sebou a muž (tak usuzuji) začal pít benzín.

Stál jsem tam a ohromeně sledoval jeho počínání.

po chvíli se ke mně obrátil, ale vypadal úplně jinak: oči mu plály celou škálou pastelových barev, celý jako kdyby ožil a omládl. Jeho tvář nabyla mladistvého vzhledu, byla náhle zcela svěží... na tváři mu zářil veselý úsměv. Ještě jednu změnu prodělala mužova tvář - zpod horního rtu mu trčely dva řezáky, nebo snad tesáky??! kdo to má vědět, že. Prostě mě+l tam typické dva upíří zuby... Ach bože!

A tu jsem si vzpomněl na pověsti, šířící se již nějaký čas krajem. Jak bych to jen, prostě, večer si před domem zaparkujete svůj vůz, no, a ráno s ním prostě neodjedete! A to z jednoho prostého důvodu - vaše nádrž je zcela prázdná, jen na některé z jejich stěn jsou dva docela malilinkaté kulaťoučké otvory, umístěné vždy nedaleko od sebe.

do dnešního dne si ovšem nikdo neuměl tuto prapodivnou věc jakkoli kloudně vysvětlit, nu a já, hrome, lidi, chápete...! Vždyť já mám tady řešení přímo na dosah ruky! stačí hezky rázně zabouchnout dvěře dodávky a... To budou lidi koukat. To bude slávy! Snad i noviny... jo, určitě se o tom bude psát i v novinách!!!

Počkej, hochu, řekl jsem si, ty mi tedy neupláchneš!

Chystal jsem se zabouchnout dveře, coby jakousi pojistku, aby mi tento, řekněme, upír, neupláchl, když tu se větve nejbližších stromů pozohýbaly pod náporem větru, ozval se takový tikavý a pravidelný zvuk (asi tak jako, když máte správně seřízený motor) a pak... Pak už nic.

Jen jsem ještě zahlédl v jisté výšce, jak se směrem ode mne kamsi k východu sune nevelké temné těleso, ozářené vepředu malými svítícími body, zářícími v celé škále pastelových barev... Chlápek samozřejmě z vozu zmizel!
Tedy, jářku, chci tím říct------ale to už jistě sami víte

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-KORELA

26. června 2016 v 13:19 | JARDA LIŠKA
KORELA
Docela nedávno mi přítel výhodně (jak pravil) prodal korelu. Proč ne, dítka měla radost a celý večer proseděla dokola klece a obdivovala se chocholatému opeřenci, který navíc, jak se ukázalo, uměl i říkat: "Pepíku, Pepíku..."

To však nebyla jeho jediná specifická vlastnost. Posléze vyšlo totiž najevo, že je to milovník hudby. Klec byla umístěna totiž vedle rádia. Korela vždy ožila, sotva byl přijímač v provozu. Zpočátku se zdálo, že naslouchá se zalíběním všem žánrům bez rozdílu, posléze se ale ukázalo, že si oblíbila heavy metal. Přestože nikdo z naší familie není zrovna nadšeným příznivcem tohoto žánru, tolerovali jsme opeřenci jeho zálibu - koneckonců, máme demokracii, že. Žel, časem vysla najevoi jistá povahová úchylka naší korely - v době, kdy se z rádia linuly tóny jiné, než ryčného metalu, tak dlouho vřeštěla a mlátila křídly či tloukla zobákem o klec, až jsme rádio vypli, nebo přeladili na metalovou hudbu.

Od jisté doby u nás nemá nikdo šanci prorazit, ba ani slavíci, byť by byli sebevíce zlatí! Smůla je, když zrovna žádná stanice není ochotna nabídnout ryčný metal. Nepřejte se slyšet to rodeo.

