VOLEJTE zNOVA

Včera v 20:08 | JARDA LIŠKA
Snídaně
Stáli tam dva. Ona a on. Každý se věnoval útrobám jednoho kontejneru. Oběma jim bylo cosi mezi 35 až 50 lety. Drahnou chvíli se nedělo nic, když tu náhle on zajásal a vylovil s hlubin kontejneru velký plastikový kelímek, obsahující z poloviny cosi, co mohlo býti jakýmsi salátem. Oba si postupně na střídačku přičichli ke kelímku, načež radostně kvitovali, že obsah kelímku odpovídá jejich požadavkům.
Nato se ona i on přestěhovali na nedalekou lavičku a začali se věnovat kelímku. Myslíte si, že použili lžičku či vidličku? Nikoliv. Do kelímku postupně ponořovali prostředníček s ukazováčkem a začali s chutí vyjídat tajemný obsah. Nic zvláštního, napadá vás. Ovšem, jenže podle barvy obličeje by se dalo usuzovat na to, že se jedná o našince, kdežto jejich ruce, včetně prstů, by spíš poukazovaly na to, že se jedná o jedince z rovníkové Afriky. Tak byly temně zbarvené.
No, a tak si tam hověli, pojídali cosi, co připomínalo pochoutkový salát a zapíjeli to krabicovým vínem. Vypadali přitom nanejvýš spokojeně.
Zvlášť, když k nim z okna nedalekého věžáku doléhaly tóny věčně mladého hitu "Když muž se ženou snídá...!"
 

KOMU VONÍ RAMA

Včera v 8:52 | JARDA LIŠKA
HAD Z RÁJE
Podívejte se, přátelé, když takhle člověk jezdí nějaký ten pátek s taxíkem, myslím, že se nenechá jen tak něčím překvapit, že. No a vidíte a já jsem takové překvapení právě nedávno zažil.
To bylo tak. Dovezl jsem toho večera takovou navoněnou, namalovanou a docela slušně vypadající dámu až před dům, kouknu na taxametr a hrknu na ní sumu, kterou bych rád, aby mi zaplatila. Ona vyrovná svůj dluh bez řečí a já hodlal vyrazit, tak říkajíc, do temnoty velkoměsta, pevně odhodlán urvat ještě jakési to rito…
Jenže právě pak to všechno začalo! Panička vrhla zoufalý pohled na svá zavazadla, pak zase na mne, trik s očima si párkrát zopakovala, až nakonec přišlo to, co přijít - jak se tak na to dívám s odstupem času - vůbec nemělo…!
"Prosím vás, pane," zacvrlikala paninka úpěnlivě, "Nepomohl byste mi s tím nahoru…?!"
Myslete si o mě, co chcete, ale každý vám řekne, že jsem ještě nikdy nikomu neodepřel pomoc! Popadl jsem tedy kufry, přičemž jsem okamžitě zčervenal tak, jako by mne měl vzápětí trefit šlak a supě jako parní lokomotiva, vyrazil jsem zahradou k vile. Dáma v těsném závěsu za mnou.
Složil jsem ji všechno to nadělení do haly a mám se k odchodu.
Povinnosti především, toť je mé heslo. Paninka se však nabídla, že by mi jako posloužila šálkem kávy. Venku byla zima až hrůza, neodolal jsem, no. Což byla chyba!
Paní domu mne uvedla do pokoje, plného ne však porcelánových, křišťálových a háčkovaných zbytečností, jak jsem původně čekal, ale akvárií a taky… i terárií!!! Vyzvala mne ještě, abych si udělal pohodlí a chvilinku počkal než se jí zavaří voda.
Abych řekl pravdu, vůbec jsem neuvažoval kam si to vlastně sedám a rozvalil jsem se na jakousi, jak se mi jevilo, pohodlnou sesli a těšil se na nápoj s vůní exotických dálek, který mi trochu rozproudí onu tekutinu obíhající mým krevním řečištěm.
Jenže přesně v témže okamžiku, kdy jsem se na sesli rozvalil s pocitem, že vše je v nejlepším pořádku a ve skrytu duše jsem očekával i jakási případná tajemná dobrodružství, se to stalo!
Dosedl jsem a hned jsem měl takové nejasné tušení, že v oné sesli nesedím sám, kterýžto pocit byl náhle silně umocněn pronikavou bodavou bolestí v - no, sedací části kalhot. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že mne do zadku něco kouslo… Řekl jsem si "blbost!" a tuším, že jsem se dokonce v duchu i pousmál tomuto hloupému nápadu. Dobrá nálada ale mi vydržela přesně jen do chvíle, kdy jsem - bůhví proč vlastně - sáhl pod sebe, abych vytáhl zapomenuté šídlo nebo snad jehlu či špendlík, ale namísto toho jsem tam nahmatal cosi slizkého a svíjejícího se a… Vytáhl jsem hada, délkou nic moc, spíše takové háďátko, řekl bych, na něhož jsem si omylem sedl a on mne za to na revanž kousl do hýždě!
Na mou věru, lidičky, v tu chvíli jsem zaznamenal, že se mi dočista zastavilo srdce a v tomto stavu pak setrvalo až do doby, než vplula do pokoje paní domu s tácem s voňavým mokem na rukou.
Asi tak tři desetiny sekundy se nedělo naprosto nic, ale pak hostitelka zavřeštěla a přivedla mne k životu tím, že na mne vyklopila oba šálky s kávou.
"Proboha!" ječela přitom."Co jste to chudáčkovi Jerrymu udělal?!?"
"Já jemu??!" nestačím se divit. "To se raději zeptejte jeho proč mě kousl do… kalhot!?"
Hostitelka zavřeštěla cosi na způsob: no, to je ale strašné, že… že… A vůbec! On totiž tenhle Jerry, postavou, jak již řečeno, nedlouhý, byl - jak pravila - o to více jedovatější! Nato mne s prapodivným leskem v očích požádala, abych si sundal kalhoty!??
"No…," zdráhám se. Netušil jsem, že je to taková nymfomanka!
"Kdo by teď myslel na takové věci…??!"
Sekla po mě očima.
"Jed se musí z rány vysát…!!!" zavrčela.
Připouštím, že jindy by to snad mohlo být docela i vzrušující a možná že i příjemné, žel teď mne to vůbec nevzrušovalo, když jsem ležel na gauči polonahý a hostitelka se mi - v důsledku poskytování první pomoci, ovšem! - přisála na postižené místo, to jest k pravé hýždi! Přátelé, nepopírám, že situace musela vypadat asi všelijak a iluze, již jsme tam v daném okamžiku skýtali, musela býti dosti zavádějící, to všechno připouštím, ale… Smůla byla taky v tom, že zrovna, když jsme byli, abych tak řekl, v nejlepším, rozletěly se dveře do pokoje a na prahu stanul pán domu…! Právě se odkudsi vrátil…
A on si nevyložil situaci jako akt milosrdenství, jako boj o holý život, aby se tak řeklo, že! Ne, on si to vše vyložil zcela mylně. Jak vlastně, to demonstroval tím, že na chvíli z pokoje zase zmizel, aby se bleskem vrátil a z pušky, svírají v ruce, vyslal k mé (té zdravé!) hýždi dávku soli a pepře, čímž mne dorazil úplně…
No a tak se stalo, že mám před sebou hned tři stání u soudu najednou: první s majitelem domu ve věci jeho ublížení na mém zdraví, druhé se svou ženou, která podala žádost o rozvod prakticky ihned ve chvíli, kdy jsem se toho večera objevil doma bez kalhot, ale zato s pokousaným a na hadry rozstříleným pozadím a třetí opět s majitelem domu, který mne žaluje, protože Jerry, ten slizký plaz, na něhož jsem si tehdy sedl, mu pošel a prý, jak on (majitel domu, ne Jerry) tvrdí, byl nejen silně jedovatý, ale i dosti drahý.
A pak mi, lidi, vykládejte, že na nás taxikáře nečíhá nebezpečí prakticky za každičkým rohem...

