NECHÁPE MNĚ -VÝZKUMNÍK

14. prosince 2017 v 8:37 | JARDA LIŠKA
Utrpení výzkumného pracovníka

" ... ano, pánové, s láskou je kříž," pravil pán, který si v restauraci přisedl k našemu stolu. "I já jsem bývýval šťasten, ale jen do chvíle, kdy jsem se zamiloval a svou dívku jsem hodlal nějakým taktním způsobem připravit na to, že mne - jako výzkumného pracovníka, který má fofry při dokončování dílčího výzkumného úkolu - nebude nějakou dobu tak často vídat, jako dosud. Což jsem taky učinil slovy:
"Víš, Jituško, já jsem z ústavu a asi nějakou dobu budu teď mít potíže, abych se odtud dostal..." pán teskně pokýval hlavou.
"No," pokračoval dále. "Zatvářila se tak nějak krapet nejistě a vylekaně, tak jsem ji honem ukonejšoval:
"Ujišťuji tě, že i kdybych měl z ústavu utíkat oknem - já vím, kde jsou povolené mříže! - abych tě mohl vidět, tak to udělám rád. A vždycky si to už nějak před doktorem zodpovím... myslel jsem šéfa, pánové!" dodal ustaraný pán.
"Dál jsem se ale, pánové, nedostal, protože dívčina se začala chovat nějak divně. Na něco se pak vymluvila, jako že musí honem něco zařídit - a už jsem ji víckrát neviděl..." mluvčí pokrčil zamyšleně rameny.

"Ani vlastně nevím, co se ji tehdy stalo. Ale je to snad takhle i lepší, že to tak dopadlo, jak to dopadlo. Asi by to stejně nemělo cenu - když neměla pochopení pro mou práci..."
 

děduška Maroz ničego neprinjot

11. prosince 2017 v 8:13 | JARDA LIŠKA
aVÁNOCE JIŽ JIŽ KLEPALY NA DVEŘE A MY JSME Z POSLEDNÍCH SIL ZAČALI TVOŘIT POSLEDNÍ, ALE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ POLOŽKU ZE ŠTĚDROVEČERNÍHO MENU - BRAMBOROVÝ SALÁT. VZALI JSME VŠECHNO POTŘEBNÉ NÁDOBÍ, NOŽE, PŘÍSADY, ZELENINU, BRAMBORY A TO VŠECHNO LÉTALO POSTUPNĚ OD JEDNOHO Z KRÁJEČŮ KE STROUHAČŮM, MÍCHAČŮM... ATD. NAKONEC JSME DO SMĚSI KOPU MAJONÉZY A HOŘČICE A CHYBĚLA NÁM UŽ JENOM ŠPETKA LÁKU OD OKUUREK, KTERÁ SALÁTU DODÁ TEN SPRÁVNÝ ŠMRNC.
A TU SE TEPRVE OBJEVILA TRHLINA V ORGANIZAČNÍM SCHÉMATU NAŠÁ AKCE-DĚDA SE PO CHVÍLI A NEZBYTNÉM NÁTLAKU, PŘIZNAL, ŽE ASI LÁK VYLIL DO DŘEZU, KDYŽ OTEVÍRAL OKURKY...
A TEĎ BABO RAĎ.
NAKONEC JSME VYSLALI SE SKLENKAMI V RUCE NAŠE POTOMKY S CÍLEM OBEJÍT VŠECHNY PARTAJE A POŽÁDAT JE O TROCHU TOHO LÁKU...
DÍTKA SE VRÁTILA ASI TAK PO NECELÉ HODINĚ. NA PRVNÍ POHLED PŘIPOMÍNALA VÁNOČNÍ STROMEK, BYLA OBTĚŽKÁNA ČOKOLÁDAMI, OPLATKY - DOMÁCÍ VÝROBY I KUPOVANÝMI, BONBONY, CINGRLÁTKY, AJ.
JAK DÍTKA TOTIŽ PRAVILA, VŠE PROBÍHALO TAKHLE: ZAZVONILI U PRVNÍHO BYTU A POŽÁDALA O TROCHU LÁKU...PANÍ DOMU JE VTÁHLA DO BYTU SE SLOVY: "DĚLAJÍ ZE SEBE HOOGO FOGO A PAK NUTÍ TA UBOHÁ DÍTKA ŠKEMRAT PO BARÁKU, ŽE JIM TO NENÍ HANBA. DĚTIČKY, JEN SI VEMTE, NA CO MÁTE CHUŤ...."
NO A TAK TO ŠLO PRAKTICKY U VŠECH PARTAJÍ. JEŠTĚ PÁR DNÍ JSME CHODILI VEN V PŘEVLEKU, BEZ SALÁTU, ALE PLNÉ KAPSY CUKROVÍ.........