Nojo, jenomže sousedé se bouří a ani se jim nedivím. Z našeho bytu totiž vychází buďto řev o síle desítek decibelů z rádia či (pokud není na repertoáru metal) mlácení a vřískání a skřehotání zhruba o stejné hlukové intenzitě.

ve chvíli, kdy však zazní první metalové tóny, opeřenec si křidélkem načepýří chochol, teskně přivře očka a v tranzu se začne svíjet a natřásat křidélka.

Přátelé pomozte!

Mám nápad - koupím ptákovi walkmana a kazety s metalovou hudbou. Jenže jedna věc mě trápí - kde sehnat tak malá sluchátka na korelí hlavičku? Mám se obrátit na Slušovice (to už asi nepůjde), Japonce či pomůže nějaký soukromník...?!?

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-DOBRÁ RADA

25. června 2016 v 15:10 | JARDA LIŠKA
DOBRÁ RADA

Kteréhosi dne šel přítel Hugo odkudsi kamsi, když tu náhle zahlédl na jednom z četných parkovišť svého šéfa s nějakým cizím chlapíkem, jak obcházejí jakousi nevzhlednou škodovku. Jsa dobrák od kosti a protože neměl zrovna nic lepšího na práci, vydal se Hugo k nim s rozhodnutím udělat vše pro to, aby jeho šéf při koupi nenaletěl.

"Ty prahy jsou, myslím, dobré." říkal zrovna Hugův nadřízený váhavě.

"Prosím vás," ušklíbl se Hugo poťouchle. "Nedejte se mýlit! To přece musí každý vidět, že jsou celé zhnilé! No a ty blatníky...!" Poté se vrhl na vozidlo, které začal oťukávat, podlézat, přelézat i jinak bedlivě zkoumat, přičemž nekompromisně odhaloval jednu závadu za druhou. Revizi pak zakončil slovy: "Šéfe, pokud vám mohu radit, nekupujte to! Je to jako cedník..."

Cizí chlapík pokýval uznale hlavou a chvatně se vzdálil. Hugův šéf, který jej po celou dobu sledoval čím dál smutnějšíma očima, se chytil zoufale za hlavu.

"Tak vám, kolego, pěkně děkuji!" povzdechl si přesmutně Hugův nadřízený. "Já to auto totiž nekupuji, ale snažil jsem se ho prodat...!!!"

