VOLEJTE zNOVU-DÁMA

Středa v 11:14 | JARDA LIŠKA
DÁMA

TEN ALFOMS MÁ ALE SMŮLU.
TENTOKRÁT ŠOKOVAL KOLEGYNI V JÍDELNĚ...
KDYŽ TOTIŽ STÁL V ŘADĚ A ČEKAL AŽ NA NĚJ DOJDE ŘADA, KDYŽ SE NA NĚJ S ÚSMĚVEM OBRÁTILA JEDNA ZE DVOJICE STARÝCH PANEM.
"PROSÍM VÁS, MOHL BYSTE MI POMOCI. RÁDA BYCH TAKY POJEDLA, ALE ZAPOMNĚLA NA STOLE SVOJE BRÝLE, TAKŽE NA JÍDELNÍ LÍSTEK ZÍRÁM JAKO ČERSTVĚ VYORANÁ MYŠ, A AŤ MŽOURÁM, JAK MŽOURÁM, VIDÍM PRD."
ŽENA SE NADECHLA A PAK POKRAČOVALA: "TO VÍTE JSEM UŽ SRARŠÍ DÁMA TAKŽE JSEM OBČAS ZÁVISLÁ NA CIZÍ POMOC..."
ALFONS SE MILE USMÁL. BYL ROZHODNUT DÁMU POTĚŠIT A TAK ZAŠVITOŘIL.
"DÁMA? NO, TO SNAD NE...!!!"
CHTĚL JI SDĚLIT ŽE ZDALEKA NENÍ TAK STARÁ...
ZASE SE ŠLO DO ŘEDITELNY...
VŠAK TO ZNÁTE?!
 

VOLEJTE zNOVU-SCI-FI

Úterý v 8:31 | JARDA LIŠKA
Byly to halucinace...?!

Vyjel jsem se svým letadélkem kupředu směrem na runway a zabočil doprava. Runway se v teď táhla přímo přede mnou a já tu seděl u kontrolního panelu a čekal jsem až dostanu z věže pokyn, že mohu vyrazit. Bylo mi však jasné, že na okamžik, než mi bude povoleno vzlétnout se svým dvoumotorovým letadélkem, schopným bez problémů poskytnout veškerý konfort až pěti pasažérům, včetně pilota, v němž jsem však seděl jen já sám, si budu muset ještě nějakou tu chvilku počkat.
Byl totiž pátek večer a na letišti měli strašný nával. Do dáli se táhnoucí runwaye doslova praskaly ve švech pod náporem všech těch letadel a letadélek, čekajících poslušně v nekonečných řadách na to, až na ně přijde řada...
Hřadoval jsem tedy u řízení a v duchu litoval, že jsem si dal k večeři tak tučný steak a k němu ještě to pivo, ale znáte to, že, obchodní jednání, zákazník je zákazník, a pak... No, jedním slovem, byl jsem prostě hluboko ponořen do svých myšlenek, když tu náhle se zničehonic otevřela dvířka po mé pravici a ke mně si "přisedl!" jakýsi chlápek s pistolí v ruce!!!
"Na Kubu...?!" tážu se ho s ironií v hlase.
Chlápek nic.
"Jářku," zvýším hlas. "Vy asi nejspíš budete chtít do Havany, že?"
Bylo mi naprosto jasné, že to bude nejspíš nějaký ten levicově orientovaný pošuk, v čemž mne silně utvrzoval i jeho vzhled. Byl asi tak šest stop vysoký, oděný v pomačkaný světle šedivý oblek, jaký dostanete zcela jistě za deset dolarů v každém druhém krámě s konfekcí a v obličeji vypadal, chápete doufám, co chci říct, zhruba stejně jako ten jeho oblek! Pod nosem měl knírek ze světlého chmýří, které mu pokrývalo i temeno hlavy. No a zpod toho porostu na mne upřeně civěly dvě vodnaté vypoulené oči barvy - šedomodré?! Kdoví.
Neříkal však zhola nic.
Vyhodit jsem ho, to jistě sami uznáte, vzhledem k již zmíněnému kanonu, jimž na mne po celý čas mířil, dost dobře nemohl a navíc se ze sluchátek ozvaly příkazy z věže:
"... L749 - na start!... Start povolen..."
No, a protože ve svém letadle na oslovení L749 slyším, musel jsem startovat, třebaže mi právě hlava dělala kotrmelce vpřed i vzad současně! Letoun se kodrcavě rozběhl po runwayi a krátce nato už stoupal do oblak.
"Tak už jste se rozhodl?" otáčím se potom ke svému spolucestujícímu. "Chcete do té Havany - nebo ne?!" Byla to však, aby se tak řeklo, pouze řečnická otázka. Pokud by tam totiž skutečně chtěl, měl by smůlu, protože tohleto letadélko prostě při vší snaze tak daleko dolétnout nemohlo...! Než jsem mu však mohl věc vysvětlit, že odtud z Toronta..., muž velmi tiše pravil:
"Já nne-chci do H-Hav-van-ny!!!... Nej-j-sem bláz-zen!...Jjá ch-chci jen ra-ke-tu...!"