NEKONEČNÝ SERIÁL -ULICE-OCITL JSE SE V PŘECHODU...

Neděle v 15:27 | JARDA LIŠKA
ALETOS zima zase jednou ukázala co dovede, když jenom trochu chce, z čehož měl jistě radost kdejaký milovník zimních sportů, ale my řidiči jsme spíše skřípali zuby. Jak všeobecně známo, automobil slouží hlavně k ježdění, že. Nedá se však jezdit bez přestávky, to dá rozum a z času na čas je třeba kdesi i zaparkovat.
A tady právě nastal problém.
Protože sněhu napadlo opravdu hodně, zanedlouho jsme se my řidiči, objevili na ulicích s lopatami a všelijakým možným i nemožným náčiním a… začali jsme si hrát na krtky. Jeden každý z nás si vyhrabával své místo k parkování! A u všech tak to pracně zbudovaných stanovišť se pak objevily i naše, řekněme, vizitky s registračními čísly a výzvou: Neparkovat!… To je moje!… anebo VYKOPEJ SI SÁM…!!!
Navíc se začaly objevovat i různé alarm-systémy v podobě provázků a starých (prázdných!) plechovek, celonoční a celorodinné hlídky, a tak podobně.
I já jsem si vykopal svůj parkovací koutek. Dítka vedle něho napíchala do sněhu cedulky s registračními čísly našeho vozu, a já jsem v klidu odjel do práce. A věřte či ne, celý týden jsem si v klidu a pohodě užíval svého štěstí. Přijel jsem, za parkoval na svém místě, ráno jsem zase v pohodě odjel, až tu jednou…
Toho dne jsem nevěřil vlastním očím! Na mém místě, představte si to, si klidně parkoval cizí vůz!!! No nic, řekl jsem si, rozhodnut postupovat s rozvahou, bez emocí a především kulturně.
Vzal jsem kus papíru a na něj jsem napsal slušný vzkaz: Prosím vás, buďte tak laskav a neparkujte na cizím místě…! A tuto výzvu jsem pak večer přilepil sekundovým lepidlem na čelní sklo neznámého vozidla.
Ráno tam vůz sice stál, ale karta na něm už nebyla! Takže si určitě můj vzkaz přečetl, zaradoval jsem se! Je-li jen trochu kulturním člověkem, určitě odjede, říkal jsem si. A opravdu, už toho večera jsem zase mohl parkovat na svém místě.
Ráno jsem ale měl na předním skle nalepený následující text:
Srdečně se vám omlouvám, vážený… To lepidlo muselo být něco speciálního, protože jsem tento lístek seškraboval celičké dopoledne!
Rozhodl jsem se najít autora tohoto sdělení a vřelým slovem mu poděkovat za jeho kulturní přístup k věci. V noci se mi skutečně podařilo najít ve vedlejší uličce jeho vůz. A tady jsem mu pak rudou olejovou barvou napsal velikým písmem na střechu svůj vzkaz: Nic se nestalo! Nemusíte si to tak brát…
Na odpověď jsem nečekal dlouho. Příštího dne mi neznámý dal ještě jednou najevo, že je vskutku kulturním člověkem. Do laku kapoty na kufru mi totiž čímsi ostrým vryl: Ó ne, pane! Opravdu mne to všechno mrzí a ještě jednou se omlouvám za onen incident s mým nevhodným parkováním na vašem místě…!!!