ŠACH MAT

8. prosince 2017 v 9:52 | JARDA LIŠKA
retro

Především z důvodu mladické nerozvážnosti, neboť mé dosavadní úspěchy, v této královské hře byly více než sporé, rozhodl jsem se přihlásit se na bleskový turnaj v šachu.
Turnaj se hrál systémem "každý s každým" a ještě navíc dvakrát po pět minut, což mi bylo vcelku jedno, ale ono je to prý v dané sportovní disciplíně, jak mi kdosi, už nevím kdo, vysvětlil, docela běžné.
Hned první partií jsem na sebe dosti výrazně upozornil. Ne však tím, že jsem hrál proti favoritovi, jehož výkonnost převyšovala tu mou tak, řekněme, nejméně o čtyři třídy, ale spíše tím, že jsem mi někdo pak vyzradil, poněkud neobvykle! - tahem pěšce na pole "a3". Učinil jsem tak především proto, že jsem byl rozhodnut vnést do hry pořádek a vzít to hezky podle abecedy. Vše, to tvrdím, má mít svůj systém!
Nevím, vážení, sice proč, ale můj ostřílený soupeř, znalý všech her podle teorie zahájení, až snad po dvacátý tah, se po mém zahájení s chutí rozesmál! Tohle tedy - prý - v teorii zahájení není… A smál se vám dál, až se nakonec za břicho popadal a já jsem měl vážně jednu chvíli dosti vážné obavy, aby se náhodou nepraštil hlavou do stolu a neublížil si… Jenomže on se, na mou duši, pořád jen smál a smál…
Najednou se však ale zarazil a začal intenzívně přemýšlet.
Mozkové závity mu viditelně pracovaly na plné obrátky, jak hledal mezi všemi těmi známými i méně používanými teoriemi zahájení a přitom mne pořád podezřívavě sledoval zpod přivřených víček.
Tušil zradu…
Ale to jsem se už pro změnu začal v duchu usmívat i já a se zalíbením jsem pozoroval ručičku šachových hodin, jak pomalu, ale naprosto bezpečně a nenávratně ukrajuje z jeho pětiminutového intervalu.
Ve chvíli, kdy můj soupeř konečně dospěl k závěru, že ho nikterak svým tahem neohrožuji, a než zvolil správnou odpověď, scházelo mu do pěti minut něco málo přes šedesát sekund! Konečně pochopil svůj hrozný omyl a začal intenzívně hrát. Žel, pozdě…! Dříve totiž, než se mohl rozehrát, prohrál na čas!
A tak se stalo, že jsem díky své totální neznalosti šachové ho umění, porazil mistra…
 