No prosím, napadá mě. Kdyby to byl komunistický idealista, no budiž, čert ho vem! Ale on je to prostě nějaký magor... A jak se zdá, bude taky i docela pěkně zfetovaný!
"Aha," snažím se zachovat klid. "Tak raketu byste chtěl?! Hm... A je vám jedno jakou, nebo snad chcete přímo Scud anebo raději SS20...???"
"Nne! Nne-chci je... Já pot-tře-buj-ji ra-ke-tu... víš! Abych m-mohl t-tam...!!!" ukázal přímo nad sebe. "T-tam na h-věz-du Logostar... D-do-m-mů... Víš..."
No, co jsem říkal - blázen! A zfetovaný!
Uvažuji, jak mám muže nejlépe uklidnit, a tak mu tedy opatrně vysvětluji, že jsme právě v Kanadě a že nejbližší rakety mají buďto Američané na Kennedyho mysu, anebo též Rusi... Jenže, dodávám, ono je to všechno strašně daleko, tam já prostě nemohu se svým letadélkem doletět! Nakonec jsem ještě prohlásil:
"Takže, jak sám vidíte, asi mne budete muset zastřelit, ale já vám opravdu nemohu pomoci! Jenže, když mě zastřelíte, zřítíme se i s letadlem a zabijeme se oba!" Což by pro mne nebylo zas až tak nejhorší - když už budu jednou zastřelený, že... Já jen, aby bylo jasno - tak se na blázny musí - klidně a trpělivě!
"Jjá nne-chci stříl-let!... Já ch-chci ra-ke-tu..." mlel pořád dokola chlápek a pak už jen cosi ševelil o tom, že už nemá dost energie a... Nato se mne ještě zeptal, kdeže tedy vlastně ty rakety jsou?
Už jsem toho měl dost, což snad chápete. Letěli jsme právě na jih, a tak jsem jen tak, bez rozmyslu, máchl rukou kamsi za sebe (jak jsem později zjistil, bylo to směrem na východ, nebo tak nějak).
"Asi tam někde..." prohlásil jsem.
Chtěl jsem dodat ještě i něco jiného, ale koukám se a on vám
nikde! Chápete to? Najednou tu sedím v kabině zase jen já sám, jako by se vůbec nic nestalo...
Chvíli jsem o věci uvažoval, ale pak jsem nad tím mávl rukou. To bude asi tou nevhodnou večeří! Člověka pak mívá strašně pitomé vize.
Nazítří, když jsem listoval v novinách, padla mi do oka taková celkem kratičká zprávička o tom, že se Rusům z toho jejich Bajkonuru ztratila za záhadných okolností (!) jedna raketa.

Bude to určitě náhoda, říkám si. Na druhé straně ale - kdoví...!??

VOLEJTE zNOVU-LASKA

Pondělí v 7:13 | JARDA LIŠKA
Jak to je?


Odpověď na anketní otázku: Co je, podle vás láska?

Student odpověděl: Láska? No, to je choroba, která sklátí všechny své oběti na lůžko...
Lékař se ohradil: Choroba? Ovšemže to, příteli, není žádná choroba. Vždyť se na ní ani nepředepisují žádné léky! Spíše bych řekl (tu se lékař odmlčel a vzpomínal, co mu to dalo práce, získat si jednu mladou sestřičku), ano, je to těžká práce!
Přidal se inženýr: Těžká práce, říkáte? Ale kdepak, vážený, vždyť žádná práce nemůže být tak příjemná, no ne? Podle mne je to spíš dlouhý proces!
Advokát oponuje: Jakýpak proces, proboha? Té já bych spíše řekl, že láska je spíše umění....
Umělec: Umění? Pcha! To je směšné, člověče. Copak je to za umění, když ho může provozovat každý, bez sebemenšího talentu?! Ne, já tvrdím, že je to věda...