To tedy ne! Nemohl jsem přece dovolit, aby měl poslední slovo. A tak jsem večer jsem mu sekáčkem vysekal do dvířek: Šťastnou cestu… A protože jsem se zrovna chystal odjet na dovolenou, uvedl jsem tam i termíny, kdy by - pokud by ovšem chtěl - mohl využít mého místa k zaparkování svého vozu.
Odpověď jsem si přečetl nazítří zrána. Na ocelové desce, přivařené na mé střeše, bylo napsáno, že neznámý mi děkuje za mou nabídku, ale nebude ji moci, bohužel, využít, protože i on sám se kamsi ve stejné době chystá. A současně mne požádal o číslo telefonu.
Po vybití čelního skla jsem mu dovnitř vsunul lísteček s mým telefonním číslem.
Odpověděl mi vskutku rychle. Ráno mě vzbudila siréna hasičského vozu, houkající před naším domem. Tam totiž právě dohoříval můj vůz… Opodál byla cedule, na níž mi neznámý psal, že automobil zapálil jenom proto, aby mi ušetřil namáhavou práci s kopáním a rozšiřováním místa na parkování.
A opravdu. Sníh vlivem tepla, uvolnivšího se spálením mého automobilu, stál a najednou tu bylo místo hned pro několik automobilů…
Tu jsem si všiml, že se mi hrnou z očí slzy. Co je to jen za člověka, říkal jsem si a neustále na to musím myslet! Chápete, já se mu prostě za to musím nějakým způsobem odvděčit, i kdy bych měl… Já nevím co!
Momentálně nepracuji. Málo spím a přemýšlím! Co já bych mu jen…?! No ne, chápete, že!? Aby se říkalo, že jsou ještě lidé na úrovni, no ne…?!
 


KOMU ZVONÍ RAMA

Sobota v 10:35 | JARDA LIŠKA

DEVIANT

NIC NEPOTĚŠILO STARÉ "NUDÍCÍ SE MAZÁKY" NA OTEVŘENÉM ODDĚLENÍ PSYCHIATRIE, NEŽ PŘÍCHOD NOVÉHO PACANTA...
TI UŽ SE TĚŠILI NA TO, JAKÉ DRSNÉ ŽERTÍKY MU PŘIPRAVÍ. MLADÍČEK, TAKOVÁ SUŠINKA, SE MAZÁKŮM LÍBIL, A TAK ZANEDLOUHO PO JEHO PŘÍCHODU NA NĚJ UDEŘILI.
"MICHALE," ŘEKLI MU, SOTVA PŘIŠEL DO KUŘÁRNY NA BALKONĚ, KTERÝ BYL K TOMUTO ÚČELU URČEN. BYLO TO NAVEČER A KUŘÁCI, KTEŘÍ VYLOUDILI OD HODNÉ SESTŘIČKY, POUŽITOU OBÁLKU A PAPÍR, SI POČKALI AŽ NOVÝ PACIENT VYŠEL ZE SPRCHY, V ERÁRNÍM ŽUPANU, CELÝ ROZČEPÝŘENÝ S VLASY STŘAPATÝMI..."BYLA TU TEĎ SESTRA, DALA NÁM TADY TU
OBÁLKU A PROSÍ TĚ JESTLI BYS MOHL ZANÉST TEN DOPIS NA CHIRURGII...ALE HNED...!"
MICHAL POPADL OBÁLKU A VYRAZIL.
NA CHIRURGII PŘEDAL DOPIS ŠVARNÉ SESTŘIČCE, KREROU UJISTIL, ŽE SI MÁ POČKAT NA ODPOVĚĎ...
TÉ SE ZA CHVLI DOČKAL!
NEPŘIŠLA SESTŘIČKA, ALE DVA CHLAPÍCI JAK HORA, POPADLI MICHALA A DONESLI HO NA JEHO, TAKŘÍKAJÍC, DOMÁCÍ ODDĚLENÍ. TAM MU ZAPŮJČIILI PĚKNOU KAZAJKU, NĚCO MU PÍCHLI A...
AŽ ZA PÁR DNÍ SE VĚC KONEČNĚ REHABILITOVÁN A TVRDÁ PĚST DOPADLA NA PRAVÉ HŘÍŠNÍKY...!
TAKY SE ODHALIL OBSAH ONOHO DOPISU. STÁLO TAM
**********JMENUJI SE MICHAL A POBÝVÁM NA PSYCHIATRII. OVŠEM PRO VÁS JSEM OCHOTEN A SCHOPEN UČINIT COKOLI A KDYKOLI UDĚLAT OPRAVDU VŠE, CO VÁM UVIDDÍM NA OČÍCH....!!!**********
MICHAL BYL REHABILITOVÁN, ALE I TAK HO OBČAS KDOSI NAZVAL "DEVIANT"
















UŽ NIKDY NEPOLETÍM...