KOČKY JSOU VRŽENY

6. prosince 2017 v 15:26 | JARDA LIŠKA
Nevím, vážení, jestli se k vám již doneslo, že já už jistý čas pravidelně navštěvuji místní KASINO, což považuji za velice zajímavou a zábavnou formu aktivního využití volného času, spojenou s tvrdou školou života, při níž si navíc člověk může přijít i na nějakou tu korunu…
Počátky, to připouštím, nebyly lehké, jak by řekl kdejaký teoretik. Převedeno do praxe by se to snad dalo vyjádřit takto: zprvu mi dveře, ovládané (poněkud nesprávně) fotobuňkou sevřely obličej ve chvíli, kdy jsem poněkud zaváhal na zápraží hotelu, v němž se toto doupě hazardu nachází, takže jsem měl obličej připomínající afgánského chrta, což mne trochu mrzelo, neboť jsem si zrovna před nedávnem pořídil nové doklady, včetně pasu; nato - to už v hale o ploše půl hektaru - mne svou bagáží po celém těle namasíroval půltucet německých výletníků, a když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, jeden z členů taxíkářské mafie mne obral o dvě stokoruny za pomoc při zvedání mých ostatků z naleštěné podlahy. To však nebyl mému utrpení ještě zdaleka konec! Před vstupem do samotného Kasina mne dva příslušníci zdejší takzvané ochranky napěchovali do jedné k budek na WC, kde mne zběžně prošacovali, aby se přesvědčili, mám-li vůbec nějaké drobné na hru.
Na závěr jsem dostal jednu do zubů, jen tak, pro každý případ!
A konečně, se slovy: "Šťastnou hru - po celých deset minut - ty kořene!!!", byl jsem týmiž vstrčen do sálu, kde se mne ujala poněkud již odkvetlá kráska, prý hosteska, která mi bleskově vytáhla z kapsy peněženku a z ní tisícikorunu, již mi směnila za žetony v nominální hodnotě 900 korun, načež mne přistrčila k jednomu ze stolů.
Mám za to, že jsem se již zmínil o tom, jak naleštěné zde měli podlahy, že?! Nuže tedy, divíte se, že jsem na ni zas nešťastně, možná snad šťastně, uklouzl a vysypal přitom všechny své žetony na stůl s ruletou, kde zůstaly ležet na nule!
Sotvaže jsem se vydrápal zpod stolu, konstatoval jsem, že má nula vyhrála. Personál byl vzteky bez sebe, ale já jsem si sebral svou kupu žetonů a hernu jsem opět opustil - abych se příštího dne zase vrátil…
A hle - dveře se otevřely už ve chvíli, kdy jsem byl dobrých pět metrů od nich, zahraniční turisté s tyroláčky v rukou stáli skromně v koutku haly a ostří hoši ze Security mi přátelsky kynuli…
No a tak, od těch dob docela pravidelně v tomto podniku "rozbíjím bank", což mne už poněkud nudí. To víte, pořád stejné tváře, žetony, peníze…
Proto, abych si zavzpomínal na staré dobré časy, hodlám si příští měsíc vyrazit do Monte Carla. Tam prý též mají v Casinu samočinné dveře, zástupy zahraničních turistů, mafii (a nejen taxíkářskou!) a nepostradatelnou ochranku…!
Jen bych rád věděl, až jim tam několikrát "rozbiji bank", budou-li jejich reakce stejné, jako v mém, řekl bych, rodném Kasinu…?!

ABC-

3. prosince 2017 v 8:22 | JARDA LIŠKA
Utrpení výzkumného pracovníka

" ... ano, pánové, s láskou je kříž," pravil pán, který si v restauraci přisedl k našemu stolu. "I já jsem bývýval šťasten, ale jen do chvíle, kdy jsem se zamiloval a svou dívku jsem hodlal nějakým taktním způsobem připravit na to, že mne - jako výzkumného pracovníka, který má fofry při dokončování dílčího výzkumného úkolu - nebude nějakou dobu tak často vídat, jako dosud. Což jsem taky učinil slovy:
"Víš, Jituško, já jsem z ústavu a asi nějakou dobu budu teď mít potíže, abych se odtud dostal..." pán teskně pokýval hlavou.
"No," pokračoval dále. "Zatvářila se tak nějak krapet nejistě a vylekaně, tak jsem ji honem ukonejšoval:
"Ujišťuji tě, že i kdybych měl z ústavu utíkat oknem - já vím, kde jsou povolené mříže! - abych tě mohl vidět, tak to udělám rád. A vždycky si to už nějak před doktorem zodpovím... myslel jsem šéfa, pánové!" dodal ustaraný pán.
"Dál jsem se ale, pánové, nedostal, protože dívčina se začala chovat nějak divně. Na něco se pak vymluvila, jako že musí honem něco zařídit - a už jsem ji víckrát neviděl..." mluvčí pokrčil zamyšleně rameny.