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-ZVRHLÍK

22. června 2016 v 17:21 | JARDA LIŠKA
Jak se nestát zvrhlíkem
Bylo nevlídné podzimní odpoledne. Kdo nemusel, nevystrčil toho dne z domu ani paty, natož celé chodidlo. Přítel Luděk byl k tomu, aby neuváženě opustil teplo svého domova, donucen v důsledku objektivních příčin - právě si totiž koupil nové kalhoty, které mu však jaksi "neseděly" na jeho poněkud nekonfekční postavě, a tak se vydal za svou známou švadlenou, která byla ochotna mu je - za patřičnou odměnu - vhodně upravit.
Švadlena Luďka pozorně vyslechla, načež se na něj vrhla s tím, že mu kalhoty zúží hned teď na počkání! Bleskově přišpendlila nohavice všude, kde bylo třeba a požádala Luďka, aby si své kalhoty svlékl, což tento učinil v předtuše, čehosi nečekaného a snad i… kdoví?! Jeho předtuchy a - přiznejme si, že též i skryté touhy - se ani v nejmenším nesplnily a švadlenka se bez meškání pustila jen do kalhot.
Crrrr… ozval se zvonek u dveří. Dívka odběhla, ale bleskově se do pokoje vrátila a spolu s ní sem vplulo i krásné plavovlasé stvoření. Sotva nově příchozí zahlédla Luďka, v trenýrkách cudně postávajícího vedle kanape a načatou láhev cinzana, již předtím donesl Luděk s sebou švadleně coby nepatrnou pozornost za její ochotu, zarazila se a opět zmizela v předsíni, kam za ní vyběhla i švadlena.
Luděk současně poklesl na duchu i v kolenou.
Na nic dalšího však už ale neměl čas, protože obě zvesela švitořící protagonistky se zase vrátily zpátky do pokoje, načež švadlena Luďkovi s politováním oznámila smutnou zprávu, že dnes se už nejspíš k šití nedostane a požádala ho, aby ji tady kalhoty nechal a přišel si pro ně tak za dva dny…!
Na této žádosti by nebylo, jak sami uznáte, samozřejmě nic tak nepochopitelného a divného, kdyby náš hrdina ke švadleně nebyl býval přišel právě jen v těchto kalhotách! Nicméně byl z vývoje situace tak zmaten, že švadleně ještě poděkoval, rozloučil se a šel…
Až dosud, jak se mi časem sám svěřil, měl Luděk pro zvrhlá individua pouze slova hanlivá, odsuzoval je a z hloubi duše ji mi i opovrhoval.
Nicméně, ve chvíli, když opouštěl švadlenin byt jen v trenýrkách, nahoře přioděn bundou, připadal si, jak sám připustil, poněkud excentricky! Jeho dům byl od švadlenina vzdálen jen kousek, za běžné situace, pouhopouhých pár minut chůze, ovšem nikdy mu tato vzdálenost nepřipadala tak nekonečná, jako onoho podzimního dne…
Nejdříve se Luděk zkusil proplížit do svého příbytku zahradami sousedních domů. Bohužel však už v první z nich byl dosti nekompromisně napaden psem, za denního světla Luďka běžně zdravícím přívětivým vrtěním ocasu. A zrovna teď, kdy Luděk netoužil po ničem jiném, než klidu a pohodě, se záludné zvíře na ně ho vrhlo a servalo z něj i to málo, do čeho halil své prochladlé tělo.
Ve chvíli, kdy lezl, oděn ještě méně, než Adam v ráji, přes plot zahrady, kde byl takto inzultován tímto takzvaným čtyřnohým přítelem člověka, byl spatřen policisty v okolo jedoucím hlídkovém radiovoze, kteří si věc vyložili zcela po svém, žel nikterak v Luďkův prospěch. Delikvent byl ochránci zákona polapen a dopraven na nejbližší oddělení, odkud se dostal jen díky známosti s jistým poslancem, který si (z pochopitelných důvodů) nepřeje být jmenován.
Když toho dne pozdě v noci, zostuzen na těle i na duchu konečně dorazil domů, zjistila jeho žena ve chvíli, kdy ho spatřila, že jí asi bude mnohem líp u babičky, kam se též bez prodlení vydala!!!
Když jsem přítele následujícího dne navštívil, seděl v pokoji, zádumčivě hleděl do neurčita a pobrukoval si, pokud jsem dobře rozuměl: "… Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená…!" nebo něco v tom smyslu.
Po chvíli se mne jen tak mezi řečí zeptal, nepotřebuju-li náhodou zkrátit, zúžit, nebo jinak upravit kalhoty?! Pokud ano, ujistil mne, mohl by mi poradit.
Venku se schylovalo k dešti…