Profesor: Tak to tedy jste, přítelíčku, na velikém omylu! Určitě to není žádná věda! Přece to, o čem se tady bavíme, může dělat každičký student... a já už nemohu...!!!
 


VOLEJTE zNOVU-SPLÁTKA

Neděle v 17:22 | JARDA LIŠKA
MV televizi mne upoutal jeden reklamní spot, v němž jistá společnost nabízí notebook za pouhou 1 kč. Jsa invalidním důchodcem, jehož příjem nedosahuje ani třetinu celostátní průměrní měsíční mzdy, neváhal jsem a společnost jsem navštívil.
Zde mi přeochotný firemní zástupce sdělil, že notebook sice stojí 1 korunu, ale jen za podmínek, že budu ochoten splácet po jistý čas jistý paušál ve výši necelých 1200 korun. Tato skutečnost (viz můj měsíční příjem) mne do jisté míry zaskočila a tak jsem se snažil prodejci nabídnout jisté alternativní řešení, což zas nebylo zcela po chuti jemu. I navrhoval mi, že by za mne mohla splátky platit (podle něj) má jistě bohatá žena, příbuzní...
Po půl hodině jsme nedospěli k žádnému konsenzu, načež jsem prodejnu opustil bez notebooku.
Hodlal jsem se nastoupit do svého letitého trabantu, zaparkovaného před prodejnou, když tu mne oslovil příslušník represívní složky Ministerstva vnitra, který se mne zeptal, zdali jsem si nevšiml tady někde něčeho zajímavého. Připustil jsem, že nikoli. Tu mne policista obeznámil se skutečností, že parkuji přímo pod značkou zákaz stání...
Snažil jsem se zabrnkat na jeho lepší já, ale on očividně nic takového neměl. Pak vědom si své moci vyškubl pár bločků a slušně mne požádal o 500 korun natvrdo.
Zaplatil jsem, ale u srdce mi lehko nebylo.
Uvědomil jsem si, že notebooku nemaje, právě jsem za něj zaplatil první splátku...

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-NO PROBLEM

22. dubna 2017 v 10:45 | JARDA LIŠKA
NO PROBLEM

DVA KAMARÁDI Z PRÁCE, KDYŽ ZROVNA NEMĚLI NIC LEPŠÍHO NA PRÁCI A NUDILI SE, VYMÝŠLELI SI JEDEN NA DRUHÉHO RŮZNÉ KANADSKÉ ŽERTÍKY. RAFINOVANĚ V TELEFONU MĚNILI HLAS, MÍSTO A ČAS...
JEDNOU, TAKHLE PO POLEDNI, SE ROZDRNČEL TELEFON NA STOLE JEDNOHO Z NICH.
KDYŽ TELEFONIHO PŘÍSTROJ ZVEDL, OZVAL SE VE SLUCHÁTKU SILNĚ PODEZŘELÝ HLAS.
"PANE INŽENÝRE," OSLOOVIL HO HLAS. "VY PRÝ JEDETE NA SLUŽEBNÍ CESTU DO PRAHY...? "
OSLOVENÝ TUŠIL ZRADU. BYLO MU JASNÉ K D O MU VOLÁ.
"ANO," PŘITAKAL. A PROČ SE PTÁTE?"
"MY S ELIŠKOU TAM JEDEME TAKY V TU DOBU...ALE, ABYSTE VĚDĚL, NA UBYTOVNĚ JE UŽ VOLNÉ MÍSTO JENOM VE VAŠEM POKOJII...."
KOLEGA UŽ MĚL JASNO S KÝM MLUVÍ. "AHA... A?"
"NO, A MY JSME SE VÁS CHTĚLY ZEPTAT, ZDA-LI BY VÁM NEVADILO, KDYBYCHOM PŘESPALY NA VAĚEM POKOJI?"
BINGO! ZAJÁSAL OSLOVENÝ. TEĎ UŽ SI BYL JISTÝ S KÝM MÁ TU ČEST...
"KLIDNĚ, PANÍ. JENOM PŘIJĎTE-PŘEŘÍZNU VÁS OBĚ DVĚ !!!"
VE SLUCHÁTKU SE OZVALA RÁN, JAKO BY NĚKDO PRAŠTIL SLUCHÁTKEM A KLID...
JENOMŽE BRZY BYL POZVÁN K ŘEDITELI. TAM BYLY DVĚ KOLEGYNĚ, STARÉ PANNY, RUDÉ VZTEKY.......
JAK SE ZÁHY KOLEGA DOZVĚDĚL, NEVOLAL MU JEHO SRANDISTICKÝ PŘÍTEL, ALE SKUTEČNĚ ONY KOLEGYNĚ.
TĚM SE MUSEL. AČ NERAD, OMLUVIT A...
ZBYTEK SI DODEJTE SAMI!