13. listopadu 2017 v 11:01 | JARDA LIŠKA
ANO PROBLEM

DVA KAMARÁDI Z PRÁCE, KDYŽ ZROVNA NEMĚLI NIC LEPŠÍHO NA PRÁCI A NUDILI SE, VYMÝŠLELI SI JEDEN NA DRUHÉHO RŮZNÉ KANADSKÉ ŽERTÍKY. RAFINOVANĚ V TELEFONU MĚNILI HLAS, MÍSTO A ČAS...
JEDNOU, TAKHLE PO POLEDNI, SE ROZDRNČEL TELEFON NA STOLE JEDNOHO Z NICH.
KDYŽ TELEFONIHO PŘÍSTROJ ZVEDL, OZVAL SE VE SLUCHÁTKU SILNĚ PODEZŘELÝ HLAS.
"PANE INŽENÝRE," OSLOOVIL HO HLAS. "VY PRÝ JEDETE NA SLUŽEBNÍ CESTU DO PRAHY...? "
OSLOVENÝ TUŠIL ZRADU. BYLO MU JASNÉ K D O MU VOLÁ.
"ANO," PŘITAKAL. A PROČ SE PTÁTE?"
"MY S ELIŠKOU TAM JEDEME TAKY V TU DOBU...ALE, ABYSTE VĚDĚL, NA UBYTOVNĚ JE UŽ VOLNÉ MÍSTO JENOM VE VAŠEM POKOJII...."
KOLEGA UŽ MĚL JASNO S KÝM MLUVÍ. "AHA... A?"
"NO, A MY JSME SE VÁS CHTĚLY ZEPTAT, ZDA-LI BY VÁM NEVADILO, KDYBYCHOM PŘESPALY NA VAĚEM POKOJI?"
BINGO! ZAJÁSAL OSLOVENÝ. TEĎ UŽ SI BYL JISTÝ S KÝM MÁ TU ČEST...
"KLIDNĚ, PANÍ. JENOM PŘIJĎTE-PŘEŘÍZNU VÁS OBĚ DVĚ !!!"
VE SLUCHÁTKU SE OZVALA RÁN, JAKO BY NĚKDO PRAŠTIL SLUCHÁTKEM A KLID...
JENOMŽE BRZY BYL POZVÁN K ŘEDITELI. TAM BYLY DVĚ KOLEGYNĚ, STARÉ PANNY, RUDÉ VZTEKY.......
JAK SE ZÁHY KOLEGA DOZVĚDĚL, NEVOLAL MU JEHO SRANDISTICKÝ PŘÍTEL, ALE SKUTEČNĚ ONY KOLEGYNĚ.
TĚM SE MUSEL. AČ NERAD, OMLUVIT A...
ZBYTEK SI DODEJTE SAMI!

NEKONEČNÝ SERIÁL-UDICE

11. listopadu 2017 v 12:59 | JARDA LIŠKA
AÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ...JJJJJ.....

JAK SE TAK DÍVÁM, JAK VENKU LIJE, NEDÁ MI, nemohu nevzpomenout na chvíle, KDY - vám to snad přijde jako směšné, nám to tehdy ovšem jako něco směšné nepřipadalo.
To bylo tak: kousek za městem se tehdy konaly folklorní slavnosti, zábavy, jídla a pití hafo. V amfiteátru, v němž se ta slavnost konala, počasí se drželo jakž takž...Na scéně, kde se to folklorní křepčení odbývalo, se střídaly krojované taneční i zpěvné chasy, a vše byla docela v pohodě...
Ale jen do okamžiku, než na podium nahopkala korpulentní dáma a ta hned, bez otálení spustila-"éjjjjjjjj, budě pršať, budě....." A vskutku!
Veliký černý mrak, visící nad námi, ženinu věštbu, vyslyšel a spustil!
Nikterak se nešetřil a spustil stavidla, takže to tam vypadalo jako u zpívající fontány...
Všichni jsme se rozprchli do všech stran, abych se skryli před to sprchou z nebes. Po, řekněme, půl hodině znovu začalo svítit sluníčko. A hned kotačivě přihupkala stará, neznámá pěnice-omluvně se usmál, dala ruku na prsa a spustila to své obludné -"ÉÉÉÉÉ...J, BUDÉ PRŠAT, BUDE.....ÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ......."
CO vám mám říkat! Znovu se otevřel vesmírný uzávěr s vodou...Když se otevřel i po třetí, vzali jsme nohy na ramena a za námi see ještě drahnou chvíli se za námi neslo-éééééj, bude pršat bodeee....................