"Ani vlastně nevím, co se ji tehdy stalo. Ale je to snad takhle i lepší, že to tak dopadlo, jak to dopadlo. Asi by to stejně nemělo cenu - když neměla pochopení pro mou práci..."A

KOMU VONÍ RAMA-ˇXILTOVKY

30. listopadu 2017 v 9:32 | JARDA LIŠKA
MŮJ VELIKÝ DEN


Z deníčku příslušníka speciálního oddílu FIALOVÉ KŠILTOVKY

... Dnes jsem měl svůj veliký den!
Soudruh velitel mne s mými kolegy pozval do Síně tradic našeho speciálního oddílu.
Sám víš, můj deníčku, že takové cti se dostane jen některým z nás - těm nejlepším!
A bylo se tu, na mou věru, na co dívat - hned u vchodu bylo možno spatřit sochu NEZNÁMÉHO PŘÍSLUŠNÍKA ODDÍLU V AKCI, provedenou v nadživotní velikosti. Nedaleko zas byla instalována působivá posmrtná maska našeho obrněného transportéru, zničeného při jedné z akcí, dále byl katafalk s pozůstatky obušku, jenž dosloužil při listopadových nepokojích...
A úctou jsme si prohlíželi tyto relikvie, když tu nás vyzval soudruh velitel, abychom se podepsali do Knihy cti. Trvalo nám to, věru tři hodiny, než jsme se tam všichni podepsali - vždyť taky jsme na to byli ale čtyři!
Na památku, a též jako dokument, že sloužíme vždy dobré věci, vyfotografovali jsme se i jako účastníci bitvy u Lipan! Měli tam v rohu takové veliké plátno, vyvedené hezky v barvě, znázorňující tuto bitvu, na němž postavy v popředí měly místo hlavy otvor, kam jsme nastrčili svůj obličej. Žel, ani soudruh velitel si nebyl jist, kdo zde bojoval proti komu a na čí straně byla vlastně pravda, a tak máme fotky dvě - pokaždé na jiné straně barikády. Jeden nikdy neví...!
Pak soudruh velitel zapnul televizi, ve které zrovna běžel přehled programů. Soudruh velitel pak vymyslel přetěžkou soutěž - vyhlásil zvláštní prémii za každý správně přečtený titulek. Jak říkám, úkol to byl velmi těžký, ale nejsme tady - koneckonců - od toho, abychom řešili úkoly lehké, že!!!
Soutěž byla velmi napínavá - po pěti minutách jsme měli všichni na svém kontě nulu. Když už když se zdálo, že bych mohl konečně zabodovat, televize se najednou porouchala... Kolega ihned vyběhl na ulici, aby se podíval, jestli jde proud, ale neviděl nic...!
"Tak," pravil náčelník velmi smutně, "a co teď budeme dělat?!?" A vypsal prémii pro toho, kdo vymyslí způsob, jak nejlépe zabít čas.
Vyhrál Josef, kterému občas pro jeho chytrost a nápaditost říkáváme Filištín; tem bleskově vytáhl služební pistoli a prostřelil si hodinky, načež okamžitě odešel na marodku - hodinky měl totiž na ruce! Navíc ho ale čeká vyznamenání za statečnost!!!
No, a to byl jeden z mých Velikých dnů... Plný prožitků, na něž se hned jen tak nezapomíná...!!!