OSTŔE SLEDOVANÉ VRAKY-HALUCINACE

22. června 2016 v 8:19 | JARDA LIŠKA
Byly to halucinace…?!
Vyjel jsem se svým letadélkem kupředu směrem na runway a zabočil doprava. Runway se v teď táhla přímo přede mnou a já tu seděl u kontrolního panelu a čekal jsem až dostanu z věže pokyn, že mohu vyrazit. Bylo mi však jasné, že na okamžik, než mi bude povoleno vzlétnout se svým dvoumotorovým letadélkem, schopným bez problémů poskytnout veškerý komfort až pěti pasažérům, včetně pilota, v němž jsem však seděl jen já sám, si budu muset ještě nějakou tu chvilku počkat.
Byl totiž pátek večer a na letišti měli strašný nával. Do dáli se táhnoucí runwaye doslova praskaly ve švech pod náporem všech těch letadel a letadélek, čekajících poslušně v nekonečných řadách na to, až na ně přijde řada…
Hřadoval jsem tedy u řízení a v duchu litoval, že jsem si dal k večeři tak tučný steak a k němu ještě to pivo, ale znáte to, že, obchodní jednání, zákazník je zákazník, a pak… No, jedním slovem, byl jsem prostě hluboko ponořen do svých myšlenek, když tu náhle se zničehonic otevřela dvířka po mé pravici a ke mně si "přisedl!" jakýsi chlápek s pistolí v ruce!!!
"Na Kubu…?!" tážu se ho s ironií v hlase.
Chlápek nic.
"Jářku," zvýším hlas. "Vy asi nejspíš budete chtít do Havany, že?" Bylo mi naprosto jasné, že to bude nejspíš nějaký ten levicově orientovaný pošuk, v čemž mne silně utvrzoval i jeho vzhled. Byl asi tak šest stop vysoký, oděný v pomačkaný světle šedivý oblek, jaký dostanete zcela jistě za deset dolarů v každém druhém krámě s konfekcí a v obličeji vypadal, chápete doufám, co chci říct, zhruba stejně jako ten jeho oblek! Pod nosem měl knírek ze světlého chmýří, které mu pokrývalo i temeno hlavy. No a zpod toho porostu na mne upřeně civěly dvě vodnaté vy poulené oči barvy - šedomodré?! Kdoví.
Neříkal však zhola nic.
Vyhodit jsem ho, to jistě sami uznáte, vzhledem k již zmíněnému kanonu, jimž na mne po celý čas mířil, dost dobře nemohl a navíc se ze sluchátek ozvaly příkazy z věže:
"… L749 - na start!… Start povolen…"
No, a protože ve svém letadle na oslovení L749 slyším, musel jsem startovat, třebaže mi právě hlava dělala kotrmelce vpřed i vzad současně! Letoun se kodrcavě rozběhl po runwayi a krátce nato už stoupal do oblak.
"Tak už jste se rozhodl?" otáčím se potom ke svému spolucestujícímu. "Chcete do té Havany - nebo ne?!" Byla to však, aby se tak řeklo, pouze řečnická otázka. Pokud by tam totiž skutečně chtěl, měl by smůlu, protože tohleto letadélko prostě při vší snaze tak daleko dolétnout nemohlo…! Než jsem mu však mohl věc vysvětlit, že odtud z Toronta…, muž velmi tiše pravil:
"Já nne-chci do H-Hav-van-ny!!!… Nej-j-sem bláz-zen!…Jjá ch-chci jen ra-ke-tu…!"
No prosím, napadá mě. Kdyby to byl komunistický idealista, no budiž, čert ho vem! Ale on je to prostě nějaký magor… A jak se zdá, bude taky i docela pěkně zfetovaný!
"Aha," snažím se zachovat klid. "Tak raketu byste chtěl?! Hm… A je vám jedno jakou, nebo snad chcete přímo Scud anebo raději SS20…???"
"Nne! Nne-chci je… Já pot-tře-buj-ji ra-ke-tu… víš! Abych m-mohl t-tam…!!!" ukázal přímo nad sebe. "T-tam na h-věz-du Logostar… D-do-m-mů… Víš…"
No, co jsem říkal - blázen! A zfetovaný!
Uvažuji, jak mám muže nejlépe uklidnit, a tak mu tedy opatrně vysvětluji, že jsme právě v Kanadě a že nejbližší rakety mají buďto Američané na Kennedyho mysu, anebo též Rusi… Jenže, dodávám, ono je to všechno strašně daleko, tam já prostě nemohu se svým letadélkem doletět! Nakonec jsem ještě prohlásil:
"Takže, jak sám vidíte, asi mne budete muset zastřelit, ale já vám opravdu nemohu pomoci! Jenže, když mě zastřelíte, zřítíme se i s letadlem a zabijeme se oba!" Což by pro mne nebylo zas až tak nejhorší - když už budu jednou zastřelený, že… Já jen, aby bylo jasno - tak se na blázny musí - klidně a trpělivě!
"Jjá nne-chci stříl-let!… Já ch-chci ra-ke-tu…" mlel pořád dokola chlápek a pak už jen cosi ševelil o tom, že už nemá dost energie a… Nato se mne ještě zeptal, kdeže tedy vlastně ty rakety jsou?
Už jsem toho měl dost, což snad chápete. Letěli jsme právě na jih, a tak jsem jen tak, bez rozmyslu, máchl rukou kamsi za sebe (jak jsem později zjistil, bylo to směrem na východ, nebo tak nějak).
"Asi tam někde…" prohlásil jsem.
Chtěl jsem dodat ještě i něco jiného, ale koukám se a on vám nikde! Chápete to? Najednou tu sedím v kabině zase jen já sám, jako by se vůbec nic nestalo…
Chvíli jsem o věci uvažoval, ale pak jsem nad tím mávl rukou. To bude asi tou nevhodnou večeří! Člověka pak mívá strašně pitomé vize.
Nazítří, když jsem listoval v novinách, padla mi do oka ta ková celkem kratičká zprávička o tom, že se Rusům z toho jejich Bajkonuru ztratila za záhadných okolností (!) jedna raketa.
Bude to určitě náhoda, říkám si. Na druhé straně ale - kdo ví…!