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE-ŠACHY

18. dubna 2017 v 8:39 | JARDA LIŠKA
JAK JSEM HRÁL ŚACHY

Především z důvodu mladické nerozvážnosti, neboť mé dosavadní úspěchy, v této královské hře byly více než sporé, rozhodl jsem se přihlásit se na bleskový turnaj v šachu.
Turnaj se hrál systémem "každý s každým" a ještě navíc dvakrát po pět minut, což mi bylo vcelku jedno, ale ono je to prý v dané sportovní disciplíně, jak mi kdosi, už nevím kdo, vysvětlil, docela běžné.
Hned první partií jsem na sebe dosti výrazně upozornil. Ne však tím, že jsem hrál proti favoritovi, jehož výkonnost převyšovala tu mou tak, řekněme, nejméně o čtyři třídy, ale spíše tím, že jsem tohoto borce celkem snadno porazil…!
Teď bych měl asi vyzradit, že jsem měl bílé figurky, což měla být údajně výhoda. Pro mne však v žádném případě nebyla. Nebo snad ano. Kdoví… Ono se to všechno seběhlo takto.
Zahájil jsem - jak mi někdo pak vyzradil, poněkud neobvykle! - tahem pěšce na pole "a3". Učinil jsem tak především proto, že jsem byl rozhodnut vnést do hry pořádek a vzít to hezky podle abecedy. Vše, to tvrdím, má mít svůj systém!
Nevím, vážení, sice proč, ale můj ostřílený soupeř, znalý všech her podle teorie zahájení, až snad po dvacátý tah, se po mém zahájení s chutí rozesmál! Tohle tedy - prý - v teorii zahájení není… A smál se vám dál, až se nakonec za břicho popadal a já jsem měl vážně jednu chvíli dosti vážné obavy, aby se náhodou nepraštil hlavou do stolu a neublížil si… Jenomže on se, na mou duši, pořád jen smál a smál…
Najednou se však ale zarazil a začal intenzívně přemýšlet.
Mozkové závity mu viditelně pracovaly na plné obrátky, jak hledal mezi všemi těmi známými i méně používanými teoriemi zahájení a přitom mne pořád podezřívavě sledoval zpod přivřených víček.
Tušil zradu…
Ale to jsem se už pro změnu začal v duchu usmívat i já a se zalíbením jsem pozoroval ručičku šachových hodin, jak pomalu, ale naprosto bezpečně a nenávratně ukrajuje z jeho pětiminutového intervalu.
Ve chvíli, kdy můj soupeř konečně dospěl k závěru, že ho nikterak svým tahem neohrožuji, a než zvolil správnou odpověď, scházelo mu do pěti minut něco málo přes šedesát sekund! Konečně pochopil svůj hrozný omyl a začal intenzívně hrát. Žel, pozdě…! Dříve totiž, než se mohl rozehrát, prohrál na čas!
A tak se stalo, že jsem díky své totální neznalosti šachové ho umění, porazil mistra…