OUNZ - OPERACE

10. listopadu 2017 v 20:09 | JARDA LIŠKA
ATO BYLO TAK:
LÉKAŘ MĚ POSLAL NA CHIRURGII. OPERACE MĚLA TRVAT PÁR MINUT, JAK JSEM BYL UJIŠTĚN, NEBOŤ BUDE PROVEDENA LAPAROSKOPICKY. PROBĚHL JSEM SPOUSTY VYŠETŘENÍ A KDYŽ JSEM SKONČIL, PADL JSEM VYČERPÁNÍM NA ERÁRNÍ LOŽE...
JAK JSEM BYL JEN TAK MEZI ŘEČ MI BYLO ŘEČENO DOSTANU KLYSTÝR A MŮŽEME PŘIKROČIT K DÍLU...
KDYŽ JSEM BYL ODVEDEN NA SÁL /CHIRURGICKÝ A NE TANEČNÍ/ KDE SE MĚ UJALA SESTŘIČKA A POŽÁDALA NĚ, ABYCH SI NATÁHL NA STŮL HEZKY NA ZÁDA A KDYŽ JSEM SE TAM UVELEBIL, BYL PŘIPOUTÁN...
NOJO, NAPADLO MĚ, ZÁNĚT JSEM MĚL NA ZÁDECH, ALE, TAK JSEM UVAŽOVAL, ONI MĚ OTOČÍ - STŮL MĚL BÝT OBRÁCEN NAHOŘE A JÁ MĚL LEŽET POD NÍM. ASI TAM BUDE NĚJAKÁ ŠPEHÝRKA PŘES,KTEROU MĚ ODOPERUJI.....
JEDNAK JSEM PŘEDTÍM DOSTAL INJEKCI, TZV. OBLBOVÁKA, TAKŽE MI TO BYLO JEDNO, CO BUDE SE MNOU, A TAK JSEM SE NEROZČILOVAL A VE CHVÍLI KDY MĚLO DOJÍT K OPERACI...JSEM ZJISTIL, USÍNÁM,TAKŽE UŽ NIC JINÉHO O OPERACI SAMOTNÉ...
SOTVA JSEM SE PROBRAL, OHLEDÁVAL JSEM SVÉ TĚLÍČKO, ALE K MÉMU PŘEKVAPENÍ JIZVY BYLY NA ZÁDECH. JAK JSEM BYL OPEROVÁN, NEVÍM. A HNED JSEM SAMOU ÚNAVOU A RADOSTÍ, ŽE JSEM JEŠTĚ NA ŽIVU, A TAK JSEM UPADL DO SPÁNKU......

ŠVADLENKA MADLENKA

7. listopadu 2017 v 10:38 | JARDA LIŠKA
ŠVADLENKA MADLENKA

Bylo nevlídné podzimní odpoledne. Kdo nemusel, nevystrčil toho dne z domu ani paty, natož celé chodidlo. Přítel Luděk byl k tomu, aby neuváženě opustil teplo svého domova, donucen v důsledku objektívních příčin - právě si totiž koupil nové kalhoty, které mu však jaksi "neseděly" na jeho poněkud nekonfekční postavě, a tak se vydal za svou známou švadlenou, která byla ochotna mu je - za patřičnou odměnu - vhodně upravit.
Švadlena Luďka pozorně vyslechla, načež se na něj vrhla s tím, že mu kalhoty zúží hned teď na počkání! Bleskově přišpendlila nohavice všude, kde bylo třeba a požádala Luďka, aby si své kalhoty svlékl, což tento učinil v předtuše, čehosi nečekaného a snad i... kdoví?! Jeho předtuchy a - přiznejme si, že též i skryté touhy - se ani v nejmenším nesplnily a švadlenka se bez meškání pustila jen do kalhot.
Crrrr... ozval se zvonek u dveří. Dívka odběhla, ale bleskově se do pokoje vrátila a spolu s ní sem vplulo i krásné plavovlasé stvoření. Sotva nově příchozí zahlédla Luďka, v trenýrkách cudně postávajícího vedle kanape a načatou láhev cinzana, již předtím donesl Luděk s sebou švadleně coby nepatrnou pozornost za její ochotu, zarazila se a opět zmizela v předsíni, kam za ní vyběhla i švadlena.
Luděk současně poklesl na duchu i v kolenou.
Na nic dalšího však už ale neměl čas, protože obě zvesela švitořící protagonistky se zase vrátily zpátky do pokoje, načež švadlena Luďkovi s politováním oznámila smutnou zprávu, že dnes se už nejspíš k šití nedostane a požádala ho, aby ji tady kalhoty nechal a přišel si pro ně tak za dva dny...!
Na této žádosti by nebylo, jak sami uznáte, samozřejmě nic tak nepochopitelného a divného, kdyby náš hrdina ke švadleně nebyl býval přišel právě jen v těchto kalhotách! Nicméně byl z vývoje situace tak zmaten, že švadleně ještě poděkoval, rozloučil se a šel...
Až dosud, jak se mi časem sám svěřil, měl Luděk pro zvrhlá individua pouze slova hanlivá, odsuzoval je a z hloubi duše jimi i opovrhoval.
Nicméně, ve chvíli, když opouštěl švadlenin byt jen v trenýrkách, nahoře přioděn bundou, připadal si, jak sám připustil, poněkud excentricky! Jeho dům byl od švadlenina vzdálen jen kousek, za běžné situace, pouhopouhých pár minut chůze, ovšem nikdy mu tato vzdálenost nepřipadala tak nekonečná, jako onoho podzimního dne...
Nejdříve se Luděk zkusil proplížit do svého příbytku zahradami sousedních domů. Bohužel však už v první z nich byl dosti nekompromisně napaden psem, za denního světla Luďka běžně zdravícího přívětivým vrtěním ocasu. A zrovna teď, kdy Luděk netoužil po ničem jiném, než klidu a pohodě, se záludné zvíře na něho vrhlo a servalo z něj i to málo, do čeho halil své prochladlé tělo.
Ve chvíli, kdy lezl, oděn ještě méně, než Adam v ráji, přes plot zahrady, kde byl takto inzultován tímto takzvaným čtyřnohým přítelem člověka, byl spatřen policisty v okolo jedoucím hlídkovém radiovoze, kteří si věc vyložili zcela po svém, žel nikterak v Luďkův prospěch. Delikvent byl ochránci zákona polapen a dopraven na nejbližší oddělení, odkud se dostal jen díky známosti s jistým poslancem, který si (z pochopitelných důvodů) nepřeje být jmenován.
Když toho dne pozdě v noci, zostuzen na těle i na duchu konečně dorazil domů, zjistila jeho žena ve chvíli, kdy ho spatřila, že jí asi bude mnohem líp u babičky, kam se též bez prodlení vydala!!!
Když jsem přítele následujícího dne navštívil, seděl v pokoji, zádumčivě hleděl do neurčita a pobrukoval si, pokud jsem dobře rozuměl: "... Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená...!" nebo něco v tom smyslu.
Po chvíli se mne jen tak mezi řečí zeptal, nepotřebuju-li náhodou zkrátit, zúžit, nebo jinak upravit kalhoty?! Pokud ano, ujistil mne, mohl by mi poradit.
Venku se schylovalo k dešti...