KOMU ZVONÍ VANA-ŠACHY

21. června 2016 v 20:11 | JARDA LIŠKA
ŠACHY

Především z důvodu mladické nerozvážnosti, neboť mé dosavadní úspěchy, v této královské hře byly více než sporé, rozhodl jsem se přihlásit se na bleskový turnaj v šachu.
Turnaj se hrál systémem "každý s každým" a ještě navíc dvakrát po pět minut, což mi bylo vcelku jedno, ale ono je to prý v dané sportovní disciplíně, jak mi kdosi, už nevím kdo, vysvětlil, docela běžné.
Hned první partií jsem na sebe dosti výrazně upozornil. Ne však tím, že jsem hrál proti favoritovi, jehož výkonnost převyšovala tu mou tak, řekněme, nejméně o čtyři třídy, ale spíše tím, že jsem mi někdo pak vyzradil, poněkud neobvykle! - tahem pěšce na pole "a3". Učinil jsem tak především proto, že jsem byl rozhodnut vnést do hry pořádek a vzít to hezky podle abecedy. Vše, to tvrdím, má mít svůj systém!
Nevím, vážení, sice proč, ale můj ostřílený soupeř, znalý všech her podle teorie zahájení, až snad po dvacátý tah, se po mém zahájení s chutí rozesmál! Tohle tedy - prý - v teorii zahájení není… A smál se vám dál, až se nakonec za břicho popadal a já jsem měl vážně jednu chvíli dosti vážné obavy, aby se náhodou nepraštil hlavou do stolu a neublížil si… Jenomže on se, na mou duši, pořád jen smál a smál…
Najednou se však ale zarazil a začal intenzívně přemýšlet.
Mozkové závity mu viditelně pracovaly na plné obrátky, jak hledal mezi všemi těmi známými i méně používanými teoriemi zahájení a přitom mne pořád podezřívavě sledoval zpod přivřených víček.
Tušil zradu…
Ale to jsem se už pro změnu začal v duchu usmívat i já a se zalíbením jsem pozoroval ručičku šachových hodin, jak pomalu, ale naprosto bezpečně a nenávratně ukrajuje z jeho pětiminutového intervalu.
Ve chvíli, kdy můj soupeř konečně dospěl k závěru, že ho nikterak svým tahem neohrožuji, a než zvolil správnou odpověď, scházelo mu do pěti minut něco málo přes šedesát sekund! Konečně pochopil svůj hrozný omyl a začal intenzívně hrát. Žel, pozdě…! Dříve totiž, než se mohl rozehrát, prohrál na čas!
A tak se stalo, že jsem díky své totální neznalosti šachové ho umění, porazil mistra…