AJ, AJ, AJ,..

25. listopadu 2017 v 19:18 | JARDA LIŠKA
Vážení pejskové, vážené fenky, kamarádi. Já tedy nevím, jak často venčíte své páníčky nebo paničky vy, ale já ty své venčím čtyřikrát denně. Nejhorší je ovšem dostat páníčka z pelechu ráno, to mi trvá nějakou chvíli a musím se něco nakňučet, než vyleze, ale pak už je to bez problému. Ale stejně, aby se mi někam nezatoulal, vodím si ho venku raději na vodítku, a jsem mnohdy dost utahaný, když se vrátíme domů a nemyslete si vezmeme to tam i onde. Ale je to stejně s tím mým páníčkem divné - uvažte, sami to znáte: zatímco já, když se potkám s některým kamarádem, i s nějakým novým, kterého neznám, hezky se očicháme, než jdeme dále. Anebo na sebe zavrčíme, že, podle toho, jestli potkám pejska nebo fenku, ale páníček, ten, když se potkám s jiným páníčkem, ani si k sobě nečichnou, nic! Anebo, já si udělám podle potřeby značku, kde mě napadne, ale páníček nic. Anebo, když se vykadím, tak já jdu dále, pro mě je věc vyřízena, ale páníček hned vytahuje sáček a sbírá to po mě ze země!? Anebo, co mě taky dokáže naštvat - jdeme kolem popelnic (co si budeme říkat, kamarádi, že!) já prostě nemohu jít dál, než si je pořádně očichám, ale páníček nic. Spíš mě od popelnic tahá pryč! Nejdřív jsem si myslel, že je chce mít pro sebe, ale on ne. Ani si nečichne. A potom, jak už jsem říkal, venčím páníčka čtyřikrát denně. Ale on, když se vrátíme domů, kolikrát, z ničeho nic, se vytratí ven sám. Nebo s paničkou. A jsou kolikrát venku, no já nevím, nepoznám hodiny, ani je nemám, ale myslím, že jsou venku tak nejmíň půl hodiny, anebo dokonce čtvrt. Co tam dělají, nevím, ale toleruji jim to. A častokrát donesou domů i nějaký ten piškot, nebo salámek, anebo kostičku!
Ale stejně, jsem rád, že bydlím u svých páníčků. Slyšel jsem totiž od jednoho kamaráda, který to měl od jiného známého, že jistý náš společný známý se dostal kamsi za město a tam musí bydlet v boudě. A je to pro něho utrpení, protože trpí klaustrofobií.

KOMU ZVONÍ VANA-jej....

24. listopadu 2017 v 19:48 | JARDA LIŠKA
NEVÍM PROČ, ALE KAMARÁD AFONS je rozeným smolařem. Ať totiž dělá, co chce, je z toho šílený trapas...
Například, v naši závodní jídelně si označíme předem jídlo na den následující a tu se stalo, že při výdeji obědů se k Alfonsovi otočila před ním stojící obstarožní kolegyně a s milým úsměvem na rtech ALFONSI PODÁVALA jídelní lístek na následující den.
"Pane kolego, byl byste tak laskav a přečetl mi byste mi to? To víte, jsem už trochu postarší dáma..."
Alfons se chystal ujistit kolegyni, že každý pozná na první pohled, že je dámou a že by ji nehádal nějaké stáří, vždyť opravdu ještě je docela mladicí.!
Co však vypadlo z jeho úst, překvapilo především jeho samotného........
"DÁMA," PRAVIL ALFONS S ÚSMĚVEM, "TO SNAD NE?!"