komu zvoní vana

6. listopadu 2017 v 9:17 | JARDA LIŠKA |  jerry
Hrdina
Všechno to začalo docela nevinně. Bylo léto, doba prázdnin a do našeho městečka, nudícího se a nečinně podřimujícího uprostřed srpnových veder, zavítali provazochodci. Nebudeme si nic nalhávat, přátelé - samozřejmě, že pro městečko, nepatřící zrovna mezi kulturně vyhlášená a vyhledávaná centra, byl příjezd artistů svátkem, provázeným mezi obyvatelstvem zcela zaslouženou pozorností. Podle toho to pochopitelně též i vypadalo v neděli na náměstí, kde se měly ony avízované kulturně-společenské hody (či snad orgie…? a věřte, že vím, co říkám!) uskutečnit.
Plakáty, pravda, sice hlásaly, že ono dopuštění začne až ve tři hodiny po poledni, ale kdo by, prosím vás, riskoval?! A tak se nedivte, že náměstí bylo zaplněno už hodinu předem… Špendlík byste se marně pokoušeli procpat davem! A jak by taky ne, když všudy přítomné plakáty, srdečně zvoucí na vpravdě nevídanou podívanou, slibovaly, že při ní bude přítomným stydnout v žilách krev…! Byly prázdniny a zrovna jsme neměli nic lepšího na práci, a tak jsme šli. Dcera, švagr a …já!
Artisté na laně hned od počátku předváděli jeden krkolomný kousek za druhým, které senzacechtivý dav pod nimi sledoval se zatajeným dechem, div že jsme si krky nevykroutili.
Při této napínavé podívané uplynula hodina doslova jako voda, když tu paní, jež celou produkci provázela svým slovem, ventilovaným skrz amplión, ohlásila nevídanou atrakci.
No a teď mě, prosím vás, sledujte velmi pozorně!
Ona atrakce spočívala v tom, že se měla přihlásit některá z odvážných, zde přítomných, dam a dívek, starších 18 let. Ta pak měla vystoupit na laně - ve 20 metrové výšce! - spolu s provazochodci… Abych nezapomněl, další nezbytnou podmínkou bylo, že v sobě nesměla mít ani kapku alkoholu. Kvůli bezpečnosti, prý…
Uplynulo asi tak pět minut a… Nepřihlásila se (jak se dalo konečně čekat) dívka žádná.
"No ták…," ozval se z ampliónu podbízivý hlas. "Nic to není!…
Takže kterápak dívka se přihlásí…???"
Po dalších pěti minutách ovšem paní již vůbec netrvala na dívce a připustila, že s nimi může na laně vystoupit třeba i muž.
Nic…
Teď pozor! Sledujete mne, stále pozorně, doufám?!
Nevím sice proč, ale k úžasu všech a především k mému zděšení, se z davu najednou ozvalo zvolání: "Tady! Tady…!" což mě udivilo ještě více, neboť ve volajícím se mi podařilo bleskově identifikovat naprosto bezpečně sám sebe! A ještě k tomu jsem se jakýmsi periferním viděním sledoval, jak se prodírám davem směrem k povykující paní.
Dceru jsem předtím pro jistotu svěřil švagrovi. Paní-vábnička toto mé počínání komentovala radostnými výkřiky typu:
"Hleďme, hleďme! Hrdina!" řvala ženština do ampliónu jako na lesy. "Tady se nám hlásí odvážný mladý muž!"
Když jsem pak na její pokyn přistoupil blíže, popadla mě za ruku, přitáhla k mikrofonu a loudila:
"Sdělte nám, hrdino, laskavě své jméno, věk…," což jsem jako ve snách skutečně učinil. Nato se mne paní ještě přeptala zdali jsem nic nepil. Pokud ano, sdělila mi, nemohl bych vystupovat na laně - mohl bych třeba i spadnout.
Děl jsem: "Podle toho, že se vám tady hlásím, to musí vypadat, že jsem úplně namol, ale nemám v sobě ani kapku alkoholu…"
Mé sdělení paní očividně potěšilo, načež mne požádala, abych si zul boty. Pak mě přistrčila k provazovému žebříku, končícímu, jak se mi zdálo, až kdesi v oblacích! S vypětím všech sil (jsa v obleku) vydrápal jsem se do výše dvaceti metrů, kde na mne na malé plošince už netrpělivě čekali dva artisté, postavami připomínajícími Laurela s Hardym.
"Buď zdráv!" pravil Hardy a podal mi ruku. Laurel neztrácel čas s bontonem a raději mi hned narazil na oči černou pásku.
"Řekni divákům dole, co vidíš!" zavelel přitom.
"Nic…", špitl jsem zděšeně po pravdě.
"Nahlas!"
"Nevidím NIC…!" zavřeštěl jsem, až se stožár, na jehož temeni plošina stála, zakymácel.
"Správně!" podotkl Laurel a uvázal si pásku přes oči.
Oddechl jsem si. To bylo nejspíš všechno, co jsem měl tady nahoře dělat, napadlo mne. Spokojeně se tedy rozhlížím z dvacetimetrové výšky. Tedy rozhled je tu velice slušný - nad střechami domů na náměstí je vidět až daleko do kraje…
Mezitím Laurel odkudsi vyštráchal kolo a s páskou na očích přejel po laně na druhou stranu a pak zase nazpátek. Ale to je jeho věc.
Já se mám k pomalu odchodu. Když už jsem tu skončil.