ORDINACE V RÝŽOVÉ ZAHRADĚ-SEBEVRAH

16. dubna 2017 v 20:06 | JARDA LIŠKA

Jaromír Liška

Ulicí kráčí za svým posláním důstojným krokem kněz. Plně je ponořen do meditace nad tímhle, anebo snad támhletím, kdopak ví. Náhle do něj málem vrazí udýchaný klučina, který se vyřítil odkudsi z postranní uličky. Sotvaže zahlédne důstojného otce, vrhne se hoch k němu s očividnou touhou v očích.
"Prosím vás, velebný pane," vyráží ze sebe chlapec udýchaně. "Na nic se mne neptejte a co nejrychleji pojďte se mnou...! Na střeše našeho domu je totiž sebevrah!"
Dorazili k nedalekému domu, před nímž se už začínal srocovat nezbytný dav zvědavců. Kněz se autorativně prodral dopředu a tu spatřil na samém okraji střechy třípatrového činžáku zoufalce, už už se chystajícího vrhnout dolů.
"Synu!" zvolal pevným hlasem kněz. "Zadrž! Nepošpiň svou duši smrtelným hříchem!!! Vždyť, ehm, vzpomeň si, že na tebe jistě doma čeká tvá milující žena...!?"
"Pché...!" dolehl k němu ze střechy opovržlivý hlas. "Ta mrcha jedna nevěrná?!"
"Hmmm," nevzdává se kněz. "Inu... budiž. Nicméně, synu, pomni svého zaměstnání... Kdo tě nahradí tam??!"
"Odtud mě právě dnes vyhodili..." povzdechl si sebevrah a už to vypadá, že přece jen skočí dolů. Davem zevlounů proběhla vlna napjatého vzrušení.
"Zadrž!!!" kněz vztáhl ruku směrem ke střeše v rázném gestu. "Uvaž, milý synu, jakou bolest můžeš svým neuváženým činem způsobit třeba svému nejlepšímu příteli?! Na toho jsi jistě nepomyslel, což...?!"
Muž se nahnul přes okraj střechy.
"Pravíte, že jsem nepomyslel na svého nelepšího přítele, důstojný otče?! To víte, že jsem si na něho vzpomněl! Vždyť právě s ním mě má žena podvádí..."
O kněze se právě pokoušejí mrákoty. Nicméně, jde-li o lidský život a jeho možnou záchranu, nemíní se hned tak vzdát.
"Dobře, synu," dí kněz shovívavě. "Tak tedy zkus třeba pomyslet na... svůj oblíbený fotbalový klub - na Slávii. Copak už se nechceš těšit z hry tohoto klubu? Copak tě už nezajímají jeho výsledky...?"
Muž na střeše se zamračil.
"Když já jsem ale Sparťan...!" povzdechl si.
Kněz se zachmuřil.
"Tak?!" sykl mezi zuby. "Sparťan, říkáš?!? Tak víš co, ty Sparťane - klidně si skoč...!!!"

VOLEJTE zNOVU-PŘÍBĚH OPRAVDOVÉHO INVALIDY

13. dubna 2017 v 12:32 | JARDA LIŠKA
NNa lůžkovém oddělení jisté psychiatrické léčebny se vytvořilo časem takzvané zdravé jádro, věčně posedávající na kuřárně, které se již nějakou dobu značně nudilo. I usoudili jako jeden muž, že by nebylo špatné z někoho si vystřelit! A tu zrovna nastoupil nový pacient. Malý, připosražený, hotový za groš kudla. A tento jinoch jim padl do oka.
Nevím už, jak se jim to povedlo, ale vymámili z jedné ochotné, službu konající, sestřičky obálku s razítkem oddělení a papír. A pak, jistého podvečera, kdy zrovna vyhlídnutý jedinec vyšel ze sprchy, jen tak nalehko v županu, vlasy rozcuchané, celý rozjívený... zavolali si ho k sobě na kuřárnu.
A tam ho oslovila jedna poněkud postarší členka onoho tajného bratrstva, která, když ji zrovna viděl někdo z lékařů, chodívala o berlích.
Tato, řekněme, dáma, mu třesoucím se hlasem sdělila, že před chvílí zde byla sestřička a požádali ji, chromou osobu, zda-li by nemohla odnést dopis do vedlejší budovy. Ona, žel, o berlích jaksi nemůže, a tak ho chtěla poprosit, zda-li by tam nemohl dopis zanést místo ní. A co možná nejdříve.
Jinoch nic nenamítal a ochotně se vydal směrem k chirurgii, kam ho chromá osoba nasměrovala. Tam podal sestřičce dopis s tím, že si počká na odpověď. Sestra si dopis pozorně přečetla a řekla, že v mžiku bude nazpátek. Namísto ní však za chvíli přišli dva obrovití zřízenci, kteří násilím mladíka odvlekli zpátky na psychiatrii. Tam dostal injekci na uklidnění a byl mu prodloužen pobyt coby sexuálnímu deviantovi.
Jak se až za dlouhou dobu dozvěděl, v dopise stálo: Jmenuji se Michal. Jsem z psychiatrie a jsem vám plně k dispozici....