VOLEJTE zNOVA

21. listopadu 2017 v 20:08 | JARDA LIŠKA
Snídaně
Stáli tam dva. Ona a on. Každý se věnoval útrobám jednoho kontejneru. Oběma jim bylo cosi mezi 35 až 50 lety. Drahnou chvíli se nedělo nic, když tu náhle on zajásal a vylovil s hlubin kontejneru velký plastikový kelímek, obsahující z poloviny cosi, co mohlo býti jakýmsi salátem. Oba si postupně na střídačku přičichli ke kelímku, načež radostně kvitovali, že obsah kelímku odpovídá jejich požadavkům.
Nato se ona i on přestěhovali na nedalekou lavičku a začali se věnovat kelímku. Myslíte si, že použili lžičku či vidličku? Nikoliv. Do kelímku postupně ponořovali prostředníček s ukazováčkem a začali s chutí vyjídat tajemný obsah. Nic zvláštního, napadá vás. Ovšem, jenže podle barvy obličeje by se dalo usuzovat na to, že se jedná o našince, kdežto jejich ruce, včetně prstů, by spíš poukazovaly na to, že se jedná o jedince z rovníkové Afriky. Tak byly temně zbarvené.
No, a tak si tam hověli, pojídali cosi, co připomínalo pochoutkový salát a zapíjeli to krabicovým vínem. Vypadali přitom nanejvýš spokojeně.
Zvlášť, když k nim z okna nedalekého věžáku doléhaly tóny věčně mladého hitu "Když muž se ženou snídá...!"