"Ale kampak? Kampak??!" zabrzdí mě v rozletu Hardy. "Ještě jsme neskončili…!" ušklíbl se. Pak pravil cosi, co mi vyrazilo dech.
"Tvé číslo teprve přijde…"
No, děkuji pěkně. Ale, já osel, vlezl jsem tu přece docela dobrovolně!
"Řekni mi raději," vyzvídá Hardy, "kolik vlastně vážíš?!" Nač mu to asi bude, uvažuji.
"Sedmdesát tři…" krčím rameny.
Mávl rukou. "Měli jsme tu i pětadevadesátikilové!"
No, to je docela možné, když to říká, ale proč mi to vlastně říká?!
"Věc se má totiž takto," vysvětluje Hardy. "Já se sehnu a ty se mi vyhoupneš na ramena. No a pak už tě jenom přenesu na druhou stranu…"
"…!…" přelétl jsem očima zděšeně prázdný prostor, dělící nás od druhé strany.
"Žádné strachy!" Hardy mě plácl přátelsky do zad, až jsem málem sletěl z plošiny. Myslel jsem v té chvíli jen na to, že mne teď pozoruje půlka městečka - včetně mé dcery - a že z toho budou mít všichni strašnou jundu, až si to pohasím dolů. Letmo se můj pohled pozastavil i u nezbytné záchranné sítě, natažené kdesi v nekonečnu pod námi, ale bylo mi hned jasné, že se do ní nikdy nemůžu strefit.
"Tak mi vlez na záda!" zavelel Hardy.
Hupl jsem tedy svižně směrem k jeho ramenům. Nějak jsem to asi přehnal, či co, nebo snad zapůsobil moment překvapení, kdoví, v každém případě to dopadlo tak, že se obr natáhl na plošině jak dlouhý, tak široký…!
"Nonono…!" hudroval, drápaje se nemotorně na nohy. "Ty seš mi nějakej divoch! Jen ne tak hrrr!" nechápavě kroutil hlavou. "To se mi ještě nestalo… Slyšíš? Pianko! Pianissimo…!!!"
Když jsem se mu konečně ocitl na zádech, uchopil mě pevně za nohy, srovnal si mne, odkudsi ještě vylovil dlouhatánskou tyč a přebalancovali jsme na druhou stranu. Tedy, balancoval, pochopitelně, on. Já jsem jen seděl a raději jsem ani nedýchal.
Zpátky jsem se dostali stejnou cestou…
Zdola se ozval potlesk. Už by toho mohlo být dost, ne, pomyslel jsem si v duchu a poohlížel jsem se po provazovém žebříku, abych slezl dolů. Ale už tu byl Laurel a chňapl po mě.
"Poslouchej," poučuje mě. "Teď se zavěsíš tady na to lano za ruce…"
Vyvalil jsem oči. "Cože…?!?""Dělej a nemluv!!!"
Zpitomělý jsem se zavěsil na lano.
"A teď se hezky rozkolísej, ať z toho mají něco i lidi dole!" velí artista. Zakymácel jsem se jako strom ve větrné smršti.
"Stačí!" usoudil po chvíli Laurel. "A teď ručkuj do středu lana…!"
Kdybych věděl, že to nejsou artisté, ale skupina pološílených sadistů, nebyl bych sem býval lezl! Uvažuji i o té eventualitě, že bych začal volat o pomoc, ale pak jsem toho nechal. Lidé by to stejně asi brali jako součást programu a nejspíš by se děsně bavili…! Upocenými dlaněmi tedy raději kloužu po laně, až jsem kdesi v jeho středu. Tu mne Laurel, ručkující za mnou, zarazil.
"Podívej," řekl polohlasně. "Až řeknu: teď, pustíš se a já tě zachytím…! Zbytek pak…"
S vypětím všech (fyzických i psychických!) sil jsem se usmál. Byl to však smutný, přesmutný, úsměv! A co v něm bylo křečovitosti…
Příště, říkal jsem si, až sem zas provazochodci přijedou, pošlu sem tchýni…
"Teď!!!" ozvalo se zrovna, když jsem byl ve svých úvahách v nejlepším. Čertví proč, ale odevzdal jsem se plně osudu a pustil se lana. Bylo mi jasné, co musí následovat: buďto se rozplácnu o dlažbu, nebo o síť! Více se mi, abych pravdu řekl, zamlouvala ona varianta se sítí, ale… No, byl to profík!
Zachytil mne nohama uprostřed trupu, takže jsme tam ve vzduchu vytvořili takové živé písmeno "T".
"Dělej, jako že plaveš!" doneslo se ke mně z výšin. Byl jsem už z toho všeho úplný magor, tak jsem začal dělat rukama i nohama tempa.
"Bravo!!!" ozvalo se zdola. Taky cosi zarachotilo. Aha, potlesk… Zajímalo mne vlastně už jedině to, co bude následovat dále. Bylo mi už všechno úplně jedno a odhodlán jsem byl na mou duši ke všemu.
Šibal jeden věc vyřešil jednoduše. Prostě mě pustil! Žuch! A už jsem byl v síti.
"Ááách…!" ozvalo se zdola.
Ale to už jsem pelášil po všech čtyřech směrem k žebříku. Doslova jsem sjel dolů, než mě opět dostanou do svých spárů ti takzvaní artisté. Žel, ona ženština, která můj výstup po celý čas zdola komentovala do ampliónu, nenechala mne slézt, ale hnala mě zpátky nahoru. Tam už ale nedošlo k žádným dalším podrazům, jen jsme se klaněli. A lidé tleskali a tleskali…
Napadlo mě, že třeba za svůj výkon dostanu cosi jako honorář. Ale houby! Jediné,co mi nabídl, bylo jejich foto. Já ho zaplatil, oni podepsali!
No a v očích celého městečka jsem od těch dob hrdina!
Já myslím, že právem…