VOLEJTE z-NOVU - PÁNÍČEK, KINEDRYL A JÁ......

11. dubna 2017 v 19:58 | JARDA LIŠKA
JÁ, PES A KINEDRYL...........
COBY milovníci němé tváře, pořídili jsme si pro radost a potěšení štěně.Psí mládě bylo hravé a veselé a velice se mu u nás líbilo, což taky demonstrovalo různými sveráznými kousky i ve chvíli, když jsme v sobotu po poledni nasedli do auta a vyrazili jsme na rodinný výlet. Protože je nám známo, že naše dítka trpí kinetozou, a tak jsme je nadopovali nezbytným kinedrylem, posadili jsme je dozadu. Má žena se posadila za volant, já a taky DRAK-naše štěně, se mi uchýlil do klína...
Ujeli jsme sotva pár kilometrů, když tu se začal Drak vrtět a po chvíli, začal dávit, vydávaje takové zvuky, jako bychom z něj chtěli stáhnout za živa kůži........Napadlo mě, že kdych něco obdobného předvedl u nás v paneláku, asi bych byl před partajemi nadobro znemožněn coby nechutný alkoholik, jenž nezná svoji míru. Náš pejsek však nehodlal zůstat jenom u, řekněme, zvukových projevů, což jsme poznali brzy poznali, jak v interiéru naši škodovky, tak i na mém obleku...
Po chvíli žena rázně zabrzdila a prohodíla cosi o tom, že když už jsem si pořídil psa, ať si tedy nesu následky a...řidiči si mají čas od času odpočinout! no, prostě, doprovázena dětmi, zmizely všechny kdesi v prostoru...Objevily se po více než po púlhodině-odpočati, veselí, rozdovádění- což se nedalo říci o mně! I drak vypadal taky spokojeně, ale pouze jen do chvíle, kdy už to vypadalo, že si na jízdu v automobilu, konečně zvyknul...
Ve chvli, kdy se mu udělalo špatně potřetí,odpískali jsme našemu výletu konec!
Zamířili jsme, místo hor do nebližší lékárny., pro kinedryl!!! Můj oděv mezitím nabral nehezkého vzhledu, za nějž by se styděl ani alkoholik s mnoha lety "praxe".A ten odér, linoucí se něj! Jen na okraj-uvidíte-li mne vycházet z lékárny s kupou kinedrylu, neděste se, určitě nezdrahne....to se jen my chystáme na rodinný výlet.....

OSTŘE SLEDOVANÉ VRAKY-RADA

11. dubna 2017 v 7:06 | JARDA LIŠKA

Dobrá rada nad zlato


Kteréhosi dne šel přítel Hugo odkudsi kamsi, když tu náhle zahlédl na jednom z četnbých parkovišť svého šéfa s nějakým cizím chlapíkem, jak obcházejí jakousi nevzhlednou škodovku. Jsa dobrák od kosti a protože neměl zrovna nic lepšího na práci, vydal se Hugo k nim s rozhodnutím udělat vše pro to, aby jeho šéf při koupi nenaletěl.

"Ty prahy jsou, myslím, dobré." říkal zrovna Hugův nadřízený váhavě.

"Prosím vás," ušklíbl se Hugo poťouchle. "Nedejte se mýlit! To přece musí každý vidět, že jsou celé zhnilé! No a ty blatníky...!" Poté se vrhl na vozidlo, které začal oťukávat, podlézat, přelézat i jinak bedlivě zkoumat, přičemž nekompromisně odhaloval jednu závadu za druhou. Revizi pak zakončil slovy: "Šéfe, pokud vám mohu radit, nekupujte to! Je to jako cedník..."

Cizí chlapík pokýval uznale hlavou a chvatně se vzdálil. Hugův šéf, který jej po celou dobu sledoval čím dál smutnějšíma očima, se chytil zoufale za hlavu.

"Tak vám, kolego, pěkně děkuji!" povzdechl si přesmutně Hugův nadřízený. "Já to auto totiž nekupuji, ale snažil jsem se ho prodat...!!!"

Kam dál