KOMU VONÍ RAMA

21. listopadu 2017 v 8:52 | JARDA LIŠKA
HAD Z RÁJE
Podívejte se, přátelé, když takhle člověk jezdí nějaký ten pátek s taxíkem, myslím, že se nenechá jen tak něčím překvapit, že. No a vidíte a já jsem takové překvapení právě nedávno zažil.
To bylo tak. Dovezl jsem toho večera takovou navoněnou, namalovanou a docela slušně vypadající dámu až před dům, kouknu na taxametr a hrknu na ní sumu, kterou bych rád, aby mi zaplatila. Ona vyrovná svůj dluh bez řečí a já hodlal vyrazit, tak říkajíc, do temnoty velkoměsta, pevně odhodlán urvat ještě jakési to rito…
Jenže právě pak to všechno začalo! Panička vrhla zoufalý pohled na svá zavazadla, pak zase na mne, trik s očima si párkrát zopakovala, až nakonec přišlo to, co přijít - jak se tak na to dívám s odstupem času - vůbec nemělo…!
"Prosím vás, pane," zacvrlikala paninka úpěnlivě, "Nepomohl byste mi s tím nahoru…?!"
Myslete si o mě, co chcete, ale každý vám řekne, že jsem ještě nikdy nikomu neodepřel pomoc! Popadl jsem tedy kufry, přičemž jsem okamžitě zčervenal tak, jako by mne měl vzápětí trefit šlak a supě jako parní lokomotiva, vyrazil jsem zahradou k vile. Dáma v těsném závěsu za mnou.
Složil jsem ji všechno to nadělení do haly a mám se k odchodu.
Povinnosti především, toť je mé heslo. Paninka se však nabídla, že by mi jako posloužila šálkem kávy. Venku byla zima až hrůza, neodolal jsem, no. Což byla chyba!
Paní domu mne uvedla do pokoje, plného ne však porcelánových, křišťálových a háčkovaných zbytečností, jak jsem původně čekal, ale akvárií a taky… i terárií!!! Vyzvala mne ještě, abych si udělal pohodlí a chvilinku počkal než se jí zavaří voda.
Abych řekl pravdu, vůbec jsem neuvažoval kam si to vlastně sedám a rozvalil jsem se na jakousi, jak se mi jevilo, pohodlnou sesli a těšil se na nápoj s vůní exotických dálek, který mi trochu rozproudí onu tekutinu obíhající mým krevním řečištěm.
Jenže přesně v témže okamžiku, kdy jsem se na sesli rozvalil s pocitem, že vše je v nejlepším pořádku a ve skrytu duše jsem očekával i jakási případná tajemná dobrodružství, se to stalo!
Dosedl jsem a hned jsem měl takové nejasné tušení, že v oné sesli nesedím sám, kterýžto pocit byl náhle silně umocněn pronikavou bodavou bolestí v - no, sedací části kalhot. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že mne do zadku něco kouslo… Řekl jsem si "blbost!" a tuším, že jsem se dokonce v duchu i pousmál tomuto hloupému nápadu. Dobrá nálada ale mi vydržela přesně jen do chvíle, kdy jsem - bůhví proč vlastně - sáhl pod sebe, abych vytáhl zapomenuté šídlo nebo snad jehlu či špendlík, ale namísto toho jsem tam nahmatal cosi slizkého a svíjejícího se a… Vytáhl jsem hada, délkou nic moc, spíše takové háďátko, řekl bych, na něhož jsem si omylem sedl a on mne za to na revanž kousl do hýždě!
Na mou věru, lidičky, v tu chvíli jsem zaznamenal, že se mi dočista zastavilo srdce a v tomto stavu pak setrvalo až do doby, než vplula do pokoje paní domu s tácem s voňavým mokem na rukou.
Asi tak tři desetiny sekundy se nedělo naprosto nic, ale pak hostitelka zavřeštěla a přivedla mne k životu tím, že na mne vyklopila oba šálky s kávou.
"Proboha!" ječela přitom."Co jste to chudáčkovi Jerrymu udělal?!?"
"Já jemu??!" nestačím se divit. "To se raději zeptejte jeho proč mě kousl do… kalhot!?"
Hostitelka zavřeštěla cosi na způsob: no, to je ale strašné, že… že… A vůbec! On totiž tenhle Jerry, postavou, jak již řečeno, nedlouhý, byl - jak pravila - o to více jedovatější! Nato mne s prapodivným leskem v očích požádala, abych si sundal kalhoty!??
"No…," zdráhám se. Netušil jsem, že je to taková nymfomanka!
"Kdo by teď myslel na takové věci…??!"
Sekla po mě očima.
"Jed se musí z rány vysát…!!!" zavrčela.
Připouštím, že jindy by to snad mohlo být docela i vzrušující a možná že i příjemné, žel teď mne to vůbec nevzrušovalo, když jsem ležel na gauči polonahý a hostitelka se mi - v důsledku poskytování první pomoci, ovšem! - přisála na postižené místo, to jest k pravé hýždi! Přátelé, nepopírám, že situace musela vypadat asi všelijak a iluze, již jsme tam v daném okamžiku skýtali, musela býti dosti zavádějící, to všechno připouštím, ale… Smůla byla taky v tom, že zrovna, když jsme byli, abych tak řekl, v nejlepším, rozletěly se dveře do pokoje a na prahu stanul pán domu…! Právě se odkudsi vrátil…
A on si nevyložil situaci jako akt milosrdenství, jako boj o holý život, aby se tak řeklo, že! Ne, on si to vše vyložil zcela mylně. Jak vlastně, to demonstroval tím, že na chvíli z pokoje zase zmizel, aby se bleskem vrátil a z pušky, svírají v ruce, vyslal k mé (té zdravé!) hýždi dávku soli a pepře, čímž mne dorazil úplně…
No a tak se stalo, že mám před sebou hned tři stání u soudu najednou: první s majitelem domu ve věci jeho ublížení na mém zdraví, druhé se svou ženou, která podala žádost o rozvod prakticky ihned ve chvíli, kdy jsem se toho večera objevil doma bez kalhot, ale zato s pokousaným a na hadry rozstříleným pozadím a třetí opět s majitelem domu, který mne žaluje, protože Jerry, ten slizký plaz, na něhož jsem si tehdy sedl, mu pošel a prý, jak on (majitel domu, ne Jerry) tvrdí, byl nejen silně jedovatý, ale i dosti drahý.
A pak mi, lidi, vykládejte, že na nás taxikáře nečíhá nebezpečí prakticky za každičkým rohem...

Kam dál