EPUR SI MUOVE

2. listopadu 2017 v 19:48 | JARDA LIŠKA

Rozhřešení


Ulicí kráčí za svým posláním důstojným krokem kněz. Plně je ponořen do meditace nad tímhle, anebo snad támhletím, kdopak ví.

Náhle do něj málem vrazí udýchaný klučina, který se vyřítil odkudsi z postranní uličky. Sotvaže zahlédne důstojného otce, vrhne se hoch k němu s očividnou touhou v očích.

"Prosím vás, velebný pane," vyráží ze sebe chlapec udýchaně. "Na nic se mne neptejte a co nejrychleji pojďte se mnou…! Na střeše našeho domu je totiž sebevrah!"

Dorazili k nedalekému domu, před nímž se už začínal srocovat nezbytný dav zvědavců. Kněz se autoritativně prodral dopředu a tu spatřil na samém okraji střechy třípatrového činžáku zoufalce, už už se chystajícího vrhnout dolů.

"Synu!" zvolal pevným hlasem kněz. "Zadrž! Nepošpiň svou duši smrtelným hříchem!!! Vždyť, ehm, vzpomeň si, že na tebe jistě doma čeká tvá milující žena…!?"

"Pché…!" dolehl k němu ze střechy opovržlivý hlas. "Ta mrcha jedna nevěrná?!"
"Hmmm," nevzdává se kněz. "Inu… budiž. Nicméně, synu, "Odtud mě právě dnes vyhodili…" povzdechl si sebevrah a už to vypadá, že přece jen skočí dolů. Davem zevlounů proběhla vlna napjatého vzrušení.
"Zadrž!!!" kněz vztáhl ruku směrem ke střeše v rázném gestu.
"Uvaž, milý synu, jakou bolest můžeš svým neuváženým činem způsobit třeba svému nejlepšímu příteli?! Na toho jsi jistě nepomyslel, což…?!"
Muž se nahnul přes okraj střechy.
"Pravíte, že jsem nepomyslel na svého nelepšího přítele, důstojný otče?! To víte, že jsem si na něho vzpomněl! Vždyť právě s ním mě má žena podvádí…"
O kněze se právě pokoušejí mrákoty. Nicméně, jde-li o lidský život a jeho možnou záchranu, nemíní se hned tak vzdát.
"Dobře, synu," dí kněz shovívavě. "Tak tedy zkus třeba pomyslet na… svůj oblíbený fotbalový klub - na Slávii. Copak už se nechceš těšit z hry tohoto klubu? Copak tě už nezajímají je ho výsled-ky…?"
Muž na střeše se zamračil.
"Když já jsem ale Sparťan…!" povzdechl si.
Kněz se zachmuřil.
"Ták?!" sykl mezi zuby. "Sparťan, říkáš?!? Tak víš co, ty Sparťane - klidně si skoč…!!!"A

Kam dál